Jak to vše začalo
Waeniss pochází z malé vesničky Fagan na jihu Království. Narodila se jedné rybářské rodince, která byla nesmírně ráda za narození tohoto malého potomka. Ale vše se nerozvíjelo tak, jak by si rodiče přáli. Už v době kdy se Waen narodila, tak se na jejím těle objevily malé znaky, jakoby vyryté do její pokožky. Léty co Waen přibývaly, tak se tyto znaky začali zbarvovat do určitých barev a její pokožka postupně začala bělat. Byla odlišná od ostatních dětí a vždy, když si s nimi hrála, tak ji ostatní zavrhovali. Waen zjistila, že má jakýsi dar pomáhat lidem a pokad se někdo někde zranil, Waen byla schopna mu to vyléčit, měla moc o které se těmto lidem ani nezdálo. Ale oni neměli rádi takové čáry a tak ji uvrhovali. Waeniss raději utekla, nechtěla, aby její rodiče trpěli a tak se vydala do Tirianu.
Po několika dnech tam potkala i svoji nejlepší kamarádku z dětství, která se také lišila od ostatních dětí. Byla šťastná, že někoho takového potkala.
Waeniss potkala i v průběhu svého krátkého života jakéhosi mladíka do kterého se zamilovala. Láska byla oboustranná a vydali se společně do Tirianu. Jednoho dne Waen chtěla tohoto muže představit své nejlepší kamarádce z dětství a tak se obě vydali do Hobitína. Po cestě potkali zombii a vše se obrátilo vzhůru nohama. Waen jen tak tak utekla, ale její kamarádka byla v zajetí, o pár hodin později po ní nebylo ani stopy. Vydala se ji hledat s pár lidmi, ale nic. Až nakonec se kolem nich proplížila jedna cestovatelka a ta ji oznámila, že její Milý je odsouzen asi k životu nemrtvému. Poté to Waen nevydržela a po cestě do Tirianu, když šla přes řeku, tak vlezla na kraj mostu a skočila dolů.
Její tělo se nenašlo, pár lidí po něm pátralo, ale tělo se nenašlo.. Možná leží kdesi na dně, možná bylo silou vod někam odneseno.. Možná je mrtvá, možná je živá.. To nikdo neví..
//příběh teprve začíná
Waeniss a její příběh životem
Moderátoři: Dungeon Servant, World Builder, Dungeon Master
Objevení dívky na pláži a jeji první mžiky
Lehce promrzlé a bezvládné tělo dívky bylo vyvrženo vlnami na samotnou pláž, pláž neobyčejně dlouhou. Písek byl zbarven do bílo žlutých zrníček, ale kolem těla byla zrníčka zbarvena lehce do červena.
Dívka se začala lehce probouzet se štiplavou bolestí v oblasti jejího chodidla, které lehce bylo omýváno mořskou vodou. Promnula si pořádně oči a zlekla se maličkého kraba, který jí klepítkama ubližoval. O kousek dál ležel klacík a Waeniss se k němu doplazila, poté po pár minutách zneškodnila kraba lehkým odstrčením do o to větší dálky. Už se nevrátil. Dívka se pokusila postavit na nohy, ale byla velice zeslabená, po chvíli si všimla nějakého ruksaku, což ležel poněkud dále od ní. Doplazila se k němu a našla v něm nějaké jídlo, sice rozmočené, ale ihned se začala cpát, jak smečka hladových vlků.
Jen tak seděla a dívala se do dály, kde se rozléhalo moře, očima sjížděla na batůžek, ale nevěděla čí je. Nevěděla jak se ocitla zde, nevěděla, kdo je samotná, nevěděla nic. Byla dosti zmatená, nemohla si vůbec nic vybavit. Nemluvila, jen tiše přihlížela na krajinu a rukou si pomalu přejížděla přes cosi na krku. Cosi, co vypadalo jako hryzanec. Přejížděla po něm lehce rukou, ale na nic si nemohla vzpomenout.
Po pár hodinách se ji dostalo pár sil a tak se mohla postavit už na tak zesláblé nohy. Šaty na sobě měla celé otrhané, z báglu vytáhla kus látky a přehodila si ji přes hlavu. Vydala se po malé pěšince kamsi do neznáma. Prošla nějakou malou vesničkou. Každý obyvatel se na ni otáčel a házel jejím směrem nehezké pohledy. Dívka si toho nevšímala a šla dál, zamířila směrem do lesů.
