Equilibrie

Dal se o tom nebudu dohadovat... Jen doufám že už se to nebude opakovat. Neslušné slova nepatří do OOC hlášek v žádném případě!!!

Arto píše:Dal se o tom nebudu dohadovat... Jen doufám že už se to nebude opakovat. Neslušné slova nepatří do OOC hlášek v žádném případě!!!

Sir yes sir .) Jsem byl holt zrovna na prášky, no nic, ano, už se to nebude opakovat =) Accept my apologiz .))

jeste to tu trosku ozivim ohledne toho DI - kdysi jsem popisovala jednomu svemu spoluhraci, ze se mi tohle stava - naproste propojeni s postavou, kdy ji moje vedomi jen jakoby sleduje zevnitr a ona jedna sama za sebe a casto mne i prekvapi tim, ze se zachova uplne jinak, nez bych si prala. Nechapal mne :)
Jsem rada, ze to zna vic lidi. Pro mne to velky problem neni, stava se mi to casto i u cteni knizek, ze se najednou octnu "uvnitr". Ale strasne zalezi na tom, jak moc mi mnou hrana postava sedne. Uz se mi i stalo, ze jsem mela postavu, se kterou jsem se neszila a s tou se mi pak tohle nestavalo. Vetsinou jsem pak jeji hrani brzo vzdala, protoze to opravdu nebylo ono :)
A co se tyce nebezpecnosti takovychto stavu...pokud se vedomi pri hre ponori do hry (postava pohlti hrace ve hre), je to podle mne v poradku a zadouci . Pokud je to ale opacne, ze realnou osobu zacne v realu ovladat postava (jak nekdo poznamenal, ze treba po probuzeni zacne hledat, kde ma ten obourucak) a trva mu, nez se z toho stavu vytrhne (postava pohlti realnou osobu v reale), pak problem IMO zacina :)
Pouto, ktere mivam s postavou byva hodne krehke, zavisle na kvalite spoluhracu a casto i male vyruseni pusobi odtrzeni...tak je to podle mne OK (i kdyz pro samotne hrani nezadouci)

No, já tu mám ve hře ne-lidskou a samičí postavu. Sám se považuju za člověka-mužského pohlaví. Zatím jsem se nepřistihl, že bych si začal myslet, že jsem trpaslice Spíš se na Dís dívám (a prožívám) jako na příběh, třeba v knížce, filmu (?), ve kterém ona trpaslice "žije". Jak někdo psal, OOC se občas přistihnu, že dotyčná postava "jedná" jakoby mimoděk, podvědomě. Prostě to jak se dotyčná prezentuje jde "skrz prsty přes klávesnici do EQ", bez toho, aniž bych nad tím nějak přemýšlel. A pokud mohu soudit, postupem času se to "zhoršuje". Na začátku to byla prostě jen taková "postava" trpaslice, co mě "napadla" a která by měla být "tím" a "tím". Dneska má jméno, přátele/známé mezi trpaslíky/lidmi. A i mezi elfy, nějak se jí v srdci nezahnízdila pověstná trpasličí rasistická duše (nad kterou jsem původně přemýšlel, že by měla mít, ale prostě ne a ne a nemá jí!), za to se pomalu charakterově "samovolně" vyhraňuje v *IC censored *. Moc jsem to nezkoumal.
Řečeno slovy Cimmermana:
"Čím jste?"
"Inu, jsem uhlobaron."
"A vás to baví?"
"Inu, baví.."

Jo nepřehánět, ale pokud si to nezažijete nevíte.. a ten kdo to zažil jistě ví...

Pokud se dostanete na druhou stranu jsou dveře zpět většinou zamčené a někdy trvá celou věčnost je odemknout.

Hrát srdcem přináší mnoho krásného, ale také mnoho zklamání.

Nehorsi je vytrzeni z toho.
Akorat nevim cim to je, ale nejak se uz do toho nemuzu dostat asi to je tim ze me trapi i jine veci a tak. Nebo se zmenili i dalsi veci, nevim mozna to je tim ze nemam dobry skusenosti z Demony, kdy me to vycucavalo, protoze tam je to otresny a tak tady sem se jeste nesynchronizoval a jeste nemam naladene mysleni jako driv. Ale az to bude urcite to asi bude znat i na Taldovi, bude vice svobodnejsi.

