GOVAn SYN THORA
CESTA DO HOR
TŘETÍ ČÁST
Alfrin s vydala z Tirianu za Govanem. Nebylo těžké odhadnout, kudy šel. Na zvlhlé zemi se jasně rýsovaly stopy kolejí jeho saní. Při průchodu mezi skalami na zemi zahlédla mrtvoly zdevastované pádem ze skály, ale ležely tam poměrně dlouho. Vyšla z lesa za Hobitínem a v dáli viděla kouř. S nadějí vyrazila k tábořišti, ale náhle zaslechla výkřik. Rozběhla se. Její dlouhé šaty jí bránily v pohybu, ale nedbala toho. Vběhla do tábořiště a viděla Govana, jak se drží za ruku. Štěstí nad nalezením trpaslíka jí poskočilo srdce, jenže pak si všimla jeho žil, ve kterých pomale proudila černá krev a tak ho hubila.
„Plešáčku co to je?!“, vyhrkla vystrašená Alfrin.
„Ne…neříkej mňa ták..“, odvětil Govan a upadl do bezvědomí.
„Govčo!“, zakřičela Alfrin a vylekaně koukala na jed, který pomalu prostupoval jeho tělem. Pravá ruka už byla celá pohlcena a když mu sundala vrchní plátování, všimla si černého jedu, který prostupoval tělem a pomalu se blížil k srdci. Až se tam dostane, srdce jed roznese do každého místa v těle a trpaslík zemře. Poprvé za dlouhou dobu si jako léčitelka nevěděla rady. Věděla, jak pomoct od bolesti zázračnými bylinami, ale v tomhle případě byla bezmocná. Jed se pomalu blížil k srdci a náhle Alfrin něco napadlo. Objevila zvláštní bylinu, kterou vylouhovala a říkala jí „všelék“. Pomohl jí od mnoha bolestí a nemocí.
„Pokud mu nepomůže tohle, tak už nic.“ Povzdychla si, odšpuntovala lahvičku a vlila její obsah do Govanových úst a donutila ho polknout. Zkontrolovala postup jedu, který se, jak se zdálo zastavil. Ale pak si všimla, že pokračuje pomaloučku dál!
„Plešáčku ne!“ Jed byl vypumpován přes krkavice do mozku. Čekala na poslední vydechnutí, ale Govan žil dál. Jed ho nezabil kvůli bylině, kterou mu Alfrin dala, ale mohl tam něco poškodit. To se uvidí potom, teď byla šťastná, že trpaslík žije. Položila Govanovi ruce na hruď a šťastně se usmála. Po tomto strastiplném dni ji přemohla únava a záplavu rudých vlasů položila trpaslíkovi na hruď. Tlukot jeho srdce ji ukolébal a usnula během chviličky.
Sluneční paprsky ji pohladily po tváři, otevřela oči a zkontrolovala, jestli trpaslíkovi něco není. Když zjistila, že je vše v pořádku, šla se opláchnout k zurčícímu potůčku. Za chvíli se vrátil a se znepokojivým výrazem se koukla na Govana, který s pokoušel zvednout.
„Plešáčku, nezlob mě!“, Alfrin se zamračila a i přes zvuky okolí slyšela, jak zaskřípal zuby. „Donesu ti nějaký papání abys byl zase silnej ple…Govčo.“ Trpaslík si cosi zabručel pod vousy, ale jídlo si donést nechal. Jeho síla den za dnem narůstala a po dvou týdnech byl skoro zdravý.
„Tak Govčo a teď si trochu zacvičíš.“, řekla a povolala lva. V jeho pohybech si všimla nejistoty, ale kdo není před lvem nejistý. I ten nejstatečnější muž se lva lekne třikrát. Poprvé, když najde jeho stopu, podruhé, když uslyší jeho řev a potřetí, když se s ním setká tváří v tvář.
