Díl 1 - Krysa, medvěd a Elf č.2, aneb Všechno jednou končí
Je krásný den. Svítí slunce. Po trávníku, kterému se v Amfiberai kdovíproč říká náměstí, se prochází
mladý elf. Podívejme se na něj blíže. Mohl by to být hrdina?
Jistě, mohl. Ovšem, je mladý. A nepříliš zkušený. Takže žádný hrdina, dokonce ani s malým h.
Nehrdina?
No, budeme mu říkat, dejme tomu, Elf č.1.
Nepříliš hrdinný elf se tedy prochází po městě Amfiberai a opájí se jeho vznosnou krásou. Tedy, opájel
by se jí, kdyby zrovna nevláčel obrovskou otep jasanového dřeva. Zlatá lesní prohibice, myslí si elf.
Ještě že druidi zakázali kácet v okolí města, aspoň se poctivý pracující elf může živit tím, že tahá
těžké klády z královského města do Amfiberai. Kurva, to dřevo se pronese. Kam sem dal ten lektvar býčí
síly? Už žádný nemám. Aha. Takže dál. Uf...
Amfiberai je město plné kontrastů, protože zde žije nejlepší výrobce luků na celé Desce. Má to ovšem
těžké, protože si nesmí uštípnout ani prut, jelikož druidi jej sledují ostřížím zrakem. A tak musí
čekat, až mu pachtící se dřevorubci dovlečou svůj náklad z Tirianu. Ale neodstěhuje se, kdepak. Má to
tady rád a pak, nikde jinde se tak krásné luky přece dělat nedají.
Elf č.1 funí po náměstí a dupe na trávník, což strážní kvitují nelibými pohledy. Jeden z nich dokonce
do ubohého nosiče vrazí, ale nepočítá s tím, že dřevo je opravdu těžké. "Promiňte, pane," říká omluvně
dřevorubec a sbírá otep z nohy strážného. "Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát."
Zatímco supí k dílně místního lukovýrobce, zahlédne známou postavu. Kouzelnice ve světlém plášti,
hovořil s ní na Univerzitě. Aspoň bude s kým popít, pomyslí si. No, ale nejdřív se zbavím tohohle
paklu.
Obchod je úspěšný. Výrobce je spokojen a se slzami v očích chystá napůl zrezlý pilník. To si zase
zalukaří!
Elf č.1 vychází z obchodu a pohazuje si naditým měšcem. Tak a teď se porozhlédne po kouzelnici.
Jenomže... ouha. Kouzelnice zmizela a to zcela kouzelně, takže jí nemůže najít. Naposledy jí viděl,
jak mířila do Měsíčního lesa. Projde tedy branou a stane na okraji divočiny.
Les se mu pranic nelíbí. Je plný podivných, nepřátelských zvuků a vrhá dlouhé stíny. Podívám se jen
tady kolem, říká si zcela nehrdinný elf opatrně. Pro jistotu schovává sekeru, aby si někdo nemyslel,
že je opravdu dřevorubec.
Prostor se zdá být velmi nebezpečný. Elf chvíli přemýšlí, pak na sebe vrhne všechna ochranná kouzla,
která zná (všechna dvě) a z kapsy vytahuje krysu. Předtím, než ji položí, kriticky pozoruje zelený
flek na jejím boku.
Ňák se ti to nelepší, holka. Chytlas to v těch sračkách, co tečou pod Univerzitou. Aby tak nějaká
mutace!
No, běž se proběhnout.
Sotva krysu postaví, ta odpeláší do křoví. Křoví se zavrtí, ozve se mručení a praskání kostí. Kromě
krysy byl v křoví ještě medvěd.
Přírodní matematika říká, že mám-li jednu krysu a jednoho medvěda, jedna plus jedna nejsou dvě.
Jedna plus jedna je medvěd.
Elf č.1 ovšem přírodní matematiku ovládá a také ví, jak snadno by krysu mohl v této rovnici zastoupit.
Prostě, je-li na jedné straně rovnice medvěd, absolutní hodnota elfa se kriticky blíží absolutní
hodnotě krysy. Využívá tedy toho, že je neviditelný, stoupá si po větru od medvěda a vyklízí pole.
Vyklízí ho tak rychle, že stráže v bráně si chystají zbraně v očekávání invaze.
Když projde dovnitř, potkává muže v zeleném obleku. Vypadá mladě, je to také elf a v ruce drží hůl.
