Total War: ME2 - rozehraná britská kampaň

Vše co přímo nesouvisí s hrou na Equilibrii

Moderátoři: Dungeon Servant, World Builder, Dungeon Master

Odpovědět
Naylun
Příspěvky: 3275
Registrován: 16. 5. 2008 20.54
Bydliště: Neverland

Total War: ME2 - rozehraná britská kampaň

Příspěvek od Naylun »

//Zkopírovno z obecné diskuze o Total War: viewtopic.php?p=109864#109864
Fryn píše:Takže, jelikož Braenn se na první hru ještě moc necítí, domluvili jsme se, že bude zatím náhradníkem.
Předběžně tedy počítám s Romou, Jonem a pokud Balrog vyřeší problém s datadiskem tak i s ním. Mezi náhradníky zatím tedy řadím Nayluna a Braenn (upozornění pro náhradníky, i u nich je třeba, aby měli nainstalovánu hru v případě, že by jich bylo potřeba).
Pokud neproběhnou nějaké další změny, tak nám to dělá celkově pro Britskou kampaň čtyři hráče, s tím že jedno místo je ještě pořád otevřené, než se hra finálně spustí.

Tady je nějaké to slibované info k Britské kampani.

Situace
Píše se rok 1258 a na Britských ostrovech to vře. Anglie sice dominuje větší části kontinentu, ale o kompletní nadvládě si zatím stále může nechat jen zdát. Jejich snu stojí v cestě malé, ale stále nepoddajné Welšké království v čele s národním hrdinou, králem Llywelynem ap Gruffyddem, kterému se malý národek povedlo vyzdvihnout natolik, že by v této chvíli bylo velkou chybou přehlížet jeho existenci. V Irsku je situace také zajímavá a to od chvíle kdy Brian O'Neill sjednotil irské kmeny a zavelel k protiútoku vůči anglickým dobyvatelům. Na severu, zatím stranou veškerých konfliktů, leží skotsko, země horalů. Síla, se kterou se také musí počítat, až se rozhodne dát do pohybu. A aby toho nebylo málo, tak malé ostrůvky kolem severu Británie jsou nyní v područí Norů, válečníků kteří jen čekají až si budou ve vzniklém chaosu moc urvat co nejvíc pro sebe. Možná je právě teď ten pravý čas pro Irsko, Skotsko a Wales, aby se jednou provždy vymanili zpod vlivu Anglie.

Mapa
Obrázek
Červená - Anglie (Fryn)
Světle zelená - Wales (Jon)
Tmavě zelená - Irsko (Balrog)
Modrá - Skotsko (Roma)
Tmavě rudá - Norsko (Skarbi)
Bílá - rebelové a neutrální (AI)

Náhradníci: Naylun, Braenn

Frakce

Anglie
Jak už bylo řečeno, začíná s největším počtem provincií, stejně tak s největší armádou a loďstvem. Její velikost je zároveň jak její výhodou, tak problémem. Spousta provincií na sebe váže hodně vojenské síly k udržení klidu, tím výrazněji na územích mimo hlavní ostrov (a nepokoje jsou to, čeho by se Anglie měla vyvarovat za každou cenu, anglická šlechta není zrovna jedna z nejloálnějších a když se objeví rebélie, obvykle je za chvíli následována dalšími a dalšími přivrženci). Stejně tak velká armáda znamená nemalé finanční prostředky na její udržení, takže je třeba veškeré kroky rozvažovat velmi ekonomicky. Aspoň ze začátku, než může Anglie naplno využít svou "převahu" vyplývající z možnosti výběru většího počtu daní.
Hned na začátku je ve válce s welšany a iry, nemůže si dovolit ale podceňovat ani své sousedy na severu (skoty).
Frakce disponuje velmi dobrou těžkou pěchotou.

Wales
Už podle počtu provincií a díky těsnému sousedství s Anglií by se zdálo, že situace pro tento národ nevypadá vůbec příznivě. Je tu ale několik ale. Welšané mají v řadách velmi schopného generála, svého krále, který s početnou armádou dokáže udělat opravdu nepěknou paseku v řadách nepřátel (jeho ztráta může být zase naopak velmi citelná). Za začátku mají sice pouze tři provincie, ale jedna z nich zahrnuje docela dobře rozvinuté město a druhá zase možná nejlepší pevnost na celém kontinentu, která dovoluje hned v rané fázi hry použití profesionálnější armády. V neposlední řadě disponují welšané až nezvyklým národním cítěním, které se projevuje i velmi výrazně systémově (jak, to pozná ten, kdo si tento nárudek vyzkouší :smile: ).
Své tažení zahajují ve válce s Anglií (a také s mnohem lepšími finančními prostředky než jejich soupeř).
Frakce disponuje skvělými lučištníky a také jednotkami, které oplývají všestranností.

Irsko
Irové jsou v nelehké situaci. Jejich ostrov, je díky válce s Anglií, rozdělen na dvě části. Irský vojevůdce musí využít toho, že bojuje na své domovině a toho, že ne všechna dobytá města angličany, jsou svým novým pánům poddajná. Správné spojenectví také může leccos změnit, jakmile se podaří vytlačit angličany zpátky na jejich kontinent, bude už velmi těžké dostat iry do podobně těžké situace.
Frakce disponuje zajímavým výběrem jezdeckých jednotek a pak pár jednotkami, které se drží velmi znatelně keltské tradice boje.

Skotsko
Ovládá skoro celý sever Británie. S tím, že je ze začátku neutrální, si může docela pěkně počkat na pravou chvíli kdy se ukáže kde skuteně leží jejich zájmy a spojenectví. Neměla by však příliš váhat. Anglie se sice ze začátku může zdát zaměstnána svými problémy s iry a welšany, ale nic netrvá večně. Nebylo by také vhodné podceňovat ani možné nebezpečí ze stran těžko odhadnutelných norů.
Frakce, kromě divokých horalů, disponuje jednotkami, které si až nechutně dobře osvojili způsob boje s píkami.

Norsko
S jejich pozicí na začátku jsou trochu izolováni (stejně tak i chráněni) a i když možná nevypadají jako rozhodující síla na britských ostrovech, mohou to být právě tito severští válečníci kdo časem budou tím pomyslným jazýčkem na vahách celého konfliktu.
Frakce disponuje silnou pěchotou (většinou takoví řezníci vyzbrojeni obouručními zbraněmi), kteří se skvěle hodí na prorážení obranných liníí.

