Příběhy - Alotrie na boží knihovnu

[Rysan]

Co je člověk schopen zplodit, když se nudí cestou domů, neboli:


Alegorie na Boží knihovnu aneb Další náročný den v práci

Místnost byla zalitá světlem a její bílé stěny takřka oslepovaly. Vlastně to nebyla ani tak místnost, jako spíše tématicky oddělený volný prostor, zaplněný spoustou regálů a polic s ještě větším množstvím knih. Kolem se rozprostírala bílá zvlněná krajina s kterou kontrastovala sytá modř oblohy bez jediného mráčku.
Mezi knihovnami rázným krokem procházel vyzáblý mladík. Hněvivě si cosi mumlal a z očí se mu nebezpečně blýskalo.
"Já jim ukážu... že prý není... to bych se na to podíval," lamentoval polohlasem. "Jsem tu sotva jeden oběh a..." pohodil hlavou.
Bez povšimnutí míjel jednu knihovnu za druhou, dokud se nezastavil před jedinou, jež byla uzavřena. Na dřevěných dvířkách visel masivní zámek bez klíčové dírky. Mladík se ho krátce dotkl, zámek odskočil a dvířka se rozevřela dokořán. Na horní polici se skvěl nápis "Jak na to."
Mladík přistoupil blíž, prstem přejížděl po jednotlivých titulech a četl si jejich názvy. "Přírodní pohromy.… Morové rány... Rok temna..." Nespokojeně zavrtěl hlavou a přešel k další řadě. "Znovuzrození draků... Vzkříšení upírů... Armáda nemrtvých..." Chvíli váhal a přistoupil k předposlední poličce. "Přivolání démonů... Brány pekelné..." Konečně se jeho ruka zastavila. Se zadostiučiněním jeden svazek vytáhl a ošklivě se usmál. Na hřbetě knihy stálo "Konec světa."
S rukou na dvířkách se však zarazil a zamyslel se. Potom si povzdechl a vrátil svazek na své místo. "Dám jim ještě jednu šanci," pronesl rezignovaně, vyndal knihu o branách, zavřel knihovnu a odešel.

Konec.


Máte-li potřebu, bez obav ji vykonejte a vyjádřete se ;)