Šla několik hodin až byla vyčerpána a usadila se. V batohu našla pár věcí a rozdělala oheň. Během chvíle usla. Po probuzení se posadila a nakoukla do batůžku. Našla nějaké jídlo, nožík a pár hadrů či věci potřebné pro rozdělání ohně nebo malou rozmlácenou čutoru. Našla si malý hustý lesíček, v kterém si vytvořila přístřešek. Ne moc velký ani malý. Hledala jakýsi mech, aby měla pod sebou a nakonec si tam dala deku co našla v báglu. Stěny byly z klacků a stříška z hustých větví. Byla tam schovaná jak před deštěm, tak i okolním světem. Z batůžku si vyndala jen to co opravdu potřebovala a zbytek ukryla do jámy, kterou vyzdila dřevem, aby se tam jen tak nic nedostalo.
Znovu ulehla a dala se do spánku, den byl pro ni i tak dosti náročný a ač si na nic nemohla vzpomenout, věci co našla, pečlivě uchovala. Párkrát rukou přejela přes onu ránu na krku a poté usla tvrdým spánkem.
Lehce promrzlé a bezvládné tělo dívky bylo vyvrženo vlnami na samotnou pláž, pláž neobyčejně dlouhou. Písek byl zbarven do bílo žlutých zrníček, ale kolem těla byla zrníčka zbarvena lehce do červena.
Dívka se začala lehce probouzet se štiplavou bolestí v oblasti jejího chodidla, které lehce bylo omýváno mořskou vodou. Promnula si pořádně oči a zlekla se maličkého kraba, který jí klepítkama ubližoval. O kousek dál ležel klacík a Waeniss se k němu doplazila, poté po pár minutách zneškodnila kraba lehkým odstrčením do o to větší dálky. Už se nevrátil. Dívka se pokusila postavit na nohy, ale byla velice zeslabená, po chvíli si všimla nějakého ruksaku, což ležel poněkud dále od ní. Doplazila se k němu a našla v něm nějaké jídlo, sice rozmočené, ale ihned se začala cpát, jak smečka hladových vlků.
Jen tak seděla a dívala se do dály, kde se rozléhalo moře, očima sjížděla na batůžek, ale nevěděla čí je. Nevěděla jak se ocitla zde, nevěděla, kdo je samotná, nevěděla nic. Byla dosti zmatená, nemohla si vůbec nic vybavit. Nemluvila, jen tiše přihlížela na krajinu a rukou si pomalu přejížděla přes cosi na krku. Cosi, co vypadalo jako hryzanec. Přejížděla po něm lehce rukou, ale na nic si nemohla vzpomenout.
Po pár hodinách se ji dostalo pár sil a tak se mohla postavit už na tak zesláblé nohy. Šaty na sobě měla celé otrhané, z báglu vytáhla kus látky a přehodila si ji přes hlavu. Vydala se po malé pěšince kamsi do neznáma. Prošla nějakou malou vesničkou. Každý obyvatel se na ni otáčel a házel jejím směrem nehezké pohledy. Dívka si toho nevšímala a šla dál, zamířila směrem do lesů.
Šla několik hodin až byla vyčerpána a usadila se. V batohu našla pár věcí a rozdělala oheň. Během chvíle usla. Po probuzení se posadila a nakoukla do batůžku. Našla nějaké jídlo, nožík a pár hadrů či věci potřebné pro rozdělání ohně nebo malou rozmlácenou čutoru. Našla si malý hustý lesíček, v kterém si vytvořila přístřešek. Ne moc velký ani malý. Hledala jakýsi mech, aby měla pod sebou a nakonec si tam dala deku co našla v báglu. Stěny byly z klacků a stříška z hustých větví. Byla tam schovaná jak před deštěm, tak i okolním světem. Z batůžku si vyndala jen to co opravdu potřebovala a zbytek ukryla do jámy, kterou vyzdila dřevem, aby se tam jen tak nic nedostalo.