Uf, trochu jsem se rozepsal. Co se týče výběru, preferuju "kdo dřív příjde, ten dřív …". Takže je to na vás, já si "vyberu" až jako poslední.
Svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč.
Naylun
Příspěvky: 3275
Registrován: 16. 5. 2008 20.54
Bydliště: Neverland

Příspěvek od Naylun »

Alfray píše:Kdyby měl někdo zájem přečíst. Je to výtažek z www.abecedaher.cz

Britská kampaň

Píše se rok 1258 a na Britských ostrovech zavládl zmatek! Dominantním vladařem je anglický král Jindřich III., který vlastní větší území než králové Skotska, Walesu a Irska dohromady. V důsledku dominantního postavení Anglie na Britských ostrovech jsou vojenské síly Angličanů rozptýleny na velkém území a ostatní britská království jsou značně nepřátelská.

Anglie
Charakteristika:

Rozhodné velení dřívějších králů a šlechty získalo Anglii kontrolu nad velkou částí britských ostrovů. Cenou za úspěšnou expanzi Angličanů je však odpor, který vzrůstá mezi podrobeným lidem a spory v jejich vlastním táboře.
Mnoho Velšanů žijících pod anglickou nadvládou začíná klást čím dál tím větší odpor. Samozvaný velšský král Llywelyn, který také vede organizovaný velšský odpor, je člověk, kterého by se Angličané rádi a rychle zbavili v naději, že tak zarazí vzpouru ještě v počátku, dřív než získá na síle. Pokud spory přerostou v otevřenou válku, způsobí velšské umění střelby z dlouhých luků Angličanům značné starosti, jelikož budou muset velšský dostřel vyrovnat velkým počtem těžké pěchoty.
Za Irským mořem se Brian O´Connor, muž nedávno zvolený ostatními náčelníky za irského krále, stává hrozbou pro anglické zájmy v Irsku. Angličtí obrnění pikenýři se dokážou postavit mocnému irskému jezdectvu, přesto ale Angličané hrozbu irských armád nepodceňují.
Na severu zůstává Skotsko stále mocností, se kterou je třeba počítat, jelikož by Anglii mohlo způsobit největší škody, pokud by se rozhodlo zaútočit. To však zatím nehrozí, jelikož se král Alexander oženil s Jindřichovou dcerou Margaret. Skotský lid má také plné ruce práce s norskými Vikingy. Ti samí Vikingové Anglii zatím příliš nezajímají, pokud se však nepokusí vykročit po cestě svých dávných předků a znovu zajmout York. Pokud by se Norové rozhodli pro invazi, zjistí, že jsou Angličané mnohem lépe organizovaní a také silnější, než bývali.
Zřejmě největší starosti činí anglickému králi vzrůstající nepokoje mezi mocnými anglickými barony, kteří byli nedávno vyprovokováni zrádnými činy Simone de Montfort. Anglický král se musí postarat, aby v jeho osadách panoval pořádek a potlačit špatně načasované rebélie Velšanů a Irů.

Výhody:

Má velmi silnou těžkou pěchotu.

Nevýhody:

Má jen velmi slabou jízdu.

Hlavní oponenti::

Wales

Exkluzivní jednotky:

Obrnění šermíři

Wales
Charakteristika:

Llewelyn ap Gruffyd, rozhodnut zabránit dalším vpádům Anglie na velšské území, odřekl svůj titul prince z Walesu, který mu nedávno udělil anglický král a místo toho se prohlásil za velšského krále. Tímto aktem vzdoru Llewelyn všem jasně ukázal své cíle a otevřená válka na hranicích mezi Walesem a Anglií se blíží.
Llewelynovou největší silou je jeho schopnost sjednotit velšský lid, což si anglická šlechta dobře uvědomuje. Proto se ho pokusí co nejrychleji zabít v naději, že tak zlomí bojového ducha Velšanů. Velšské armády se skládají především z lehké pěchoty a lučištníků, takže jejich generálové budou muset použít co nejlepší taktiku, pokud chtějí porazit anglické těžké obrněnce.
Pokud se Llewelynovi podaří zastavit anglickou hrozbu Walesu, dá se předpokládat, že se s tímto vítězstvím nespokojí a místo toho se pokusí zajistit, aby už Velšany nikdy neohrožovala nějaká další frakce vládnoucí na britských ostrovech.

Výhody:

Disponují množstvím jednotek schopných bojovat v mnoha různých rolích.

Nevýhody:

Nemají těžkou pěchotu.

Hlavní oponenti::

Anglie

Exkluzivní jednotky:

Saethwyr

Skotsko

Charakteristika:

Téměř každý den přistávají na severní straně Skotska další a další norské jednotky a skotský král si uvědomuje, v jak vážné situaci se nachází. Ačkoli je králova žena také anglická princezna, s tím, jak se Anglie snaží dobýt Irsko a ovládnout Wales, jsou jejich síly rozdrobené a zranitelné. Skotsku se tak může brzy otevřít šance získat zpět svá dřívější teritoria, ale než ta chvíle nastane, musí se král udržet na trůně.
Skotsko také bude muset uvažovat při jednání s Nory a Angličany o diplomatickém řešení, protože válka na dvou frontách by mohla pro Skotsko znamenat katastrofu. Další možností by byla rychlá invaze do Irska nebo Walesu, čímž by Skotsko získalo navrch a mohlo by mocné Anglii uštědřit silnou ránu.

Výhody:

Výborně využívá kopí a píky.

Nevýhody:

Postrádá jízdu – i šlechta často dává přednost pěšímu boji.

Hlavní oponenti::

Norsko, Anglie

Exkluzivní jednotky:

Urození pikenýři

Irsko
Charakteristika:

Anglická invaze do Irska začala před nějakými sto lety a stále probíhá. Angličtí lordi si mezi sebou rozdělili části dobytého irského území, každý vládne své části téměř nezávisle, zatímco jejich král se soustřeďuje na problémy blíže domovu.
Irští náčelníci se rozhodli, že největší šanci na vyhnání Angličanů ze své země budou mít, když se sjednotí pod jediným velitelem, náčelníkem Brianem O´Connorem, kterého nedávno jmenovali králem Irska. Jelikož nejsou angličtí vládci jednotní, je irský lid připraven vyrazit do boje pod praporem svého nového krále v přesvědčení, že až získá zpět své vlastní území, bude moci přenést boj do Anglie a dál.

Výhody:

Používají osvědčenou kombinaci kavalérie a jednotek se střelnými zbraněmi.

Nevýhody:

Nemají silné kopinické a oštěpařské jednotky.