„Govčo nechej lvíkovi první ránu abys ho zase nezřídil.“ Trpaslík něco neurčitého zabručel, nasadil si helmici a sevřel v rukou sekeru. Zatím toho moc neřekl, vlastně skoro vůbec nic. Dala pokyn lvovi a ten se rozběhl na Govana. Teď už jí jeho pohyby připadaly opravdu divné. Nemotorně vyšel vstříc kočce a máchl úplně mimo lva. „Korvamať!“, zaslechla a pozorovala, jak se na něj lev vrhl. Vůbec neuhýbal, ani se nekryl, skoro mu lezl do rány. Lev se přikrčil, skočil a srazil Govana svými předními tlapami. Alfrin znepokojeně odvolala lva a zeptala se:
„Govčo co ti je? Motá se ti hlava? Je ti špatně?“ trpaslík si sundal helmici, podíval se směrem, kde stála Alfrin a pravil:
„Alfri já…já som slepé…vidím sic nějakó tu šmóhu, hale ináč hovno.“ Beznadějně sklopil ramena a odešel ke kotlíku, ve kterém se dělala večeře. Alfrin stála jak opařená a nechápavě se dívala na Govana. Pak se za ním rozběhla.
„Govčo, Govčo! A proč´s mě nic neřekl chudáčku plešáčku?“, řekla Alfrin a objala trpaslíka. Ten ji jemně odstrčil a zabránil jí v dalších pokusech o odejmutí.
„Nésom žádné plešiček, tej za prvý ha pák…čo som mal hasi dělať? Enem by ses vo mňa starala.“, řekl a zavrtěl hlavou.
„ Pomohlas ňa, jaks enem mohla…hale já vodcházím do hor, kte zomřem…“, řekl jí a šel si sbalit věci na cestu. Byli v tábořišti skoro měsíc a trochu ho mrzelo, jak se k ní teď zachoval, ale byla to nejlepší volba aby ji odradil od dalšího rozmlouvání.
„Ale Govčo! Nesmíš tam jít, už kvůli mně!“, položila mu ruku na rameno „ a taky kvůli ostatním, pro kterýs něco znamenal. Na Elian se vykašli, nestojí za to a vrať se…prosím.“. Podívala se na něj smutnýma očima, ale nebylo jí to nic platné.
„Alfri..já prostě nemožem, hať som slepé bo ni, pojdem tam. Řek som jí, že už ňa neuvidí….ha tak tej takej oudělám.“ Stále ještě nemohla pochopit, jak ji mohl takhle milovat. Byl to zvláštní vztah.
On u ní neměl šanci, ale přesto ji dál už dlouho miloval. On byl trpaslík, ona byla hobitka. Zavrtěla hlavou, došlo jí, co chce Govan udělat a spustila:
„Ale..ale Govčo, ty...ty tam chceš umřít že jo?! To já ti nedovolím, abys odešel!“ trpaslík pokrčíl rameny v bezmocném gestu, ale balil dál.
„Vousáčku, udělám ti nějakou dobrou večeři, ty se prospíš a zítra už nebudeš myslet na takový ošklivý věci jo?“
„Hmpf tak dobřec nó...“ Protože se už setmělo, Alfrin se pustila do vaření večeře z trpaslíkových zásob. Společně se najedli, ale oba dva zarytě mlčeli. Govan dvakrát netrefil lžící talíř s polévkou a Alfrin si nad jeho počínáním jen povzdychla. Ulehli do spacích pytlů a pozorovali hvězdy.
„Govčo?“
„No? Čo sa děje?“
„Proč...proč vlastně miluješ Elian a ne nějakou trpaslici?“ Chvíli bylo ticho, když trpaslík přemýšlel, co odpovědět.
„Eli...vona...dyž já nevím, prostě sa tej stalo.“ Alfrin se radši už dále neptala a po chvíli oba dva usnuli...nebo to aspoň tak vypadalo.
Ležel bez hnutí tři hodiny. Celé tělo mu už dávno zdřevnatělo. Měl co dělat aby také neusnul, ale nakonec to vydržel. Tiše vyklouzl ze spacáku a odešel za tábořiště do lesa, kam si dotáhl saně, když byla Alfrin pro bylinky. Potichu si navlékl zbroj a byl vpodstatě připraven vyrazit. Na papírek naškrábal vzkaz a přenechal Alfrin v plátěném pytli část svých zásob. Pak pomalým tempem vyrazil. Když byl v dostatečné vzdálenosti od tábořiště, přidal více do kroku a tak o sobě díky zbroji dal více znát. Rozhodl se jít cestou přes hory. Postup po vrstevnici byl náročný, ale nakonec to zvládl. Potkal pár vlků, kteří pro něj díky slepotě představovali určitý problém. Viděl jen jakousi šmouhu a rány byly značně nepřesné. Zbroj však zachytila i silné kousance a tak se konečně dostal do půlorčí osady.