Znovu ulehla a dala se do spánku, den byl pro ni i tak dosti náročný a ač si na nic nemohla vzpomenout, věci co našla, pečlivě uchovala. Párkrát rukou přejela přes onu ránu na krku a poté usla tvrdým spánkem.
Zvláštní znaky
Dívka se probudila až po dvou dnech. Ihned si šáhla na krk, ale kousanec byl pryč, ani jediná známka po něm. Poté si prohlídla své tělo a její znaky se na jejím těle na chvíli vybarvily, ale zase pohasly. Chvíli přemýšlela co se stalo a poté si udělala flák masa a zapila ho vodou.
V tento den se jen tak potulovala až narazila na jednoho cizince. Nemluvila a tak gestikulovala jen rukama, cizinec ji nakonec vzal na lov divoké zvěře. Zalíbilo se ji to a poznala, že je schopna si ulovit i něco menšího sama. Když měli plné batohy, tak zamířili zase do neznáma a setkali se po cestě s dalším cizincem. Nakonec narazili i na nějakou velikou černou kočku, která tuto dívku uhodila do mdlob.
Dívka se probudila z mdlob v nějaké velké jeskyni malých mužíčků a cizinec, s kterým lovila, ji smutným hlasem řekl, že toho druhého asi ta kočka rozdrásala. Dívka měla nutkání, ač nevěděla kudy, tak přeci jen došla na to místo, možná intuice, možná zásah Boží, ale přesto tam nějak dorazila. Našla nebohého cizince ležet na zemi a kolem něho všude krev. Neváhala a ihned si na pomoc přivolala malého kance. Naložila ho na něj a poté všichni zmizeli. Objevili se zas až v té jeskyni malých tvorečků, kde jim jeden pomohl a vrátil ducha cizinci zpět do těla. Ten dívce poděkoval a poté se oba rozešli.
V horní části jeskyně byli nějací prodejci a nabídli nebohé za ty kožešiny pár zlatek, ráda je vzala a koupila si nějakou tu kůrku chleba. O něco později byla zase na louce a procházela se jen tak, nakonec se zastavila u jezírka, kde se chvíli hrabala v písku až našla malý kamínek. Chvíli se tam přehrabovala, ale noc se blížila.. měsíc se měnil se sluníčkem a příroda utichla.. sem tam přelátla sova a dívka se šla uchýlit do své skrýše.
Prstama si přejela přes místa, kde se ji ráno zbarvily znaky a zase zmizely. Párkrát přes ta místa přejela než zase usla tvrdým spánkem.
Dívka se probudila až po dvou dnech. Ihned si šáhla na krk, ale kousanec byl pryč, ani jediná známka po něm. Poté si prohlídla své tělo a její znaky se na jejím těle na chvíli vybarvily, ale zase pohasly. Chvíli přemýšlela co se stalo a poté si udělala flák masa a zapila ho vodou.
V tento den se jen tak potulovala až narazila na jednoho cizince. Nemluvila a tak gestikulovala jen rukama, cizinec ji nakonec vzal na lov divoké zvěře. Zalíbilo se ji to a poznala, že je schopna si ulovit i něco menšího sama. Když měli plné batohy, tak zamířili zase do neznáma a setkali se po cestě s dalším cizincem. Nakonec narazili i na nějakou velikou černou kočku, která tuto dívku uhodila do mdlob.
Dívka se probudila z mdlob v nějaké velké jeskyni malých mužíčků a cizinec, s kterým lovila, ji smutným hlasem řekl, že toho druhého asi ta kočka rozdrásala. Dívka měla nutkání, ač nevěděla kudy, tak přeci jen došla na to místo, možná intuice, možná zásah Boží, ale přesto tam nějak dorazila. Našla nebohého cizince ležet na zemi a kolem něho všude krev. Neváhala a ihned si na pomoc přivolala malého kance. Naložila ho na něj a poté všichni zmizeli. Objevili se zas až v té jeskyni malých tvorečků, kde jim jeden pomohl a vrátil ducha cizinci zpět do těla. Ten dívce poděkoval a poté se oba rozešli.
