Asasin

[Akira]

moje první povídka...no...povídka ani ne..spíš pokus..skoro mi ji i vydali..dnes už bych ji napsala jinak...

[Akira]

Obezřetně jsem kráčel blíž k ležícímu tělu. Tichým pohybem jsem vytáhl dlouhou tenkou dýku potřenou jedem. Jedem zlaté mamby. I přes moji jistotu, že střela muže na místě zabila, byla opatrnost na místě. Byly známy případy, kdy zasažený ránu přežil a neopatrný střelec měl poté problémy s ještě žijící obětí. To však nebyl můj případ. Jedna střela, jeden mrtvý. Nohou jsem muže obrátil na záda a zkusil nahmatat tep na krku. Žádná odezva. Přesto jsem však vnořil tenkou čepel stiletta do měkké části lebky tam, kde se hlava spojuje s krkem. Jen díky své preciznosti stále ještě žiji.

Nasedl jsem na svého koně a pobídl ho k městu. V ústech cítím hořkou příchuť smrti, a proto spěchám přerazit tuto pachuť douškem kořalky v jedné z mnoha zapadlých krčem toho zavšiveného města.
Každý mrtvý se mi vryje hluboko do podvědomí. Nenávidím ty jejich nechápavé, prázdné pohledy, když je střela z mechanické kuše zasáhne. Nenávidím své zákazníky, které ke mně žene žárlivost, hrabivost, či jen pouhá závist.
Ale já tuto nechutnou záležitost povýšil na řemeslo. Udělal jsem z pouhé vraždy dokonalý čin. Máte nepřítele, soka v lásce, nebo pouze potřebu dědit? V pořádku, za patřičný obnos váš problém vyřeším.
Nervózní hlas mě probral ze zamyšlení a já stočil koně v poslední chvíli stranou. Kolem mě se prohnal rychle jedoucí povoz. To by se mi nemělo stávat příliš často, chvíle nepozornosti by mě mohla stát krk. Zamířil jsem k malé přístavní putyce. Nikdy jsem v ní nebyl a nevím ani, jak se jmenuje, ale klient si ji vyžádal a bude mě tam očekávat po poledni. To stihnu vypít i sklenku něčeho ostrého.

Když mi krčmář přinesl sklenici čiré tekutiny, hodil jsem mu drobnou minci, kterou nejprve nacpal do své špinavé huby a pak do měšce u boku. Úlisně se usmál, uklonil a odešel. Vzal jsem svoji sklenici a přiložil ji ke rtům. Přitom jsem si všiml, jak se mi klepe ruka. Zatracená práce. Vyprázdnil jsem obsah sklenice jedním douškem a třes přestal.

Opřel jsem se o zeď a přivřenýma očima pozoroval hostinec. Bylo k poledni a krčma se pomalu plnila přístavními dělníky a řemeslníky. Hloupé místo na schůzku, je tu příliš očí. Naštěstí by měl klient přijít každou chvíli. Vyberu od něj zbytek peněz a vypadnu odsud. Jednoduchá transakce jakých jsem provedl desítky. Vzít zálohu, dokončit zakázku, dobrat doplatek a nikdy se znovu se nesetkat s tím samým zákazníkem. Dnes to proběhne stejně. Proč mám tedy divný pocit. Stárnu a nervózním. Něco mi tady ale přece jen nesedí.