Alfrin se probudila do slunečného dne a slunečné paprsky ji lechtaly na tváři.
„Áach Govčo, já se tak krásně vyspinkala...“ Nikdo se neozval, tak šáhla na místo vedle ní.
„Tohle mě nemůžeš udělat! Proč zrovna ty?…“, položila si hlavu do dlaní a záplava rudých vlasů se odrážela v odlesku slunce. Zhluboka se nadechla a polkla žal. Bylo jí jasné, že už ho nedohoní. Měl hodně hodin náskok a koleje vyryté saněmi budou v horách zasypané novým sněhem. Podívala se na vzkaz na kterém stálo:“Durmin s tebů Alfri, pozdravoj Eli.“ Schovala si poslední památku na Govana do živůtku, sebrala si své věci a šouravým krokem se vydala zpět do Tirianu...
Trpaslík při vstupu do vesnice narazil do obrovské stráže. Podle dvou kyjů poznal Skrgha, který byl skoro dvakrát tak vysoký jako Govan. Zamumlal pár omluvných slov a odtrousil se jinam. Se slepotou se ještě moc nesmířil. Oči pro něj byly, jako pro bojovníka nejvíc důležité. Jeden mág mu kdysi řekl:
„Musíš při boji využívat i ostatních smyslů, jednu kouzlem tě oslepím a seš v háji.“ v háji opravdu byl. Ale cítil, jak se jeho smysly zostřují. Cítil četné zářezy na své sekeře, slyšel zvuky, které byly hodně vzdálené a pomocí čichu si všiml mnohem více pachů. V táboře už nic víc nepotřeboval, protože veškeré zásoby a potřebné věci měl na saních, které nechal za ohrazením. Vydal se tedy z posledního místa civilizace do pro něj ještě neprozkoumaných míst desky. Popadl popruhy saní a vydal se vstříc bíle krajině. Za menším lesíkem skoro vždy číhal lední medvěd. Pustil popruhy, zkusmo máchl sekerou a pak naslouchal zvukům okolí. Medvěda však neslyšel. Snad měl štěstí. Vydal se dál a opatrně našlapoval aby zaslechl a zareagoval na případné nebezpečí. Čerstvě napadaný sníh pod jeho nohami křupal a do jeho stop padal sníh nový. Ale nestačil na to, aby stopu skryl úplně. Při pozorném zkoumání šlo poznat, kudy zhruba šel. V této zasněžené krajině rostly různé druhy jehličnanů, takže s dřevem si starosti nedělal. Viděl v bílém okolí černou rozmazanou skvrnu. Ha! Medvěd!, pomyslel si. Slunce už začalo zapadat a okolní sníh kolem něj získal oranžový nádech. Našlapoval se sekerou pevně sevřenou v dlaních. Objekt se zdál čím dál tím víc větší a větší. Asi padesát stop od černého fleku se zastavil a naslouchal....nic. Musel zaútočit první, protože takhle omezený si nemohl moc vybírat, kam účinně zasadit ránu. Rozběhl se a když byl u skvrny, pořádně se rozmáchl sekerou a sekl do ní. Sekera vedená do vchodu zasněžené jeskyně se odrazila od země ve spršce jisker, trpaslík ztratil rovnováhu a natáhl se těsně za vchodem na zem.