V horní části jeskyně byli nějací prodejci a nabídli nebohé za ty kožešiny pár zlatek, ráda je vzala a koupila si nějakou tu kůrku chleba. O něco později byla zase na louce a procházela se jen tak, nakonec se zastavila u jezírka, kde se chvíli hrabala v písku až našla malý kamínek. Chvíli se tam přehrabovala, ale noc se blížila.. měsíc se měnil se sluníčkem a příroda utichla.. sem tam přelátla sova a dívka se šla uchýlit do své skrýše.
Prstama si přejela přes místa, kde se ji ráno zbarvily znaky a zase zmizely. Párkrát přes ta místa přejela než zase usla tvrdým spánkem.
Začátek víry
Bylo krásný jarní ráno, sluníčko svítilo a hřálo a tak se dívka rozhodla, že se jen tak projde po zdejších lesích. Příroda tu byla krásná, vše rozkvétalo, ptáčci si popěvovali. Po krátké době chůze, tuto krásnou atmosféru prořízl tenký zápach. Zápach ač tenký, tak tolik pronikavý. Neváhala a po chvilkovém pískání k ní přiběhl její vlk. Společně se vydali hledat zdroj této nepříjemnosti. Prodírali se malým houštím, brodili se přes pár potůčků, až spatřili velikou skálu. Po pečlivém prozkoumání našli menší díru, odkud unikal tento nelibý zápach. Dívka byla velice hubená a pokusila se dírou protáhnout. Uvnitř byla tma, černější než v noci. Hubená osůbka se na chvíli zamyslela a z čista jasna se kolem ní objevil pruh světla, tak oslnujícího jako ze samotného sluníčka. Zahlédla to, zahlédla. Chvíli nehybně stála na místě, až se nakonec odvážila přiblížiti. Stěny byly dost hrubé, na zemi jen hlína a kamínky a v tomto prostředí to leželo, mrtvé tělo. Nebylo jen tak ledajaké, lidské tedy určitě ne a zvířecí také ne. Dívka to viděla poprvé a tak si nebyla vůbec ničím jistá. Co ji ale zaujalo, byl kříž. Kříž, co ležel na této mrtvole, jakoby ho tam někdo položil. Neváhala a ač netušila proč, tak měla nutkání tento kříž vzít k sobě. Ve chvíli, kdy ho silně uchopila do ruky, se celý rozzářil, záře jako od slunce. Narychlo se vysoukala z této tajemné jeskyňky ven a se svým vlkem se dali rázným krokem raději pryč. Odešli tak narychlo, že ztratili směr a objevili se někde, kde se objeviti asi neměli. Les byl hluboký, ptáčci tu nebyli skoro slyšeti, příroda jakoby se tu hlídala sama. Byl to strach co dívka v sobě cítila, ale přesto šla dál. Něco ji tam táhlo, nevěděla co, ale měla nutkání jít dále a tak šla. Les byl hustý a tak nebylo vidět moc před sebe, ale po chvíli zpatřila něco zvláštního. Cítila, že k tomuto měla dojít. K pár kamenům naskládaných na sobě, byla překvapená. Proč by k tomuto měla chodit, proč zrovna k takovým kamenům, vždy všude jinde je sousty jiných kamenů. Vyhládlo ji a tak neváhala a položila na kamenou desku pár hruštiček, jablíček a vodu. Zem se chvilkově zatřásla a z nebes se spustil oslňující sluneční záře, její znaky po celém těle se chvilkově vybarvily, ale zase pohasly. Dívka pozřela na kámen, ale už tam nic nebylo, za to se cítila taková silnější. Nevěděla co to bylo, ale u srdce měla takový hřejivý pocit.
Po cestě ke svému příbytku sledovala přírodu, sledovala co se děje kolem ní. Přemýšlela, hluboce byla zamyšlená, ale ač tu už žije pár dní, tak si nemohla vzpomenout na nic z dřívějška. Jakoby se zrodila v moři. Přemýšlela o tom, zda je vůbec normální člověk, nebo je něco vytvořeného. Nevěděla nic. Tolik fantazie snad ještě nikdo neměl, co si všechno dokázala vymyslet.
Obloha se zatahovala, mraky se blížili a spustil lehký deštík. Dívka už už byla u své skrýše a tak se měla, kde schovat.
