Chalím kráčel pouští a vyhlížel s prsty na tětivě svou kořist. Blížilo se období písečných bouří a tak musel chlapec nalovit maso pro svou rodinu.
„Hmm, pečínka z gazely a k tomu hrst datlí, to bude dobrota.“ Zasnil se chlapec a s úsměvem na rtech se oblízl. Nebyl z bohaté rodiny. Jeho otec splétal lýkové koberce a matka pečovala o nemocné. Vítr, který mu ošlehával tvář, náhle zesílil. Zvedal se v poryvech společně s mračny písku, zastihla ho písečná bouře. Šáhl do torny, nasadil si roušku na obličej aby byl chráněn a vyrazil zpět do města. Za normálního počasí mu cesta trvala zhruba dva dny, ale takto se mohla protáhnout až na čtyři dny. Dlouhé, uhlově černé vlasy mu drze vylézaly a mísily se s pískem. Měl snědou pleť od pobytu na slunci a tmavě hnědé, až černé oči, které zdědil po matce. Postavu měl statnou a na pažích se mu rýsovaly svaly získané při lovu zvěře. Neoplýval krásou, ale měl zlaté srdce. Rád pomohl, kde bylo třeba a lidé ho za to měli rádi.
Pouští putoval den a noc a při ranní modlitbě náhle ucítil pach páleného velbloudího trusu.
„Domov! Ale že bych tam byl takto brzo? Vždyť jsem nešel ani dva dny a to byla bouře.“Pokrčil rameny a už se nenechal ničím přerušovat při dokončení modlitby. Sebral luk, batoh a vydal se k městským branám. Rýsovaly se před ním obrysy města a v dálce viděl palác. Zamračil se a poznal, že je ve vedlejším městě, jehož jméno neznal. Pořád byl někde na cestách a tak neznal jméno místa, kde sídlí princezny.
„Matko(pozn. myšlena poušť), co mi to děláš?“ Sebral hrst písku a nechal jej „protéct“ mezi prsty. Vyrazil vstříc městu aby prodal kůže a zeptal se na cestu. Při vstupu do města zahlédl na oprýskané ceduli ze dřeva, která se ve větru kývala sem a tam název Kel-Ibn-Raznak a tak aspoň věděl zhruba, kde je. Na prašné ulici zahlédl muže nízkého vzrůstu s dlouhými, zešedlými vousy, které si pěstoval snad celý život. Vedl dobře krmeného velblouda, ověšeného různým haraburdím. Když si Chalíma všiml, na tváři se mu objevil úsměv a odhalil tak zažloutlé zuby od tabáku.
„Zdravím chlapče!“ Zvolal se zdviženými pažemi k pozdravu a otočil k němu velblouda.
„Dobré poledne pane.“ Odpověděl mu Chalím a uklonil se.
„Kampak, kampak chlapče? Je libo tato překrásná váza? Je z Číny. Nebo snad šperk pro svou ženu? Mám vše, na co si vzpomeneš.“ Obchodník s úsměvem stále předváděl své zboží.
„Ne pane, děkuji, ale hledám jen cestu do Kel-Ar-Saaru, mého domova.“
„Ah! Kel-Ar-Saar.“ Obchodník pokýval hlavou a chlapci přišlo vtipné létání plnovousu nahoru a dolů.
„Tam to znám hochu, máš štěstí. Za svých mladých let jsem tam prodával.“ Obchodník mu detailně popsal cestu, která nebyla příliš vzdálená a chlapec vyměnil kůže za pěknou, vyřezávanou dýmku a balíček tabáku pro otce. Aspoň se nepotáhne s takovým nkladem.
Poděkoval, schoval dýmku do kapsy a Chalím se vydal městem k severní bráně, odkud mohl do Kel-Ar-Saaru.
Procházel mnoha úzkými uličkami, prohlížel si domy uplácané z hlíny a před sebou zaslechl nějaký hluk. Přímo před ním vyjela na krásném černém hřebci beduínka, celá zahalená v černých šatech, které jí těsně přiléhaly k tělu. Chlapec oněměl úžasem. Ještě nepocítil tak silnou náklonnost k ženě a uvnitř něj se cosi trhalo. Procválala kolem něj a on se bezhlavě rozběhl za ní. Na koně nestačil, ale díky zvířenému prachu věděl, kudy jela. Rozprostřela se před ním pláň, na které stál majestátní palác, vyrobený z bílého kamene. Tušil, že dívka bude nejspíš patřit do královské rodiny, nestává se, aby se beduínka jen tak projížděla po městě na tak krásném oři. Vydal se paláci vstříc po cestě, která byla vysypávána nejjemnějším pískem a jasně se v něm rýsovaly stopy kopyt. Došel až k paláci, když si ho všimla stráž.
