Vzpomínky - 3 část

Máte příhodu, legendu či příběh ze hry? Sem s ním.

Moderátoři: Dungeon Servant, World Builder, Dungeon Master

Odpovědět
Akira
Příspěvky: 884
Registrován: 16. 10. 2007 11.31

Vzpomínky - 3 část

Příspěvek od Akira »

Letní polední slunce rozpalovalo vzduch i zemi do velkého žáru. Vyprahlá půda byla rozervána nespočtem prasklin a puklin. Nepršelo již téměř tři týdny a krajina toužila po dešti jako dítě po matčině prsu. Vzduch se tetelil vedrem a i mouchy létaly líněji než obvykle. Každý tvor se snažil nalézt úkryt či alespoň kousek stínu, aby unikl spalujícím paprskům. Blankytně modré nebe, bez jediného mráčku, naznačovalo, že ani dnes nedostanou zažloutlé rostliny svou dávku vláhy. Bohové museli na svět shlížet s nevolí.
Nakato, Druhý Lord Domu Kanaazai stál na kopci a sledoval údolí po ním. Řeka, která se v minulých letech vinula jako stříbřitý had údolím, byla dnes vyschlá a bahnitá strouha. Krůpěje potu se mladému vládci velkého domu srážely na horním rtu. Krátké vlasy měl pod těžkou helmicí přilepené k hlavě. Jeho tělo sténalo pod váhou rozpálené zbroje a pot pod vycpávkou pancíře ho nepříjemně štípal. Naštěstí nesla jeho zbroj tradiční bílou barvu domu.
Jeho zrak spočinul na černorudých zbrojích rodu Kamatsu. Vojáci stáli ve vyrovnaných řadách a vzduch se kolem nich chvěl a rozmazával jejich postavy. Mladý lord si dokázal představit jaká výheň v jejich zbrojích musí být. Přesto se však muži nepohnuli. Hned vedle nich stáli v zelené a zlaté vojáci rodu Hanavai a kousek vzadu Anasaty v modré zbroji
Nakato přimhouřil oči, když zahlédl na druhé straně údolí pohyby. Rudá a žlutá. Zdá se, že Lord Kumata uzavřel spojenectví s Domem Oriwa. Nakato si odfrkl. Inu bohové budou dnes spokojení. Ať tak či tak.
„Muži jsou připraveni, můj lorde,“ ozval se vedle něj hlas pobočníka, který sledoval pohyby praporů, signalizujících složitým způsobem pohyby vlastních i cizích mužů.
„Za chvíli. Slunce musí mít za zády. Světlonoši jsou na svých místech?“ promluvil zvučným hlasem Kanaazai a nespustil oči z vyrovnaných řad nepřítele.
Minuty se vlekly a slunce se jen pomalu pohybovalo po modrém nebi. Kapky potu stékaly po stružkách z těžké přilbice, avšak Lord Nakato se stejně jako jeho muži ani nepohnuli.
Hranatý stín se zastavil přímo za Nakatou. Slunce stálo za jeho nepřáteli a jeho tělo, oděné do zbroje vrhalo bizardní stín. Je nejméně vhodná doba pro útok. Jeho muži musí mhouřit oči, avšak nepřítel vidí normálně. Je tedy čas. Lord pokynul a prapory zavlály. Ozval se táhlý tón trubek, k němuž se přidaly bubny. Nakata klidně vytasil zbraň. Nádherná čepel, která byla pevná a přitom pružná se zaleskla na slunci. Pod záštitou se skvěly malé květy jasmínu a od nich se v divokém tanci svíjeli cizelovaní hadi. Mistrovská práce. Lord Nakata popošel ke svým vojákům.
Pozvedl paži s mečem a pokynul. Z hrdel několika stovek vojáků se ozval bojový pokřik:„Kanaazaaaaaaaiiiiiii….“Vojáci se rozběhli v před a od jejich okovaných válečných sandálů se zvedaly obláčky prachu. I ve svých zbrojích byli neuvěřitelně hbití. Nakato napínal nohy, aby stačil lehkonohým mužům. Vždycky ho udivovali. Murai- štíhlí, hbití, s podivnýma ušima bez boltců. Přesto však oni byli nejvěrnějšími z vojáků. Oni byli jistotou v nejisté době. Lidští vojáci odcházeli ze služby přinejlepším po pár desítkách let, avšak murai žili mnohem déle a tím pádem jejich věrnost sahala dál. Byl vděčný prozíravosti svého děda, který přijal jako jeden z mála tyto murai do služeb Domu. Tyto myšlenky běžely hlavou Nakatovi, když sbíhal spolu se svými vojáky z kopce.
Vzdálenost k pozicím nepřítele se zkracovala každým krokem. Byl by přísahal, že rozeznává bělmo očí jednotlivých vojáků. Přeskočil velký kámen. Lehce došlápl na vyschlou zem a nijak nezpomalil v běhu. Černorudé postavy se přizpůsobily jeho tempu a onýtované podrážky tepaly zem v jednotném rytmu. Pak se ozval jiný zvuk. Tichý a smrtící.
Obloha na chvíli potemněla. To vylétla první salva šípů, která zastínila slunce. Ocelové hroty se jako podivné hvězdy zaleskly. Pak zmizely. Některé v tělech, jiné v zemi.
Jednolitá valící se vlna domu Kanaazai povážlivě zakolísala a její řady prořídly. Dva muži vedle lorda Nakata padli k zemi a setrvačností se valili ještě hodnou vzdálenost. Jejich spolubojovníci je přeskočili a nezpomalili. Zpomalení znamená jistou smrt. Druhá salva, však bude stejně smrtící.
„Světlonoši!“ zakřičel z plných plic v běhu lord Nakata. Jeho příkaz opakoval každý kdo jej zaslechl. S tupým zvukem se o Nakatovu helmici otřel šíp. Síla uderu na chvíli mladého lorda zarazila, avšak pevné ruce jej v běhu podepřely a přinutily k dalšímu běhu. Zatřásl hlavou a vyhnal zvonění.
Viděl, jak rudě odění lučištníci napínají zakřivené luky, vyráběné ze skládaného jasanového dřeva. Chybělo jen pár kroků, avšak tahle salva je zastaví nadobro. A pak se do nich vrhne rudožlutá pěchota. Jen kousek.
V tom okamžiku do boje vstoupili Světlonoši. Na předem vybraných místech desítky vojáků pozvedli naleštěné plechové pláty. Sluneční paprsky se do nich opřely a téměř okamžitě se odrazily a zasáhly jako ničivá oslepující bouře doširoka otevřené oči nepřátelského vojska. Lučištníci připravení smést útočící vlnu záplavou šípů vykřikli. Luky jim vypadli z rukou a dlaně přitiskli na ztýrané oči.
V tu chvíli vyslali běžící murai Domu Kanaazai svou záplavu šípů. Stovky barevně opeřených šípů zazpívaly smrtící píseň. Ještě v běhu tasili muži v zelenozlaté i modré meče a překonali zbývající vzdálenost. Krajinou se ozval příšerný zvuk.
Vlna běžící pancéřované smrti se srazila s oslepenou hrází. Čepele se zablýskaly. Vyprahlá země se dočkala své vláhy. Nejcennější tekutina se v píjela do prachu. Útok byl tak překvapivý a drtivý, že se podařilo vojákům Kanaazai proniknout až téměř do středu nepřátelské linie a rozevřít ji širokým klínem.
Lord Kumata však nebyl Lordem velkého Domu jen pro svůj původ. Okamžitě rozpoznal nebezpečí a vrhl do boje všechny své zálohy. Praporečníkům přikázal. Signalizujte. Zabít Nakata!

