Lov

[Akira]

Protáhl si svaly a několikrát rozevřel a sevřel prsty, aby se mu prokrvily. Slabě přivřel oči, když skrz rozbitou prosklenou střechu staré haly na pár okamžiků proniklo slunce. Tisíce skleněných střepů, kterými byla posázena zaprášená podlaha se zatřpytilo ve zlatavém reji a na ztemnělých nosnících a dávno nepoužívaných strojích se roztančily odrazy slunečního jasu. Ve vzduchu se vznášely částečky prachu a vířily v slabých poryvech průvanu.Vše trvalo jen okamžik a pak slunce opět podlehlo těžkým temným mrakům a ukrylo se v jejich baldachýnu.
Na okamžik se uvolnil a pousmál. Vše bylo jako tenkrát. Je to už tak dávno a přitom mu to připadalo jakoby to bylo včera.

Stál ukrytý ve stínu vysokého nosníku a v ranním chladu dýchal jen velmi mělce, aby ho pára stoupající od jeho rtů neprozradila. Věděl, že se tu dnes objeví. Musel. Bylo to nejlogičtější. Stará továrna daleko od lidí. Tuhle příležitost si nemohl nechat ujít ani jeden z nich. žádní svědci, žádní náhodní ranění.
Sledoval každý kout a ruce v bezprstých kožených rukavicích objímaly ohmataný jílec meče. Občas je rozevřel a sevřel. Do čela mu spadl neposlušný pramen světlých vlasů. úsporným pohybem druhé ruky je umístil za ucho, avšak věděl, že tam dlouho nevydrží. Měl by se ostříhat.
Z úvah ho vyvedl zvuk. Jen slabé prasknutí skleněného střepu drceného podrážkou boty. Je tady.
Mezi starými stroji se objevila postava. Obezřetně se rozhlédla a sledovala vysokou vrstvu prachu, která byla narušena pouze stopami krys. Postava se zdála spokojená a vstoupila do prostotu pod skleněnou střechu. Náhle se přes léty a špínou zašedlé skleněné tabule nesměle prodraly paprsky slunce a ozářily postavu.
Byl to muž. Vysoký přes šest stop a pod tmavým koženým pláštěm se mu dmula obrovská ramena. Snad až příliš velká na to, aby pocházela jen z posilování. Obličej, orámovaný hustými světlými vlasy byl skutečně velmi hezký. Symetrický nos, pevná brada, vystouplé lícní kosti a blankytně modré oči. Srdce mladých dívek i zralých žen by zaplesalo. Přesto však na něm byla zjevná únava.
Druhý muž vystoupil ze stínu nosníku a vkročil do světla. I on měl vysokou a svalnatou postavu. I jeho tvář byla s několikadenním strništěm mužně krásná a vyzařovala z ní vnitřní síla.
„Zdravím tě Michaeli,“ promluvil první muž a slabě se usmál. „Věděl jsem, že někdo přijde. Nečekal jsem ale přímo tebe. Je to pocta.“ Smutně se zasmál.
„I já tebe Gabe,“ přikývl muž a obejmul pevně jílec. Pod nohama mu zakřupalo sklo.
„Přišel jsi sám?“ zeptal se Gabe a rozhlédl se. „Copak jsi mi přinesl? I když to nejspíš tuším.“
„Pozdravuje tě. Chybíš mu. Chce si s tebou promluvit. Chce, aby se vrátil,“ promluvil Michael a dál se pomalu pohyboval v kruhu. S každým krokem bylo prasknutí skla hlasitější. Zvířené obláčky prachu radostně tančily v paprscích světla.
„Ale bratře, vždyť znáš moji odpověď,“ pronesl tiše Gabe a opřel se zády o mohutný obráběcí stroj. Michael zastavil v půli kroku.
„Chci ji slyšet, Gabe. Chci vědět proč?“
„Proč? Zeptej se sám sebe, proč!“ unaveně pronesl.
„Já to netuším bratře. Měl jsi všechno, mohl jsi všechno a ty přitom odejdeš. Víš, že nás nejde opustit. Buď jsi s námi, nebo jsi proti nám. Není nic kolem. Podívej se na sebe. Jsi jen zlomek své slávy a moci. Netuším proč jsi odešel, proč sis vybral život…“
„Život psance?“ skočil mu do řeči Gabe. „Protože i když nic nemám, mám vše. Jsem svobodný. Skutečně svobodný. Nesvázaný podivnými zákony. Zodpovídám se své vlastní morálce. Ne morálce někoho jiného.“
Michael se nadechl k odpovědi, ale polknul ji. Chvíli mlčel než pronesl hlubokým hlasem.
„Nemluv o morálce Gabe! Jdeš proti spravedlivému řádu! Narušuješ jej. neposloucháš jeho zákony!“
„Na téma morálka můžeme mluvit dlouho bratře, ale nejspíš by se ti to moc nelíbilo. Kolik už jsi ulovil našich sourozenců? Jak dopadli? Vrátili se? Zabíjíš vlastní krev, Michaeli! A já? Já jsem zkažený! Proto jsem přišel jsem, i když jsem věděl, že mě tady najdeš. Proto jsem přišel sem, kde neohrozíme nikoho jiného, protože oba víme, že přijde co musí. Ano, nenásleduju váš řád, vaše zákony. Miluji jemné víno…chuť krvavého steaku, hebkou kůži ženy…baseball. Miluji život Michaeli a proto volím to co volím,“ řekl Gabe a pomalu se od-poutal od stroje a začal sundávat plášť.
„Pak mi ale nedáváš jinou možnost,“ pronesl dutě Michael a setřepal z ramen svůj plášť. V slunečním proudu světla se zaskvěla nádherná bělostná křídla a rozvířila prach v di-vokém stacadu.
„Je mi to moc líto Gabrieli, ale opravdu mi nedáváš jinou možnost,“ povzdechl si Michael a ladným pohybem tasil vyleštěné meč pokrytý na čepeli zlatavými runami.
„I mě je tě líto Michaeli“ odhodil plášť i Gabriel a vytasil téměř totožný meč jako jeho bratr. I jeho křídla rozehnala prach a jeho drobné částečky se točily ve vzduch společně s několika bílými peříčky.
Michael se postavil do střehu a jeho rty zašeptaly několik slov. Zlaté nápisy na čepeli se rozežhnuly rudým žárem. Peříčko, které vánek nahnal blízko meči vzplanulo a jako černá saze se rychle snášelo k zemi.
„Tak na to nakonec došlo,“ Gabriel zavrtěl hlavou a vyplivl žvýkačku. Další potěšení pozemského života. „Pak tedy do střehu.“
Gabriel naznačil výpad a jeho bratr jeho úder vykryl. Pak sám zaútočil a ztichlou halu naplnily kovové nárazy dvou mečů. Oba bratři kolem sebe tančili a žhnoucí Michaelův meč opisoval zářivé oblouky. Čas se slil do jednoho okamžiku.
Den pokročil a slunce se sklánělo k západu. Hala se nořila do temnoty, prozařované pouze svitem žhnoucích nápisů na čepeli meče. Oba bratři stáli proti sobě a krev z jejich ran kapala na podlahu, kde se společně s prachem mísila do hustých hrudek. Rudá tekutina na čepeli Michaelova meče se škvířila v žáru a rychle se vypařovala. Spustil hrot k zemi. O pár okamžiků později se na starou podlahu tovární haly sesunul i Gabriel a na tváři měl spokojený úsměv. Zavřel oči.
Michael ho lehce pohladil po křídlech. Plakal. Nezněly trumpety, nezpívaly nebeské chóry. Bylo ticho.