Hlavní oponenti::

Anglie

Exkluzivní jednotky:

Déisští oštěpaři

Norsko
Charakteristika:

Norsko už po desetiletí využívá svou značnou námořní sílu k ovládání ostrovu Man a Orkneyských ostrovů a teprve nedávno projevilo zájem o získání území na skotské pevnině. Zatímco král Haakon zůstává v Norsku a stará se o domácí problémy, velení nad válečným tažením v Británii má na starost jeho syn Magnus Haakonsson.
Norové snažící se získat území na britské pevnině se mohou uchýlit k tradičním námořním nájezdům a rabování slabě bráněných osad, následovaných rychlým ústupem zpět za oceán.
Logickým cílem pro expanzi Norů by mohlo být Skotsko, ale stejně tak by mohlo být v jejich zájmu obsadit východní pobřeží Anglie nebo severního Irska, zatímco se budou frakce v těchto regionech zaobírat válčením mezi sebou.

Výhody:

Skvělá útočná pěchota vyzbrojená mocnými obouručními zbraněmi.

Nevýhody:

Nemají dobrou těžkou kavalérii.

Hlavní oponenti::

Skotsko, Anglie

Exkluzivní jednotky:

Gotlandští pěšáci
Svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč.
Fryn
Příspěvky: 636
Registrován: 31. 7. 2006 21.39

Příspěvek od Fryn »

Takže, tento topic by měl sloužit čistě k podávání informací, které se týkají dané Britské multiplayer kampaně. Přesněji k oznamování o zaslání svých odehraných tahů dalšímu hráči, pro lepší přehlednost u koho se právě tah nachází, řešení možných technických problémů a třeba nějakého infa navíc jak probíhá tažení jednotlivých účastníků (pokud máte rádi nějakou tu omáčku :) a ať se třeba můžou i ostatní nehrající něco dozvědět).


Průběh tahu
Svůj první tah začíná každý vytvořením hesla ke své frakci (tady bych byl ještě rád, kdyby se všechna hesla poslala nějaké důvěryhodné nehrající osobě, která by na ně dohlídla a mohla je poskytnout, v případě že by někdo odstoupil/na své heslo zapomněl).

Po odehrání svého tahu je třeba hru uložit (v menu s heslem, kde začíná tah další frakce), pojmenovat uloženou hru podle jednotného formátu, třeba nějak takto "EQTW_[moje frakce][číslo tahu]" (takže já odešlu tah Balrogovi v této podobě EQTW_Anglie01 - zase je to celé jen pro tu trochu přehlednosti). První tah zakončuje Norsko, takže pak bude v save souboru číslo 2 atd... atd... . Samotný save soubor by se měl nacházet tady - SEGA\Medieval II Total War\mods\british_isles\saves. Po uložení/pojmenování pak už jen poslat dalšímu hráči (poprosil bych hráče, aby každý sdělil svůj mail na který se má zasílat save soubor, podle toho od koho přijímají další tah v pořadí).

Pořadí tahu podle frakcí
Anglie (Fryn) - vítězství
Irsko (Balrog) - čtvrté místo
Wales (Naylun) - páte místo
Skotsko (Darmian) - Jon odstupuje - druhé místo
Norsko (Skarbi) - třetí místo

Tah
79. poslední tah

Nastavení kampaně
Obtížnost - Vše nastaveno na velmi vysokou
Podmínky na okamžitou výhru - krátká kampaň (liší se pro každou frakci v určitých provincíích, které je třeba dobýt a jejich počtu).

Herní info

Diplomacie mezi hráči (zasílání listin):
Probíhá jednoduše, klikněte na menu diplomacie a pak na jednotlivé erby frakcí, podle toho koho chcete kontaktovat. Ve svém tahu si pak "adresát" přečte co mu bylo zasláno. Tady jen varuju před formátováním textu, funguje docela podivně, takže se nedivte, když občas přijde pár vět a slov trochu rozkouskovaných :smile: (asi špatný inkoust nebo pergamen). Pokud se chystáte odpovědět později, je dobré si nechat zprávu aktivní a to tak, že ji pouze minimalizujete přes pravý horní roh listiny zpátky tam, odkud jste ji vyvovali.

Technické info

Save soubor a Visty: Pokud máte Visty a nemůžete najít váš save soubor, tak se koukněte na toto umístění C:\Users\*****\AppData\Local\VirtualStore\Program Files\Medieval.…. (některé složky mohou být skryté).

Náhradníci
Nalk, Jon (?)

Schraňovatel hesel
Allekoo

Důležité: Každý tah se hraje pouze jednou. Stejně jako jiné multiplayer hry, je i tato založena na vzájemné důvěře, opravdu po mně nechtějte ať zastávám i roli hlídacího psa, je to čistě o zábavě.

Souhrn událostí

Anglii, jako největší království Britského soustroví, vždy doprovázely nemalé události a problémy, velmi přiznačně úměrné její velikosti. V tuto chvíli se v zemi mezi lidem vzrušeně debatuje o odmítnutí titulu Welškého prince, který byl darovaný samotným panovníkem, muži jménem Llywelyn, jenž se sám neoprávněně pasoval na krále a otevřeně vypověděl válku Anglické koruně. Napětí na Anglicko/Welškých hranicích je doslova cítit a jen se čeká až dojde k prvním šarvátkám. Mluví se také nemálo o rebélii na Irském ostrově zapříčeněnou jakýmsi Brianem O'Neillem, avšak nikdo z domovského ostrova nemá přesné potuchy jak se věci mají a o jak velkou vzporu se jedná.

Na Irském ostrově vypukla vzpoura naplno. Proslýchá se, že samozvaný král, vůdce vzbouřenců O´Briann, odmítl velkoryse podanou nabídku od krále Henryho a jako svůj první projev neposlušnosti vůči anglické koruně si vybral téměř nebráněné město Derry. Angličané jsou pobouřeni a znechuceni tímto jednáním a žádají od krále tvrdé opatření vůči irským agresorům.
Na domovském kontinentu se mezitím přiostřuje i situace na hranicích s Walesem.

Ze severních častí soustroví prosakují zprávy o velmi čilém vyjednávání Skotského krále s Norským, jejichž náplní je snad prý dokonce až vojenské spojenectví obou těchto národů. Zlí jazykové tvrdí, že diplomatický um Skotského krále je navíc znatelně podpořen početnými oddíly vojáků, kteří se při vyjednávání utábořili před některými norskými usedlostmi.

Je tomu skutečně tak. Angličané přišli o Derry! Jako by to nebyla dostatečně hořká zpráva, vzápětí na to celou říší proletěla jako blesk další poplašná novina. Tentokrát o ztrátě Dublinu, největšího města v Irsku pod nadvládou angličanů, kde se vzbouřili měšťané. Je pochopitelné, že rozruch jaký to vyvolalo nedokázala zastínit ani svadba královi jediné dcery.
Povídá se však i o tom, jak angličané odpověděli úderem na město Downpatrick. I přes tuhý odpor obránců, který si vyžádal nemálo obětí ze strany útočníků, byly hradby prolomeny a město obsazeno. Kolují zvěsti, že se angličané nezachovali k místnímu obyvatelstvu při dobytí zrovna šetrně, nejspíš jako důsledek všeho toho dění a zpráv o osudu jejich vlastních držav na Irském ostrově. Přesto se někteří angličtí šlechtici dali slyšet, že s Iry mělo být takto nakládáno už od začátku, protože na tak vzpupný národ jiná, nežli tvrdá ruka neplatí a shovívavost vede pouze k smutným a zbytečným ztrátám jak u obyvatel tak anglického majetku.

