Bouře

[Akira]

Temnotu prořízl blesk jako nůž šlachu. Vše se zalilo do bílého přísvitu a dodalo světu černobílý náhled. Proudy deště, jako biče šíleného boha, tepaly moře v neustávajícím rytmu. To se vzdouvalo, jakoby navzdory protivenství nebes. Boj temna s temnem. Moře proti nebi. A mezi živly řičícími nenávistí, vzdorovala malá loď.

Duněním bouře jen místy pronikl křik bocmana. Jakoby z dálky se k němu nesly odpovědi mužů, šplhajících v lanoví a plnící každý rozkaz, který se k nim donesl. Sténání namáhaného kýlu, bylo při každém úderu moře hlasitější. Hlavní stožár, vydával zvuk velmi podobný štípání dřeva. Pleskání plachet a drnčení lan, nasáklých vodou znělo jako šílená symfonie pomateného skladatele. Loď bojovala téměř prohraný boj, avšak vůle lidí k přežití ji držela dále na hladině, navzdory snahám mocností přírody.

Palubu zalila další vlna a smetla přes palubu zbytek neupevněných věcí. Prkna paluby, vybělená bezpočtem pískovcových cihel, které třímaly ruce sedřených lodníků, byla tepána dešťovými kapkami. Další záblesk světla ozářil palubu. Od kastelu, ubytovací nástavby se odlepila štíhlá postava a jistým krokem se vydala napříč lodí k přídi. Vichr s ní cloumal a loď, zmítající se jako divoký býk na řetěze, činila každý krok téměř nemožný. Avšak dívka, oděná pouze do tenkých šatů a bosá, vždy dokázala náklon paluby ustát. Naopak, jakoby si s pohybem lodi hrála a předvídala jej. Když se dostala až k přídí, rychlým pohybem se odrazila od kluzké podlahy a dopadla na čelen. Drobná chodidla zůstala stát na čelenu a rukou se chytila upínacích lan. Právě včas, neboť o okamžik později se šalupa přehoupla přes vrchol vlny a pochvíli, kterou strávila ve vzduchoprázdnu, začala padat téměř kolmo dolů. Nabírala rychlost.

Dívka stojící na přídi zpevnila nohy a zapřela se síle a tlaku vzduchu, který hrozil, že ji strhne. Vodní tříšť, zvedající se kolem přídě šalupy vytvořila téměř neprůhlednou stěnu drobných kapiček. Blesk za hromového zahřmění ozářil temně zelenou vodní masu, do které se nepatrná šalupa nezadržitelně řítila. Dívka s očima doširoka otevřenýma sledovala přibližující se oceán. Příď narazila do vodní hladiny a lodí trhl úder. Praskající dřevo a křik mužů v lanoví. Štíhlá postava stojící nejblíže zelené smrti jak jen mohla, ucítila strašivý náraz rozzuřeného oceánu. Když to již vypadalo, že se plachetnice ponoří ke stovkám svých předchůdkyň, zvedla se příď se sténáním nad hladinu a galony mořské vody se svezly z paluby zpět. Šalupa začala kolébavě nabírat rychlost a stoupat ke hřebenu další vlny.

Blesk. Promočená dívka vyplivla vodu a rukou si protřela oči. Zatřepala hlavou a vlhké copánky se kolem ní roztočily jako hadi na hlavě medúzy. Otočila hlavu zpět k palubě lodi. I v minimu světla, vydávaném lampami, skákajícími jako luční koník uviděla přes závěsy deště postavu v bílém, jak se opatrně probíjí přes vlny, které se převalovaly přes palubu. Loď sebou trhla a dívka zaječela nadšením. Odvrátila hlavu a vzdorovitě ji nastavila spršce vody.

„…miluju!“ zakřičela do skučícího větru. Vítr zesílil tak, že připomínal kvílení bánší.
Oběma rukama se chytla lan a hluboko se zaklonila. Zvrátila hlavu a hlasitě se zasmála. Bílá záře, trvající snad věčnost odhalila její tvář. Doširoka otevřené oči, které planuly nadšení a vzrušením. Pootevřené rty, barvy horských malin, lačně lapající po vzduchu. Pravá tvář, pokrytá tajemným tetování se proměnila v záblescích světla v děsivě démonickou hru barev a ornamentů. Hadi v tetování se proplétali jeden přes druhého, jakoby vybuzeni a nadšeni tímto ďábelským představením.

„Co říkáš?“ zvolal medový hlas.