Snaží se tvářit důstojně, ale mladí elfové nejsou na důstojné tváření příliš uzpůsobeni. Rozhodně však
vypadá mužně, šlechetně a hrdinsky. Mohl by to být hrdina?
Mohl. Ale protože to nevíme jistě, říkejme mu Elf č.2.
Zatímco Elf č.1 sotva popadá dech, zaujme druhý přísný postoj. Vypadá o to impozantněji, že hned za
jeho zády jsou nevlídně se tvářící strážní.
"Co tady děláte?" ptá se hlasem, který nasvědčuje, že probíhání branou je přinejmenším hrdelní zločin.
"Procházím se tady," odsekne oslovený a dál popadá dech (tu odolnost je třeba zlepšit, sakra). "A
potkal jsem medvěda," dodá, aby vše vysvětlil.
Elf č.2 se mračí čím dál víc.
"Doufám, že jste ho nezabil!" vyštěkne obviňujícím tónem.
Číslo 1 vytřeští oči. "Nezabil? Ne, já jsem utekl. Já se medvědů bojím, víte?"
Toto prohlášení zeleného uklidní a začne se tvářit přívětivěji.
"Ale sežralo to Julinku, svině hltavá. Slupnul jí jako malinu."
Elf č.2 se tváří zmateně. "Julinku? To byl Váš pes?"
"Ne, krysa. Uměla panáčkovat." Otačí se a bere do ruky druhou krysu, která se mu motá pod nohama.
"Pojď, Fifinko." Strčí si jí do kapsy.
"Máte jich více, koukám," pokračuje roztržitě zelený.
"Měl jsem dvě," přejde do protiútoku Číslo 1, s důrazem položeným na slovo 'měl'.
Elf č.2 mávne povzneseně rukou. Krysu zachráníme. Veliký Obad-Hai shlíží milostivě na všechna zvířata.
Pojďte za mnou."
"Jste velice laskav, pane... Obad-Haii," mumlá rozpačitě Elf č.1. Oslovený překvapeně zamžiká. "Eh...
ne. Obad-Hai je bůh, víte? Já jsem ***** (Elf č.2).
"Jste tedy... velice laskavi oba dva..." říká úplně popletený dřevorubec. "Ale obávám se, že je pozdě.
A pak, je tam ten medvěd..."
Zelený mávne rukou. "O medvěda se postarám. Pojďte a ničeho se nebojte."
Číslo 1 mu nicméně nevěří a bojí se. Dělá dobře. Medvěda to na druhém břehu přestalo bavit a přechází
most.
"Co budete dělat?" šeptá Elf č.1 Elfovi č.2 tiše. "Je hladový a nevypadá dobře naladěný."
Oslovený se jen usměje. "Není to nic těžkého, uvidíte. Jen na něj vlídně promluvím."
Elf č.1 couvá a vytahuje poznámkový pergamen. "Sedmý brzomraz," mumlá si, zatímco mu v rukou skřípe
brk, "Amfiberai...vlídná promluva k medvědovi. Výsledek?"
Zvedá oči od pergamenu. Zelený kráčí přímo k obrovité šelmě a začíná na ni mluvit. Tajný jazyk druidů,
pomyslí si Elf č.1 s respektem, zatímco pozoruje listí a šlahouny plazící se po celém těle zeleného,
který si jich zřejmě dosud nevšiml. Po chvíli pochopí, že to není tajný jazyk druidů a je trochu
zklamán.
"Šopak šme še žatoulali?" šišlá Elf č.2 roztomile na medvěda. Medvědovi se buď šišlání nelíbí, nebo je
nahluchlý a zakusuje se mu do nohy, takže neúspěšný druid padá na záda. "Au! necháš toho, potvoro!" S
výkřikem udeří medvěda po hlavě holí. Zvíře ihned zkrotne a omluvně mu líže ruku.
"Vlídná promluva neúspěšná," poznamenává si Elf č.1. Krátce se zamyslí. "Vlídná promluva se možná
provádí holí. Zjistit podrobnosti." Smotává pergamen.
Zelený mezitím přichází i s medvědem blíž. Trochu kulhá, ale maskuje se jako že nic, takže je možné,
že to opravdu je hrdina, alespoň s malým h.
"Je to on?" ptá se trochu komisně, přísně hledíc na medvěda.
"Ano," kýve hlavou dotázaný. "Ještě mu z tlamy kouká ocásek," ukazuje na předmět doličný.
"Tak moment," odtuší zelený a táhne medvěda do křoví, kde to všechno začalo.