Na severu se mluví o malém fiasku Norské flotily, která byla připravena k vylodění poblíž rebelské vesnice. Když se ale přiblížili na dohled, kolem valů byl postaven tábor se Skotskými vlajkami. Generál tedy nechal lodě otočit a rozhlíží se po jiné kořisti, kde by si napravil reputaci.

Snad po celé Anglii se mluví o postoupení severní provincie Carlisle skotům. Tento akt, docela pochopitelně, nadzvedl místní šlechtu, která se ale navzdory očekávanému ostrému nesouhlasu nakonec po jednání s králem zmohla jen na pár formálních protestů. Podle všeho si král pobouřenou šlechtu, která se musela vzdát svých usedlostí u severních hranic se Skotskem, nějakým způsobem udobřil. Spekuluje se živě nejen nad tím, co musel král přislíbit dotyčným výměnou za jejich i nadále trvající oddanost koruně, ale i nad tím, jaké vlastně panují vztahy mezi Anglií a Skotskem a co přesně tento krok pro oba národy znamená. Byla Anglie donucena ustoupit území z nátlaku horalů nebo je to projev dobré vůle ?
Mezi prostým lidem se zase objevuje dost hlasů, poukazujících na to, že Carlisle, se svou velmi blízkou polohou u skotských hranic, s nemalým počtem anglických obyvatel propojených docela výrazně se skotským lidem, jejich komolením obvyklé anglické mluvy s podivným severským přízvukem, není možné brát ani jako skutečnou ztrátu pro Anglickou korunu.

Na hranicích Walesu a Anglie je cítit napětí, prý se schyluje konečně k výraznějšímu střetu.

Přímo ze severu přicházejí zprávy o velkolepé svadbě korunního prince Hewa, společně s vysláním skotského šlechtice (prý s nevalnou reputací), aby se ujal vlády nad nově obdrženým územím a začal rovnat spory, které jsou s předáváním této provincie do rukou skotů propojené. Všechno tohle lehce odsouvá do pozadí zkazky o reptání některých rolníků nad tím, že jsou jim neustále zvyšovány daně.


Po docela rušných událostech poslední doby, se dění v Anglii zase ustálilo do mnohem poklidnější podoby. Jediné co ještě tak dokáže v těchto dnech rozproudit vášnivější debatu, jsou řeči o zbojnících na cestách, menších vzpourách rolníků a zprávách o jejich potupném konci.

Angličané se dali na pochod! Mluví se o jejich postupu na jihu, kde se zastavili u malého opevnění střežícího most k pevnosti Pembroke. Zprávy z tažení naznačují, že pokud obráncům nepřijde nikdo na pomoc, čeká je vzhledem k jejich mizivému počtu velmi krutá porážka.

Věci se daly do pohybu a angličané zahájili masivní ofenzivu na severní i jižní frontě. Severní vojsko vede prý sám král Jindřich a údajně se mu už podařilo překvapivě rychle obsadit malou pevnost na půli cesty ke kapitolu Walesu Caernarvonu. Na jihu se generál John de Warenne pustil do obléhání strážní pevnosti nedaleko Pembroke. Přestože proti výrazně početnější anglické armádě nemá Wales příliš nadějné vyhlídky, jeho lid neskládá zbraně a je odhodlán bránit své uzemí a nového právoplatného krále do poslední kapky krve. Naděje všech se nyní upírají na velkou armádu, se kterou sám král Llwelyn vytáhl z Montgomery. Podaří se mu dobýt města v centrální Anglii vyčerpaná odvodem mnoha rekrutů pro severní a jižní frontu?

Ani na severu Irska už není klidno. Kolem pobřeží plují pravidelně lodě Norských vlajek a povídá se snad i o tom, že čluny s muži přistály nedaleko města Derry a nedlouho poté, se vydaly jednotky jižně, k západnímu brodu.

V Anglii se míchá zármutek s veselím. Žalu je v tuto chvíli přece jen možná více a to hlavně díky zprávě, kterou zaslechl už snad každý člověk v království. Anglická armáda bránící Sheffield utrpěla drtivou porážku a k tomu všemu se přidala další, pro některé možná ještě palčivá rána, v podobě oznámení o zahynutí korunního prince Edwarda, který byl mnohými považován za národního hrdinu.
Hořečně se debatuje jak o událostech, které této velmi trpké porážce předcházely, tak i o důvodech, které k tomu s největší pravděpodobností vedli. Podle pár zasvěcených dorazila před tragédií u Sheffieldu do rukou prince radostná zpráva o tom, že část rytířstva a šlechty vnikla do největšího welškého města Montgomery a po pár nevýrazných šarvátkách s místnímu měšťany, ho celé obsadila. Pozdější zprávy hovoří o naprostém vyplenění města a spoustě mrtvých, jak šlechta tentokrát už vůbec nebrala vůči obyvatelstvu žádné ohledy. Princ nadšený tímto úspěchem se pak podle všeho zachoval velmi zbrkle a zaslepen vidinou možného ukončení války, poražením samotného strůjce celého povstání, Llewelyna ap Gruffyda, mu vyjel vstříc z bran města s veškerou osádkou kterou měl k dispozici, plus posilami stáhnutými z jihu a severu.
Našlo se i pár takových, kteří k těmto důvodům přidávají své vlastní teorie, pojednávající o tom, že mladému princi se nechtělo čekat v bezpečí hradeb na svého nepřítele a proto se s ním, vyjel jako pravý rytíř (kterým se proslavil) utkat na otevřeném prostranství. Přes mnohé a rozličné výpovědi se však všichni shodují, že to bylo rozhodnutí ukvapené a velmi bolestné, které jistě do plánů jeho otce, krále Jindřicha, nezapadalo. Ať už to bylo jakkoli, lid oplakává svého padlého hrdinu a obránce Sheffieldu.
Vzápětí na to však dorazila další novina, to když se sám král dozvěděl o událostech kolem Sheffieldu a s nemalým rozhorčením se vydal na pochod k Caernavornu. Povídá se, že nikdo z obránců této velkolepé pevnosti nepřežil. Shodou okolností se v pevnosti nacházel i Llywellynův syn. Dá se předpokládat, i podle králova rozpoložení, že ho nestihl zrovna příjemný osud.
Welšané i Angličané utrpěli ztráty, těžko říct kdo výraznější. Welšané přišli o většinu svých provincií a nyní je jejich hlavní armáda hlouběji v anglickém vnitrozemí, kde může snadno dojít k jejímu obklíčení a přečíslení. Nicméně anglický lid má obavy i z toho, že po Sheffieldu, můžou následovat další místa, pokud bude stále ve velení povstalců pokračovat tak zdatný taktik jako je Llywelyn.

