magnumik píše:většinou tohle bývá způsobený hlavně poškozením levýho nebo pravýho spánkovýho laloku, čímž se často spouští třeba ta zmíněná epilepsie, kterou dle přístrojů (v roce '75) netrpěla... mohla trpět jakýmkoli jiným poškozením mozku a rozhodně s tím můžou souviset i vize a podobný blbiny, který sou velice reálný.
Paklic: nechci ti brát tvou novou víru, ale: "A dnes vidím i na sobě, že jsou situace, kdy se chci ovládnout, ale nejde to." ...tohle má kořeny v dětství, kdy se budovala tvá osobnost a přejímals různý věci od rodičů... prostě to jak se chováme (a že to někdy nemůžeme ovládnout, protože to prostě uděláme) je daný naším vývojem a taky genetikou... možná trochu prací "se sebou samým"
nevím ti člověče, s tou poslední větou prostě nemohu souhlasit. Sebepoznáním a prací se sebou se člověk dokáže podstatně změnit, ne jen trochu. Dokonce dokáže i překonat ty nejsilnější podvědomé konstrukty, které se mohly v raném dětství vytvořit. S tím vším se dá pracovat.
Myslím, že dokonce i v rámci konvenčních postupů, které umí dnešní psychologie nabídnout. A tam kde nestačí, existují stále jiné a prokazatelně účinné cesty :)
problém je, že lidi se radši v duši trápí, protože ve společnosti je extrémně tabuizováno cokoliv, vymykající se "normálnosti". Imo co se týká duševního zdraví, tak to platí dvojnásob. To je pak div, že se mnohdy nedokáží se svými problémy svěřit ani psychologovi, protože by snad mohli být považování za "nenormání".
Klasický příklad: deprese, maniodepresivní psychóza atp.
Myslím, že veliký problém je, že cokoliv mimo obecně odkývaný konsenzus "normálního chování" je považováno nikoliv za jiné, ale za špatné. A podle toho se s tím i pracuje.
