Equilibrie

Chtěla bych se procházet,
tam kde žalu stále není.
V náručí se nacházet,
uplést věnec zapomnění.

Sladká vůně zapomnění,
přenádherná květena.
Zapomenout mi dáno není,
žalem jsem dál souzena.

Ork se hrne řvoucí zlostí,
v rukách nástroj smrtící.
Půlčíkovi drtí kosti,
tělo jeho trpící.

Tak tam leží,
tělo vláčné.
Pro jistotu,
hlavu opačně.

Z bolesti už zbyl jen vztek,
pomsty je teď začátek.
Naposled mu zamávám,
smrt slušivou shledávám.

Dost! *poslední řádky jsou rozpité, asi slzami*

…
Chtěla bych se procházet,
kde štěstí končí radostí.
A radost končí objetím,
a objetí - prokletím?