Po dobytí velšského kapitolu Angličany se v zemi zvedla vlna národního odporu. V každé vesnici se našlo pár chlapů, co vzali do rukou zbraň a vyrazili dobýt svoje hlavní město zpátky. A tak se stalo, že krále Henryho v Caernarvonu obléhá přes tisíc mužů odhodlaných vzít si zpět město, které jim bylo násilím vyrváno z rukou. Všichni z nich sborově přísahali krevní mstu za prince a každého Velšana popraveného Angličany.

Velšský král Llywelyn se po triumfu u Shrewsbury nakonec obrátil na jih a nedaleko Cardiffu roznesl na kopytech jednotky Johna de Warenne. Ten se dal se zbytkem jednotek na zbabělý útěk do Cardiffu, ale narazil na další velšké vojsko dokončující obléhací přípravy.

Dále na východ se novopečený princ Rhodri blýskl těžce vybojovaným vítězstvím nad obránci Glouchesteru. Rhodri město dobyl během jediného dne bez jakéhokoli obléhání, ale jen za cenu velmi těžkých ztrát. Proslýchá se, že se zajatci bylo naloženo velmi krutě a zásoby města byly zcela vyrabovány.

Velšká armáda postupuje dále a přidává se k ní mnoho žoldáků. Dobytí Cardiffu je na spadnutí, John de Warenne je už nyní brán jako mrtvý muž a začínají se šířit zvěsti o tom, že nyní padne Llywelynův stín na Oxford. Pokud by se Velšanům podařilo dobýt zpět Caernarvon a zajmout krále Henryho, Anglie by byla ve velmi těžké pozici. Tak jako tak bude muset vyslat na západ posily a zlí jazykové už předjímají, jak toho využijí další rivalové ze severu a východu.


Tak rychle, jak se jednotky Norů na severu Irska vylodily, tak stejně kvapně se zbytky roztroušené armády vracely do člunů a vzdálily od břehů. Kdo ví, jak si teď bude počínat hrdý Skotský král při obléhání velkého města Derry a jak seveřané přijmou porážku od Irských vojsk.

Od Caernorvonu přicházejí příznivé zprávy ! Král se nenechal zaskočit vzedmutým odporem místního obyvatelstva, rozprášil její voje a to málo co zbylo se mu povedlo zahnat snad až k branám Shrewsbury. Podle rozličných svědků z něj při půtkách s nepřítelem sršil hněv na všechny strany a bezhodledně ubíjel i ty co prosili o milost. Někteří zase tvrdí, že ho urazilo, když se proti němu postavila převážně "banda otrhanců", která vystupovala jako by mu snad byla i rovna. Přesto byli boje prý velmi tvrdé a vzešlo z nich na straně angličanů i dokonce několik nových šlechticů z řad obyčejných velitelů, kteří si svou chrabrostí vydobyli královu pozornost (s trochou jízlivosti se dodává, že se ani není čemu divit, když členů šlechty po posledních událostech výrazně ubylo).

Zprávy z jihu už však tolik radosti neskýtají. Sir John de Warenne padl, když se pokoušel prolomit obklíčení kolem Cardiffu a sir Hugh de Vere zůstal přímo v obléhaném městě, které je počtem obránců ve velmi nepříznivé situaci.

Tak jako se zvedla vlna odporu Walesu proti Angličanům, lze něco podobného pozorovat i na druhé straně. Šlechta začala výrazně zbrojit proti dobyvatelům a lid se připravuje i přes jisté znepokojení na další možné obléhání.


Co se šuškalo mezi Norskými oddíly se stalo skutečností. Skotský král se před branami Derry snad i pokoušel vyjednávat o hlavu krále O'Briana, z vnitrozemí se ale přiřítila armáda irského prince. Brány města se otevřely a spojená irská vojska rozprášila skotskou armádu a zahnala ji do lodí.

Ten večer se v Derry slavilo až do časného rána a alespoň na chvíli se zapomnělo na rány, které válka přináší.

<propaganda>Nové zprávy z jižní fronty: Velšané už obléhají Shaftsbury na jihozápadním pobřeží Anglie a další dvě velké armády se blíží k Oxfordu. Shafstbury je údajně stráženo jen 60 muži a proti téměř tisícovce Velšanů nemá nejmenší šanci. Oxfordu prý přišlo na pomoc mnoho posil, možná až z Londýna, ale přesto se nad ním stahují velmi temná mračna. Ze severu totiž přichází Postrach Anglie, neporazitelný velšský král Llywelyn a z jihu následník trůnu, zkušený princ-generál Rhodri. Experti na vojenskou taktiku se shodují, že Oxford bude nemilosrdně dobyt a zcela vypleněn jako odplata za vraždu Llywelynova syna v Caernarvonu. Neklidní už však začínají být i obyvatelé Londýna, protože by to byl právě Londýn, co by stálo jako poslední Velšanům v cestě k vojenskému ovládnutí celé jižní Anglie.</propaganda>


Angličané dokázali, že samozvaný král, neboli welšký národní hrdina Llywelyn, není neporazitelný ! Radost z vítězství proti tomuto výtečnému stratégovi kalí pouze ten fakt, že se mu podle dalších zpráv povedlo s hrstkou svých nejbližších přivrženců utéct do bezpečí hradeb Shrewsbury.
Není však pochyb, že tento akt nalil do srdcí anglického lidu o poznání více sebevědomí, v této době tolik potřebného a posílil jejich odhodlání dál snášet válečné útrapy. Welšký postup za sebou zanechal spoustu zpustošených měst a jejich dřívější obyvatelé volají stále hlasitěji po odplatě. Ozívá se nemálo hlasů, že přístě už takové štěstí ten drzý rebel mít nebude a buď zahyne přímo v boji nebo skončí po právu na šibenici.
Sám korunní princ Godwinn, strůjce jeho porážky, se prý dost výrazně chvástal, že se s Llywellynem utká kdykoliv a kdekoliv, jen "co se ten welšký trhan odnaučí utíkat".

Všechno toto přílišné nadšení však nesdílí obyvatelé na jihu, kteří se podle všeho nemohou zbavit pocitu, že se nad jejich domovy stahují stále výrazněji "temná mračna".



