Před

Neaktuální a stará témata

Moderátor: Dungeon Master

Zamčeno
Uživatelský avatar
Jon
Příspěvky: 2538
Registrován: 2. 4. 2007 10.28
Bydliště: Thalie
Kontaktovat uživatele:

Před

Příspěvek od Jon »

I.

Narodil jsem se začátkem jara Léta Páně čtrnáct set šedesát jako devátý syn vévody Hanse Kirthagena. O dva troky později se narodila má sestra Anna, při jejímž porodu matka zemřela. Otec to tehdy špatně nesl a zdálo se, že matčinu smrt dává dítěti za vinu. Lidem, kteří neznali naši rodinu by se mohlo zdát, že se věnoval jen svým synům – to ale nebyla pravda. Otec nás měl rád všechny stejně. Měl rád Wolfhera, když ukradl koně a na jedenáct dní odjel, aby se pak prochladlý a hladový vrátil zpět. Měl rád Annu, která ve svých šestnácti utekla s nějakým vesničanem až do Léthie, aby toho vesničana roztrhali vlci, a aby ji našel až náš vzdálený příbuzný ve Vysokém Mýtě. Měl rád i mě, když jsem nešťastnou náhodou při turnaji zabil svého protivníka a kdy mi hrozilo, že nezískám rytířské ostruhy.
Anna mezi námi, pokud si dobře vzpomínám, vyrůstala šťastně. Často jsme si s bratry hráli na to, že ona je královnou a my jejími rytíři, sluhy a ochránci. Ani jsem netušil, jak se ta hra později bude shodovat se skutečností. Má sestra, nebývale krásná, se později opravdu stala královnou, ale k tomu se ve svých pamětech ještě dostanu – nejdříve bych rád popsal alespoň krátce své dětství a poměry, které na otcově panství panovaly.
Náš rod byl vždy bohatý, i když pro Říši jsme byli z hospodářského hlediska jen pramálo významní. Na našich lénech nestálo žádné velké město, ani se tu netěžilo zlato nebo železo. Pěstovali jsme obilí a podporovali pastevectví, ale ani ovcí ano zrní nebylo tolik, abychom ušetřili jmění, které se v naší pokladnici nacházelo. Největší příjmy jsme měli z chovu vyhlášených válečných koní. Chov – to byla otcova záliba, a záliba děda jeho děda. Byl rodinnou tradicí a všichni, ač šlechta, jsme se o koně museli starat. Pracovali jsme stejně jako poslední sedláci. Možná tady se vzal můj odpor k lůze páchnoucí potem, česnekem a hnojem.
V mých sedmi letech začal pro mne pážecí věk. Otec mne, stejně jako mé bratry vychovával sám až do šestnácti let.
Bylo to tvrdé období, kdy jsem do ruky poprvé dostal meč a své první nohavice, kdy jsem poprvé jel na velkém válečném hřebci. Ač jsem nechtěl, postupně jsem musel odrůst dětským hrám a i když jsem si to neuvědomoval, prožíval jsem nejšťastnější léta svého života. Otec mne nechával spát venku i za největších mrazů, které byly takové, že chcanky zamrzaly v letu. Jako nejmladší z bratrů jsem denně musel nanosit tolik dřeva, abychom si zapálili oheň, který by, vyživován, vydržel hřát až do rána. Vzpomínám si, že jsem třikrát téměř zemřel na zápal plic. Snad tady má kořeny má další averze – averze k mnichům a ke kněžím - jejich „léčebné metody“ se mi ještě teď vybavují naprosto živě.
I přes to, že jsem málem zemřel, byl otec neoblomný. Dál nás vychovával podle svého. Nutil nás urazit dlouhé míle v drátěném brnění a s nákladem vody či kamení na zádech. Jak nám roky přibývaly a tělo rostlo, přibývala i zátěž.
Učili jsme se bojovat s ostrými zbraněmi, protože otec tvrdil, že se cvičnými si hrají děti - je tedy vidět, že už ve čtrnácti nás považoval za dospělé muže. Díky tomu jsem byl zjizvený více, než leckterý starší válečník. Naučil jsem se ale, že za chyby se platí, a tak jsem si dvakrát rozmyslel, než jsem nějakou znovu udělal.
Na koních jsme jezdili bez držení opratí, jen za pomoci nohou, to abychom v bitvě mohli používat obě ruce bez omezení. Kolikrát jsme spadl, netuším. Ale jednou jsem si zlomil levou nohu. Nikdy nesrostla jak měla, a tak si můžeš všimnout, že mírně kulhám.
