Braenn píše:Ne, nenaznačuje. A obzvláště to nenaznačuje mnou postovaná definice. Dokonce jsem několikrát přímo napsala opak.
Netvrdím, že jsi to tak zamýšlela, ale rozhodně to tak působit může, na mne to tak zapůsobilo. Proto jsem k tomu napsal ten komentář (nebyla to opozice, spíš doplnění).
kokosak píše:Pavel: Konfliktní postava chce konflikt. Nekonfliktní postava konflikt primárně nechce. Rozdíl mezi konfliktní a nekonfliktní postavou je záměr.
Kokos: Konfliktní postava vyvolává konflikt. Nekonfliktní postava se mu vyhýbá. Rozdíl mezi konfliktní a nekonfliktní postavou je činnost.
Myslím si, že jsi to minimuálně z mé strany napsal docela dobře. Z tvé strany je to na tobě, pochopitelně. "Vyvolání" konfliktu by si asi zasloužilo ještě trochu víc definovat, jelikož je to docela nepřesné (vágní) označení činnosti, která by se tak měla označit.
Braenn píše:Dostat se do konfliktu není známka konfliktnosti, ale eskalovat ho - to už ano.
Co přesně je ta eskalace? Řekněme, že se dohadují dvě strany o tématu X. Obě strany trvají zarputile na svém, a debata se nikam neposouvá. Jedné straně dojde trpělivost a druhé straně vrazí ránu. Kdo zde vyeskaloval konflikt?
Jak by to bylo v případě, že příklad rozšíříme o to, že někdo udělal nějakou věc, kterou druhá strana povauje za špatnou? Začnou se tedy bavit o tom co je správné nebo špatné (ono téma X z prvního příkladu). Kdo by konflikt vyeskaloval v takovém případě?
Jak by to bylo, kdyby ona věc mohla být považována za zločin? Strana, která to považuje za špatnou věc by tak argumentovala a chtěla by to nahlásit stráži. Druhá strana by argumentovala, že to špatné nebylo, a proto se to stráži hlásit nemá. Kdo by byl eskalátorem? (musel jsem to slovo napsat

)
A jak by to bylo v případě, kdy by jedna ze stran ani neměla ponětí o nějakém konfliktu?
Řekněme, že by dědeček, který se nemůže o sebe postarat žil v bytě u svého syna. Ten by se o něj musel starat a lezlo by mu to na nervy - ona osoba mu nabourává soukromí, omezuje ho a není schopná se ani pořádně utřít na záchodě. Dědeček si stěžuje, jak ho všechno bolí a jak je k ničemu a to jen přidává na rozmrzelosti syna. Stejně tak, když dědeček odmítne sníst večeři, kterou mu syn udělal (nechutná mu to, to nemá rád, nemá hlad atd.). Dědeček zkrátka leze synovi na nervy téměř při každé vzájemné interakci. Syn mu začne vyrožovat nemocnicí, a že ho nechá chcípnout (úmyslně jsem použil hrubé výrazivo), bude na něj hulákat atd. Kdo zde eskaluje konflikt? Dědeček nebo jeho syn, který má nízkou míru tolerance (o morálce nemluvě)? Kdo je zde konfliktní?
Braenn píše:Kdo tak činí, je konfliktní. Din Dagor je typickým představitelem osoby, která prosazuje své názory a pohnutky na úkor všech ostatních a eskaluje střetnutí, které ty názory přináší. Vytváří tak stupňovaný konflikt. Je konfliktní.
To je velmi zobecňující a není to pravdivý výrok. Din neprosazuje své pohnutky na úkor ostatních, ne zpravidla. Některé ano, když se jedná o stěžejní kameny jeho morálky apod. a zpravidla (tedy zpravidla v takových řídkých případech) se jedná i o věci, které se nesnaží řešit on sám, ale přenechává to zákonné moci, která je k většině jeho smýšlení paralelní. Bohužel se mu nejednou stalo, že mu to bylo hozeno do klína stylem "tady máš, snaž se sám."
Pokud se v dané věci nadále angažuje, může být pochopitelně podle teze konfliktnosti z činnosti považován za konfliktního.
Jon píše:Já osobně bych jako konfliktní definoval postavu, která pro prosazení vlastních zájmů nebo pro jejich obranu bez váhání použije sílu (ne nutně ozbrojený střet, počítám sem i různá vydírání, diplomatické tlaky, donucování z pozice síly/moci aj.).
a
Braenn píše:To zní hrozně... zle. I ta síla už tomu dává hanlivý význam. Klidně bys do toho výčtu mohl dát i slovní nátlak, úporné přesvědčování (nehnu se ze dveří, dokud nebudeš souhlasit, že to bude tak jak říkám). Všechno je o to o množství. A tom, zda a kdy dokáže uznat případnou chybu, přijmout kompromis nebo ustoupit či slevit ze svých stanovisek a požadavků.
Právě, že ta agresivita může být i velmi měkká, viz třeba citové vydírání apod.
Jinak ke kompromisu se někdy dá dojít jen těžko. Důležité je to, aby i druhá strana chtěla onen kompromis, ale ani to není 100% možné. Například si moc nedovedu představit, že by se v Říši dalo ukecat obětování panen lapenými Hargudovci třeba na doživotní veřejné práce.
EDIT:
placidity píše:Mně už to také trklo, že se míchají dva pohledy na věc. Pak je jasné, že nelze dojít ke shodě. Nasnadě je tedy otázka, který metr použít.
Právě proto jsem toto vlákno zakládal, abych se o tom ujistil, což se i stalo.
Nemyslím si, že je třeba určovat, který z pohledů je správný, dokud to nemá k něčemu sloužit. Pak by bylo samozřejmě nutné definovat měřítka pro to, co chci hodnotit a tedy i pro danou věc validní pohled. Pro použití v diskuzi ale asi bohatě stačí prostě jen vědět, jaký pohled kdo z debatérů zastává.