"Nedělejte si žádné násilí, vzácný pane," volá Elf č.1. "Stejně jsem jí chtěl vyměnit. Byla už trochu
zmutovaná..."
Ale druid neslyší. V křoví se ozývá známý rachot a Číslo 1 opatrně ustupuje, aby byl mimo dosah, až
medvěd vyleze rozzuřený z křoví.
Ukazuje se však, že do původní rovnice byla dosazena nová veličina. Zpocený Elf č.2 vylézá a v rukou
drží cosi rozžvýkaného a mírně natráveného.
"Mám ji," říká vítězoslavně. Za ním se vypotácí pobledlý medvěd.
"Tak huňáči, hajdy do lesa. Hezky si nasbírej kořínky," pobízí ho druid. Medvěd nečeká na pobízení a
klidí se z jeho dosahu. Pod takovýmhle dohledem brzo pojdu hlady, dá se číst v jeho jinak nehybném
čenichu.
Jedna plus jedna rovná se druid, píše si Elf č.1 do pergamenu.
"Ale i nedělitelný zbytek," připojuje při pohledu na mizivšího medvěda.
"Vezmeme ji do chrámu, třeba ji kněžka oživí."
Elf č.1 to nijak nekomentuje (z předchozích zápisků jasně vyplývá, že druidovi se neodporuje) a
následuje ho do chrámu.
"Můžete oživit tuhle krysu?" ptá se Elf č.2 ženy v bílé říze. Ta chvíli nechápavě hledí na kašovitou
hmotu.
"No," říká pochybovačně, "příroda je sice mocná, ale..."
"Budu se modlit k Obad-Haiovi," navrhuje "Elf č.2 razantně. Kněžka se tváří odtažitě a vypadá to na
kompetenční spor. Elf č.1 opatrně ustupuje, neboť výsledek rovnice druid plus kněžka je pro něj zatím
neznámou.
Kněžka nakonec mávne rukou. Zjevně si o všem myslí své, ale je od přírody (od Přírody? Nebo od
Obad-Haie? Ach, spletité jsou cesty Vyšší moci...) laskavá a dobrosrdečná a stejně nemá zrovna co
dělat, protože novicky chrám před chvílí vyšůrovaly dočista. Trocha krve z mleté krysy... no, aspoň
nepoleví v povinnostech. To by pro jejich duše nebylo dobré, myslí si starostlivá kněžka. A ti
zablácení poutníci... a teď ještě Obejda-Hai, nebo jak se jmenuje. Tak se do toho dáme.
Kněžka se modlí k Přírodě, druid k Obad-Haiovi a Elf č.1 se tváří, jako že se taky modlí, ačkoli nemá
potuchy, jak se to dělá. Místo toho kouká z jednoho na druhého.
Ať se to stalo jakkoli, najednou to zazáří, lupne, cosi zakvičí a krysa zde stojí živá a zdravá. Elf
č.1 ji nedůvěřivě prohlíží.
"Dokonce zmizelo i to zelený na boku," říká opatrně.
"Jo, Obad-Hai je mocný," přidává se autoritativně Elf č.2.
"Potřebujete ještě něco?" ptá se nenápadně kněžka, které už Obad-Hai pěkně leze krkem. Příroda přece
nepotřebuje žádná jména!
Rovnice zůstává neznámou, neboť oba vyklízejí chrám a loučí se na trávníku před ním. Elf č.1 si
všimne, že druid nezanechává v trávě žádné stopy. Poznamená si cosi do pergamenu.
"Tak, nyní se již musím rozloučit," říká zelený druid, pravděpodobně hrdina. "Obad-Hai s Vámi."
Než stačí oslovený ospovědět, promění se v jezevce a třikrát oběhne chrám. Pak odpeláší do lesa.
"Jo, určitě je to mocnej bůh," přikyvuje Elf č.1. "Tak díky a nashle!"
Je nad ránem. Nad Deskou vychází slunce. Na nejzazší výspě světa je malé ohniště, u kterého sedí
postava v plášti. Ano, tušíte správně. Je to Elf. č.1, který kouzelnici nakonec stejně nenašel.
Opatrně čichá k pečenému masu. Zdá se již dobré a tak ho sundavá z klacíku. Ochutnává a souhlasně kýve
hlavou.
"Tak, Julinko," povzdechne si ztěžka, "všechno jednou končí."
Nehrdinské příběhy
Moderátoři: Dungeon Servant, World Builder, Dungeon Master