Otec si s námi zkrátka nebral moc servítek. Budiž mu za to díky, jinak bych už tenhle svět neobýval. Kdo ví, snad bych již dávno žil ve Starém světě, kde bych doopravdy zemřel. A pak, pak bych se možná dočkal Ráje. Nebo Pekla. Dost již ale o tom, jsem rád, že prozatím žiji.
Sedmnáctým rokem jsem byl poslán do výchovy k našemu příbuznému, pánu z Hrdého Hradce. Má rodná tvrz se naprosto vyprázdnila, zůstal jen otec, tou dobou již mrzák – léta bojů v těžké zbroji zničila jeho klouby, a Anna obklopená svými obdivovateli, hudebníky a sluhy. Tou dobou už všichni mí bratři sloužili na panských dvorech po celé zemi, čtyři nejstarší z nich už dokonce nosili ostruhy a šířili tak věhlas naší rodiny.
Na čas strávený v Hrdém Hradci rád vzpomínám. Bylo to období odpočinku, nicnedělání, radostí života a zahálky. Poznával jsem kulturu císařství a obyčejná freska byla pro mne něčím úžasným a zvláštním. Spal jsem už v hradě na měkké posteli a krom svých panošských povinností jsem nemusel nic dělat. Po otcově tvrdé výchově mi to tam připadalo jako v Nebi.
Zažil jsem zde svou první lásku, první opravdovou rvačku a také první milování. To bylo obzvlášť veselé, z mého nynějšího zpětného pohledu. O tom ale pomlčím.
Předmětem, který ještě více posílil mé ego bylo zrcadlo. Zjistil jsem, že kromě několika jizev hyzdících mé tělo jsem dosti pohledný a pro dívky – i ženy – přitažlivý. Svého vzhledu jsem se učil využívat a poznal jsem, že ne vše začíná a končí v sedle koně, že ne vše závisí na rychlosti a síle úderu. Cvičil jsem své vystupování a můj strýc, pán z Hradce, tvrdil, že mám charisma. Ptával se mne, zda se nechci stát diplomatem. Tehdy jsem si myslel, že je to z jeho strany žert…dnes si ale naopak myslím, že to byla zcela vážná věc.
Má průprava na život rytíře v Hradci seskládala z široké škály disciplín – z těch, které mne nebavily, jako společenské chování. Tanec, hra na loutnu, cizí jazyky, čtení a psaní – a z těch, které mne bavily a ve kterých jsem, skromně řečeno, vynikal. Lov, cvičení se zbraní, jízda, zápas a milování děveček.
Nezůstalo samozřejmě jen u těch děveček. Byla tu i má pozdější žena Adéla. V té době jí bylo nějakých třináct let, ale už tehdy jsem věděl, že vyroste v krásnou a výjimečnou ženu, která bude hodna toho být mou ženou a stát se po mém boku paní z Nesnáze.
Zvláštní. Nikdy jsem nepochyboval, že jedině já, ač nejmladší z rodiny, se stanu pánem a vlastníkem našeho léna. A nejen toho…
K smíchu. Popíšu, jak se stalo, že jsem se s Adélou zasnoubil. Bylo to na jaře, mohlo mi být okolo sedmnácti. Medvědi se probouzeli ze zimního spánku a já, pan z Hradce a několik jeho lovců jsme se vydali je lovit.
Ztratil jsem se, spoustu času jsem bloudil lesem, a když jsem podle zvuků boje našel zbytek naší lovecké skupiny, byl pán z Hradce těžce raněn a dva z jeho hostů leželi rozsápáni na zemi pařáty rozzuřené medvědí bestie.
Přísahám, tak velkého medvěda jsem už v životě neviděl. Svému pánu a vychovateli jsem zachránil život, když jsem šelmu třemi přesně vrženými oštěpy skolil. Těšil jsem se pak u něj zvláštní přízni, a on mi daroval nádhernou kožešinu zabitého medvěda. To však nebylo všechno.Druhý den, ač s pahýlem levé ruky, se strašně opil a přede svědky mi přislíbil ruku své schovanky Adély. Ta byla dcerou jeho zesnulého bratrance, pokud si dobře vzpomínám.