„Korvamať!“, zaklel trpaslík a ozvěna vedl zvuk dále do jeskyně. Zvedl se, mnul si pohmožděná místa a chopil se sekery. Tahle jeskyně vypadala jako příhodné místo k odpočinku. Stačilo jen venku nasekat několik větví a rozdělat ohniště. Spokojeně zabručel pod vousy, které měl stříbrné námrazy, která se mu tam udělala mrznutím par. V této jeskyni dnes přespí, rozhodl se. Zapálil suchou větev, kterou nalezl na zemi a použil ji jako pochodeň. Zasadil ji do prolákliny ve stěně a ozářil tak celá interiér jeskyně. Všiml si nápadné černé skvrny na zemi a vydal se k ní blíže, aby ji prozkoumal. Nahmatáním zjistil, že se jedná o ohniště a to znamenalo, že už tu někdo byl. O kud dál dokonce našel i další suché větve. Zapálil ohniště a přichystal si nocleh. Po tom, co se navečeřel, ulehl ke spánku. Hlavou se mu honily různé myšlenky. Většina jich patřila Elian, ale nemálo z nich patřilo jeho přátelům. Těsně před spánkem myslel na svého mrtvého otce. Hobit ho Govanovi po několika letech znova připomněl. Pak usnul. Zdály se mu zmatené sny, plné zvláštních obrazců. Ale jen co se probudil, něco se mu zdálo divné. Něco ho svíralo. Chtěl to ohmatat, ale ani ruce použít nemohl. Pak mu to došlo..provaz..někdo ho spoutal. Podíval se kolem sebe a viděl mnoho šedých skvrn.
„Ga goču čuga čeg!“, řekl skřetí velitel. Byl unesen skalními skřety. Většina na něj mířila kušemi, někteří měli meč a někteří dokonce sekery. Skřeti cosi nadšeně štěbetali, ale vůbec jim nešlo rozumět. Ke Govanovi přistoupil skřetí velitel, něco prohlásil a poslal trpaslíka rukojetí meče do bezvědomí.…
Probral se v chladné místnosti. Cítil typický puch jeskyně obývané skřety a uvědomil si, že kromě spodního prádla na sobě nic nemá. Do zad ho studil kámen a zápěstí měl odřená od lana. Provazy však byly strouchnivělé, takže je mohl se svojí sílou snadno přetrhnout, ale se všemi skřety okolo něj by to byla jistá sebevražda. Modrou a stříbrnou, blýštící se skvrnu viděl napravo od sebe. Sekera a zbroj, blesklo mu hlavou. Mezi šedými skvrnami se vynořila skvrna bílá, která se k němu rychle blížila a cosi vykřikovala ve skřetím jazyce. Podle chování v ní poznal vrchního šamana. Šaman znovu cosi pronesl a náhle se celá jeskyně proměnila v dav řvoucích válečníků, kteří bušili do svých štítů a zbraní. Byl tu celý skřetí rod. Ale proč? Chvíli přemýšlel a pak uviděl záblesk v šamanově ruce. Obětní dýka! Nejdříve mu s ní šaman vyřízne srdce, které spořádá a pak se na něj vrhnou ostatní skřeti. Jen párkrát za život měl takový strach. Tohle byla hrozná smrt. Šaman znovu cosi řekl a náhle se v jeskyni rozhostilo hrobové ticho. Govan zavřel oči a myslel na lásku k Elian. Konečně už nebude mít starosti. Šaman zvedl dýku vysoko nad sebe. Poslední obraz, co Govanovi vytanul v mysli byla Elianina smějící se tvář.….čekal na vysvobození.
Zaslechl svist. Chtěl se podívat, co se stalo, ale žár z výbuchu mu sežehl provazy, kterými byl spoután a tlaková vlna ho shodila z kamenného podstavce.
„Govane rychle, než se vzpamatují!“, zaslechl známý hlas. Vždyť to byl Eolwyn! Vykoukl zpoza podstavce a viděl zelenou skvrnu, jak se lopotí s jeho zbrojí.
„Sekero si vémem já.“, zakřičel na hraničáře a běžel pro ni. Eolwyn už vylézal z vchodu a govan byl hned za ním. Párkrát si pořádně narazil nohu a kameny, které se válely na zemi a jednou dokonce zakopl. Ale nutkání přežít mu dodávalo sílu. Za sebou slyšel sborový hukot skřetí armády, která je pronásledovala a jeden šťastně vystřelený šíp mu škrábl bok. Vyběhli z jeskyně a Eolwyn vytáhl další šíp, který chtěl vystřelit.
„Proti tolko skřetiskám nemáš šajno.“, ale hraničář ho odbyl a připravil se. Zasadil černý, zvláštně se lesknoucí šíp. Nejrychlejší pronásledovatelé už vyběhli z jeskyně a v tu chvíli Eolwyn vystřelil. Nemířil na skřeta, ale na skálu nad ním. Vypálený šíp nabral závratnou rychlost, v letu vzplanul a při styku se skálou nad vchodem explodoval. Skála se roztrhla a zasypala kamením vchod. Skřetovi na hlavu padl kus skály a ta pukla jak přezrálý plod. Trpaslík jen udiveně zíral.
