Smaragdy a hadi

[Akira]

Na přání


Nad krajinou se proháněl mírný vánek, který přinášel vzdálené volání pasáků. Ve vzduchu bylo cítit jaro. Čerstvá vůně budící se půdy, prosycená prvními jarními květy omamně voněla. Pár prvních včel vyletělo na průzkum a ohřívalo si svá křídla v teplých paprscích slunce. Jaro je tady. V dálce duněla stáda skotu a byla stále blíž….
….zelené oči zamrkaly, aby zahnaly ospalost. Dole duněl příboj, snažící se po staletí zdolat vápencové útesy. Kolem vonělo moře a vítr přinášel od moře čerstvý vzduch. Bylo to tak skutečné, že tomu až věřila. Opět po létech cítila vůni rodného domova a na tváři cítila teplo slunečních paprsků, kterým tak ráda vystavovala hady, které měla vytetovány na tváři. Hadi mají rádi slunce a teplo…
…v očích se jí objevily slzy. Mistr Nihama zkušeně vbodával jehlu do jemné kůže na obličeji. Na opuchlé tváři se pod jeho rukama rodilo dílo, které dříve krásnou tvář měnilo v démonicky vypadající znamení spolku. Ostré jehličky se přesunuly k víčkům a slza opustila smaragdové údolí a stekla na tvář. Malý muž rozhořčeně vykřikl, když se drobná kapka slané tekutiny přelila přes hadí klubko. Následoval poliček. Ret barvy horských malin vklouzl mezi zuby, aby se neozvala ani hláska. Mistr Nihami, člen spolku Hamoi, neměl rád slabost. Do jemné kůže na očním víčku se zakousla jehla a začala nanášet modrou barvu. Smaragdy už neopustila žádná slza…
…drobná ruka s pevnými, pěstěnými prsty setřela vlhkost z tváře. Lehce ji zkusila špičkou jazyka. Chutnala slabě. Slza? Ne, to jistě ne. Krůpěj mořské vody, zanesená na levou tvář, která byla nepoznamenána hady. Mandlově tvarované oči, položené šikměji, než je zvykem u ostatních elfů se překryly dlouhými řasami v souhlasné gestu. Otec miloval její oči…
…Hirito Kamatsu, Velitel vojska Domu Kanaazai, vešel do místnosti. Vzhlédla od staré knihy. Nejprve viděla jeho bojové sandále, jejichž hřeby pobité podrážky se zakously do leštěného dřeva podlahy. Otec sem nikdy nevstoupil v bojových sandálech. S obavou oči stoupaly výš. Ocelové chrániče holení, nádherně cizelované a vyvedené v barvách Domu, černé a rudé. Rudé na nich bylo mnohem více než dřív. Kapka dopadla na světlé dřevo, následována další. Zelené smaragdy se rozšířily a okamžitě vystoupaly nahoru. Minuly válečnou suknici i pancíř, tvarovaný do podoby dvou svíjejících se hadů. Jen zběžně zahlédla svalnaté opálené paže s ocelovými chrániči předloktí. I paže byly rudé. Velice rudé. Zastavily se až na opálené tváři. Z ní ji sledovaly černé oči. Byl v nich smutek. Nikdy neviděla otce smutného. Zaostřila a sledovala celou jeho tvář. Byla postříkána krví. Zaschlou krví smíšenou s cestním prachem. I v jeho černých pěstěných vousech byla krev…
…mezi prsty si nevědomky promnula konečky vlasů. Jeho vousy jsou tak jemné. Tak zvláštní. Jako chmýří. Když ji líbal na břicho slabě ji lechtaly, bylo to tak příjemné.Zatřepala hlavou. Myšlenky se jí mísily do jedné…
…díval se na její tvář. Nesla jen část Zasvěcení. Za pár dnů by i její levou půlku obličeje, tolik půvabného a podobného matce, pokryla složitá kresba a stala by se ku slávě rodu zabijákem Domu. Už se tak ale nestane. Jemně ji pohladil po líci a ona se přitiskla k jeho ruce. Tvář ozdobila krev z jeho rukou. Právě jí to řekl. Lord Mushido Kanaazai je mrtev. Padl v zákeřném přepadení. Téměř všichni vojáci padli při jeho ochraně. Velitel vojska nikoliv. Nebyl u svého pána když měl být…
…nikdy není tam kde má být. Tvář lemovaná černými copánky se lehce zachmuřila. Je to popletený elf. Obočí se stáhlo a pohyb probudil hady. Opět cítila ty dotyky na kůži na břiše. Jemné prsty hladily její bříško. Pak se do bronzově opálené kůže zatnuly jeho nehty…
…prsty křečovitě svíraly jílec wakizashi. Na bílý písek obřadního dvora Domu stékala krev. Hirito Kamatsu, Velitel vojska Domu Kanaazai, zůstal klečet v předklonu, ve stejné poloze v jaké nalehl na vlastní ostří. Stála vedle něj, oči doširoka otevřené. V ruce cítila oprýskanou rukojeť rodinného meče. Otec jí ho podal, jen chvíli před tím, než se s ní pohledem rozloučil. Dal jí čest zemřít katanou, jenž se v jejich rodině dědila po staletí. Sledovala ho v jeho nehybnosti. Čas se vlekl. Nad krajinou se proháněl mírný vánek, který přinášel vzdálené volání vojáků. Z prstů ji vyklouzla rukojeť starobylé zbraně a ta se s tichým zvukem svezla do písku. Nedokázala to. Porušila tisíciletí dodržovanou tradici. Nedokázala to. Ponížila své předky, ale chtěla žít. Pokud s tím jde vůbec žít…
…jde s tím žít? Je důvod s tím žít…?
Od moře se nesl hluk blížící se bouře. Blesky prosvětlovaly krajinu. A vše se utápělo v bizardní směsi fialové temnoty a bílého světla. Rybář, zoufale se snažící dostat svůj úlovek do lodi a do bezpečí se otočil k nedalekým útesů. Blesk osvítil krajinu a starý mořský vlk se pomodlil. Na útesu v bělostném přísvitu zahlédl stát ženskou postavu. Dlouhé černé vlasy poletovaly v poryvech větru, který škubal jejím šatem. Jen tam tak stála, démonickou tvář obrácenou k moři a v ruce svírala dlouhou čepel, která v záři blesku svítila. Pak záblesk pohasl a postava zmizela. Starý rybář nechal síť kde byla a spěchal k domovu. Při Solarovi by přísahal, že kolem ženy viděl zástupy postav v podivných zbrojích…