„Co tu chceš prcku? Mimina nekrmíme.“ Obořil se na něj strážný se zamračeným výrazem, na jehož zádech se houpal oboustranný meč se zahnutými čepelemi.
„Já…jen..jen..“ Koktal Chalím a do hovoru se přidal druhý strážný.
„Padej odsaď a rychle, než tě popoženem.“
„A…ano pane, jistě.“ Dostal ze sebe, udělal spěšnou úklonu, rozběhl se zpět a ani nevnímal posměšky palácové stráže. Po chvíli zmírnil krok a zrovna procházel kolem věže s otevřeným oknem, ze kterého se ozýval ženská zpěv. Chalím zůstal stát jako opařený a zaposlouchal se.
„To musí být ona!“ Užasle zašeptal a naslouchal zvonivému hlasu. Roztouženě se roztřásl po celém těle a ačkoli nikdy neviděl její tvář, jen oči, ty úžasně zelené oči! Bezhlavě se do ní zamiloval a věděl to. Cestou domů byl tak zamyšlený, že malém šlápl na pouštní zmiji, která ho varovala syčením rozeklaného jazyka.
„Hm, matka mě před něčím varuje.“Chlapec se zamračil a byl mnohem ostražitější.
Navečer přišel do Kel-Ar-Saaru a rychle pospíchal domů.
„Otče! To jsem já, Chalím.“ Zvolal po vstupu do domu a odpovědí mu bylo tiché zamručení. Kluk se vydal do pokoje, kde na polštářích seděl Almenír a potahoval z dýmky.
„Otče, dovezl jsem ti dar.“ Řekl a podal otci zdobenou dýmku s balíčkem tabáku.
„Děkuji Chalíme,“ Otci se na chvíli rozjasnily oči štěstím, ale hned nato pohasly. „i já pro tebe něco mám…smutnou zprávu chlapče. Posaď se.“ Chalím se bezeslova usadil do polštářů a naslouchal.
„Tvá matka se vydala pouští na pomoc do vedlejší vesnice a cestou ji zabil obrovský had. Tvá zkouška dospělosti je tu Chalíme. Zab toho hada a přines mi jeho kůži.“
„Ale nejdříve poputuješ do Kel-Ibn-Raznaku prodat mé koberce aby sis mohl koupit nějakou zbraň. A teď se pojď pomodlit, je čas modlitby.“
„Jistě otče.“ Společně vstali a přešli do vedlejší místnosti, z níž vycházela vůně kadidel. Poklekli a počali se modlit k Alláhovi. Chalím se rozloučil s otcem, vyvedl ze stáje mulu, na kterou naložil koberce a vydal se zpět do královského města. Až při osamělém putování pouští na něj dolehla tíha žalu nad ztrátou matky. Před bránou do města stanul až když se zšeřilo a tak zamířil do hostince. Hospodský byl příjemný, snědý chlapík, který mu poskytl levné, skrovné ubytování a hrst datlí se džbánem vody. Chalím se pomodlil a usnul spánkem, ve kterém se mu stále vracel obraz té ženy na koni a v uších mu zněl její líbezný hlas. Musel se s ní potkat!
Vzbudil se do nezvykle horkého rána. Oblékl se jen do roušky a horní polovinu těla nechal odhalenou. Vyhledal obchodníka, prodal mu kůže a šel za zbrojířem. Měl pěkný plátěný a velký výběr zbraní. Našel tam šamšíry, obouruční zakřivené meče, kukri nebo také šavle.
„Mohu ti nějak pomoct chlapče?“ Zeptal se obchodník.
„Potřeboval bych nějakou zbraň, nejlépe šavli.“
„Šavli…hm, tak to tu mám krásný kousek. Můžeš se s ní holit, jak je ostrá.“ Dodal s úsměvem muž.
„A kolik stojí? Mám tu jen dvě zlatky.“
„No…“Obchodník si promnul bradku.“normálně stojí ještě dvacet stříbrných navíc, ale že jsi to ty, budeš ji mít za dva zlaté.“
„Děkuji pane!“ Chalím se šťastným výrazem vyběhl ze stanu a vzpomněl si na beduínku. Urovnal roušku, šavli připásal na záda a hrdě vykročil směrem k paláci.
Procházel úzkými uličkami města a náhle mu vyšla vstříc. Oděná v krásných, rubínových, dlouhých šatech, které zvýrazňovaly její linie. Kráčela k němu pomalou chůzí a ladně stáčela své boky. Jejich pohledy se střetnuly a Chalímovi se rozbušilo srdce, které mu nahnalo krev do tváří a vytvořilo tak ruměnec. Její oči byly oknem do její duše. Zpoza kápě jí stékaly po ramenou dlouhé, lesklé a tmavě hnědé prameny vlasů. Nezmohl se ani na krok a když kolem něj procházela, narazila do něj a spadly jí nějaké pomeranče, které nesla.
