Rok a den

[Akira]

Záblesk. Tma. Světlo. Tma. Zatuchlý pach dlouho nevětraných prostor. Na jemné kůži na zádech zastudil hrubý neopracovaný kámen. Ticho. Plesknutí kapky o podlahu zaznělo jako úder gongu. Vlastní dech zní tak tiše a vzdáleně. Tak tohle je smrt? Takhle to tu vypadá? Plesk.
Po zádech teče něco teplého. Krev. Krvácím. Nemůžu být mrtvá.nebo ano? Mrtví nekrvácí. Prsty hmatají kolem sebe a cítí nerovnosti kamenné stěny. Dech je tak studený. Jsem mrtvá. Musím být. Plesk. Co se stalo? Proč jsem tu? Myšlenky běhají jako splašené. Vím. Vím? Dva draci. Jedno slovo. Ucítila jsem dým. Zakašlala jsem. Záblesk. Tma. Světlo. Tma.
Plesk.
Zkouším vydat zvuk. Je tichý a přitom tak hlasitý. Zašeptám jméno. Bojím se, že nepřijde odpověď. Bojím se, že přijde. Nepřišla. Jsem mrtvá? Je mrtvá ona? Kdo žije? Plesk.
Oči se snaží přizpůsobit tmě. Zelené smaragdy protknuté světlem tisíce svíček pohasly. Jsem mrtvá? Mrtví nevidí. Tam někde mám dlaň. Je to ona? Ano, ty tvary. Začínám trochu rozlišovat. Plesk.
Sunu se podél stěny. Ostré hrany drásají hladkou kůži. Cítím bolest. Bolest znamená, že žiju. Cítí mrtví bolest? Oči si zvykají a já vidím víc a víc. Halucinace? Možná. Jdu snad věčnost, krok za krokem. Noha v měkkém sandálu kopne do něčeho kulatého. Klape to, když se to valí pryč. Klap…klap… klap. Výsměšně jako dětská řehtačka. Plesk.
Je tu vlhko. Málo vzduchu. Trochu se dusím. Hmatám v pološeru před sebou. Kameny. Spousta kamenů. Otočím se a půjdu zpátky. Musí tu být východ. Nebo tady zemřu. A není to jedno. Stejně jsem mrtvá. Nejsem! Nesmím být. Plesk.
Kameny..Nikam to nevede. Jak dlouho tu jsem? Nevím. Hledá mě někdo? Kdo by hledal mrtvou. Nejsem mrtvá, potlačím vtíravý hlas v hlavě. Plesk.
Usnula jsem? Nevím, je tu taková tma. Zima. Velká zima. Zuby jektají jak šílené. Zvláštní zvuk. Tdddd…tdddd…tdddd. Ochladilo se ještě víc. Dotklo se mě něco? Hloupost, halucinace. Jsi mrtvá! Táhni. Jsi mrtvá. Silou vůle vyženu ten hlas. Opět se mě to dotklo. Ještě kousek a bylo by to hmatatelné. Ale ten kousek chybí. Plesk.
Smích. Můj? Ne, já se nesměju. Kdo se to směje? Tam ta tma? Tma se nesměje, ty hloupá. To se mi směje smrt! Jsem mrtvá. Smích. Plesk.
Tma se pohnula. Směje se. A mluví. Blouzním? Než si stihnu odpovědět , potopím hlas co nejhlouběji. Mluví. Temnější tma než okolo. Mluví a nese mi naději. Nemám naději. Jsem mrtvá! Zakřičí. Zakřičím. Zmizelo to. Plesk.
Vše se zachvělo. Otevřu oči. Spala jsem? Jak dlouho? Je to jedno, budu spát věčnost a nikdy. Mlč. Opět ta tma. Velký obrys. Temný. A dva rudé body nahoře. Fascinovaně na ně upřu pohled. Lákají mě jako můru oheň. Jsou stejně nebezpečné. Ozval se hlas. Jeho síla mě odhodí ke zdi. Bolest z nárazu. Krev. Strach! Oči si zvykají. Zavírám je. Nechci to vidět! Nutí mě to prohlédnout. Vytrysknou mi slzy. Mrtví nepláčou. Plesk.
Vše zahalí plameny. Spousty světla. Žáru. Slzy mi vyschly. Smaragdy se rozzáří tisíci svíčkami. Ne! Je děsivý. Zahalí mě dusivý dým. Jeho hlava. Strašlivá. S rohy. Nic nemá takové rohy. Nic co bys chtěla poznat hloupá! Mlč. Rudé body mě lákají. Ptá se to. Odpovídám. Na tvář mi dopadá prach a kamínky. Zvednu tvář. Kožnatá křídla drtí strop. Je obrovský. Ne! Plesk.
Drží mě ve spáru. Jako panenku. Jako mrtvolu. Ne, nejsem mrtvá! Zatím. Nejsem! Šupinatý ocas vztekle bičuje podlahu. Neodpovídám dost rychle. Dým. Plameny. Žár. Bolest. Pád. Odhodil mě. Jsem mrtvá? Ještě ne. Posmívám se. Budu až se vrátí a já neodpovím. Neodpovím. Plesk.
Slunce se líně vynořilo zpoza obzoru a ozářilo zelené pláně zlatorudým přísvitem. Přes krvavě zbarvená oblaka přeletělo jako roj pestrých zářivých klenotů hejno volavek. Jejich ladné pohyby se dodávali celému výjevu poetický nádech. Z pastvin se ozývalo volání honáků. Jemný vítr přinášel vůni čerstvě pečeného chleba….Miluji tě, Akiro! Bolest, smutek, štěstí, zklamání, radost.
Otvírám oči. Usnula jsem. Jak dlouho spím. Minutu? Hodinu? Den? Je tu stín. Ne ten temný. Mluví, na mě směje se. Nese mi naději. Přináší smutek. Dávám mu slib. Žiju. Plesk.
Dým, žár, plameny, bolest. Drtí mě. Nedýchám. Nevydržím ten tlak. Slyším praskat kosti. Rudé body mě lákají. Křičím. Nesnesitelně to bolí. Odpovídám. Tlak povolí. Musím se nadechnout. Nemůžu, tak strašně to bolí. Padám k zemi. Jsem mrtvá? Ne. Žiju. Rok a den.
Tma. Světlo. Tma. Světlo.