Útěk

[Bruciacullo]

V dáli se ozýval zvuk boje, kov řinčel o kov, mezi skalami se rozléhalo kňučení a bolestné vytí. Noc byla obzvlášť temná. Husté mraky zahalily měsíc, marně se snažící shlížet na dění pod sebou. Zajatci v gnollím táboře, vysílení a zbídačení, všichni spali. Až na bělovlasého muže v rudočerném přehozu se symbolem zlatého meče, ověnčeného vavříny na hrudi. Přecházel sem a tam po malém prostoru, vyhrazeném pro zajatce a občas pohledem zabloudil k mřížím, u nichž neúnavně stály gnollí hlídky. Škubnul vztekle pouty, poutajícími mu za zády ruce a vztekle zavrčel. Po chvíli se vydal do nejtemnějšího kouta mezi skalami. Tam se posadil, pokrčil hodně nohy, překulil se dozadu a protáhl pouta pod nohama.
„Hmm, to je lepší.“ Pohlédl na své špinavé ruce a pak se zase neohrabaně postavil. Jeho obličej brázdilo několik krvavých šrámů od biče, jedno oko měl stále přivřené, rty křivil v bolestném úšklebku. Přesto byly jeho pohyby stále sebevědomé a z jeho chování čišela neztracená hrdost. Došel ke stanu, odhrnul tiše plentu a vstoupil dovnitř. Na zemi tam v potrhaných pokrývkách leželi muž a žena přitulení k sobě a kousek dál od nich půvabná dívka s měděnými vlasy a ušmudlaným obličejem. Přikročil k ní, podřepnul a lehounce ji pohladil po tváři. Dívka pootevřela oči, zarudlé pláčem a vzhlédla k němu.
„Galli…“ šeptla tichounce a rozhlédla se po stanu. Pohled jejích krásně zelených očí opět zamlžily slzy. Posadila se a přitiskla se k němu.
„Ššš lásko, už to nemůže trvat dlouho.“ Zašeptal a políbil ji do vlasů, slepených zaschlou krví. Dívka se rozvzlykala ještě víc. Vyděšeně se k němu tiskla a celá se třásla. Mezi skalami se rozlehlo další hlasité zavytí. Tohle však bylo blíž než ty předchozí.
„Je mi zima,“ šeptla dívka po chvilce tichého vzlykotu. Gallinacio kývl a pomohl jí vstát. Vyšli ze stanu a posadili se k ohni. Ozvalo se cvaknutí a mříž se skřípotem otevřel gnoll, se srstí snad ještě temnější nežli noc sama. V ruce svíral smotaný bič a vztekle vrčel. „Vzít ten velký, bílá vlas! Ten velet!“ Ozvalo se za gnollem ze tmy. Černosrstý kývl a vyrazil k ohništi.
„Copak pejsku?“ Vzhlédl Gallinacio od ohně a pokusil se o pobavený úšklebek.
„Ty jít!“ Ukázal na něj gnoll a hrdelně zavrčel.
„Naser si!“ Zasmál se Gallinacio tiše a sklonil pohled zpět k ohni. Gnoll vztekle zařval a švihnul jej bičem.
„Ty vstávat! Hned!“ Vyštěkl a poté jej popadl za řetěz, spojující pouta a vytáhl ho na nohy. Dívka, jež se o něj opírala, upadla na zem, kde se zůstala vyděšeně krčit.
„Kam jdeme?!“ Zařval Gallinacio tak vztekle, až gnoll o krok ustoupil.
„Člověk útočit, my ustoupit ty zajatec, jít!“ Řekl černosrstý vrčivě a škubnul za pouta. Dívka po nich jen vyděšeně koukala a vzlykala.
„Nenechávej mě tu Galli,“ šeptala tichounce a po tvářích se jí koulely slzy.
„Bez ní nejdu.“ Opáčil muž suše a naznačil, že si chce sednout.
„Hlupák! Nemít čas! Vzít oba! Jít!“ Ozval se vzteklý hlas gnollího velitele ze tmy.
Dívka rychle vstala a chytila se Gallinacia za paži.
„Jít!“ Zařval netrpělivě gnoll a táhnul je oba za sebou.
Svíst, svíst! Protnulo chladný noční vzduch několik šípů. Černosrstý se přikrčil, něco zaštěkal a malá skupina gnollů se vydala nejkratší cestou pryč z tábora. Gallinacio a Morgie klopýtali vysíleně za nimi, táhnutí černým gnollem, který je každého držel jednou tlapou za řetěz, spojující pouta…
Po chvíli cesty černosrstý gnoll zoufale zavyl, prohlédl si dvojici, oba je popadl a hodil si je každého na jedno rameno.
„Já donést král, ale nakonec já stejně sežrat!“ Štěknul pobaveně. Smečka gnollů rychle kličkovala mezi skalami a po chvíli začali stoupat do mírného kopce.
„Nejsme těžcí?“ Zasmál se Gallinacio a nakopnul ho kolenem do hrudi. Gnoll zaúpěl a prudce zastavil. Ostatní gnollové se ohlédli a netrpělivě poštěkávali. Černosrstý na ně vztekle zavrčel a pak sledoval, jak se otočili zmizeli ve tmě.
„Já rozmyslet. Ty umřít už teď!“ Zařval a hodil oba na zem.