„S..slečno, já.omlouvám se!“ Stydlivě řekl chlapec a začal sbírat spadlé pomeranče.
„Kliď se mi z očí ty nedorostlé štěně!“ Tón jejího hlasu mu připomněl zmiji a smutkem se mu sevřelo hrdlo. Zůstal stát jako přikovaný a na nic se nezmohl.
„Padej nebo na tebe zavolám stráže!“ Beduínka udělala strohé gesto a Chalím se pomale odšoural pryč.
„Jak může být tak krutá? Copak nemá city?“ Přemýšlel nahlas a pak se zamračil.
„Půjdu a zabiju obrovského hada, který mi vzal matku. A vrátím se jako muž!“ Chalím naštvaně vyrazil, aniž by si obstaral nějaké zásoby. Byl tak zaslepen hněvem a hlavně žalem, že si nebezpečí vůbec neuvědomoval.
Putoval dlouhé dva dny a voda z jeho čutory už dávno zmizela. Olízl si vysušené rty. K jídlu měl jen kus ztvrdlého kukuřičného chleba, který byl dobrý tak akorát pro vylomení zubů. Horko mu v hlavě způsobovalo fata morgánu a dýchal přes rouškou, kterou svá už tak opuchlá a suchá ústa kryl.
V noci se utábořil ve stínu písečných dun a ulehl k bezesnému spánku. Za svítání ho probudil tlak vyvíjený na jeho levou ruku. Zmátoženě se snažil vymanit se ze sevření a až pak mu došlo, oč se jedná. Právě se seznámil s cílem své zkoušky dospělosti.
„Alláh mne chraň!“ Zvolal Chalím a začal sebou škubat, což hada podráždilo. Gigantický had, který obtáčel jeho paži zvedl hlavu a začal hlasitě syčet. Chlapec viděl zblízka rozeklaný jazyk a musel snášet pach hnijících hadových dřívějších obětí. Uvědomil si, že se jeho šavle nachází na druhém konci stanu. Bleskurychle se vymanil z hadova kluzkého sevření a před tím, než odběhl, odkopl hadovu hlavu. To hada na chvíli omráčilo. Chalím hbitě sebral šavli a přibližoval se zpět k rozzuřenému hadovi.
„Tak poď ty bestie!“ Zakřičel na něj a rozmáchl se šavlí. Nepříliš zkušená ruka minula svůj cíl a had ihned využil situace. Zakousl se Chalímovi hluboko do pravé ruky. Ten zaječel bolestí, spadl na zem a začal si sát ránu. Na hada dočista zapomněl. Had se přibližoval, zanechávajíc za sebou v písku stopu. Chalím věděl, že je konec, ale všiml si šavle, která ležela blízko něj. Had se dostatečně přiblížil, otevřel chřtán, zatáhl hlavu dozadu a bleskurychle vyrazil proti chlapcově hlavě. Chalím vztyčil šavli a strčil ji smrti do cesty. Oslabená ruka nápor dlouho nevydržela, ale chlapec byl do jílce opřený i hrudí. Ostrá čepel rozčísla hadovi hlavu na dvě poloviny a chlapec byl v tu ránu celý od krve a mozkové tekutiny. Chalím unavením spadl na záda a had padl přes něj.
Když vstal, celé tělo ho od zápasu bolelo. Stáhl hada obratně z kůže, opekl maso a trochu krve smísil s mlékem po způsobu afrických domorodců. Když se dostatečně pohostil a kůže vyschla, vyrazil zpět.
***
V paláci se beduínka rozvalovala v polštářích a popíjela velbloudí mléko. Služebné ji obskakovaly s plnými mísami nejčerstvějšího ovoce a masa, které lákavě vonělo. I přes svůj apetýt si zachovávala nádherně štíhlou postavu. Už neměla zahalenou tvář šátkem a odkrývala tak krásný obličej bez sebemenší vady na kráse.
„Armano, pošli pro moji sestru, hned.“ Přikázala služebné. Měla chu´t se bavit nad utrpením mladšího děvčete. Delfméra vstoupila závěsem z korálku a princezna Ayala se líně protáhla jako kočka.
„Pojď dále Delf.“ Pokynula jí a líbezně se usmála.
„Dala by sis šťavňaťoučké ovoce?“Pozdvihla z tácu jablko a zakousla se do něj, až jí šťáva stekla po bradě na hruď.
„Prosím sestřičko, dej mi kousek.“ Prosebně pozdvihla ruce a upřela pohled na Ayalu.
„Na to zapomeň ty spratku!“ Rozječela se Ayala. „To ti nestačí kukuřičný chléb a voda?“
„Jsem až moc štědrá.“ Pohrdavě si odfrkla a otočila se ke strážím.
