Konec začátku
Napsal: 27. 5. 2008 17.42
Příběh je to skutečný, nesmyšlený, i když jen virtuální... (a již několik IC let starý - pozn. překl.)
Konec začátku
Kameník mocným úderem kladiva rozpůlil kámen, s povzdechem se dotkl svých zad a pohlédl na Slunce. Byl čas oběda. Mozolnatou rukou si otřel pot z čela a protáhl se.
Když dostal svůj příděl jídla, kriticky přehlédl lom a rozhodl se usadit ve stínu velkého kamene, nedaleko cesty. Ztěžka dosedl, s úlevou si opřel hlavu o chladivý kámen a sledoval dění po sebou. Z cesty nemohl být vidět a nemusel si tak dělat starosti o zatoulané divočáky. S chutí se zakousl do jídla.
Po cestě pomalu kráčela dvojice – štíhlá elfka s dlouhými vlnitými vlasy a vysoký muž s dredy po ramena. Ona měla prosté šaty přírodních barev, on koženou košili a meče na zádech. Drželi se za ruce a vypadali smutně.
U vysokého stromu na okraji lesa se zastavili a hleděli si do očí. Dlouho tam stáli a mlčeli, jako by to mělo být naposledy. K nohám se jim snesl krásný květ, ale oni ho neviděli. Měli oči jen pro sebe.
Ona drobnýma rukama svírala jeho opálené paže a on ji něžně hladil po tváři. Pak poprvé prolomili tiché šumění vánku.
„Tak tedy...“ začal, ale hlas mu selhal.
Přiložila mu prst na rty, aby ho umlčela. „Bude to jako v té písni o Měsíci a Slunci,“ pronesla chvějícím se hlasem. „Jeden bez druhého nemohou žít a přeci se nikdy nesetkají.“ V jejích hlubokých hnědých očích, do nichž se tak rád díval, se objevily slzy.
„A ty budeš...?“ skryl žal v otázce.
„Měsíc,“ tiše odpověděla a utrpení se jí zrcadlilo v očích, když se pohledem dotkla jizvy na prsteníčku.
„Myslel jsem si to,“ odvětil a toužil ji utěšit. Pevně ji objal a zabořil tvář do jejích hustých vlasů, tak krásně vonících po cizokrajných květinách. Na oplátku semkla ruce za jeho zády a přitiskla se mu na hruď.
Nebylo síly, jež by je rozdělila. A přeci to všechno mělo v příštím okamžiku skončit.
Ještě jednou se nadechl a odpoutal se od ní. „A až se setkají, nastane konce světa,“ smutně se na ni usmál. Po tváři ji stekla slza. Jemně ji setřel rty. Natočila se a vtiskla mu dlouhý vroucný polibek.
„Sbohem, můj bojovníku,“ sotva znatelně pronesla.
„Sbohem, elfko,“ zašeptal.
A potom to, u všech bohů a bohyň, udělali, ona a on.
Naposledy se políbili a pak se rozešli, každý svou cestou. Ona do lesů, které jí byly domovem, on do neprozkoumaných končin, jež ho tolik lákaly. Rozešli se a ani jednou se neohlédli, neboť by se již nedokázali znovu rozloučit.
Kameník dožvýkal chleba a řádně ho zapil pivem. Se zamručením se postavil na nohy, odkrkl si a pohlédl na cestu, jež zela prázdnotou. Zakroutil hlavou. Pak sebral své věci a odešel za zvukem těžkých kladiv, rozbíjejících kameny.
Konec začátku
Kameník mocným úderem kladiva rozpůlil kámen, s povzdechem se dotkl svých zad a pohlédl na Slunce. Byl čas oběda. Mozolnatou rukou si otřel pot z čela a protáhl se.
Když dostal svůj příděl jídla, kriticky přehlédl lom a rozhodl se usadit ve stínu velkého kamene, nedaleko cesty. Ztěžka dosedl, s úlevou si opřel hlavu o chladivý kámen a sledoval dění po sebou. Z cesty nemohl být vidět a nemusel si tak dělat starosti o zatoulané divočáky. S chutí se zakousl do jídla.
Po cestě pomalu kráčela dvojice – štíhlá elfka s dlouhými vlnitými vlasy a vysoký muž s dredy po ramena. Ona měla prosté šaty přírodních barev, on koženou košili a meče na zádech. Drželi se za ruce a vypadali smutně.
U vysokého stromu na okraji lesa se zastavili a hleděli si do očí. Dlouho tam stáli a mlčeli, jako by to mělo být naposledy. K nohám se jim snesl krásný květ, ale oni ho neviděli. Měli oči jen pro sebe.
Ona drobnýma rukama svírala jeho opálené paže a on ji něžně hladil po tváři. Pak poprvé prolomili tiché šumění vánku.
„Tak tedy...“ začal, ale hlas mu selhal.
Přiložila mu prst na rty, aby ho umlčela. „Bude to jako v té písni o Měsíci a Slunci,“ pronesla chvějícím se hlasem. „Jeden bez druhého nemohou žít a přeci se nikdy nesetkají.“ V jejích hlubokých hnědých očích, do nichž se tak rád díval, se objevily slzy.
„A ty budeš...?“ skryl žal v otázce.
„Měsíc,“ tiše odpověděla a utrpení se jí zrcadlilo v očích, když se pohledem dotkla jizvy na prsteníčku.
„Myslel jsem si to,“ odvětil a toužil ji utěšit. Pevně ji objal a zabořil tvář do jejích hustých vlasů, tak krásně vonících po cizokrajných květinách. Na oplátku semkla ruce za jeho zády a přitiskla se mu na hruď.
Nebylo síly, jež by je rozdělila. A přeci to všechno mělo v příštím okamžiku skončit.
Ještě jednou se nadechl a odpoutal se od ní. „A až se setkají, nastane konce světa,“ smutně se na ni usmál. Po tváři ji stekla slza. Jemně ji setřel rty. Natočila se a vtiskla mu dlouhý vroucný polibek.
„Sbohem, můj bojovníku,“ sotva znatelně pronesla.
„Sbohem, elfko,“ zašeptal.
A potom to, u všech bohů a bohyň, udělali, ona a on.
Naposledy se políbili a pak se rozešli, každý svou cestou. Ona do lesů, které jí byly domovem, on do neprozkoumaných končin, jež ho tolik lákaly. Rozešli se a ani jednou se neohlédli, neboť by se již nedokázali znovu rozloučit.
Kameník dožvýkal chleba a řádně ho zapil pivem. Se zamručením se postavil na nohy, odkrkl si a pohlédl na cestu, jež zela prázdnotou. Zakroutil hlavou. Pak sebral své věci a odešel za zvukem těžkých kladiv, rozbíjejících kameny.
no tak tedy říkám je to fakt dobré 
jen trochu smutné PS: jestli tě někdo bude chtít zabít tak s tím ani jedna z mych postav nemá co dočinění 
(toho si nevšímejte pišu nesmysly 
)
jak začneš spoléhat jen na emoce v příběhu je to v háji..vím o čem mluvím...takže zavčas ven!