Nakata, jehož zbroj už dávno nebyla bílá sekal na všechny strany. Přilbici ztratil již dávno. Krvácel z několika zranění, které však byly pouze povrchové. Mečem vykryl sek nepřátelského vojáka a udeřil jej loketním chráničem do obličeje. Zlomený nos a sprška krve na chvíli vyvedl vojáka z míry, avšak v ten okamžik mu úsporným sekem přeťal Nakato hrdlo. Sotva odhodil muže od sebe, už na něj začal dotírat další muž ve žluté zbroji. Vše se slilo do jednoho obrazu.
Sek. Kryt. Úder. Kryt. Horní sek. Boční sek. Kopnutí. Kryt.
Situace se nevyvíjela dobře. Vojáci lorda Kumata odřízli první vlnu útočníků a uzavřeli je ve svém středu. Zběsile bránili vojákům Kanaazai probít se ke svému lordu. Ztráty byly obrovské, avšak tento riskantní tah Kumatovi vycházel. Pokud zemře mladý lord, jeho vojáci již nebudou bojovat tak udatně. Naopak. Jistě budou umírat mnohem ochotněji.
Kolem zkrvavené zbroje lorda Nakata se stáhlo kolo mužů v černorudé zbroji. Vládce již umdléval ztrátou krve. Pod ramenní plát ho zasáhl jeden z nepřátel kopím. Okamžitě zemřel, když se na něj sesypaly čepele černorudých, avšak lord z Kanaazai byl těžce raněn. A počet jeho strážců se pozvolna zmenšoval. Za každého padlého vojáka Kamatsu padli tři rudožlutí, avšak žádná cena nebyla tak obrovská.
Lord Kumato tasil meč a seběhl ke svým vojákům. Již jen pár okamžiků a sám dorazí svého soka. Ne! Nedopřeje mu smrt válečníka. Oběsí ho jako lapku. Vycenil zuby a v krvežíznivém záchvatu se prodíral k posledním černorudým vojákům. Ohlédl se, když uviděl, že řady jeho vlastních vojáků, bránících Domu Kanaazai probít se ke svému vládci, začínají povolovat. Stačí jen, aby chvíli vydržely!
„Zabijte ty nelidi!“ zakřičel a sám zaútočil na Nakamotovi strážce. Dva srazil, protože jim vyčerpáním padaly zbraně z rukou. Bojovali již několik hodin a kolem nich se vršila hromada mrtvých nebo umírajících těl.
Do cesty se mu postavil jeden z vojáků rodu Kamatsu. Eleshar, Vůdce rodu Kamatsu. Unaveně tnul po Kumatovi, avšak ten, plný sil, podporovaný svými vojáky lehce údery a seky vykryl. Pak sekl Elesharovi na hlavu. Ten stihl jen lehce pozvednout paži z mečem, avšak byl příliš pomalý a nepřesný. Čepel Kumatova meče se zakousla do jeho předloktí. Ocelový chránič zabránil odseknutí, avšak síla úderu přerazila veliteli ruku. Katana mu vypadla do krvavé kaše ve kterou se proměnil prach.
„Kanaazaaaaii,“ zavolal vysíleným hlasem Nakato a hodil Elesharovi svůj meč. Ten jej chytl do levé ruky a ukročil vpravo. Druhé seknutí Kumata jej zasáhlo do ramene, přeťalo chránič a zatnulo se do těla. Eleshar vykřikl bolestí a poklesl v kolenou. Spodním sekem ťal lordu po nohách a zasáhl. Čepel s hady se zakousla do nechráněného stehna Lorda Kumaty.
Rána nebyla hluboká, ale stačila, aby byl vladař vyveden z míry. Ustoupil a na Eleshara se vrhli tři vojáci v rudých zbrojích. Bojovníci domu Kanaazai bránili svého vůdce i lorda, avšak bylo jich žalostně málo.
V tu chvíli se řady rudožlutých prolomily a nezadržitelná zuřivá vlna se vrhla ke svému vládci. Kanaazaaaaaaaaaaaaaaiiiiiiii……