„Zavřít do žaláře, den bez jídla a pití. Ať se naučí úctě.“
„Ovšem, má paní.“ Zabručel strážný a odtáhl Delfméru do žaláře.
„Sestřičko prosím!“ Volala ještě na princeznu, ale její hlas utichl v temných chodbách.
***
Chalím se vydal zpět a každý krok ho ukrutně pálilo v noze. Po dni putování už to nevydržel a prohlédl si poraněné místo. Pohled ho zděsil. Místo bylo napuchlé, tmavě, až fialově rudé a páchlo hnilobou. Musel se co nejdříve dostat do kel-Ar-Saaru. Vydal se zase na cestu, ale při každém kroku mu chodidlem projela ostrá bolest a to nebyl ani v půlce cesty. Rozdělala oheň a nechal nad ním vařit zbytek vody, který měl. Od pasu vytáhl lovecký nůž a bříškem palce zkusil ostří. Na palci mu okamžitě naskočili kapičky krve. Postižené místo už bylo fialové a nesl se z něj odporný puch. Nahřál čepel nože nad ohněm, skousl zuby a nařízl postižené místo. Rána se okamžitě rozvalila a vystříkl z ní gejzír černého hnisu. Okolí se naplnilo strašlivým pachem a Chalímovi se udělalo špatně, zároveň se mu dělaly mžitky před očima. Ránu vypláchl vodou a všiml si bílého předmětu v ráně.
„Není to kost?“ Ptal se sám sebe, ale na to, jak usoudil, byla rána moc malá. Podebral předmět nožem a ten se s mlasknutím uvolnil. Byl to hadí zub, který se v ráně zalomil. Obvázal zraněné místo a šel si odpočinout.
V táboře ještě nějaký čas pobyl a pak se vydal na cestu do Kel-Ar-Saaru. Po dvou dnech dosáhl svého cíle a usadil se ve stínu městských bran. Napojil se z posledních zbytků vody v čutoře a došel domů.
„Kdo to je?“ Zeptal se zesláblým hlasem otec a zamhouřil oči do tmy. Chalím vystoupil ze tmy a shodil na zem hadí kůži.
„Synu! Ty jsi se pořádku vrátil!“ Almenírovi vytryskly slzy štěstí a objal chlapce, vlastně už dospělého muže.
„Ano otče, nikdy bych tě nezklamal…“ Chalím se usadil do polštářů a vyprávěl otci svůj příběh.
Když usínal, vzpomněl si na Ayalu. Zítra vyrazí do paláce a vyloží jí své city.
***
Princezna Ayala se rozvalovala na pohovce a prohlížela se v zrcátku.
„Jsem krásná Lakífe?“ Obrátila své oči na nejlepšího strážce a svůdně zamrkala.
„Jste nejkrásnější bytost planety paní. Nikdo se s vaší krásou nemůže rovnat.“ Ayala dobře věděla, že tento muž po ní hoří touhou a byl by pro její pohled schopen zabíjet…co pak pro jeden polibek…
„Ach, nejsi upřímný Lakífe, mám kolem očí vrásky.“ Káravým tónem reagovala, aniž by se na něj zlobila.
***
Chalím se probudil do krásného dne. Vzal nějaké koberce aby se mohl vydávat za prodavače, kdyby ho palácová stráž nechtěla pustit. Cestou do Kel-Ibn-Raznaku běžel, jak jen mohl a dorazil brzy před západem slunce. Rovnou zamířil k paláci.
„Hej, ty!“ Zvolal strážný a sejmul ze zad meč. „Co tu pohledáváš?“
„Jsem prodavač koberců, určitě se budou princezně líbit.“
Strážný jen cosi neurčitého zabručel a dal pokyn k otevření brány. Chalím procházel přepychovými místnostmi, které byly plné překrásného nábytku ze slonoviny a nejlepších obrazů od tamějších malířů, většinou to byly portréty princezny. Zastavil se před masivními ebenovými dveřmi, zhluboka se nadechl a pak vstoupil do ozářené místnosti. Princezna jej „mile“ přivítala a mávnutím ruky propustila stráže.
„Co chceš ty štěně?“
„Já…paní..já..jen…přišel jsem vám prodat nějaké koberce.“ Dostal ze sebe Chalím a sklopil hlavu.
„A také…“ Odmlčel se. „Bych vám potřeboval něco říct.“
„Tvých prašivých koberců se ani nedotknu a teď mluv k věci.“
„Nevím, jak to říct, ale…miluji vás.“ Ayala se na něj chvíli dívala a kypěl v ní vztek. Náhle se hystericky rozječela.
„Jak se opovažuješ ty zrůdo?! Měla bych tě za to dát pověsit! Stráže, odneste ho do žaláře a zítra dostane to, co si skutečně zaslouží. Deset ran bičem. A po každé ráně pořádně rozplést.“
Lakíf se s ďábelským úsměvem na rtech chopil Chalíma a odvlekl ho do žaláře. Chlapec ale princeznu tak miloval, že jí stále odpouštěl..