Zaměřil jsem pozornost na své okolí. Něco je špatně a já nevím co. Po zádech mi přeběhl mráz a v mysli se usadil divný pocit. Pozoroval jsem hostinského, pijící námořníky i nově příchozí řemeslníky a něco mi pořád hlodalo v hlavě. Pomalu jsem se zvedl k odchodu, když se otevřely dveře a vešel můj klient. Nervózně se rozhlédl, zpozoroval mě a zamířil k mému stolu. Změřil jsem si tu jeho fretčí tvář a nastavil ruku. Ani se nehádal o cenu, podal mi měšec se zlatem a několikrát ustrašeně zatěkal pohledem po místnosti. Hrozně se potí, blesklo mi hlavou. Z něčeho má strach, ale z čeho. Ze mě? Blázen, kdybych ho chtěl zabít tak rozhodně ne tady. Zbystřil jsem a vtom mi to došlo. Něco mi stále na této přístavní krčmě plné námořníků nesedělo. A byli to právě ti námořníci. Všichni do jednoho do hladka oholení a řádně ostříhaní. To se k jejich špinavým námořnickým oblekům vůbec nehodilo. A ten klid. Bavili se spolu potichu, žádné halekání, sprosté nadávky a vykřikované prasárny na servírku. K čertu, vypadají jako vojáci. Vojáci! Past!

Vyskočil jsem a ve stejnou chvíli byla hospoda na nohou. V rukou domnělých námořníků se začaly objevovat ukryté zbraně. Rychlým švihem jsem vbodl dýku do krku zrádného zákazníka a druhou rukou převrátil stůl, abych zabránil protivníkům dostat se mi k tělu. Myšlenky začaly pracovat naplno. Hlavní vchod je zablokován. Zbývají okna a zadní východ. Ten jsem však okamžitě zamítl, protože z něj právě vyběhlo několik uniformovaných vojáků. Všiml jsem si schodů do poschodí, jestli se k nim dostanu, mám šanci.

Mé štěstí je, že se do hospody dostalo i několik civilistů, kteří dělají chaos, a vojákům překáží. V mžiku jsem uvolnil kuši zavěšenou pod pláštěm a vystřelil na přibíhajícího „námořníka", kterého síla střely vrhla dozadu. Vyhnul jsem se úderu meče, přeskočil tělo chroptícího muže s fretčím obličejem. Nyní nepotřebnou kuši jsem hodil do tváře jednoho z mužů a vytáhl jsem šavli. Naštěstí zde není mnoho místa a množství vojáků je pro mě samotného v tuto chvíli spíše výhodou, přesto však pokud se okamžitě nedostanu na schodiště, utlačí mě jen svým počtem. Již teď tlačí civilisty ven, aby měli více prostoru. Vbodl jsem šavli do boku neopatrně se přiblíživšího vojáka, ale o chvíli později se musím bránit několika tvrdým úderům jeho druha. Pomalu se přibližuji ke schodišti. Jakoby však pochopili můj úmysl, vrhli se vojáci ke schodům. Musím získat čas. Kopl jsem svého protivníka do slabin a pak mu rozpoltil lebku. Ze zdi jsem strhl lampu a švihem ji hodil k běžícím mužům. Po dopadu se lampa roztříštila a olej, jenž se rozstříkl po podlaze, vzplál. Vojáci zaváhali a toho jsem musel využít.

Skokem jsem se dostal přes oheň, při dopadu jsem však špatně došlápl a spadl jsem. Z ruky mi vypadla šavle a skončila v ohni. Sakra, musím ji tu nechat. Rychle jsem vstal, ale mého zaváhání využili i vojáci a skáčou přes oheň. Vybíhám po schodech do obytné části hospody. Křičím „hoří". Čím větší chaos, tím lépe. Za sebou slyším dusot vojenských bot.

Přede mnou se otevřely dveře pokoje a vyšla mladá dívka. Neváhám, uchopím ji a vší silou ji strčím směrem k pronásledovatelům a vběhnu do jejího pokoje. Než přirazím dveře, zaslechnu bolestivý výkřik k zemi sražené dívky, vojáci jdou tvrdě za svým. To znamená po mně. Jestli se mi podaří dostat se oknem na střechu, brzy se jim ztratím. Ještě mám šanci. Slyším, že vojáci vbíhají do místnosti právě ve chvíli, kdy se vytahuji přes okap na střechu.