Michael zavrtěl hlavou. Bylo to tak dávno. Stále cítí na dlani dotyk jeho jemného peří, jeho horkou krev. Než opět upadl do nebezpečných vzpomínek, vyrušil ho zvuk. Slabé za-praskání skla pod podrážkou.
Už je tady. Věděl, že sem přijde. Jako tenkrát. Hala daleko od lidí, daleko od těch kterým by se mohlo něco stát.
Michael vyplivl žvýkačku a vyšel ze stínu.
„Zdravím tě Natanaeli. Věděl jsem, že někdo přijde. Dříve nebo později. Čekal jsem, že to budeš ty. Je to pocta.“
“I já tebe zdravím bratře Michaeli. Přináším ti pozdrav…“



****
měl jsem tuhle minipovídku v hlavě už nějaký čas..tak jsem ji dnes během svačiny zkusil napsat. Kritiku si rád vyslechnu

[Sethiel]

Je to hodně dobrá myšlenka, která ale není moc originální … přesně tohle už jsem určitě četl nejednou (a pokaždé se mi to líbilo). Už si ale nevzpomínám, kde přesně...

Co se stylu týče, ten se mi líbil dost. Ze začátku možná zbytečně rozvíjené popisy, které mě osobně začínaly rušit. Bohužel při tom souboji se nemůžu ubránit srovnání se Sapkowským - protože mám v živý paměti, jak skvěle popisoval souboje, naprosto přehledně i přes dynamiku a dost šermířských výrazů - a tím pádem mi přijde, že ten souboj není prokreslenej tolik, jak by mohl být. Ale to možná ani není úmysl.

[Akira]

vždycky jsem rozepisoval souboj téměř detailně..akorát tady si myslím, že to není vhodné

btw. hmm...originalita...já to ještě nečetl..no, popravdě dneska nic není originálního a vše a o všem už někdy někdo něco psal

[cybermisa]

Mne se to nahodou vazne libi Ten motiv mi trosicku pripomnel jeden dil krajnich mezi, i kdyz ted nevim, jestli to bylo ono … Kazdopadne pekne

[Akira]

CM: dík
rychlokvaška aneb jak trávit 15 minut s rohlíkem

[Naylun]

Líbí

[Pavel Urban]

Popisy ze začátku se mi líbí, pěkně vykreslují atmosféru scény. Souboj je detailní tak akorát, není tématem ale prostředkem, a něco detailnějšího by odvádělo pozornost od příběhu té scény (a mě příliš detailní vykreslování soubojů spíš nudí).

Je to dobře napsané a ten biblický motiv tomu dává zvláštní příchuť. Zvedám palec.

[Nalk]

Fajn dílko … skoro si až říkám, že bych se měl někdy seznámit s těmi biblickými tématy a dalšíma hloupostma

EDIT pro Jona: jasně že jsem zatraceně velkej borec.. BTW: je tam a a teprve poté řeč o hloupostech...můžu myslet i něco mimo křesťanství...

[Akruo]

Fajn dílko … skoro si až říkám, že bych se měl někdy seznámit s těmi biblickými tématy a dalšíma hloupostma

Vyprošuji si nenavážet se do podbných čistě osobních témat ;)

Jestli si o něčem myslíš, že je to hloupost, nemusíš to všem říkat, je to jen tvůj názor


EDIT: Ta povídka je super!

[Jon]

(No, nazvat blbostí knihu která stojí u kořenů celé evropské kultury hraničí až s ignorancí... A nebo je Nalk zatracenej borec, že si to může dovolit :))

Akiráku, parádní povídečka.

[George]

(No, nazvat blbostí knihu která stojí u kořenů celé evropské kultury hraničí až s ignorancí... A nebo je Nalk zatracenej borec, že si to může dovolit :))

Souhlasí