Bylo krásný jarní ráno, sluníčko svítilo a hřálo a tak se dívka rozhodla, že se jen tak projde po zdejších lesích. Příroda tu byla krásná, vše rozkvétalo, ptáčci si popěvovali. Po krátké době chůze, tuto krásnou atmosféru prořízl tenký zápach. Zápach ač tenký, tak tolik pronikavý. Neváhala a po chvilkovém pískání k ní přiběhl její vlk. Společně se vydali hledat zdroj této nepříjemnosti. Prodírali se malým houštím, brodili se přes pár potůčků, až spatřili velikou skálu. Po pečlivém prozkoumání našli menší díru, odkud unikal tento nelibý zápach. Dívka byla velice hubená a pokusila se dírou protáhnout. Uvnitř byla tma, černější než v noci. Hubená osůbka se na chvíli zamyslela a z čista jasna se kolem ní objevil pruh světla, tak oslnujícího jako ze samotného sluníčka. Zahlédla to, zahlédla. Chvíli nehybně stála na místě, až se nakonec odvážila přiblížiti. Stěny byly dost hrubé, na zemi jen hlína a kamínky a v tomto prostředí to leželo, mrtvé tělo. Nebylo jen tak ledajaké, lidské tedy určitě ne a zvířecí také ne. Dívka to viděla poprvé a tak si nebyla vůbec ničím jistá. Co ji ale zaujalo, byl kříž. Kříž, co ležel na této mrtvole, jakoby ho tam někdo položil. Neváhala a ač netušila proč, tak měla nutkání tento kříž vzít k sobě. Ve chvíli, kdy ho silně uchopila do ruky, se celý rozzářil, záře jako od slunce. Narychlo se vysoukala z této tajemné jeskyňky ven a se svým vlkem se dali rázným krokem raději pryč. Odešli tak narychlo, že ztratili směr a objevili se někde, kde se objeviti asi neměli. Les byl hluboký, ptáčci tu nebyli skoro slyšeti, příroda jakoby se tu hlídala sama. Byl to strach co dívka v sobě cítila, ale přesto šla dál. Něco ji tam táhlo, nevěděla co, ale měla nutkání jít dále a tak šla. Les byl hustý a tak nebylo vidět moc před sebe, ale po chvíli zpatřila něco zvláštního. Cítila, že k tomuto měla dojít. K pár kamenům naskládaných na sobě, byla překvapená. Proč by k tomuto měla chodit, proč zrovna k takovým kamenům, vždy všude jinde je sousty jiných kamenů. Vyhládlo ji a tak neváhala a položila na kamenou desku pár hruštiček, jablíček a vodu. Zem se chvilkově zatřásla a z nebes se spustil oslňující sluneční záře, její znaky po celém těle se chvilkově vybarvily, ale zase pohasly. Dívka pozřela na kámen, ale už tam nic nebylo, za to se cítila taková silnější. Nevěděla co to bylo, ale u srdce měla takový hřejivý pocit.
Po cestě ke svému příbytku sledovala přírodu, sledovala co se děje kolem ní. Přemýšlela, hluboce byla zamyšlená, ale ač tu už žije pár dní, tak si nemohla vzpomenout na nic z dřívějška. Jakoby se zrodila v moři. Přemýšlela o tom, zda je vůbec normální člověk, nebo je něco vytvořeného. Nevěděla nic. Tolik fantazie snad ještě nikdo neměl, co si všechno dokázala vymyslet.
Obloha se zatahovala, mraky se blížili a spustil lehký deštík. Dívka už už byla u své skrýše a tak se měla, kde schovat.
Spánek či nikoli?
Byla noc, obloha temnější než kdykoli předtím a takové zvláštní ticho. Dívka byla hladová a tak se rozhodla vydat i v této noci do přírody pro nějakou tu zvěř. Chvílemi se potulovala kolem vody, pak zas blízko houští až došla na jeden palouček. Všude mlha, viditelnost byla minimální, ale i přesto vše byla dívka rozhodnuta, že musí něco najít, že nemůže zůstat ohladu přeci. Krajinou se začínal linout takový prazvláštní zápach, mlha ještě zhoustla a toto místo už nebylo tak tiché jako ty předchozí. Neváhala a raději se otočila, když v tu chvíli.. se něco stalo.. tělo dívky padlo na zem, nezakopla, nic takového, něco ji srazilo.