Na chladném žaláři se probouzel rozlámaný a zmrzlý. Ráno dostal kousíček chleba a myslel na Ayalu. Stále ji miloval po tom všem. Náhle se za mřížemi, které sloužily jako okno ozval známý hlas.
„Synu…jsi tam?“ zašeptal Almenír a vztahoval mezi mřížemi k chlapci ruce.
„Otče!“
„Do čeho jsi se to namočil? Vždyť ta žena je zrůda.“ Otec se mračil a sehnul se pro nějaký balíček.
„Tumáš nějaké zásoby a pil…..“ Almenír se otočil za hlasem strážného, který k němu běžel.
„Ve jménu princezny Ayaly, stůjte!“ Stařec se dal na úprk, ale stráž ho hravě doběhla.
„Pudeš se mnou dědku.“
Přivedli jej k princezně, která si jej s úšklebkem měřila.
„A co je zase tohle? Pořád mi sem vlečete nějakou zvěř.“
„Paní…přistihl jsem ho, jak tomu mladému beduínovi podával balík s nějakými věcmi.“
„Doveď sem toho spratka a Delf, tohle bude pro ně krásná podívaná.“
„Jistě má paní.“ Strážný se vytratil hledat dotyčné a po chvíli byl zpět.
„Otče!“ Zvolal přes celou místnost Chalím.
„Ticho! Nikdo nebude mluvit, jen já.“ Stroze jej okřikla a pohlédla na Almeníra.
„V tom pytli jsme našli krom jídla také nůž a lahvičku s jedem. Jak mi to vysvětlíš? Chtěl jsi mne zabít prašivý blázne!“
„Já…to bych si nikdy nedovolil paní!“ Prosebně sepjal ruce.
„Jsi starý blázen. Tak jak jsi chtěl naložit se mnou, tak bude naloženo s tebou.“ Kývla na Lakífa, který se opíral zády o zeď. Ten přišel zezadu ke starci, který jen stačil otočit hlavu a upřít na něj své oči. Lakíf vytáhl z pochvy jeden z šamšírů a vrazil ho starci přímo do zad. Almenírovo tělo padlo bezvládně na zem. Delf se rozječela a Chalím objímal mrtvé tělo, které postupně chladlo.
„Vrazi!!!“ Zakřičel a rozběhl se na královnu. Lakíf pohotově přiskočil a trefil Chalíma jílcem šamšíru do spánku. Těsně před tím si uvědomil, jak moc ji za tohle nenávidí.
Probouzel se s pocitem viny a odmítal jíst i pít. Nesl těžce ztrátu otce. Po několika dnech byl vychrtlý na kost a ztratil dříve nabyté svalstvo. Delfméra jej celou dobu pozorovala a až třetího dne se odvážila promluvit.
„Jez…“Váhavě pronesla. „Jez nebo budeš nemocný.“
„Chceš mi přikazovat stejně jako tvá sestra? Díky, nechci!“ Delf si sedla a stáhla kolena k hrudi. Chlapec si uvědomil, že to s ním myslela dobře a tak se v něm mísil další pocit lítosti. Tak se pustil do jídla. Dívka na něj pohlédla, usmála se, ale hned nato nasadila vážnou tvář. Pozorně si jej prohlížela. I přes stopy, které na něm zanechala vychrtlost a utrpení se jí zdál pohledný. Jeho paže a hruď zdobilo rituální tetování dospělosti. Všiml si jejího pohledu a přestal jíst. Rychle odvrátila tvář.
„Proč tu jsi? Nemáš být v paláci?“
„Jen jsem se přišla kouknout, jestli jíš.“ Spěšně vstala, urovnala sukně a odešla. V chlapci se mísily další pocity mrzelo ho, že odešla…..chyběla mu její přítomnost.
Den nato začal normálně jíst a pít. Jeho tělu se vrátila dřívější síla a také dbal o svůj vzhled, jak jen to bylo možné. Dívka ho chodila pozorovat v noci, kdy palác a hlavně chlapec spal. Už si toho všiml dříve a jednu noc zůstal vzhůru. Přišla jako každou noc a když byla skoro u mříží, zaskočil ji tichým hlasem.
„Jak se jmenuješ?“ Dívka se polekala, ale zůstala stát.
„Mé jméno je Delfméra a ty..ty jsi Chalím.“ Chlapec neznatelně kývl a všiml si, že je v záři měsíce překvapivě krásná. Rozbušilo se mu srdce.