Idyla skončila, jakmile otec, ač mrzák, přijel na zásnuby. Když zjistil, že spím na posteli (a ještě k tomu na medvědí kůži), a že namísto boje cvičím čtení a psaní, velmi se rozzuřil a vzal mne zpět na naši rodnou tvrz, kde teprve začal řádný výcvik.Není nutné mluvit o tom, jak probíhal, ale když v mých jedenadvaceti letech skončil, vážil jsem dvě stě a padesát liber a měřil přes šest stop.
Krátce poté jsem odjel do Svatavy, kde mne sám císař Heinrich III. pasoval na rytíře. Od otce, který na mne byl snad poprvé v životě opravdu hrdý, jsem dostal jezdeckou zbroj a nádherného válečného koně, nejlepšího hřebce našeho chovu, kterému jsem, říkal Chanson. Získal jsem právo nosit rodové barvy a štít s naším erbem a heslem „AMOR PATRIAE NOSTRA LEX“, což znamená, že láska k vlasti je naším zákonem. Rovněž je to kromě otčenáše a několika nadávek to jediné, co mi daly lekce latiny.
Ve dvaadvaceti jsem si vzal Adélu.
Začal jsem sloužit císaři jako rytíř Werhaim z Nesnáze. Sloužil jsem při povstáních doma, na pohraničí v Léthii, i na jižních hranicích. Na turnajích a přehlídkách jsem budil pozornost už jen svým vzhledem – dílem díky svému charismatu, dílem díky své neobyčejné výšce. To byly časy ! Císař nás, Kirthageny, devět bratrů, jmenoval svou osobní gardou. Jen naše přítomnost odrazovala všechny potenciální atentátníky a traviče.
Krátce po návratu z úspěšné válečné výpravy se stala událost, která nepřímo ovlivnila osudy nás všech, když se má sestřička Anna vdala za císařova jediného syna Andrease. Svatba byla tak slavná, že větší a bohatší již asi nikdy, a to ani ve snu, nespatřím. Postavení našeho rodu bylo ještě váženější a náš otec díky mnoha privilegiím a úlevám z daná shromáždil pohádkové bohatství a Nesnáz ještě zvelebil.
Život na dvoře byl veselý, plný hlučných radovánek, slavností a bujarých pitek, ve kterých jsem zvláště vynikal. Krom pitek jsem držel i dvorský rekord v počtu manželek jiných šlechticů, které se mi povedlo svést. Byl jsem sice ženatý, ale Adéla žila daleko (s otcem a manželkami bratrů na Nesnázi) a já věděl, že co oči nevidí, to srdce nebolí – mimoto jsem ani na chvíli nevěřil, že tak nádherná žena jako Adéla bude žít v cudnosti a celibátu, dokud se jednou za rok nepřijedu podívat na Nesnáz.
Jedinou mou starostí bylo, že se mi stále nedařilo zplodit potomka – a to ani legitimního, ani levobočka. Moc jsem nad tím nepřemýšlel a nechával to v rukou Božích, ač byl problém zřejmě ve mně.
Klid a mír měl ale brzy skončit.
Zpočátku to vypadalo jako obyčejné rolnické povstání jakých bylo už několik. Tentokrát se ale na sebe nakupilo několik problémů najednou.
Chasnickou rebelii vedl horal Oswald z Řeky. Tisíce sedláků se vzbouřilo kvůli daním, kvůli Kristově církvi, která násilně vštěpovala víru nevěřícím, a kvůli manýrům šlechty, která obnovila staré zvyky jako právo první noci. Musím říct, že já osobně jsem tato práva s největším potěšením využíval.
Povstání bylo poraženo s mnohem většími obtížemi, než si kdokoli z pánů bych ochoten připustit. Ztráty na životech byly obrovské, zemřelo mnoho mých přátel i nepřátel, ode dvora či z dětství. Oswald z Řeky bl rychle odsouzen k trestu smrti umučením. Jeho smrt trvala čtyři a půl dne.
Neštěstí ale nechodí nikdy samo, neboť Oswaldova smrt neznamenala konec potíží. Korwin z Alby, jižní soused Říše, bývalý spojenec a nový zrádce, využil slabosti Císařství a s celou svou armádou podporovanou zbytky Oswaldových oddílů vytáhl na naše území. Pohraniční tvrze nebyly schopny čelit obrovské přesile a padaly jedna po druhé do rukou agresora. Korwin zabíral i jižní královská města, drancoval, pálil, a co hůř, podplácel. Jeho rychlý postup byl zadržen na konci podzimu díky řece Sváře, kterou se mu nepodařilo přebrodit. Její vody byly divoké a tou dobou byla hladina o pár sáhů výš. Brody byly střeženy dvěma velkými tvrzemi, kterým se říkalo Mosty.