Náhle se probudila, otřepela a chtěla natáhnout svěží vzduch. Opak byl pravdou. Žádný svěží vzduch, ba naopak, lehký, pronikavý a trošku štiplavý zápach. Světlo jenž bylo vrháno pochodněmi na stěnách. Začala se rozhlížet. Kolem sebe viděla jen zdi a jeden východ. Stěny byly vyzdobeny nějakými znaky stova viditelnými světlem vrhaným od pochodní. Lehce se nad to vše povznesla a vydala se směrem k východu. V tu chvíli to spatřila, nebyl to pro ní jen tak ledajaký pohled, viděla to poprvé, ale přesně věděla co to je. Silueta lidského těla, ale ne ledajaká. Přes mlhu co byla kolem ní nemohla uvěřit svým očím, ale bylo tomu tak, tento tvor byl jen z kostí. Opatrně prošla kolem něj a dala se dále. Už ji tu asi nemohlo nic překvapit. Po krátké chůzi došla až do malé osady, kde se všichni tvorové vznášeli nad zemí až na jednoho. Přišla k němu, byla to žena, podle obličeje určila elfské rysy. Chvíli se na sebe jen tak dívali až žena poprvé promluvila a byla to otázka. Ano, ptala se na to jak se tu objevila a když ji chvíli zkoumala, zjistila, že dívka má celá záda rozdrásaná. Že ji někdo, nebo cosi vyrvalo maso až na kosti, na páteř. Nebyl to dvakrát hezký pohled. Dívka byla zmatená, nevěděla kde je a jak se sem dostala. Po necelém dni se rozhodla, že se musí z tohodle místa dostat pryč a tak se pokusila několika cestami ven, ale marně. I přesto, že se nacházela asi v tom nejhlubším místě, tak všude kolem malé osady byly stráže, stráže co nechtěli nikoho pustit ven. Začínala ztrácet naději až jednou, z ničeho nic, se stalo cosi zvláštního. Stála uprostřed náměstí této malé osady a začínala cítit jak se proměnuje, jakoby se její tělo proměňovalo ve vzduch až se dívka ocitla v chrámu samotného. V chrámu tuze krásném. Všude byly jen sluneční paprsky, chrám jakoby se vznášel na nějakém odlehlém a překrásném místě.
Dívka nemohla uvěřiti svým očím, ale bylo tomu tak. Chvíli se kochala tou nádherou až ji přešul jakýsi hlas. Vzápětí se rychle otočila a spatřila něco tak překrásného. Zůstala jen tak slepě stát a po chvíli poklekla. Tajemná bytost k ní přistoupila, pronesla pár slov mohutným hlasem a..
*dívka se v tu chvíli probudila, podívala se ze svého příbytku, ale byla noc, jasná jako ještě nikdy jindy.. na nebi překrásně zářily hvězdičky a i měsíc byl tak jasný.. podívala se na svoje tělo.. bylo jiné, jiné než jindy předtím, už nebylo takové zaprášené, ale zářilo.. její běloučká pokožka zářila, ale co bylo zajímavější byly znaky, znaky vybarvené jen těmi nejzářivějšími barvami.. dívka se chvíli dívala nevěřícně na své tělo a potom ulehla*
Byla noc, obloha temnější než kdykoli předtím a takové zvláštní ticho. Dívka byla hladová a tak se rozhodla vydat i v této noci do přírody pro nějakou tu zvěř. Chvílemi se potulovala kolem vody, pak zas blízko houští až došla na jeden palouček. Všude mlha, viditelnost byla minimální, ale i přesto vše byla dívka rozhodnuta, že musí něco najít, že nemůže zůstat ohladu přeci. Krajinou se začínal linout takový prazvláštní zápach, mlha ještě zhoustla a toto místo už nebylo tak tiché jako ty předchozí. Neváhala a raději se otočila, když v tu chvíli.. se něco stalo.. tělo dívky padlo na zem, nezakopla, nic takového, něco ji srazilo.