„Proč tu jsi Delf? Tvá sestra by ti mohla něco udělat.“
„Já vím a jsem ochotna to riskovat. Pomohu ti dostat se odsuď pod jednou podmínkou….vezmeš mě sebou. Nenávidím ji.“
„Ty mi pomůžeš? Ale to je skvělé! Jistěže tě vezmu sebou.“ Chlapci ve tmě zazářil úsměv. Náhle uvnitř srdce pocítil slabou naději. Ale pomale pohasla.
„A co plán? Jaký máš plán?“ Delf mu šeptem plán detailně vysvětlila. Celou dobu se jeden druhému dívali do očí a snažili se z nich něco vyčíst. Kolem půlnoci se dívka ztratila a chlapec šel spát.
Dva týdny žili svým životem a připravovali se na útěk. Moc se nestýkali aby nebudili pozornost a Aylala už na Chalíma dočista zapomněla. Pak přišel onen den. Delf měla hodně práce. Zaběhla do zbrojnice, pro sebe vzala krátký luk a toulec a pro Chalíma jeho šavli. Ukryla je před vězením a pak vešla do malé místnůstky, ve které byl strážný, který měl na starosti cely. Měla s sebou košíček s lahvemi vína a ovocem, které naplnila uspávacím práškem. Začala s ním koketovat a pořád mu dolívala sklenici s vínem. Po chvíli o sobě vůbec nevěděl a začal Delf osahávat. Místo toho mu do rukou vrazila pomeranče a přikázala, aby je snědl. Trochu se bála reakce strážného, ale ten snědl pomeranč i se slupkou a nadšeně se na ni zubil. Po chvilce padl pod stůl a zůstal tam ležet jako mrtvý. Vzala mu klíče a vrátila se pro zbraně. Když brala věci, objevila ji stráž.
„Ale ale…to sestřička nebude mít velkou radost. Leda by sis se mnou trochu pohrála kočičko.“ Spustil strážný a odhalil zkažený úsměv, navíc z něj táhl alkohol. Než se nadál, kopla ho kolenem do rozkroku a omráčila ránou do zátylku.
„To tak ty prase.“ Rozběhla se za Chalímem.
„Delf. Už jsem myslel, že se něco stalo.“
„Měla jsem menší komplikaci, ale hravě jsem si s ní poradila.“ Pyšně pronesla, odemkla mu celu a podala šavli.
„Uvidíme, zda při nás Alláh stojí.“ Řekl chlapec a vyrazil po schodech podle Delfina návodu.
„Kde je pokoj tvé sestry?“ Delf věděla, co chce udělat a zastavila ho.
„Nech ji Chalíme, odplata příjde později, až budeš připravený. Cestou bude mnoho stráží. Mysli na to, jak se odsuď dostat, mysli na mě.“ Chlapec na ni krátce pohlédl a pak se vydal dle jejích instrukcí k hlavní bráně. Náhle zastavil. Delfméra vyhlížela důvod, proč stojí a pak si jich všimla. Dva strážní. Na hradbách sice byli další, ale ti by nestihli seběhnout.
„Umíš z toho střílet?“ Ukázal na luk, který držela.
„Jistě, jako malá jsem vyhrávala všechny lukostřelecké soutěže.“ Usmála se na něj a zasadila šíp.
„Tohle nebude turnaj, tady musíš zabít člověka. Až dám pokyn, střílej.“ Delf přikývla a sledovala jeho pohyby. Chalím chvíli vyhlížel, pevně svírajíc jílec šavle. Náhle čepelí máchl dolů a dívka vystřelila na bližšího strážného šíp, načež se chlapec rozběhl k druhému. Zaslech trhání látky a mlasknutí masa, jak se do něj zabodl šíp. Našel si cestu k plicím a voják se skácel k zemi s krvavou pěnou u úst.
„Pomoc!“ Zvolal druhý strážný a nachystal se k boji s kopím. Nebyl s ním nijak zručný, vyrazil proti chlapci a ten jeho útok snadno odklonil tak, že se strážný odkryl. Chalím mu rychle vbodl čepel mezi žebra a zavolal na Delf. Odhodil závoru držící dveře a otevřel. Vyběhli ven na měsícem ozářenou pláň. Dívka byla trochu pozadu, protože neměla cvičené nohy z lovu jako chlapec, ale i tak se slušně vzdalovali. Létaly kolem nich kupky šípů, smrt z nebes, naštěstí se zabodávaly kdesi tři sta stop od nich. Delf vykřikla.
„Ah! Zasáhli mě do nohy!“ Chalím se za ní vrátil, rychle ji podebral do náruče a běžel i s ní.
„Vydrž Delf, prosím, už tam budeme.“ Vběhl do centra a rychle pospíchal do hosty, u kterého měli domluvený pokoj. Cestou zahlédl chlapec i obchodníka s dlouhými vousy. Rozrazil dveře a běžel rovnou do pokoje, kde ji položil na postel. Roztrhl jí šaty v místě, kde vězel šíp a zůstal chvíli omámený krásou jejích nohou. Šíp pronikl do lýtka na kraji, takže nezasáhl tepnu, ale i tak se z místa valilo dost krve. Chytil šíp za dřík nad ránou a podíval se jí do tváře. Byla už dávno v bezvědomí.