Korwinovo zdržení nám dalo čas shromáždit brannou hotovost a družiny šlechty z celé Říše. Když vody řeky Sváry opadly, došlo k bitvě, kterou si pamatuji jakoby se stala včera. V Novém Sasku není dítěte, které by neslyšelo o bitvě u Mostů. O tom masakru hodlám hovořit o něco déle, protože skončil katastrofou nejen pro mou rodinu, ale i pro celou zemi…

Seděl jsem v sedle svého válečného hřebce Chansona, onoho koně, kterého mi otec kdysi daroval. Já i kůň jsme byli vystrojeni do bitvy. Nohy jsem měl ve třmenech, byl jsem pevně zapřen. Tíhu zbroje jsem téměř necítil, za léta bojů a šarvátek pod císařskou korouhví jsem si na ni přivykl. Začínala mi vadit teprve po půl hodině válčení, což ovšem většinou stačilo k tomu, abychom bitvu s přehledem vyhráli. V ruce jsem svíral dlouhé kopí a těšil jsem se, až uslyším povel k útoku. O mě a mých bratrech se říkalo, že jsme šílenci. Pro nás byl boj radost, vášeň, zábava, živobytí… Historky o tom, jak jsme pobili desítky protivníků byly založeny na opravdových krveprolitích.
Naše barvy a erb byly všude známé a obávané. Naše sláva a věhlas. Vévodové z Nesnáze, rod válečníků. Vzpomněl jsem si na otce, jak sedí v křesle, neschopen se sám hnout, ochrnutý. Jak rád by ještě sevřel kopí spolu s námi a rozjel se s řevem naproti nepříteli !
Mé myšlenky přerušil dávno očekávaný tón válečné trubky, která hlásila začátek útoku. Korouhevník mávl císařským praporem, srdce mi poskočilo radostí a očekáváním. Strach, ten pocit, který mi byl později až příliš dobře znám, jsem necítil. Byl jsem mladý a prostě jsem nevěřil, že mohu zemřít.
Podíval jsem se vlevo, úzkými průzory v přilbě jsem viděl své bratry, shromážděné kolem císaře a jeho syna. Chránit je bylo naším úkolem. Císař Heinrich, to byl otec nás všech. Stát. Jeho syn Andreas byl jako náš bratr – člen rodu, manžel naší milované sestřičky. Tohle byla jeho první bitva. Vladař i jeho dědic vypadali impozantně, jak se na vládce bohatého státu sluší. Byli velcí a vznešení, v černěné zbroji zdobené zlatem.
Heinrich III. vytáhl z pouzdra biják a zamával jím nad hlavou. To byl povel pro vojsko, aby připravilo své zbraně. My, jezdci, jsme založili kopí o štíty, a jako jeden muž jsme se rozjeli vstříc nepřátelské jízdě. Tehdy řev válečníků utichl, a já ji poprvé spatřil. Myslím si, že to byla sama Smrt. Překrásná žena s havraními vlasy a celá v bílém šatě, který se zdál být potřísněný krví. I když jsem ji považoval za přelud, byla tam.. A já cítil strach, poprvé v životě. Viděl jsem ji po sedm úderů srdce. Pak zmizela.
Deset tisíc do kovu zakutých jezdců se srazilo, a pod kopyty jejich koní se otřásala zem.
Zlomil jsem o protivníka své kopí a vyhodil ho ze sedla. Byl to nějaký nováček, svou zbraň vedl moc nízko a neškodně mi sklouzla po štítu. Pokud ho má rána nezabila, udupali ho koně. Ihned jsem torzo dřevce odhodil a z pouzdra na sedle vytáhl palcát. Pokud jde o bitvu, kde není místo na dlouhou čepel,. Která navíc nedokáže prorazit dobrou zbroj, je palcát tou nejvhodnější zbraní.
Nastala řež, část bitvy, kterou mám nejradši. Sekal jsem po každém, kdo měl hlavu koně naproti hlavě mého hřebce. Ránu bych v tu chvíli nezastavil, ani kdyby proti mně stál sám císař. Většina nepřátel pod mými údery padla, drtil jsem kosti a lebky, prorážel pancíř kyrysů i přileb a dřevo štítů. Pokud by můj útok některý z protivníků přežil, postarala by se o něj okovaná Chansonova kopyta.
