Nakonec sem přeci jen něco napíšu, ačkoli jsem původně nechtěl.
Podotýkám dvě věci:
1) Dosavadní diskusi jsem opravdu jen letmo prolétl
2) Všechno, co napíši, je jen ryze můj subjektivní názor vycházející z mého pohledu na společnost, na svět, na to, jak vnímám různé lidi, jejich potřeby a motivy. Dívám se na to z pohledu mých skromných znalostí (nejen) z dob studií a dívám se na to z pohledu mých zkušeností s lidmi a se světem jako takovým - ať už z mého působení jako armádního důstojníka nebo nyní, v soukromém sektoru. Musím také říci, že k utváření mého názoru přispěla hodně sci-fi literatura, a to taková, která ve svých světech a strukturách nastavuje zrcadlo našemu reálnému světu. Můj názor v tomto smyslu nejvíce ovlivnily knihy tohoto typu (pouze nejdůležitější zástupci za všechny):
Gorge Orwell: 1984 (Autor byl žurnalita, kniha vyšla v roce 1948)
Sergej Lukjaněnko: Hranice snů (Autor je psychiatr)
Sergej Lukjaněnko: Noční hlídka (a vůbec všechny hlídky)
Jack L. Chlaker: Čtyři vládci diamantu (tetralogie, autor je historik)
Isaac Asimov: Předehra k nadaci (Autor je biochemik)
Douglas Adams: Stopařův průvodce vesmírem (pětidílná trilogie, autor je dramatik a hudebník)
Samozřejmě můj názor se vyvíjel a vyvíjí, takže si vyhrazuji nárok na změnu
, nicméně je ucelený a dlohodobě stabilní. Z tohoto názoru také vychází pohled na politiku i politiky, který zde chci uvést - nikoli proto, abych ho prezentoval jako všeobecnou pravdu, ale proto, že se na věc snažím dívat do hloubky a především s trochu jiným životním pohledem a hlavně nadhledem. Přičemž základní postulát, který bych ze svého pohledu na věc vyvodil je:
"Se světem je všechno v naprostém pořádku."
Neřeším žabomyší války, neřeším naše současné politiky - řeším svět jako celek takový, jaký je, a zajímají mě především lidé a lidská duše. Smyslem mého příspěvku má být vysvětlení, proč vlastně tyhle věci neřeším a proč mi celá tahle diskuse přijde značně úsměvná (z mého pohledu!), protože politika, jak je vnímána v kontextu této diskuse, je rovněž celá úsměvná - ne tak motivy lidí v ní a jejich jednání. A o těchto motivech chci především mluvit.
Začnu u člověka. Každý člověk je jiný a má různé životní potřeby a cíle. Protože každý člověk je jen a pouze člověk, všechny tyto potřeby a cíle jsou zcela přirozené, ať už jsou ctnostné nebo nectnostné, dobré, špatné, rozumné, naivní, vysněné, reálné... postě jakékoli. Základem je tedy pro mě brát člověka takového, jaký je.
Nicméně, ať už je člověk jaký chce, naplňování potřeb a cílů mu dělá dobře - což je pro něj hlavní motivátor. V podstatě veškeré jednání (zdravého!) člověka plyne z toho, že chce - přežít a mít se dobře. Přežít pak v tomto smyslu neznamená pouze osobní přežití, ale přežití druhu, tedy člověk chce mít rovněž děti a chce, aby také přežily.
Nu, jenže každý člověk má dány do vínku úplně jiné vlastnosti a schopnosti, které mu poskytují zcela jiné prostředky k tomu, aby svých potřeb a cílů dosáhl.
Potřeb je samozřejmě spousta. U někoho to může být moc, u jiného majetek, u dalšího pomáhat, u jiného nic nemuset a být bez starostí, další potřebuje běhat po horách, jiný uznání ostatních a tak dále - potřeb je samozřejmě mraky. Hlavní je, jak jsem již psal výše, že naplňování jeho potřeb mu dělá dobře. Člověk se realizuje.
Navíc se nám lidé trochu přemnožili a musí žít ve společnosti. Jenže průser je, že potřeby různých lidí nejen, že jsou mnohdy rozdílné, ale dokonce jdou proti sobě. Naplňování potřeb jednoho znemožňuje naplňování potřeb druhému atd. Vzhledem k tomu, že potřeb je opravdu velké množství, a lidí taky, vzniká ve společnosti spousta konfrontací.
Navíc s tou touhou po naplnění potřeb to není tak jednoduché. Nejhorší, co může člověka potkat, je mít naplněné všechny potřeby. Takže vlastě
netouží po naplnění potřeb,
ale po jejich neustálém naplňování.