Na koně musím zapomenout, toho už určitě mají. Čím dřív však zmizím ze střechy hospody, tím lépe. Opatrně se pohybuji po starých doškách nad hlavami svých pronásledovatelů. Výkřik a dopad těla svědčí o tom, že vojáci nejsou v pohybu po střechách tak dobře školeni.
Riskuji pohled dozadu, nikoho však nevidím, neúspěch jejich druha je nejspíš odradil, přesto však nemám vyhráno. Postupuji mnohem pomaleji než vojáci po ulicích. Je však poledne a město je plné lidí, což pro mě znamená velké plus. Snad se mi podaří splynout s davem a zmizet z města. Na chvíli se ale musím zastavit, abych ze sebe svlékl kazajku a plášť. Ukrývám je za jeden z komínů.

Na druhém konci města se spouštím po okapu do úzké smradlavé uličky. Rozhlédnu se a vydávám se jedním směrem. Jsou zde jen belhající se žebráci, děvky a ostatní spodina společnosti. Tady je pro mě ideální místo k úkrytu. Nesmím však dlouho otálet, vždy se najde nějaká krysa, která mě udá. Jeden z mrzáků se vbelhal do ztemnělého průchodu a tím se odsoudil k smrti.
Promiň kámo, pomyslel jsem si během oblékání šatů mrtvého mrzáka. Ušklíbnu se. Zabíjím zadarmo. Pracuji zadarmo. Ještě ho nacpu do hromady odpadků a za okamžik už se belhám přelidněnými ulicemi k bráně města.

Má naděje, že budu za chvíli pryč z tohoto zatraceného města, se ukázala jako marná. Brány jsou bedlivě střeženy a stráže prohlíží každého, kdo odchází za hradby. Vypadá to tak, že se tady zdržím, než se situace uklidní. No nic, nějaké peníze mám a pár dnů vydržím. Pak však zpozoruji skupinu vojáku kontrolující každého, kdo je na ulici. Otáčím se zpět k chudinské čtvrti, ale i tam vidím za lidmi kopí městské stráže. Někomu jde o to aby mě dostal, a dělá pro to maximum. Dobře, kdo to je, si zjistím, až se odsud dostanu. Jestli se odsud dostanu. Přemýšlej, přemýšlej, nemáš moc času, během pár okamžiků se obě skupiny pronásledovatelů sejdou a jejich sítem projdou všichni kromě tebe. Jediná šance je dostat se přes bránu a to hned.

Projel jsem pohledem ulici a všiml si osedlaného koně, jehož pán ho nedbale držel za otěže a bouřlivě diskutoval s jiným mužem. Teď, nebo nikdy. Nenápadně, ale rychle přistupuji ke koni a skokem nasedám do sedla. Kopnutím odhazuji zmateného majitele a ženu nebohé zvíře k bráně. Okradený muž spustil křik, ale brána se nezadržitelně blíží. Připravuji se na střet se stráží, která mě již zaregistrovala. Podle rozruchu za mými zády odhaduji, že i vojáci provádějící čistku v ulicích pochopili a snaží se dostat co nejrychleji k bráně. Nevyhýbám se lidem a vedu zvíře přes těla nešťastníků, kteří nestihli uskočit.

Prvního strážného srážím vahou a rychlostí koně. Praskot jeho kostí a přidušený výkřik zanikl pod údery kopyt. Instinktivně se skláním a těsně mě míjí kopí vržené druhým mužem na bráně. Cítím, že se mi o paži otřel meč dalšího ze strážných. Moment překvapení je však na mé straně, a tak když zvednu zrak, vidím, že hradby jsou za mnou. Stáčím koně do volné planiny a prchám pryč od města. Chvíli bude trvat, než dají dohromady stíhací oddíly, a to už bych mohl být v lesích několik mil od nich.

Stmívá se, budu muset seskočit a nechat koně trochu odpočinout, zdá se, že trochu kulhá. Ke své smůle zjišťuji, že ztratil podkovu a dlouho nevydrží. Bude to muset stačit. Znovu nasedám na koně a pobízím ho k jeho poslední jízdě.