Hmm ani jsem nevěděl, že to má název DI.

Snažím se to omezovat a regulovat. Zjistil jsem, že dlouhodobě to má pro mně určitá negativa, pokud se vžívám příliš.

Například když čtu knížku a nechám se "chytit" a knížka se odehrává v ledové pustině, kde postavy mají hlad a vše je pochmurné, tak potom i když vyjdu ven v reálu a je parné léto a jasno, tak já kolem sebe zároveň vnímám sníh a svým způsobem je mi stále zima a mám hlad a hlavně stále vše vnímám jakoby v šeru a nemohu setřást náladu té knihy. Stává se mi to u knížek asi nejčastěji, takže teď už si pečlivě vybírám, jakou realitu si takhle pozvu.

U her se mi to občas stávalo když jsem delal PJe u stolní hry a jednal za nějakou postavu, tak mi třeba začaly téct slzy a tak dále. Také to imho není úplně ideální. Koneckonců vypravěč by měl mít vždy nadhled.

U NwN mívám spíš jiný problém a to, že jak hraji postavu dlouhodoběji, tak se její vzorce chování začínají objevovat u mně v reálu. Jsem v tomhle celkově tak trochu houba (mívám tendenci třeba při rozhovoru s ostatními postupně přebírat jejich styl vyjadřování, je to výhoda i nevýhoda). Stejně tak bývám dost nepříjemný na okolí po některých hrách, protože mne jakoby vytrhují z té pseudoreality, která u mne při hraní vzniká. Plus to, že třeba celý den něco hraji a potom plynule pokračuji ve spánku, i to už je dost nepříjemné a podle mne to není zrovna známka příčetnosti.

Takže asi na rozdíl od Labira se DI spíš vyhýbám. Pokud bych si všiml, že se mi to u nějaké postavy stává příliš často a ne jen tehdy, kdy vyloženě chci (když se hraje něco příjemného, vzrušivého, milého), nejspíš ji přestanu hrát nebo si tak nějak psychicky vytvořím bariéry. Nikdo mi nezaručí, že se neponořím do postavy a vzápětí na to, nebudu obklopen smečkou nemrtvých, démonů, neodehraje se něco odporného - a já si své příčetnosti vážím.

A kromě toho. Dál ať nečtou ti, co si DI považují a nechtějí slyšet nic jiného!

DI je IMHO vlastně ubohost. Člověk se tím dobrovolně zbavuje svých psychických obran kvůli tomu, aby si mohl prožít nějaké emoce. Nemá v tu chvíli kontrolu ani nad tím, jaké emoce vytváří, tak ani nad tím, co příjímá. Podobné je to i v reálu, i tam podle mne žádoucí stav není úplné ponoření se do toho, co člověk prožívá, ale naopak udržení si nadhledu za každých okolností. Uvědomování si, že ono to vlastně není až tak úplně důležité, úplně reálné. Podle mne je člověk za své emoce zodpovědný, stejně jako za své skutky, slova, myšlenky a měl by být schopen se kontrolovat.

LDamian píše:DI je IMHO vlastně ubohost. Člověk se tím dobrovolně zbavuje svých psychických obran kvůli tomu, aby si mohl prožít nějaké emoce. Nemá v tu chvíli kontrolu ani nad tím, jaké emoce vytváří, tak ani nad tím, co příjímá. Podobné je to i v reálu, i tam podle mne žádoucí stav není úplné ponoření se do toho, co člověk prožívá, ale naopak udržení si nadhledu za každých okolností. Uvědomování si, že ono to vlastně není až tak úplně důležité, úplně reálné. Podle mne je člověk za své emoce zodpovědný, stejně jako za své skutky, slova, myšlenky a měl by být schopen se kontrolovat.