„Zhubls.“, řekl Eolwyn a zazubil se na trpaslíka.
„Korvamať! Hani nevíš, jak rád ťa viděm!“ Trpaslík se začal třást, ale nebylo to způsobeno zimou, ale šokem z úniku před strašnou smrtí. Ušli pořádný kus, než byli v bezpečí a cestou panovalo hrobové ticho. Jakmile dorazili na místo, kde hraničář naposledy tábořil, Govan to nevydržel a zeptal se:
„Je..je Eli vpořádku?“, zeptal se trpaslík a upřel na něj svůj pohled.
„Ano, má se dobře....víš, měl by ses vrátit. Je spousta takových, které tvůj odchod mrzí.“
„Já..nemožem, slíbil som Eli, že už ňa neuvidí ha tak tej takej oudělám.“
„Ale vždyť to tak není..pořád tě má ráda, jen..nedokáže si to s tebou představit a má tě ráda....prostě jen ne tak, jak bys chtěl ty. Můžeš se vrátit do říše za ostatními trpaslíky.“
„Nemožem...už ni..mosém tadě zvostať.“ Eolwyn se z něj ještě nějakou chvíli pokoušel vymámit, proč se nemůže vrátit, ale trpaslík měl tuhý kořínek. Po chvíli padlo tíživé ticho a tak se hraničář pustil do vaření polévky. Bral s sebou své vlastní suroviny, trpaslíkovi ty jeho naneštěstí ukradli. Prostorem se linula příjemná vůně zelné polévky, na kterou se už oběma sbíhaly sliny. Govan si uvědomil, že už dva dny nejedl a hlasitě mu zakručelo v břiše. Eolwyn mu nabídl misku, ale trpaslík nic nedělal. Zdálo se mu to podivné.
„Na Govane, vem si.“
„Jo, děk.“, trpaslík šáhl po polévce, ale minul. To se hraničáři nelíbilo a tak mu podal schválně polévku z druhé strany, ale trpaslík pořád šahal na druhou stranu. Jeho obavy se potvrdily.
„Govane, vždyť ty seš slepej jak krtek!“
Trpaslík se podíval jeho směrem a sklesle přikývl.
„Potkal...potkal som jedného hóbita, bol tej vrah mojho votca,pomstil som sa.“ Eolwyn si ho stále prohlížel. Nevěděl, jestli vtípkuje, často to dělával, ale od doby, co se setkali ho neviděl ještě ani jednou se usmát.
„Pomstil ses, ale né vždy je pomsta nejlepším řešením. Vem si, číms za to zaplatil.“
„Som ho mal nechať pláchnůť bo čo korvamať?! Haspoň tutaj nebude řádit ha já možu s čistým svědomím spáť. Víc ňa deska nepotřebůje, teďki možu zomříť v horách.“ Hraničář na to chtěl něco namítnout, ale věděl, že to nemá cenu. S trpaslíkem se v tuto chvíli už nedalo o ničem debatovat.
Druhý den ráno se Govan probral a pod nos mu voněla snídaně. Bylo to sice jen opékané maso s pár suchary, ale jídlo bylo vydatné. Hraničář mezitím donesl kus látky, kterým mu následně zavázal oči.