Padl po několika mílích, dál musím po svých. Je noc a mí pronásledovatelé taky potřebují odpočinek. Tma je teď mojí největší výhodou. Půjdu ještě pár hodin a potom si na chvíli odpočinu i já.

Jsem na cestě již od svítání, jestli se nenajím, ubudou mi síly a já nevydržím, a to tomu všivákovi, co po mně jde, nedopřeji. Je to k smíchu, já, král nájemných vrahů a mistr zabijáků prchám jako lovná zvěř. Takové myšlenky se mi honí hlavou, když žvýkám za chůze bobule a šťovík. Ztuhnu uprostřed kroku a naslouchám. Psi. Ti prašivci mají psi. Mohl jsem to očekávat. Rozbíhám se dál lesem a štěkot loveckých psů mě pohání dál. Sípám a nemohu popadnout dech. Jestli se nezastavím, rozervou se mi plíce, ale jestli se zastavím rozervou mě psi. Rozhoduji se. Na chvíli zpomalím, ale slyším je mnohem blíž. Pospíšili si. Opět se rozbíhám a prodírám se lesním porostem směrem k hukotu, který ve mně již několik mil vzbuzuje naději. Jestli se k těm peřejím dostanu včas, mám šanci svým pronásledovatelům uprchnout.

Štěkající bestie jsou za mnou snad už jen několik desítek yardů. Jako bych viděl jejich útlá těla letící jako šípy lesem a z rozběsněných mord jim kapou sliny. Myslím na hlouposti, ale není divu, mozku už se nedostává kyslík. Běžím a nohy dopadají již zcela automaticky a monotónně. Jediné, co teď slyším, je hvízdavý zvuk mého dechu a hlasitý řev peřejí. Pár yardů mě dělí od života a od běsnící smečky rozdrážděné pachem krve z mých ran způsobených ostrými trny a šlahouny.

Vybíhám z lesa a řítím se k řece. Ve chvíli, kdy se vrhám do vody se objevují první psi na okraji hvozdu. Rozzuřené šelmy pobíhají po břehu, ale to už mě proud odnáší pryč. Podařilo se mi zachytit se plujícího kmenu a tím se udržet na hladině. Peřeje mě hází na kameny, ale proti ostrým tesákům honících psů mi to připadá jako příjemná masáž. Terén podél toku je velmi strmý, což znemožní mé pronásledování.

Je to již několik dní, co se mi podařilo uprchnout jisté smrti. V této vesnici se konečně pořádně najím a odpočinu si. Když budu mít štěstí, snad koupím i koně. Poté odjedu do jiné země, změním si jméno a zbytek života prožiji v klidu ze svých úspor. Své slavné řemeslo pověsím na hřebík, ale nejdřív si zjistím jméno mého pronásledovatele. Bude to moje první vražda, která nebude na zakázku.

Epilog

Dnes je opravdu příjemný den. Tenhle přímořský vzduch mi svědčí, ostatně moře jsem měl vždycky rád. A tohle město taky. Co jsem to chtěl koupit starostovi za dárek, aha, už vím.
Jdu městem a lidé mě zdraví. Jsem zde díky penězům vydělaným kdysi v minulosti váženým a bohatým občanem. Nikdy jsem už nezjišťoval, kdo mi šel tenkrát před léty po krku. Proč taky. Skvěle jsem se oženil a dobře investoval. Žiji nádherný život. Tyhle myšlenky se mi honí hlavou, když jdu ke klenotníkovi koupit prezent pro pana starostu. Zacházím do boční uličky, když pocítím tupý úder do hrudi. Poklesnou mi kolena a já zírám prázdným, nechápavým pohledem na střelu z mechanické kuše trčící z mých prsou. Padám na tvář a poslední, co slyším je tichý zvuk vytahované čepele a obezřetné kroky...