nooo, to sis dovolil dost, teď to schytáš
bane, musim říct, že obdivuju s jakou odvahou deš s kůží na trh, pokud teda nejseš psycholog a neprovokuješ schválně
potlačování emocí je samozřejmě věc v naší civilazaci běžná a zažitá, jestli je to dobře nebo špatně je hodně diskutabilní věc, emoce sou samozřejmě věc přirozená zatímco jejich potlačování je civilizační návyk a nárůst mrtviček a infarktíků s tím spojenej asi těžko lze přehlížet

myslím, že život člověka v moderní civilizaci je už principiálně dost emocionálně plochej
předpokládám, že asi nikdo z nás nikdy nezabil nebo neplánoval vraždu
předpokládám, že málokdo z nás čelil bezprostřednímu ohrožení života

jaký teda ksakru silný emoce modenímu člověkovi zůstaly ? hmm ?

zřejmě něco kolem prvních lásek a rozchodů (samozřejmě každý zamilování je krásný a každej rozchod bolí ale mám teď na mysli to puberťácký šílení, kdy si myslíš, že skončí svět když....a kdy si s tebou žlázy s vnitřní sekrecí hrajou tenis)
smrt (jednoho z) rodičů - na to je asi většina z vás moc mladá
možná nějaká rvačka....nemyslim nějaky pošťuchování, myslím situaci, kdy vás někdo tak nasral/urazil/ponížil a kdy vás nadledvinky tak napumpovaly adrenalínem, že ste bez ohledu na možný následky a důsledky sbalili pěst a vrhli ji dotyčnýmu do xichtu
možná ste byli obětí přepadení
...dál ? nějak mi dochází dech.…
jo, jednou sem řešil dilema, jestli udat zločince - to asi chce trošku vysvětlit: dělal sem dlouho v obchodě, bylo to zlatnictví a byl sem přepadenej - přišel do krámu chlapík (cizinec z východu) chvilku předstíral zájem o cosi, pak vytáh z kapsy kasr, zastříknul mi xicht, něco popad a utek. vyšetřovalo se sice ale přidělenej detektiv mi na rovinu řek, že je mizivá šance na dopadení. jenže svět je malej a jednou du takhle kolem prosklenýho krámu s hadrama a "můj" lotr si tam vybírá bundu - zaběh sem za roh, vytáh telefon a chystal se volat četnictvo - nepřejte si vědět, co se mi v tu chvíli honilo hlavou - na jedný straně vah přirozená touha učinit spravedlnosti zadost, navíc posílená sladkým pocitem osobní pomsty a k tomu eště vědomí toho neuvěřitelnýho štěstí a neopakovatelnosti týhle náhody (teď nebo už nikdy) a na druhý straně ti hlavou běžej všechny ty scény z filmů, jak někdo požádá chlápka o oheň a druhej do něj vrazí kudlu, jak někdo zazvoní u dveří a když pán otevře, vyprázdní do něj zásobník a všechny ty řeči vo ruský mafii a co když někdo ublíží ženě nebo synovi.….to všecko v časovým presu, jak dlouho se kupuje bunda a jak dlouho pojedou policajti ucpaným městem....cejtil sem v tu chvíli takovou paniku, že sem začal bejt měkkej v kolenou a musel sem se vopřít o zeď baráku...
ale zpátky k věci
mene tekel: třikrát něco kolem pubertálních lásek, smrt jednoho z rodičů, dvě rvačky podle popsanýho schématu, přepadení, udání.….vosum ? vosum opravdu extrémně silnejch emocionálních zážitků za 46 let života ? to dávám ve hře za měsíc !!!!
proto (si) přece hrajem (já aspoň)
proto přece čteme knihy (někteří), proto chodíme do kina, kde zprostředkovaně prožíváme cizí emoce
ale samozřejmě, pokud chceš tohle ve hře prožít, tak je jednak nezbytný mít "dospělou" postavu a jednak hrát v (nebo velmi blízko) DI, jinak ti s toho zbyde jenom bezduchý technický provedení a emoční zážitek se jaksi nekoná