Krev a řev, bolest.
Zmocnilo se mne opravdové bojové šílenství, které polevilo, až když mi začala vadit zbroj. Poznal jsem, že boj trvá nějak podezřele dlouho. Otočili jsme koně, abychom se nanovo rozjeli proti Korwinově elitní jízdě. Našemu náporu nešlo vzdorovat a nepřátelský odpor byl brzy prolomen. Začali prchat a my je pronásledovali. Císař a jeho syn cválali v první řadě a celé naše vojsko je nadšeně následovalo. Málem jsme uštvali naše zpěněné koně – každý si pro sebe chtěl urvat nějakou kořist, přirozeně. Výkupné za zajatého šlechtice mohlo dosáhnout astronomických hodnot. Já zajatce nebral, každého nepřítele jsem navzdory kodexu cti poslal do horoucích pekel.
Zrovna jsem dobíjel nějakého ubožáka s pavími pery na přilbě, když jsem tu krásnou ženu ze začátku bitvy koutkem oka spatřil zase. Tentokrát se smála a celé její šaty i pokožka byly zrudlé krví. Dva údery srdce a naše situace se začala měnit. Vítězoslavný ryk našeho vojska se změnil ve směsici výkřiků zoufalství a bolesti.
Heinrichova taktika spočívala ve zdrcujícím nájezdu jeho milované těžké jízdy, pěchota sloužila jen jako potrava pro šípy a podpůrná síla, dle císařova mínění pramálo účinná. I já pochopil, že tahle strategie, osvědčená v mnoha válkách, začíná být zastaralá.
Korwin z Alby prohnaně předpokládal, že císař svou jedinou taktiku nezmění, a vlákal nás do ďábelské léčky. Z obou bočních stran nás začali obklopovat pěšáci vyzbrojení tyčovými zbraněmi – za nimi, skryti v řídkém lese, stáli střelci. Ztratili jsme svou hlavní výhodu, rychlost. Koně byli uřícení a my neměli místo na další rozjezd. Zasypávala nás mračna šípů, sudličníci a kopiníci nás strhávali z koní a na zemi ubíjeli. Někteří z našich se formovali do skupinek a snažili se probít zpátky k táboru, ale vyvolali jen zmatek a stali se jednoduchou kořistí pro kopiníky.
Nastal neslýchaný masakr, já sám měl ve stehně šíp a ve štítě jich bylo několik. Chanson jich taky dost schytal a začal se plašit. Náš útok nadobro ztratil svou razanci a rozprášil se. Začal jsem hledat císařskou standartu, to abychom se pokusili zformovat další útočnou vlnu, jak to v takových situacích bývá zvykem.
Dorážejícímu vojákovi, který mi byl bůhví proč povědomý, jsem rozdrtil obličej – skácel se téměř okamžitě. Když jsem se ohlížel po dalším protivníkovi, spatřil jsem hledanou korouhev, ale zároveň se mi zjevila scéna, kterou bych si do té doby neuměl představit ani v nejhorších nočních můrách.
Nějaký knecht s palicí ubíjel císaře zavaleného vlastním koněm. Okolo se hrnuli nepřátelé a blízko císařova těla leželo pět mých bratrů – mrtvých, ošklivě zřízených. Zmocnila se mne zuřivost. Kopl jsem vyčerpaného Chansona do slabin a donutil ho k trysku. V plné rychlosti jsem narazil do knechta s palicí; náraz jej smetl o několik sáhů vzad.
Tři mí zbývající bratři si všimli toho, čeho jsem si před několika vteřinami všiml i já a zatímco jsem seskočil z koně v domnění, že císaři ještě pomůžu, oni zaměstnávali zuřivě dorážející kopiníky.
Císař umíral. Hrudní plát měl promáčknutý a přilbu ošklivě zdeformovanou, stejně jako obličej pod ní. Z průzorů přilby a z mnoha ran na těle se řinula krev. Nevěděl jsem, co mám dělat a tak jsem si klekl k umírajícímu vládci. Plamen jeho velkého života rychle dohasínal.
Heinrich III. mě z posledních sil vzal za ruku a pevně, křečovitě ji stiskl. Muselo ho to stát obrovskou námahu, ale i ve zvucích zuřivé bitvy jsem rozpoznával jeho hlas. Slova byla zkomolena bolestí, zdrcenou čelistí a bubláním krve, kterou se císař dusil.