„Odpusť, teď to bude bolet. Alláh mi pomáhej.“ A začal tahat šíp ven z rány. Tkáň pomale povolovala a nakonec jej vytáhl. Ze zranění se začala valit krev, tak jej vymyl vodou a obvázal kouskem látky, kterou si utrhl ze svého šatu. Postel byla jen jedna, nechal ji na ní spát a sám ulehl vedle na zem.
„Dobrou noc.“ Špitl a nechal se unášet spánkem.
***
V paláci se rozšířila zpráva o uprchlících a Ayala si nechala zavolat Lakífa.
Když vstupoval, slyšel ji nadávat.
„Ta malá zmije a s takovým ubožákem! Není hodna nosit královskou krev. Zabte je oba.“
„Mohu vám být nápomocen má paní?“ Zeptal se opatrně Lakíf.
„Ty..ty za všechno můžeš! Měls je hlídat líp.“
„Ale paní…“ Spustil na svou obhajobu, ale princezna ho stroze přerušila.
„Žádné ale ty pse! Jsi jen bídný hlupák.“ Křičela na něj, sebrala ze stolku bič a švihla jej přes obličej. Na tváři mu naskákalo několik krvavých krůpějí a zařval vztekem. Uvědomila si, že to přehnala. V očích se jí za dlouhá léta poprvé objevil strach. Vyrazil oba dva šamšíry a v afektu k ní vyrazil. Než si uvědomil, co dělá, zaslepen bolestí a vztekem do ní začal bodat čepele. Na šatech se jí objevily tmavě rudé skvrny a koukala na něj s děsem v očích. Pak se sesunula tváří k zemi a tvořila kaluž krve.
„Ayalo! Promiň, já…nevěděl co dělám. Vždyť já tě miluji! Jak jsem mohl něco takového udělat?“
Tiskl ji k sobě a škubal sebou potlačovanými vzlyky. Po rukou mu stékala její krev a smáčela jeho rukáv do ruda.
„za to může ten spratek. Rozsekám ho na kousky a tu holku taky.“ Ruce se mu třepaly. Otřel šamšíry a převlékl se do jiného hávu. Na chodbě potkal služebnou.
„Kam deš?“ Obořil se na ní.
„Jdu za svou paní, to snad nemohu?“
„Paní chce bejt sama, teď ju nech.“
„Nu dobrá.“ Nedůvěřivě se koukala, jak mizí ve schodech a počkala, až opustí palác. Pak opatrně poklepala na dveře.
„Paní?“ Polohlasem se zeptala a po chvíli otevřela dveře. Stráže o chvíli později zaslechli hysterický jekot služebné.
„Je..mrtvá!“ Šílela a tahala se za vlasy.
„Lakíf ji zabil, povídám vám, byl to on! Vycházel od ní poslední. Musíme vyhlásit pátrání než zabije někoho dalšího.“ Stráž začala konat svou práci a vyslala do města posly o vrahovi.
***
Lakíf chodil po městě s výčitkami svědomí a působil dojmem bezdomovce. Ve tváři zaschlá krev smíšená s prachem, otrhané, zaprášené oblečení a výraz zabijáka mnoho beduínů děsil.
Za rozbřesku narazil na obchodníka s dlouhými vousy. Chytil ho, přirazil ke zdi a ptal se:
„Hej, neviděls tady kluka s holkou? Holka v tmavejch hadrech a kluk votrhanej.“ Obchodník úpěnlivě zatloukal, protože věděl o koho jde. Lakíf se k němu přitlačil, tasil šamšír a dal mu ho ke krku.
„Mluv nebo tě zapíchnu jako sviňi.“
„Dobře, dobře. Jen mě nezabíjejte, mám rodinu.“
„Mluv!“
„Ano..ano..viděl jsem je..šli do hostince.“ Se strachem přiznal.
„Dík, máš to u mě.“ Lakíf se zašklebil a podřízl ho. Na tvář mu vystříkla krev z obchodníkova krku. Vydal se do hostince.
***
Chalím Delfméru vzbudil hned za rozbřesku.
„Pojď, musíme jít kdyby vyslali hlídky. Co dělá noha?“
„Chodit můžu, ale budu trochu kulhat.“ Zastrčila pramínky kaštanových vlasů za uši a usmála se na něj. V jejích očích viděl třpytící se hvězdy. Náhle zespodu slyšeli hlas.
„Kde sou? Kde sou sakra ti dva?“ Ozývalo se tlumeně.
„To je Lakíf, jde nás zabít!“ Dívka se zatřásla strachem po celém těle.