Skotská armáda opět vstoupila na Irské území a mířila k Angličany nedávno dobytému město Downpatrick. Tato zpupnost Iry rozlítila natolik - stále pokládají i Anglické državy za své výsostné území - že princ sebral nejčerstvější veterány z posledních bojů, opravil výstroj, doplnil řady a po rychlém pochodu dnem i nocí Skotsku armádu dostihl, napadl a obrátil na útěk.

Skoti nyní krouží na lodích kolem Irského pobřeží a... a kdo ví, co plánují dalšího.

Povídá se, že Skotský král unikl několika pokusům o vraždu. Jak dlouho se ho ale bude štěstí držet?


Lywelyn prý nasbíral novou armádu, ještě silnější, než tu předtím a opevnil se v Shrewsbury. Ze Severu se blíží král Henry, tak je očekávána velká bitva, která nejspíš definitivně rozhodne o dalším vývoji na kontinentu. Princ Rhodri se pustil do obléhání Oxfordu, jehož guvernér údajně v obavách před dobytím a rabovaním nařídil demolici většiny užitečných staveb města. Na jižná frontě Welšané hladce dobyli Shaftsbury a rovnozu přešli do obléhání Winchesteru. Přes tyto úspěchy už se má obecně zato, že i hrdým Welšanům upadá morálka a jejich osud visí na vlásku příštích několika dní a bitev. Odahduje se, že Oxford se ubrání, Winchester bude dobyt a bitva Llywelyna proti Henrymu bude jazýčkem na vahách.

Angličané zaznamenali další vítězství proti welškým vzbouřencům. Ve střetu dvou princů to byl nakonec Llywelynův syn Rhodri, kdo se musel kvapně poroučet z bojiště spolu se zbytkem své armády, aby si zachránil holý život. Povídá se, že sama paní štěstěna nad ním musela v průběhu bitvy držet ochrannou ruku. Z jeho osobní družiny, přežil podle očitých svědků pouze jediný rytíř. Zbylí spolu s několika dalšími zbrojnoši přišli o své životy při nemalé snaze zachránit svého mladého generála z jednoho neuváženého výpadu hluboko do nepřátelských linií.
Každopádně Rhodriho armáda byla zahnána zpátky na území ovládané welšany a Oxford zachráněn (korunní princ Godwinn i tentokrát nešetřil jízlivostí, když na adresu poražených prohlásil něco ve smyslu "netušil jsem, jak hrdě a často vystavují welšané při boji svým nepřátelům záda na obdiv".

Oči všeho lidu se teď však upírají k Winchesteru a jeho mladému správci Robertovi z Hungerfordu, který byl pověřen obranou tohoto města u jižního pobřeží. Vyhlídky nejsou příliš veselé, ale spousta angličanů věří, že válečné štěstí proklatých rebelů se konečně zlomí právě tady a toto město bude přece jen jejich řádění ušetřeno. Jiní se modlí za to, aby na útočníky padl mor a jiné nehezké nemoci.
Oplákávat Shafstbury a ostatní ztracené usedlosti můžeme až porazíme všechny své nepřátele, aspoň toto je slyšet od mnohých angličanů, jak se válka přibližuje stále více do vnitrozemí a jsou stále citelněji znát její dopady.

Zatímco princ Rhodri zaznamenal nepříjemnou porážku u Oxfordu, druhá velšská armáda s drtivou převahou dobyla a vyplenila Winchester. Říká se, že král Lywelyn dal Angličanům poslední ultimátum - nabídl jim zpět všechna dobytá města a ukončení tažení do vnitrozemí za uznání samostatnosti Walesu (s navráceným Caernarvonem) a suverenity jeho krále.

Jiní ale říkají, že Wales začíná ztrácet pozice a kolem jeho břehů krouží anglické lodě plné invazních jednotek.

Kolují zvěsti o tom, že skotský král se stal nebezpečně paranoidním a podezíravým, a že nevěří už vůbec nikomu, a že se tvrdí, že se u něho začíná projevovat šílenství.


Na severu se mluví o tom, že snad někdo viděl velké loďstvo s Norskými vlajkami, plné mužů, jak brázdí moře. Kdo ví, jak se, už tak celkem početné, Norské loďstvo ještě zvětšilo za tak krátký čas.

Anglií proběhla podivná zpráva o dění na Irském ostrově. Zdá se, že místní anglická šlechta nebyla spokojená s se způsobem vedení války proti vzbouřencům a vzala osud zbylých provincií do vlastních rukou. A to tím, že otevřeně odmítla anglické koruně poslušnost ! Mezi lidmi a zejména šlechtou, tedy tou která zůstala na domovském ostrově, jsou slyšet slova jako "nestoudná drzost, rouhačství, zrádci …" spolu s dalšími nelichotivými a opovržlivými komentáři. Trochu umírněnější a méně rozvášněné hlasy naznačují, že na vině by mohl být sir Maurice Fitzgerald, hlavní velitel anglických vojsk v irsku, přesněji jeho odvolání z Downpatricku (tyto hlasy ale nejsou slyšet raději příliš nahlas …). Podle všeho se nyní ukazuje, že to byl právě jeho vliv, který držel místní šlechtu na uzdě a toto byla ta poslední kapka, která spustila lavinu nepokojů.

Nová strana se nazvala Aliance Baronů a vytlačila posádky loajální anglické koruně z jejich dosavadních držav. Co od nich čekat dále a jak se zapojí do vývoje na Irském ostrově se dá zatím jen těžko odhadovat, jisté je pouze to, že Anglie si tuto zradu bude pamatovat a nenechá nic bez odezvy.

Zprávy z domovského ostrova poukazují na dobytí Pembroke, welšké pevnosti, která byla zanechána v troskách, několikrát už zmiňovaným sirem Mauricem Fitzgeraldem. Mluví se i o tom, s jakou nechutí se podílel na plenění tohoto místa a také, o jeho depeši samotnému Llywelynovi, ve které se prý omlouval za nečestný způsob boje a chování k poraženým, které nemá nic společného se zásady rytířství. Věc v této válce zatím nevídána, takže se není čemu divit, že tomu málokdo věří a vše se spíš bere za nějaké povídačky.

Po pádu Winchesteru se angličané už pomalu a jistě loučí i s pevností Arnudel, která je dalším obléháným cílem welškých vojsk a která je bráněna prý pouze jedním oddílem lučištníků. Mnozí angličané už vzdávají hold jejich památce.

Povídá se i o tom, že Král Henry odeslal svou odpověď na Llywelynovo ultimátum, nikdo ale nemá přesnější informace co se v ní skrývalo. Část lidu věří, že by konečně mohlo skončit jejich trápení, většina tomu nevěří. Ztraceno toho bylo příliš mnoho a jen tak ze dne na den, se tento spor jistě neskončí, aspoň ne za nemalou cenu na obou stranách.