„Přísahej, že má Říše nezanikne !“
Mlčel jsem – nevěděl jsem, zda mohu takový slib splnit.
Zachrčení, kašel : „Přísahej !“
Jen, co jsem slabým hlasem přísahal, plamínek císařova života dohořel úplně.
Nebyl čas pro truchlen a přemýšlení. Chtěl-li jsem začít pracovat na dodržení císařova posledního přání, měl bych najít jeho syna. Neviděl jsem ho nikde, a to ani mezi padlými.
Nasedl jsem na Chansona. Dva z mých posledních bratrů již padli, bránil se jen poslední, Reinhart. Měl dva šípy v těle a nemohl se udržet dlouho. Kývli jsme na sebe a já věděl, že ho neuvidím dřív než v rodové kryptě na Nesnázi. Společně jsme vyrazili a začali si probíjet cestu zpátky k Mostům. Netrvalo to dlouho a Reinhart padl. Dva sudličníci ho strhli z koně a třetí mu do hledí vbodl dýku. Zemřel velmi rychle. Jako garda jsme selhali.
Já bojoval dál, ač mi připadalo, že jsem na bojišti sám samojediný a okolo mne moře lůzy, jejíž jediný cíl byl zabít mne.
Zbroj mi náhle přestala vadit a oči mi zalila rudá mlha, když mi do nich stékala vlastní krev.
Znovu jsem uviděl onu ženu. Dva údery srdce, pokaždé byla na jiné straně zorného pole. Byl jsem si jistý, že je to Smrt a přiznám se, že jsem se tehdy pokálel. Vzdát se nebo přestat bojovat jsem ale neměl v plánu. Nikdy jsem to neudělal, neudělám to ani teď… Bijte se jak umíte !
Odhodil jsem palcát, který v letu rozdrtil hlavu nejbližšímu z nepřátel. Všechny kolem postříkala ošklivá sprška krve, kousků lebky a mozku. Nevím proč, ale ten pohled mi dělal dobře. Teď bylo místo pro dlouhou čepel.
„AMOR PATRIAE NOSTRA LEX !“ řval jsem a sekal. Sekal jsem nekonečně dlouho, rubal jsem do hlav nepřátel z výšky v sedle. Hromada mrtvol, které jsem vytvořil, se rychle zvětšovala.
Silně jsem krvácel z mnoha ran, sekal jsem téměř naslepo, ale strhnout mne z koně se jim jako zázrakem nepodařilo. Bůh byl při mně, ačkoliv jsem cítil, že rychle slábnu.
Strach, který mne ovládl, byl mou hnací silou. Nevím, jak dlouho jsem zabíjel, ale pak se pode mnou skácel kůň. Ztratil jsem všechny výhody, které mi můj mohutný hřebec poskytoval.
Rána do hlavy, jež mi vzala vědomí, na sebe nenechala dlouho čekat. Ucítil jsem silný otřes a ostrou bolest hlavy, když mi přilbici prorazilo kladivo. Po čele mi stékala teplá, s potem smíšená krev. Než jsem padl mezi své oběti, uviděl jsem Smrt, toho dne již počtvrté. Byla opravdu nádherná a její šat byl znovu čistý a andělsky bílý. Vypadal jako svatební. Usmála se a natáhle ke mně své ruce. Její úsměv jsem opětoval, ale ruce jsem jí nepodal. Místo toho jsem zavrtěl hlavou, jak mi to zranění dovolilo. Konečně jsem se přestal bát.
Toho dne zbytek našeho vojska v čele s Andreasem, císařovým synem, společně s pěchotou a pozdě dorazivšími posilami vykoupil krví zdrcující remízu. A já, jako zázrakem, přežil.


Gothold od Kuřat : Kronika velmi pěkná o pánu z Nesnáze
(V tomto díle zapisuje paměti Werhaima z Nesnáze, které mu sám vévoda nadiktoval )
Kraki Skengdrang
Uživatelský avatar
Jon
Příspěvky: 2538
Registrován: 2. 4. 2007 10.28
Bydliště: Thalie
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Jon »

// Úryvek z kroniky Gotholda od Kuřat je příběhem Werhaimova předka (Werhaima I. Kirthagena), předtím, než se rod Kirhagenů objevil na Desce.
Kraki Skengdrang
Zamčeno