Bylo by dobré rozlišovat nahlížení na konfliktnost postavy dle jejího vlastního vnímání a dle toho, jaké jsou její motivy jednat tak, jak jedná. To jsou dvě zcela různé věci. Postava se může chovat konfliktně, přesto se tak sama vidět nemusí (viz Selvagion v případě problémů s úpírem). A může to být i opačně - postava nejedná konfliktně, i když se z toho může podezřívat - to může být příklad třeba uťápnutých a ohledně všeho přílišně opatrných postav ("tak já si sednu támhle, nevadí ti to? klidně si můžu sednout jinam, jestli ano").
Je samozřejmé, že by věc měla být hodnocená z pohledu pozorovatele (kdokoliv angažovaný může být ovlivněný danou situací), ale ten pozorovatel by měl mít nějaká kritéria, podle kterých bude věc posuzovat. Samotná pozice pozorovatele o způsobu posouzení neříká vlasně vůbec nic - pozorovatel může posuzovat věc např. podle obou zde uváděných tezí. V jednom případě se bude spoléhat pouze na viditelnou akci, v druhém případě bude brát v potaz i vnitřní rozpoložení aktérů, jejich motivy atd.
placidity píše:Nic to ale němění na faktu, že z pohledu zvenčí je iniciátorem konfliktu paladin (mohl přece nekra nechat být, dotyčný mu nic neudělal, dokonce o paladinovi ani nevěděl a nic proti němu podnikat nechtěl).
Takže to, že nekromant útočil soustavně na společnost, které je paladin součástí, není důvodem ke konfliktu? Není to konfliktní jednání z jeho strany?
Co když paladinovi zavraždil sestru a udělal z ní nemrtvou, která mu nyní slouží. Najednou se objeví paladin, o kterém nekromant netušil, že existuje, a má mu to za zlé. Kdo otevře ten konflikt? Kdo bude konfliktní?
Historie umírá s těmi, kteří ji pamatují.
The cup is full.