„Pojď.“ Trochu váhavě ji chytil za ruku a tasil šavli. Rozsekl závěs kryjící okno a shlédl dolů. Hostinec byl nízký, ale dívčina zraněná noha byla potíží.
„Skočím a budu tě chytat.“ Tiše k ní pronesl a vyskočil. Dopad zmírnil kotrmelcem, takže nebyl tak tvrdý a hned se připravil na Delf. Ta už slyšela, jak se Lakíf valí po schodech k nim a když dveře vylétly, skočila dolů. Chalímovi se trochu podlomila kolena. Hned ji položil na zem a společně utíkali. Za sebou slyšeli tlumené Lakífovy výkřiky.
„Zabiju vás oba!“ přidali do kroku, ale dívka byla po chvíli unavená. Ohlédli se a zjistili, že běží přímo za nimi! Chalím zamířil do nejbližší uličky, tasil šavli a ze země sebral kus tvrdého dřeva, které se dalo použít jako provizorní štít.
„Zalez támhle do tmy a schov se za ty koše. Nevylézej, ať se stane cokoli, rozumíš?“
„Chalíme, dej Alláh ať se ti nic nestane.“ Objala ho a dlouze políbila. Zaskočený chlapec na ni chvíli jen koukal a pak polibek opětoval. Vtom uslyšeli těžký Lakífův krok.
Chlapec se připravil. Hned, co Lakíf vběhl do uličky s připravenými šamšíry, ohnal se mu šavlí po hlavě a kryl si zároveň prknem břicho. Reflex toho muže Chalíma zaskočil. Jedním šamšírem vykryl úder šavlí až odlítly spršky jisker a druhým bleskurychle zaútočil na chlapcovo břicho. Čepel narazila na štít a Chalímovi zdřevnatěla ruka. Lakíf přešel do protiútoku a zásoboval ho četnými údery. Chlapec před sebou držel kus prkna jako štít a ustupoval dozadu. Ruka mu ochabovala pod náporem úderů, které byli vedeny na hlavu a zároveň na břicho. Věděl, že má proti obě zkušeného a velmi silného bojovníka. Vzpomněl si na Delf a ožila v něm síla. Začal s novou energií tlačit proti Lakífovi, ale ten se jen zapřel, pořádně se natlačil do štítu a odrazil chlapce dozadu, čímž narušil jeho rovnováhu. Použil oba šamšíry k útoku na jeho hlavu a Chalím stačil taktak vykrýt úder štítem. Ten se však rozlétl na několik kusů a Lakíf se začal ďábelsky smát. Chlapec stěží vykrával čepelí a záštitou mnohé údery až jeho obrana povolila a šamšír se zařízl do masa na předloktí. Z raný se začala okamžitě valit krev a Chalím se zachytil za zraněnou ruku, přičemž šlápl do košíku. Ztratil tak rovnováhu a spadl na záda. Lakíf si nad něj stoupl, založil ruce v bok a řekl:
„Zapíchnu tě jako tvého otce.“ Rozpřáhl se, ale náhle ucítil palčivou bolest hlavy, do které jej zasáhl vržený kámen od Delfméry. Mírně zavrávoral, držel se za hlavu a šel k ní.
„Zapíchnu tě ty čubko! Voba vás podříznu a budete se dívat, jak vzájemně chcípáte!“ Rozběhl se na ní, ale chlapec mu včas podrazil nohy, tak jen spadl na bradu. Chalím sebral ze země šavli a zamířil svištící čepel na Lakífa. Ten se překulil a podrazil mu nohy. Chalím ležel na zádech a Lakíf se mezitím vysápal na kolena. Otočil čepele směrem dolů a volně padal na chlapce.Chlapec sebral šavli a včas ji zamířil proti padajícímu mužovu tělu, které nestačilo reagovat. Čepel šavle projela hrudním košem, přetnula páteř a vyjela zkrvavená z Lakífových zad. Muž zachroptěl bolestí, ale i jeden jeho šamšír sjel po Chalímově boku. Čepel rozřízla šaty a zakousla se mu do masa. Chlapec ze sebe svalil Lakífa a ztěžka vstal.Pravou ruku měl celou zkrvavenou a na šatech se mu tvořila tmavě rudá skvrna. Ještě zahlédl Delf, ale zatmělo se mu před očima a upadl do bezvědomí.
Probudil se druhý den v paláci v honosném pokoji a vedle něj klečela Delfméra, držíc ho za ruku.
„Delf…“ Pronesl zeslabeně, ale ona mu jen položila prst na rty a usmála se na něj. Byla krásná. Její oči byly tmavě hnědé a odhalená tvář zářila štěstím.
„Ticho..můj princi.“ Políbila ho a nechala klidně odpočívat.
//Byl bych rád za komenty
….ale jako maso.
Heh