Náhle se probudila, otřepela a chtěla natáhnout svěží vzduch. Opak byl pravdou. Žádný svěží vzduch, ba naopak, lehký, pronikavý a trošku štiplavý zápach. Světlo jenž bylo vrháno pochodněmi na stěnách. Začala se rozhlížet. Kolem sebe viděla jen zdi a jeden východ. Stěny byly vyzdobeny nějakými znaky stova viditelnými světlem vrhaným od pochodní. Lehce se nad to vše povznesla a vydala se směrem k východu. V tu chvíli to spatřila, nebyl to pro ní jen tak ledajaký pohled, viděla to poprvé, ale přesně věděla co to je. Silueta lidského těla, ale ne ledajaká. Přes mlhu co byla kolem ní nemohla uvěřit svým očím, ale bylo tomu tak, tento tvor byl jen z kostí. Opatrně prošla kolem něj a dala se dále. Už ji tu asi nemohlo nic překvapit. Po krátké chůzi došla až do malé osady, kde se všichni tvorové vznášeli nad zemí až na jednoho. Přišla k němu, byla to žena, podle obličeje určila elfské rysy. Chvíli se na sebe jen tak dívali až žena poprvé promluvila a byla to otázka. Ano, ptala se na to jak se tu objevila a když ji chvíli zkoumala, zjistila, že dívka má celá záda rozdrásaná. Že ji někdo, nebo cosi vyrvalo maso až na kosti, na páteř. Nebyl to dvakrát hezký pohled. Dívka byla zmatená, nevěděla kde je a jak se sem dostala. Po necelém dni se rozhodla, že se musí z tohodle místa dostat pryč a tak se pokusila několika cestami ven, ale marně. I přesto, že se nacházela asi v tom nejhlubším místě, tak všude kolem malé osady byly stráže, stráže co nechtěli nikoho pustit ven. Začínala ztrácet naději až jednou, z ničeho nic, se stalo cosi zvláštního. Stála uprostřed náměstí této malé osady a začínala cítit jak se proměnuje, jakoby se její tělo proměňovalo ve vzduch až se dívka ocitla v chrámu samotného. V chrámu tuze krásném. Všude byly jen sluneční paprsky, chrám jakoby se vznášel na nějakém odlehlém a překrásném místě.
Dívka nemohla uvěřiti svým očím, ale bylo tomu tak. Chvíli se kochala tou nádherou až ji přešul jakýsi hlas. Vzápětí se rychle otočila a spatřila něco tak překrásného. Zůstala jen tak slepě stát a po chvíli poklekla. Tajemná bytost k ní přistoupila, pronesla pár slov mohutným hlasem a..
*dívka se v tu chvíli probudila, podívala se ze svého příbytku, ale byla noc, jasná jako ještě nikdy jindy.. na nebi překrásně zářily hvězdičky a i měsíc byl tak jasný.. podívala se na svoje tělo.. bylo jiné, jiné než jindy předtím, už nebylo takové zaprášené, ale zářilo.. její běloučká pokožka zářila, ale co bylo zajímavější byly znaky, znaky vybarvené jen těmi nejzářivějšími barvami.. dívka se chvíli dívala nevěřícně na své tělo a potom ulehla*
*spala déle než normálně, nebyla to jedna noc, ale bylo jich více, co prospala*
Protáhla své nové a tak svěží tělo. Pokožka na ni byla tak nádherná a znaky, které nebyly nikdy předtím tolik vidět, se tak vyjasnily. Když procházela krajinou, všechny kolemjdoucí tyto znaky zaujaly. Nebyly nějak krásné, jejímu tělu moc nepřidávaly na kráse, ale za to byly velice zajímavé, pravděpodobně něco symbolizovaly. Dívka šla krajinou, věděla kam má jít, vše ji bylo jasné, po jejím dlouhým spánku si nebyla nikdy ničím tak jistá jako tímto. Věděla kam musí jít a co musí dělat. Za všechny ty dny, co ji moře vyplavilo na samotný břeh, za všechny ty příhody, které v této době prožila, ze všeho si vzala vždy něco dobrého. Možná v těchto těžkých dnech nejednala nejlépe, ale teď věděla, co má dělat, teď věděla, co je jejím posláním.