„Stejně skoro nevidíš, takhle si aspoň zlepšíš ostatní smysly.“, pravil hraničár. A skutečně. Po dvou měsících Govan slyšel Eolwyna, který se za ním plížil a tím pádem neměl problém lokalizovat vlčí smečku nebo medvěda. Ovšem boj byl horší. Spoléhat se jen an sluch bylo značně obtížné a včas zareagovat na svist letící čepele bylo zhola nemožné. Musel ještě hodně cvičit. Cítil také zářezy na rukojeti sekery po svém otci, které dříve vnímal jen zřídka. Po dlouhém zkoumání došel k číslu 736. Takže byla dokonce po jeho dědovi! To ho na nějakou chvíli rozveselilo. Dny si byly hodně podobné a už uplynuly tři roky od doby, co se vydal do hor. Jednoho večera, kdy si spolu za svitu hvězd povídali, zaslechli kousek od nich hlasité vytí vlků. Trpaslík se více zaposlouchal a všimls si podivného zvuku, jakoby někdo lámal stromy a pak naříkání vlků. Přemýšlel o tom, ale po chvíli ho přemohla únava. Další den je přivítalo slunečné, ale mrazivé počasí. Govan tiše vstal, sbalil si věci a vyrazil k místu, kde včera zaslechl hluk. Byl přesvědčen, že Eolwyn spí a že jde sám. Ale byl na omylu. Hraničář jen předstíral, že spí a když se trpaslík dostatečně vzdálil, vyrazil za ním. Sledoval trpaslíka poměrně dlouho, ale náhle viděl, jak se zastavil a naslouchal zvukům. Eolwyn se koukl na planinu a tam stál obrovský ledový obr. Zabíjel vlky jednou ranu se svým obrovským dřevěným kyjem, ve kterém byly zasázené malé kamínky. Hraničář rychle přiběhl za trpaslíkem a chytil ho za rameno.
„Govane...je obrovský, nech ho být.“
„Korvamať, néchcel som habys šel so mnů!“
„Nemůžeš ho zabít...jsi slepý a on je skoro třikrát tak velký jako ty.“
„V tém, habych tadi zomřel ňa nezabráníš....už ni.“Eolwyn chtěl cosi namítnout, ale trpaslík ho poslal ránou do týla do bezvědomí. Omluvil se mu a vyrazil. Obcházel obra širokým obloukem a šel tak, aby ho neprozradil vítr. Viděl místo obra jen obrovskou šedou šmouhu. Trvalo dlouho, než se dostatečně přiblížil aby mohl zaútočit. Pevně sevřel svoji sekeru v rukou.…
„Za Durminááá!!!“, zařval trpaslík a rozběhl se na obra. Ten se ohlídl a jen na něj tupě čuměl. Govan se na něj řítil plnou rychlostí a když byl kousíček od ledového obra, naplno se rozmáchl sekerou a mířil na obra. Zrak ho zklamal....trpaslík zasekl sekeru do ledu a pokoušel se ji vytáhnout, ale bylo pozdě...moc pozdě. Obr se napřáhl a vší silou trefil Govana kyjem. Trpaslík letěl vzduchem a tvrdě dopadl na skálu. Zhroutil se na zem a z úst mu vytékala krev. Obr se blížil aby dokončil svou práci.…
Eolwyn s eprobral ve chvíli, kdy Govan útočil. Viděl jeho zoufalou snahu o zásah a pak odpal obrovým kyjem. Sebral svůj luk a rozběhl se. Nebylo času nazbyt. Za běhu po planině vytáhl šíp z toulce a připravil se ke střelbě. Doběhl na místo, ve kterém vzdálenost mezi obrem a hraničářem byl těsný dostřel luku. Poklekl a vystřelil, když už byl ledový obr skoro u trpaslíka. Šíp vyletěl vysoko a po působení gravitace začal padat dolů. Jeho energie narůstala a letěl přímo na obra. Šíp vypadal, že letí mimo, ale působením větru strefil hraničář obra do lýtka, což zpomalilo obrův pohyb. Ledový obr zařval bolestí a ohlídl se po jejím zdroji. Zahlédl Eolwyna a vybral si ho jako mnohem zajímavější cíl. Vyrazil tedy po hraničáři. Z rány mu vytékala krev, ale to ho neomezovalo. Eolwyn, vidouc blížící se nebezpečí popadl luk a začal utíkat. Občas se zastavil a vystřelil, ale šípy se od tvrdé kůže nedostatečnou sílou výstřelu jen odrážely. Ledový obr hraničáře svými dlouhými kroky snadno doháněl a Eolwyn, aniž by si to uvědomil, běžel za trpaslíkem.
Govan se začal probírat. Odhodil helmu stranou a vykašlal krev. Slyšel, jak se obr blíží, ale něco ho znepokojilo. Neviděl vůbec nic. Jen barvy, které se mísili v strašných variacích a obrazcích. Bylo to jako nějaké halucinace. Všude bylo plno barev. Dezorientovalo ho to tak, že si nevšímal blížícího-se nebezpečí. Náhle ho něco zaskočilo. Barvy už pominuly a vrátil se mu zase rozmazané vidění. Jenže se obraz začal zostřovat. Oční nerv začal zase pracovat! Jedn nebyl skutečnou příčinou trpaslíkovi slepoty. Když upadl do bezvědomí, spadl na zem a narazil se hlavou o kámen a oční nerv se mu zkroutil. A nárazem na skálu se vrátil do původní polohy.