„Tohle milujuuuuu, je to nádherné“ zakřičela dívka a prohnula se. Pak se opět vypnula a postavila se na čelen. Přesně načasováno, neboť loď se opět dostala na na vrcholeh vlny a počala se řítit k hlubinám. Temnotou se ozýval smích. Šťastný a přitom trochu šílený smích. Blesk a náraz do vody.

Loď se vynořila z vln s ještě větší bolestí než před tím. Pohnula se jako stará unavená žena, jakoby nechtěla opouštět lákavé ticho klidné hlubiny věčného zapomnění. Unavení a vyčerpaní lodníci se ve chvíli ticha vrhnuli k napravování škod. Hnal je k tomu bocmanův křik a tklivý zvuk namáhaného dřeva.

Šalupa se opět vydal k vrcholu. Šílící živly ji nechtěly pustit ze své náruče. Blesk. Do prásknutí hromu, řevu bouře a dunění oceánu se ozýval dívčí smích. I otrlí námořníci se začali modlit k bohům, když slyšeli ten smích. Pokud někdo z nich zahlédl nadšenou tvář, v níž se mísil démon s andělem, násilím ji potlačili v mysli, neboť by je pronásledovala do skonání věků.

Dívčina hruď se dmula vzrušení. Bradavky ztuhlé chladem a emocemi se stavěly proti oceánu skrz mokrou látku, nalepenou na hladké kůži. Dívka se zazubila a pustila se rukama lan. Stála tam, na kluzkém předním čelenu, s nohama kontrolujícíma každý pohyb lodě. Její dech se prohluboval a oči se zamlžily. Ještě kousek a loď se dostane na vrchol vlny a pak bude jen pád. Dlouhý pád do hlubin. Dívka s tváří andělského démona polohlasně vzdychla a pootevřela plné rty. Jakoby se čas zastavil. Chvíle než začala loď padat k hlubině se zdála nekonečná. Vše se zastavilo v podivném tichu. Pak se vše rozeřvalo v ďábelské kakofonii zvuku. Dívka s očima tvaru mandlí a barvou safíru navzdory ječení živlů vzdorovitě zakřičela: „Chceš mě? Jestli na to máš tak si mě vezmi! Jestli to dokážeš!“

Než příď šalupy potřetí proťala jako kámen tvrdou hladinu pohnul se za dívkou bílý stín. Kolem pasu ji objala jemná ruka a pevně se přitiskla dlaní na její bříško, zpevněné napětím. Přišel náraz a zloba oceánu propukla na plno. Obě postavy na přídi byly zality slanou vodou takovou silou, že se jim podlomila kolena. Ani jedna nezaváhala. Anděl v bílém, se zapřel proti vlně a pevně přitiskl dívku k hrudi. Ta vyrovnala úder ladným pohybem a využila rychlosti lodi, aby ustála riskantní manévr. Rukama se však odmítla chytnout podpůrných lan. Dlouhé vteřiny se zdálo, že se příď nezastaví a celou loď stáhne k hlubinám, avšak potřetí toho den, se jako bájný kraken vynořila na hladinu. Na její přídi stály jako dvě sochy postavy v bílém a černém.
„Je to nádherné, tak blízko smrti a životu,“ smála se dívka s hady na tváři, „Je to božské a přitom ďábelské!“
„A je v tom rozdíl?“ zeptal se klidný, sametově medový hlas anděla v bílém a přitiskl si dívku k pevně k tělu.

Obě postavy dýchaly přerývaně, oči rozšířené vzrušení a setkáním se smrtí. Dívka se opřela zády pevně o oporu a vnímala celým svým tělem jemné a pevné tělo za sebou. Prohnula se plná emocí jako kočka pod dotykem milujícího pána. Anděl přitiskl tvář do jejích vlasů. Voněla jasmínem a mořskou vodou. Ruka na jejím bříšku se lehce pohnula a nehty jemně zaryla do kůže. Z plných rtů, barvy horských malin se vydral vzrušený vzdech a tělo se podvědomě vypnulo proti tlaku.

Najednou bylo ticho. Pár záblesků v dáli ještě naznačovalo, že bouře někde vybíjí svou zlost, avšak moře se začalo uklidňovat, jakoby dávalo najevo, že je již uspokojeno. Vzduch byl doposud nabit energií, která ježila vlasy. Námořníky, kteří fascinovaně sledovali dvojici stojící na přídi probral k životu hlas bocmana, kterému do síly bouře mnoho nechybělo.

Postavy stály v něžně pevném objetí až do přístavu. Nic neříkaly. Jen stály a vnímaly přítomnost života. Nebylo co říkat…..