Altair Al-Walíd
Altair je vysoký a statný chlap, věčně zamračený a ve špatné náladě. Může mu být něco okolo třiceti, možná více - jeho věk se ale velice špatně odhaduje. Jeho nejčastějším oděním je prostý, nesčetněkrát záplatovaný burnus, tradiční oděv beduínů. Přes něj dokonce i ve velikém vedru nosí plášť s kápí pískové barvy.
Obvykle je ozbrojen dvěma šavlemi. Dalšími zbraněmi, které má viditelně u sebe je lovecký nůž, vrhací oštěp a luk. Vždycky má u sebe koženou tornu, kterou nosí přes rameno - v ní se nachází nejnutnější věci potřebné pro přežití a dlouhé cesty.
Tvář ošlehaná poryvy řezavého pouštního větru je plná vrásek; zdobí jí strniště a celkově působí velice mužně. Altair má několikrát zlomený nos, zřejmě důsledek nějakých bitek. Přes pravé oko a na pravé tváři se mu vinou jizvy, které vypadají na pohled hrozivě - až tak, že zranění, která je způsobila, musela být smrtelná. Nepůosobí jako někdo, komu lze bezvýhradně věřit. Jeho vzhled brutálního hrdlořeza je více než výmluvným důkazem. Celkově vzato ale jeho obličej nepůsobí nijak nepohledně, možná naopak. V kontrastu s jeho vzhledem zabijáka jsou ale laskavé, téměř černé oči.
Pokud by ho někdo uviděl bez burnusu, věděl by, že jeho statné tělo krom rozličných ornamentálních a náboženských tetování zdobí také veliké množství zahojených i čerstvějších jizev ze starších i nedávných bojů - nicméně Altair je na svá zranění hrdý, dokazují přeci, co všechno přežil a jak zkušený je. Jak léta přibývají, přibývají i jizvy. Altair totiž odmítá nosit zbroj, ta je pro něj symbolem zbabělosti a strachu ze smrti a bolesti.
Hlas má chraplavý a většinou tichý, za což může tabák, kterému propadl už dávno. Není pro něj většího požitku než ležet ve stínu stanu na hedvábných polštářích a labužnicky pokuřovat z dlouhé dýmky či doutníku. Možná proto je jeho charakteristickým pachem vůně silného, aromatického tabáku. V poslední době, jde li do boje, se mu oči divně lesknou a vzduch okolo něj je prosycen vůní čarovného listí...
Kdo prohlédne přes masku nerudného morouse a pozná Altaira blíže, zjistí, že se jedná o člověka, kterému slova jako čest a morálka nejsou cizí.
Společnost přímo nevyhledává, někdy se jí dokonce přímo vyhýbá. Není moc lidí, kteří by pochopili zvyky a tradice jeho národa. Není moc lidí, kterým se zamlouvá jeho jídelníček (brouci, larvy, štíři, hadi...) a není moc lidí, se kterými by si měl co říct. Raději se sám jen se svým sokolem, tiše, prochází po písečných dunách a slýchává to, co ostatním zůstává skryto... Často v různých náznacích vidí věštby a proroctví. Ať se jedná o orla bojujícího se smečkou hyen nebo o podivný balvan nebo o rozkládající se mršinu...
Kdo ho měl možnost vidět v poslední době, mohl si všimnout, že jeho vzhled je jaksi ošuntělý. Je neholený, šaty má děravé, špinavé od prachu cest, boty prochozené. Jeho pohled je jako zasněný a mluví jen zřídka a málo. Na krku se mu objevil zlatý náhrdelník zpodobňující skaraba, který nikdy nesundavá. Úsměv na jeho tváři je pak vzácnější než růže v poušti. Působí unaveným dojmem... možná začíná stárnout?
Za svítání, v poledne a za slunce západu ho lze spatřit jak se modlí ke svému bohu.
Kdysi...