„Já viděm! Korvamať, já viděm!!“, vykřikl šťastně trpaslík a rozběhl se pro sekeru zaseklou v ledu. Jeho pohyb zpomalovalo divné píchání v boku, ale nedbal toho. Vytrhl sekeru z ledu a přemýšlel, jak Eolwynovi pomoci. Blížili se ke Govanovi. Dostal nápad. Rozběhl se, jak nejrychleji mohl k těm dvěma. I přes úmornou bolest v hrudi běžel na trpaslíka poměrně rychle. Proběhl kolem hraničáře, který se překvapeně zastavil. Myslel, že už je s Govanem konec. Ledový obr viděl, jak se na něj trpaslík vyřítil, rozmáchl se kyjem a snažil se ho zasáhnout. Govan úmyslně spadl na záda a před sebe nastavil sekeru jako nárazník. Ostré chrániče na jeho zbroji způsobili efekt bruslí, takže moc neztratil na rychlosti. Plnou rychlostí najel do obra a zasekl mu sekeru do nohy. Ledový obr zařval bolestí a ohnal se kyjem po Govanovi. Ten se odkulil a na místo, kde předtím ležel dopadl kyj. Zvedl mračno prašanu a trpaslík zatím vedl útok na druhou, dosud nezraněnou nohu. Eolwyn šáhl do toulce, kde měl schovaný černý, lesknoucí se šíp. Nic netušil o zimním vlkovi, který se k němu zezadu tiše plížil.
„Govane uhni, střelím ho!“, ale trpaslík stále obíhal okolo zlobra, který se ho snažil trefit.
„Sakra Govane! Uhni ať můžu střílet!“ Trpaslík poslechl a začal se od obra vzdalovat směrem k Eolwynovi. Od zlobra hraničáře dělila vzdálenost asi padesáti stop. Hraničář zamířil šípem na obrovu hlavu, ale těsně před tím, než vystřelil, kousl ho vlk zezadu do ruky a tak narušil jeho koncentraci. Šíp letěl úplně mimo plánovanou trasu. Letěl moc nízko a přímo na trpaslíka. Byl vystřelen takovou rychlostí, že odpor vzduchu zapáli černý povlak šípu a ten se proměnil v jeden velký oheň. Doletěl těsně před trpaslíka a tam hlasitě explodoval, ale v hluku výbuchu šlo slyšet Govanovo:
„Uáááá, Korvamať!“ a viděl ho, jak letí zpět přímo na ledového obra. Govan si v letu připravil sekyru, aby pokryla náraz a pak prudce narazil do obra. Ten neustál trpasličí váhu a setrvačnost a zhroutil se na zem. Govan chtěl seknout zlobra ještě jednou, ale zjistil, že je hluboce zaklíněná. Při dopadu se zasekla obrovi do hrudi a našla si cestu k srdci! Z rány tryskala krev a sekera, která stále nešla vyndat, byla už celá promáčená od obří krve. Govan nechal sekeru sekerou a šel za Eolwynem. Náhle ho přepadla mučivá bolest v boku, svalil se na všechny čtyři a začal vykašlávat krev.
Hraničář se ihned po výstřelu vypořádal s vlkem střelou do hlavy a podíval se, co se stalo s trpaslíkem. Viděl, jak se sekera zahryzla do masa obra a jak z rány stříkaly gejzíry krve. A pak viděl , jak se trpaslík zhroutil an zem a vykašlal krev.
„Govane!“, vykřikl a rozběhl se za ním. Trpaslík ležel v bezvědomí a Eolwyn mu rychle sundal zbroj, aby zjistil příčinu zranění. To, co viděl ho zděsilo. Rána od obra mu zlomila asi pět žeber a jedno mu propíchlo plíci. Pod kůží měl fialové podlitiny. O tomto typu zranění věděl, že se z něj dostávají oběti jen s neskutečným štěstím. Rozdělal oheň a připravil obklady, až trpaslíke zasáhne horečka. Teď už mu více pomoci nedokázal.