hmm, teď to po sobě čtu a když vidim, jak sem si pěkně přihrál, musim si i zasmečovat i když maličko OT
myslim, že ses tu ptal jestli je vůbec možný dlouhodobě hrát zlou postavu (možná se ptal někdo jinej, nechce se mi to hledat)
odpověď je ano
cena za to je obvykle plíživě vzrůstající znechucení právě z udavačů hranejch bez dilematu, kterejch necitlivý DMka s radostí využijou (obvyklá choroba většiny DM na českejch serverech, že sami sebe pasujou do vykonavatelů spravedlnosti za každou cenu), výroba NPC svědků opět bez dilematu (troufnu si řict, že jedinej commoner by v prostředí EQ nešel svědčit proti postavě o který tuší, jak je nebezpečná a ví že chodí ozbrojená a tu zbraň nenosí pro parádu)
důsledky sou nasnadě - zlejm postavám se obrušujou hrany, až se stávaj parodiema sebe samejch, nevydržej a odcházej nebo si zakládaj nový, daleko mírnější postavy aze světa se pomalu stává pravej českej zatuchlej pohadkov, kolikrát už sem to zažil
konec OT vložky

Prave me se na realnym svete nelibi jak se emoce potiraji emoce je neco prirozenyho a nehodlam se jim branit a pretvarovat se.

smáznout prosím

Jen kratce. Nemluvil jsem o potlacovani emoci. Mluvil jsem o praci s nimi jako s jakymkoli jinym lidskym nastrojem. To je jakoby clovek nechaval myslenky, at si cely den litaji kde chteji, huba rika co chce a telo at se vymesuje kdekoli se mu zachce. Vsechno tohle ma sve misto a da se s tim pracovat. Jinak svuj nazor jsem napsal, kdo chce, neco si z toho vezme, kdo ne, at dela jak uzna za vhodne.

photter píše:
to si sem neměl tahat, to je obecná úvaha, ne něco proti tobě a navíc IC informace

Ok ok opraveno

Hmm, Photterova uvaha mne navadi na uvazovani presne opacnym smerem. Podle mne dnesni clovek nema nedostatek emocnich podnetu, naopak, je jich tolik, ze behem let naprosto otupi a bezne podnety mu prestanou stacit. A tak za podstatne emoce bere jen velmi silne adrenalinove, ci jine hormonalni privaly (rvacka, zlodej, prvni rozchod, prvni smrt blizkeho), ktere ho vybudi z otupelosti. IMO je to celkem znama vec. Ano, jsou tu narody, ktere jsou zvykle emoce projevovat otevreneji, ale to myslim ted muzu ponechat stranou. V nasem narode je rozsirena citova otupelost. Proc se ale nekjteri z nas utikaji schovavat do alternativnich svetu, at uz kniznich, hernich (DI)...ci jinych? KDo vi. Mozna prave proto, ze jak knizni, tak herni svet je vice koncentrovany a dokaze nasi citovou otupelost prorazit. Mozna nam doda neco, na co by jsme IRL cekali cele roky. Mozna z toho vyjdem natolik otupeli, ze nam i tyhle koncentrovane emoce casem prestanou stacit...Ve svete je spousta jemne emotivnich veci, jako je zapad slunce, zpev ptaku nad ranni rekou, kdyz sjizdite na kanoi Vltavu, pokud tyhle jemne pohlazeni emoci uz otupelosti neprorazi, jsou tu veci jako seskoky padakem, lezeni po skalach...ale vsechno to vyzaduje prilis moc casu, mnohem vice, nez nam dnesni uspechany svet nabizi. Rychly koncentrovany svet, kde clovek v podstate musi hledat koncentraty emoci, aby v sedi otupeni nezustal naporad...

ungiel píše:…

Tak tak, jemně emotivní západy slunce...mě se vybavila vzpomínka jak Onyx jednou nadšeně a dojatě popisoval západ slunce v prachové vrstvě mraků nad autorstrádou vedoucí na letiště kde na pozadí za řevu startovala letadla... Romantika.

no, měl sem na mysli spíš sílu těch zážitků, než jejich počet, západ slunce je určitě fajn ale sotva tě poznamená na celej život....to už možná když při západu slunce někoho přefikneš

ale o tom jsem presne psala ;o)

photter píše:no, měl sem na mysli spíš sílu těch zážitků, než jejich počet, západ slunce je určitě fajn ale sotva tě poznamená na celej život....to už možná když při západu slunce někoho přefikneš

//koukam že tady někdo chytil druhou mízu *rejp* //