Ale nejdříve musela někam zajít, musela, cítila to tak ve svém srdci. Po pár hodinách došla na místo. Před jejím zrakem stanula ta překrásná budova, ta která byla tak tuze krásná, jasný sluneční svit ji celou ozařoval. Věděla že je to správné. Vstoupila dovnitř a šla přímo za knězem, měla takové zvláštní pocity. Kněz ji přijal s otevřenou náručí. Společně odešli do jakési tajemné místnosti. Stráže tuto místnost bedlivě hlídali. Dlouho tam stáli, dveře byly pořád zavřené a nic nebylo slyšet ani vidět. Pár hodin z té místnosti nikdo nevyšel, ani tam nevstoupil. Až..
*chrámem projela ohromná sluneční záře.. toto se stávalo jen málokrát a jen za zvláštních situacích.. dveře se otevřeli a vyšel z nich kněz, sám, nikdo další už nevyšel, dveře se zavřely*
Protáhla své nové a tak svěží tělo. Pokožka na ni byla tak nádherná a znaky, které nebyly nikdy předtím tolik vidět, se tak vyjasnily. Když procházela krajinou, všechny kolemjdoucí tyto znaky zaujaly. Nebyly nějak krásné, jejímu tělu moc nepřidávaly na kráse, ale za to byly velice zajímavé, pravděpodobně něco symbolizovaly. Dívka šla krajinou, věděla kam má jít, vše ji bylo jasné, po jejím dlouhým spánku si nebyla nikdy ničím tak jistá jako tímto. Věděla kam musí jít a co musí dělat. Za všechny ty dny, co ji moře vyplavilo na samotný břeh, za všechny ty příhody, které v této době prožila, ze všeho si vzala vždy něco dobrého. Možná v těchto těžkých dnech nejednala nejlépe, ale teď věděla, co má dělat, teď věděla, co je jejím posláním.
Ale nejdříve musela někam zajít, musela, cítila to tak ve svém srdci. Po pár hodinách došla na místo. Před jejím zrakem stanula ta překrásná budova, ta která byla tak tuze krásná, jasný sluneční svit ji celou ozařoval. Věděla že je to správné. Vstoupila dovnitř a šla přímo za knězem, měla takové zvláštní pocity. Kněz ji přijal s otevřenou náručí. Společně odešli do jakési tajemné místnosti. Stráže tuto místnost bedlivě hlídali. Dlouho tam stáli, dveře byly pořád zavřené a nic nebylo slyšet ani vidět. Pár hodin z té místnosti nikdo nevyšel, ani tam nevstoupil. Až..
*chrámem projela ohromná sluneční záře.. toto se stávalo jen málokrát a jen za zvláštních situacích.. dveře se otevřeli a vyšel z nich kněz, sám, nikdo další už nevyšel, dveře se zavřely*
Slunce se střídalo s měsícem na obloze.. uplynulo mnoho dní, nocí, týdnů, měsíců.. a po dívce ani stopy, až jednou..
..dveře se otevřely s razancí a z pozadí vystoupily dva stíny. První patřil knězi, štastném jako ještě nikdy předtím. Ten druhý člověku v hnědo-zeleném zahalení. Kolem krku se ji pohupoval malý křížek a přes rameno malou brašničku.. ..kněz ji dal ještě pár rad na cestu a poté ji silně obejmul. Poděkovala a zmizela tak rychle, jako závan větru..
..dveře se otevřely s razancí a z pozadí vystoupily dva stíny. První patřil knězi, štastném jako ještě nikdy předtím. Ten druhý člověku v hnědo-zeleném zahalení. Kolem krku se ji pohupoval malý křížek a přes rameno malou brašničku.. ..kněz ji dal ještě pár rad na cestu a poté ji silně obejmul. Poděkovala a zmizela tak rychle, jako závan větru..
pár posledních dní není tak vřelých jako předešlých.. na obloze se střídají mraky s teplými paprsky slunečnímy.. mezi stromy se prohání lehký větřík, tráva se ohýbá pod tíhou kapek a v dálce šumí voda z nedaleké říčky.. Dívka se prochází krajinou a vychutnává si vše kolem sebe, každý nerušený mementík v přírodě, za slunečna se vyvaluje mezi rozkvetlými poupěty, za deště se schovává pod mohutnými korunami stromů.. celá září, přechovává v sobě dobré pocity, má na vše klid až.. až ..