EDIT:
v souvislosti s tímto mě došlo, že když jsou potřeby naplněné, obvykle vyvstanou jiné. Proto máme jiné potřeby my a jiné hladem a HIV sužovaný černoch odněkud z Konga nebo čínský zemědělec.
Takže nakonec se tady z těchto potřeb vyvinul celý systém - začlo to dělbou práce v kmeni, skončilo to státy s různou formou zřízení - od demokratického po totalitní. Navíc se do toho zaplantal jakýsi systém ekonomiky založené na platidlech zvaných peníze.
Takže se náš svět stal značně složitým a je velmi obtížné porozumnět některým jeho malinkým částem, natož všemu.
No, ale vraťme se k potřebám, které jsou hybateli:
Představte si, jaké potřeby asi mají lidé, kteří chtějí jít do politiky.
Nu - nebude to tak zlé - budou i tací, co nebudou mít až tak touho po moci, jako spíše touhu pomoci.
Problémem je, že ti, kdo mají touhu po moci, jsou obvykle dravější a mají mnohem méně zábran než ti, co mají touhu pomoci. Totiž touha pomoci už ze své podstaty znamená rovněž touhu neubližovat, což pro touhu po moci neplatí. Co ovšem pro touhu po moci platí, je zase nutnost naplňování potřeb ovládaných mas, neboť bez nich by nebyla naplněna potřeba touhy po moci. To je zase docela limitující faktor těch, co touží po moci. A nemyslete si, i totalita je způsob, jak naplňovat potřeby mas - jen musíte likvidovat ty, co mají potřeby zcela jiné a bojují o ně. Demokratické zřízení jaksi trochu povoluje otěže. Ti, co mají jiné potřeby než masy, za ně pak mohou bojovat. Ale především, v totalitě je to moc jedoduché, přeci jen, demokracie je více hra, nejste si tak jistí výsledkem, může to být napínavé - a to naplňuje další potřeby a láká k politice víc lidí, takže se nám tu tento systém poslední dobou jaksi rozmáhá.
Nu - a jaká je má základní potřeba? (Samozřejmě potřeb máme všichni mraky.) Uhájit si vlastní svobodu a nemít moc. Učinit cokoli, co je projevem mé svobodné vůle (samozřejmě na základě vlastních moráních zásad, které lze veskrze označit za dobré - neboť stojí na cti, upřímnosti, hrdosti a odvaze).
Jak mám se svou potřebou tedy volit mezi stranami a lidmi, kteří mají jak politici tak masy zcela jiné potřeby nežli já? Nu - samozřejmě, nejít volit je horší než jít volit, neboť kdybych nešel volit, nemám vlastně ani právo si stěžovat, když jsem se nic nesnažil ovlivnit. Problém je, že jsem si zcela vědom toho, že se mé potřeby zcela neshodují s potřebami mas, a tak bych do politiky nominoval úplně jiné lidi a rád bych viděl úplně jiné programy stran - a ještě lépe programy volených jednotlivců.
Jenže problém je, že kdyby byly naplněné mé potřeby, nebyly by naplněny potřeby mas. A protože bojovat za své potřeby je pro mě věcí lokální, nikoli globální, věnuji své síly boji tam, kde mohu vyhrát. Nu a volím univerzálně tak, aby nastala vždy nějaká změna - ona touha po změně je totiž taky jedna z lidských potřeb.
Ve své podstatě by mě možná bojovat proti totalitnímu zřízení bavilo - touha po svobodě by byla každým úspěchem mnohem více naplňována, každý čestný, odvážný a hrdý čin by mi udělal dobře, navíc by kolem byl mnohem větší rozdíl mezi štěstím a neštěstím, takže bych měl sice více období, kdy bych byl v prdeli (nebo ve vězení), ale zase více takových, kdy bych zažíval skutečně neobyčejné pocity štěstí... Ale samozřejmě se kvůli tomu nezasloužím o to, aby tady totalitní zřízení vzniklo
Navíc, ono je i nyní dost toho, za co se dá bojovat.
Abych to shrnul - ať je politika a zřízení jakékoli, s naplňováním mých potřeb nemá zase tolik společného - tedy, dokud nějaká politika existuje. A k dobru demokratického zřízení konkrétně v naší zemi musím konstatovat, že mi dává docelá slušný postor, a zároveň nedává zas až tolik prostoru ostatním k tomu, aby mě mohli omezovat.
A poslední věc. Jsem nekonečný optimista s věčným úsměvem na rtech a obecně si připadám šťatný.