Lord Nakato, podpíraný dvěma vojáky v barvách Kamatsu se sklonil nad zkrvaveným a posekaným tělem Válečného vůdce rodu Kamatsu. Jeden z mužů opatrně rozevřel sevřené prsty mrtvého bojovníka, objímající katanu lorda Nakaty a podal meč svému vládci.
„Tvůj meč, můj lorde“ pronesl chraplavým hlasem, vysušeným prachem a bojem, mladý murai a pevně pozvedl bradu.
„Tvé jméno samuraji?“ zeptal se jej lord Nakata, když se podíval na jeho tvář a vědomě pokýval hlavou.
„Sanral Kamatsu, syn Eleshara Kamatsu, Válečného vůdce rodu, lorde Nakato,“ pronesl hrdě mladík a postavil se vzpřímeně.
„Meč patří od tohoto okamžiku až do posledního otočení Kola Osudu samurajům rodu Kamatsu! Ať každý ví, že přízeň bohů i Domu Kanaazai je na straně rodu Kamatsu. Čest vaší rodině válečníci. Vaši potomci a potomci vašich potomků, budou tuto zbraň třímat v rukách, jako poctu v….“


…potomci vašich potomků. Lehce zvedla koutek a položila meč plochou stranou čepele na velké břicho. Věděla, že dítě uvnitř jejího těla cítí sílu předků, která prýští z obnažené čepele. Sílu a povinnost! Lehce si povzdechla a s tichým zasvištěním ukryla čepel svých předků do oprýskané pochvy.
Milujte se a množte se..zabijte je pak všechny, Bůh už si je nahoře přebere!
Přiznání je polehčující okolnost, ale jistý trest - od léta páně 1992 MERLIN
Mrtvý manga avatar, dobrý manga avatar!
Odpovědět