V podhradi Mithalliru se siri zvesti a povesti …

[cybermisa]

* Do mesta pribehl maly chlapec a volal na vsechny okolo "Mamii, mamii, na hrbitove sneziii". Lide se za nim pobavene otaceli, usmivali se, avsak vetsi pozornost mu nevenovali. Kdyz chlapec probihal okolo ohniste u dvou smrku, vsiml si cernovlaseho elfa, ktery svyma rudyma, temer az zvirecima ocima uprene hledel do ohne. Chlapec k nemu vesele pribehl a elf pozvedl oci. Pak si zacali spolu povidat.
Okolo ohniste pobihalo vice deti a jakmile zaslechly o cem elf vypravi, prisedly si k ohni, uvelebily se na klady a tise poslouchaly. Elf vypravel dlouho a stale se usmival. Kdyz sve vypraveni dokoncil, deti se rozebehly domu a nadsene vypravely svym rodicum. Ti jim vsak, jak uz to byva, mnoho pozornosti nevenovali. Jen at si hrajou, jsou to jeste deti.
A o cem deti vypravely? Vypravely o dusich, jez nemohly nalezt pokoje, o svetlech a stinech, o strasidelnych kostlivcich, jejichz desivy cvakot zubu se rozleha temnymi chodbami podzemni krypty … Vypravely o svatem symbolu a duchovi, o dobru a zlu, o rovnovaze … Cim vice deti vypravely, tim zmatenejsi vse vypadalo … Kdo by ale veril detskym povidackam? A kdo by veril elfovi s rudyma ocima? Duchove a strasidla, jen at si deti hraji … Faktem ale je, ze hrbitov je pokryty snehem. Cistym bilym snehem, tak jasnym a krasnym, jenz naplnuje kolemjdouci klidem a mirem a vybizi deti, aby si na snehu hraly. Snih pokryva i vchod do tajemne krypty. Dvere jsou vsak zavrene a malokdo vi, co ciha za nimi, tam dole, v temnotach, kam slunecni paprsky nemohou. Malakdo to vi, snad jen jeden elf s rudyma ocima … *