„Kde už jsem to jen slyšel…“ podrbal se Gallinacio spoutanýma rukama ve vlasech. Gnoll vztekle zavyl, rozmotal bič a švihnul jím. Galliinacio se odkutálel, a bleskově skočil po konci biče, jenž ho tak tak minul. Sevřel jej pevně a namotal si konec kolem dlaně. Poté prudce škubnul. Černosrstý chňapnul po biči, jež mu vyklouzl z tlapy, zavrávoral a hlavou narazil na skalnatý výběžek. S kňučením se převalil na záda a tlapy si přitiskl na krvácející ránu. Gallinacio k němu doběhl a nakopnul jej tak surově, že se gnoll, ve snaze uhnout, překulil na břicho. Než stačil vstát, dosedl mu Gallinacio na záda. Popadl druhý konec biče a vzniklou smyčku navlékl gnollovi kolem hlavy. „Chcípni, ty svině!“ Zařval vztekle a začal gnolla škrtit. Obrovský gnoll neohrabaně vstal a chrčivě zaštěkal. Gallinacio se mu zapřel nohama o záda a táhl za oba konce biče jak jen to šlo. Černosrstý máchnul tlapou, protnul drápy chladný noční vzduch, a pak, převážen válečníkovou vahou, udělal několik kroků dozadu a upadl, čímž svého protivníka nabodl na ostrý kousek skály. Gallinacio pustil oba konce biče a dusivě se rozkašlal. Šokovaný gnoll se rychle zbavil smyčky kolem krku a pokusil se opět vstát. Vtom jeho čenich popadla mužova šlachovitá ruka a druhá jej chytila pod krkem. Gnoll rozzuřeně zavrčel a popadnul válečníka za ruku pod svým krkem. Válečník však neváhal a prudce rukou, držící černosrstého za tlamu, škubnul. „Křup,“ ozvalo se dutě a gnoll znehybněl. V jeho mrtvých tmavých očích se zaleskl stříbřitý měsíc, konečně vysvobozený z područí temných mraků.
Morgie, která vše šokovaná a neschopna pohybu sledovala z místa, kam ji gnoll hodil, se teď pomalu posadila a po čtyřech dolezla k nehybné mrtvole.
„Galli?“ Špitla tichounce a přilezla ještě blíž. Zpod gnolla se ozvalo tiché zachrčení. „Galli!“ Zavolala teď už hlasitěji a pokusila se gnolla neúspěšně odvalit. Strčila pod něj tedy ruku a nahmatala rameno svého muže, načež zašeptala tichounce několik slůvek.
Pod mrtvolou se několikrát zlatavě zablesklo a ozvalo se zakašlání. Galliacio se zapřel do gnolla oběma rukama a odvalil jej ze sebe. „Lásko!“ Vrhla se na něj Morgie a vtiskla mu dlouhý polibek. Gallinacio bolestně zaskučel a odvalil se s ní z kusu ostré skály, který měl vražený v zádech mezi žebry.
„Morgi.. Víš, že tvá láska občas docela bolí?“ Zasmál se dusivě a opatrně si sáhl na ránu na zádech. Morgie se smutně pousmála a pohladila jej opatrně po tváři v místech, kde měl nejmíň šrámů. Poté mu přiložila ruce na ránu na zádech, odsunula mu jeho ruku a přivřela oči. Mezi dlaní a ránou bleskla krátce zlatavá záře a zranění se zacelilo. Gallinacio úlevně vydechl, mlčky se posadil a zaposlouchal se. Mezi skalami se rozléhal zvuk boje. Řev střídalo bolestné skučení, které bylo vzápětí přehlušeno bolestným vytím.
Nad hlavou jim zaševelila křídla a na mrtvém gnolovi přistála krásná sova s bělostným peřím. Celá se načepýřila a zatřepala hlavou. Pak na ně upřela zkoumavý pohled, kterým jako by jim chtěla něco říct. Gallinacio pohladil Morgii po vlasech a slabě se usmál. Opláceli sově její pohled svými a poslouchali, jak tiše houká. Po chvíli sova vzlétla a přistála na skalnatém výběžku nedaleko od nich.
„Hm?“ Pohlédl Gallinacio na sovu a poté na Morgii.
„Třeba chce, ať jdeme ze ní,“ pousmála se a pomalu vstala.
„Jo a zavede nás ke gnollímu hradu. Kdybych nebyl skoro slepej, trefíme odsud, zatraceně.“ Zavrčel a pohlédl k sově. Sova zahoukala ještě naléhavěji a zaševelila křídly. „Poojď!“ Vzala jej Morgie za ruku a táhla za sebou. Gallinacio zamručel, neochotně vstal a následoval ji. Sova mávla křídly a přelétla zase o kus dál. Následovali ji a občas se krčili za kameny, skrývajíc se před gnollími oddíly, spěchajícími do boje…
Po vyčerpávající cestě dorazili do malé rozsedliny mezi skalami. U skalní stěny tam bylo staré, napůl rozmetané ohniště, které zřejmě již dlouho nebylo používané. Svezli se u něj na zem a znaveně se k sobě stulili. Sova se usadila na nedaleký strom a shlížela na ně dolů. Gallinacio vytáhl zpod přehozu lehoučký elfí plášť a oba je do něj zabalil…
Poté, stulení k sobě, vysílení a znavení usnuli hlubokým bezesným spánkem. Nocí se ještě dlouho nesly zvuky boje. Když se ráno vyhouplo na oblohu slunce, povalující se ve svých nachových peřinách, boje pokračovaly. Morgie a Gallinacio však stále spali a stráž nad nimi neúnavně držela bílá sova, která jim zachránila život. Když později předal Solar opět vládu Paní noci, probudilo dvojici tiché křupnutí větvičky…