Mezi Velšany se povídá o urážce, které se vůči nim dopustil anglický král, když nabídl mír výměnou za tažení proti Irsku. Král Lywelyn nabídku okamžitě odmítl a varoval Angličany, že budou dobývána další jejich města. Tato slova jako by podpořilo hladké dobytí pevnosti Arnudel na jihu Anglie, při kterém prý padl jeden jediný Velšan, kterému byl postaven na náměstí pomník. Anglii tak zůstává v rukou čím dál méně měst a někteří říkají, že anglický král musel propadnout šílenství, když je pro vládu na Walesem ochoten obětovat většinu svých měst a ještě si je sám vypálit, než z nich zbaběle prchne.

Velšské armády však začínají mít čím dál větší problémy. Měsíce na pochodu muže velmi vyčerpaly a z vypálených anglických měst se nepodařilo získat dost jídla a surovin. Nedávné dobytí Pembroke navíc ukázalo, že Anglie má stále dost mužů k protiútoku. Navíc se zdá, že Pembroke bylo dobyto až příliš rychle, jakoby snad brány nepříteli otevřeli zrádci a špehové.


Anglie si připsala dvě nové vítězství ve válce proti vzbouřeným welšanům. První vítězství náleží siru Maurici Fitzgeraldovi, kterému se podařilo porazit armádu nepřítele obláhající malou pevnůstku nedaleko Pembroke a zahnat její zbylé voje až do Cardiffu. Druhé vítězství připadá korunnímu princi Godwinovi, jenž při litém boji osvobodil nedávno ztracenou pevnost Arundel.

Oblíbenost obou generálů mezi lidem stále více roste a mnozí už je teď, třebaže takové soudy jsou ještě velmi předčasné, vidí jako ty pravé osobnosti, které společně s králem Henrym dovedou Anglii k zaslouženému vítězství. Docela náruživě se debatuje i o rozdílnosti obou zmiňovaných. Zatímco princ Godwinn je znám jako nejkrutější velitel anglických vojsk, před kterým se občas třesou i jeho samotní podřízení, sir Fitzgerald jako by byl jeho pravý opak. Muž ctící zásady rytířství, shovívavý ke svým nepřátelům a i přes nespornou loajalitu k Anglické koruně schopný vyjádřit úctu svým protivníkům (nebo tak se to aspoň ve spojitosti s jeho jménem povídá, kdo ví kde je přesně ta pravda …).

Král Henry se také nechal veřejně slyšet (nejspíš po psaní, které přišlo od welšanů na jeho nabídku), že Llywellyn je hlupák, který si neuvědomuje jak stále hlouběji se jeho osoba propadá do záhuby. Což prý princ Godwinn posléze komentoval slovy "Možná to pochopí, až mu přijdou v košíku další hlavy jeho generálů".


V Irsku je klid po bouři, prostí obyvatelé se radují, že snad je všem válkám konec a mohou konečně začít zvelebovat své domovy, které ve válkách utrpěly velké škody.

Mezi vojáky se ale proslýchá, že jak Norské, tak Skotské armády krouží kolem ostrova a mohou se vylodit každým okamžikem. Alespoň se tedy uskutečnilo několik sněmů s odbojnými anglickými barony, kteří souhlasili se spoluprací.

Welšané předvedli, že když na to přijde, dokáží bojovat jako lvi. Anglické armádě, která výrazně převyšovala svého soupeře počtem, se dostalo u Cardiffu nepěkného překvapení a poučení. Nejen, že rebelové statečně odolávali jejich obléhání, ale nakonec se jim ještě povedlo obrátit veškeré útočící síly na ústup k nejbližší pevnůstce. Sir Maurice Fiztgerald, který má celou jižní armádu na starost se nyní dušuje, že další útok už obránci Cardiffu nepřežijí a v dobré víře je vyzívá, aby město opustili dokud je čas, jako odplatu za projevené milosrdenství z jejich strany vůči anglickým zajatcům.

Stále více se také mezi anglickým lidem debatuje o stavu krále Henryho. Mnozí naznačují, že už to nebude dlouho trvat a na trůn usedne jeho nejstarší syn Godwinn (který je sice díky válce s Walesem oblíbený, ale také prý mnohem krutější).

Ti Skotové mají snad železný žaludek. Nejen, že dostali u nás napráskáno, ale ještě k nám posílají své vyslance - určitě s nějakou urážkou. I přesto je ale král Brian šlechetný a toho ničemu si vyslechl.

Jo a taky by už bylo dobré, kdyby někdo zatočil s těmi pirátskými loděmi, co nám brání ve vyplutí za obchodem na britský ostrov. takhle nám to všechno shnije ve skladech...

Vývoj je nyní více než jasný, Welšané se opevňují ve městech, která jsou stále pod jejich kontrolou, a připravují se na příchod anglických vojsk. Poslední invazní jednotka Walesu ještě dobývá město Launceston na JZ Anglie, ale to nemá momentálně velký strategický význam. Přestože je tedy jeho dobytí téměř jisté, jedná se spíše o symbolické gesto než událost, která by změnila směr války. Přes tuto pochmurnou atmosféru je welšká morálka stále velmi silná, a to i díky pevnému vedení krále Llewelyna ap Gruffyda, který údajně stále sebevědomě mluví o tom, že Anglii je ještě možné porazit. Zdá se, že mýá ještě nějaké trumfy v rukávu, ale nikdo neví, jaké jeho plány doopravdy jsou a zda mu ještě dopbře slouží rozum. V každém případě má ale v Montgomery plných 20 jednotek skvěle vycvičených a zkušených vojáků, kteří ho budou následovat i do nejhlubšího pekla, a to až do psoledního muže. Říká se, že Angličané by k dobytí Montgomery potřebovali přinejmenším trojnásobnou přesilu.

Mluví se ale i o celkovém vývoji na kontinentu. Pokud by Anglie skutečně shromáždila dostatečnou sílu k dobytí všech měst ovládaných Welšany, byla byto značná zátěž (zvlášť s ohledem na to, že téměř polovinu měst Wales dobyl a zcela vyplenil), která by ji ještě dále oslabila. Takovéto oslabení by mohlo znamenat příležitost pro okolní mocnosti - příležitost, která se možná už nebude opakovat.

Welšané hladce dobyli Launceston, ale hrozí jim dobytí Cardiffu.