„Teď budeš potřebovat Durminovu pomoc Govane.“, pravil hraničář a čekal na příznaky horečky.
Hraničář už skoro usínal, když během jasné noci se začaly projevovat první příznaky horečky. Trpaslík sebou na lůžku škubal a otvíral si tak rány, ze kterých vytékal hnis. Eolwyn měl pocit, že když se ho dotknul, spálil mu trpaslík svým tělem ruku. Snažil se Govana udržet v klidu a po půl hodinách mu vyměňoval obklady na čele. Celou noc nespal a druhý den se opakoval stejný scénář bolestí a utrpení. Až k večeru se trochu zklidnil, ale pak se přestal hýbat úplně. Byl bílý jako stěna a jeho kůže hrozila prasknutím. Oddychoval velmi tiše a Eolwyn ho stále proléval vodou, kterou získával převařením sněhu. Takto uplynuly další dva dny. Žebra se mu už celekm zahojila, tak proč se jeho stav nelepšil? Pořádně prohlédl Govanovo tělo a pak to uviděl. Trpaslík při krytí rány rukou zachytil kamenný hrot z kyje do svého předloktí. Místo bylo opuchlé a silně zarudlé. Hraničář neváhal a opálil čepel nože b ohni jako dezinfekci. Bude to bolestivý zákrok, ale lepší, než smrt. Poté, co byla čepel připravená, začal s operací. Jen co se dotkl nakaženého místa, trpaslík hlasitě zasténal a z rány vytryskl proud černého, odporně páchnoucího hnisu. Celou jeskyní se šířil nepopsatelný puch. Eolwyn mu vyjmul kámen z ruky a vymyl mu místo vodou a posléze orčí pálenkou, kterou koupil pro trpaslíka v půlorčí osadě. Konečně bylo vše hotovo a on si mohl po dlouhé době zdřímnout. Den ode dne se trpaslíkovi vracela barva do tváří a narůstala mu síla. Z nemoci se vzpamatovával poměrně rychle a po měsíci už byl čilý.
Trpaslíkova sekera ležela v rohu jeskyně už dlouhou dobu bez hnutí. Byla stále ještě od krve obra, protože ji nikdo neměl čas mýt. Eolwyn chtěl Govanovi udělat radost, tím, že mu jeho sekeru umyje, ale zarazilo ho, když viděl, že je sekera úplně beze skvrny a dokonce se v šeru jeskyně blýštila. Vyzařoval z ní prapodivný chlad, ale samotná sekera studená nebyla. Trpaslíka to zezačátku znepokojovalo také, ale po nějaké době si zvykl.
Diskutovali s Eolwynem o životě, chytali ryby v díře, kterou získali rozseknutím ledového jezera a trénovali boj. Zpočátku hraničář pořážel trpaslíka, ale když se Govanovi vrátila jeho dřívější síla a začal používat smysly, které se mu o dost zdokonalily, neměl Eolwyn nejmenší šamnci na úspěch. Takto v horách pobyli další rok od doby, co zabili obra. Jednoho odpoledne, kdy hraničář trénoval střelbu z luku, přilétla do těchto pustých končin sova se vzkazem na noze. Byla otrhaná a všeobecně hrozně vypadající sova, ale zajímalo je, co nese. Govan si přečetl vzkaz jako první. Byla na něm zapsána prosba o pomoc. Stálo v ní, že na ostrově vyvrženců ztroskotala Mija s Wolfgarem! A v tu chvíli si Govan uvědomil, že mu bylo předurčeno pomáhat všem okolo něj....že ještě nemá umřít, ale zachránit další životy. Rozhodl se vydat zpět do civilizace.
Po pěti letech strávených v horách mu zbyla jediná památka na to, co v horách prožil-mrazivá sekera. Vydali se s Eolwynem zpět do Tirianu. Cesta jim ubíhala poměrně rychle, trpaslíkovi ze zbroje zbyly jen cáry plátů. Na rozloučenou mu Eolwyn dal zlatý prsten s vyrytým listem lípy. Rozloučili se a Eolwyn odešel neznáme kam. A Govan? Ten se toulá někde po desce a snaží se pomoci.
//Je to trochu dlouhý, snad se vám to líbilo a snad vás neštve, že se tímto vracím do hry