Norové využili svého námořnictva, ve stejný čas obsadili dva přístavy Aliance a následně se jejich vojska vylodila na východním pobřeží Irského ostrova. Jižní síly dobyly Downpatrick, i přes urputnou obranu 130 mužů, v čele s Lordem Simonem, který padl při obraně prolomenné brány. Proslýchá se, že s obyvatelstvem města nebylo naloženo nejlépe a zmasakrováno bylo kolem 3000 lidí. Severní vojska, která hrdě nesou prapory s královskou zástavou, míří k dalším mužům Aliance Baronů.
Zlé jazyky tvrdí, že si král Haakon chce užít svoje poslední roky života na bojištích.

Angličané jsou otřeseni další porážkou jejich vojsk u Cardiffu. Sir Maurice Fitzgerald ani tentokrát nesvedl překonat opevnění tohoto města a opětovně byl donucen s nemalými ztrátami k ústupu. Nejen mezi šlechtici panuje nemalé rozčarování a mnozí poukazují na to, že další pokus k osvobození kdysi anglického města a odčinění potupného neúspěchu už Fitzgeraldovi nejspíš dopřán nebude a to zejména proto, že další zprávy docela jasně hovoří o náhlém pochodu hlavní welšké armády vedené Llywellynen, směrem velmi blízko k pozicím ustupujícího generála.
Už teď se velmi výrazně ozívají nespokojené hlasy, že za jeho neúspěchy stojí hlavně jeho přílišná shovívavost a zásadovost, tedy vlastnosti za které byl předtím vyzdvihován a uznáván. Třebaže je známo, že sir Fitzgerald je stále naživu, těžko se dají přehlédnout mezi anglickým lidem hlasy prorokující mu velmi brzký a nepěkný konec.

Naproti všem těmto nepříznívým zprávám, korunní princ Godwinn splnil na jihu svou "povinnost". Se zanedbatelnými ztrátami osvobodil Winchester a ještě se k tomu stihl i oženit. Když k němu dolehla zpráva o opuštění Montgomery Llywellynem, našli se takoví, kteří by odpřísáhli na smrt svých rodičů, že na jeho tváři objevil spokojený úšklebek doprovázený nějakými slovy o lišce a kurníku. Podle některých vypadal, jako by se nemohl dočkat až se s Llywellynem utká tváří v tvář.

Stranou všeho toho válečného běsnění se objevila jedna veselá zpráva pro anglické kupce v Londýně. Ti docela výrazně oslavovali úspěch jednoho ze svých kolegů, který jim šikovně dopomohl k velmi výnosnému obchodu se zlatem.

Anglický generál Maurice Fitzgerald je svou neschopností u Welšanů už zcela proslaven. Při jeho posledním neohrabaném pokusu dobýt Cardiff na něj prý obránci z hradeb dokonce vystrkovali holé zadky. Ani tak však Sir Maurice nebyl schopen město dobýt. Moc dlouho už však tento mladý "nadějný" důstojník Anglii ostudu dělat nebude, protože ho v posledních dnech obklíčila obrovská armáda vedená samotným králem Llywelynem.

Přes tři stovky mužů, pod velením Charlese Tarniviona, který si vydobyl zásluhy za získání města Downpatrick, vytáhlo právě z tohoto města a utkalo se s vojáky Aliance. Ti co neutekli, byli po bitvě popraveni. Sir Charles se následně stáhl zpět do města, ke kterému se blíží hlavní voj pod vedením krále Haakona.

Welšané dobyli malou pevnůstku poblíž Pembroke, ve které se před svým osudem marně skrýval nechvalně proslulý anglický generál Maurice Fitzgerald. Říká se, že když útočníci vtrhli do jeho komnat, v posledním záchvatu naivního hrdinství vytáhl zbraň z pochvy. Byla to ale to poslední, co v životě udělal - mimo to, že si těsně před smrtí znečistil kalhoty. Welšané ještě dlouho po bitvě vtipkovali o tom, že Fitzgeraldovi postaví pomník, jako nejlepšímu generálovi Anglie.

Velká armáda v čele s Llywelynem začala ve stejnou dobu obléhat liduprázdné Pembroke.

"Na pětset mužů tísní zdi kamenné, s tvářemi jako duchové, čekajíc kdy smrt je vezme mezi své …"

O porážce a smrti sira Maurice Fitzgeralda u Pembroke se v Anglii už skládají balady. Málokdo z angličanů dá na pomluvy a narážky šířené z úst welšanů. Zejména jeho nejbližší věří, že až do samotného konce se držel svých zásad a zemřel jako pravý rytíř (přestože žádný z nich nebyl jeho skonu přítomen). Jaká je pravda ví jen pár zasvěcených, pravdou je ovšem také i to, že většina angličanů by už jen z principu těžko přijala slova, která by takto zesměšňovala některého z jejich vojevůdců. Povídá se, že lítost z neslavné smrtí svého generála projevil i samotný anglický panovník Henry a to i přes nesmírné rozlícení, které u něj vyvolávala opakovaná Fitzgeraldova neschopnost dobýt Cardiff. Princ Godwinn pouze suše konstatoval, že Maurice dojel na svou změkčilost.
Lid smutní i ze smrti letitého vévody z Chestru, Alana la Zouche (který jako jeden z mála šlechticů v této neklidné době zemřel pokojně stářím).

Blíží se závěrečná bitva mezi Walesem a Anglií. Očekává se porážka Walesu za cenu značných ztrát na straně Anglie. Král Llywelyn ale prý poslal králi Henrymu výzvu k osobnímu souboji, který by měl ušetřit životy na obou stranách a ukončit tuto divokou válku¨. Přijme anglický král výzvu legendami opředeného welšského rytíře a geniálního vojevůdce v jedné osobě?

Po smrti krále Haakona se mezi lidem začíná mluvit o druhorozeném synovi, Princi Charlesovi. Jeho dobyvačné tažené proti Alianci Baronů je zatím úspěšné. Poslední bitva, kterou s nimi svedl poblíž města Trim, ho v očích všech pozvedla. Zvítězil proti přesile a jediné, co by se mu dalo vyčíst je, že nezajal samozvaného vůdce, Lorda Henryho, když měl tu příležitost. Ale kdo ví, jak by bitva dopadla, kdyby se soustředil jen na něj. Povídá se také, že značnou část na jeho úspěchu mají elitní Norské jednotky, které dorazily s výpravou zesnulého krále Haakona. Trim byl následně obležen a uvidí se, jak dlouhé trvání Aliance ještě bude mít …

Angličané v čele s králem Henrym osvobodili památné Shrewsbury, kde poprvé poznali hořkost porážky a kde se pořádně zacloumalo jejich pýchou. Mluví se také o osvobození dalších bývalých anglických provincíí. Zprávy jsou však zatím neúplné a ještě ne zcela potvrzené. Všechno to zní tak moc dobře, že se tomu, i ve světle prozatímních událostí, spousta anglických obyvatel zdráhá věřit.

Kromě tohoto se v jednom kuse mluví o nabídce kterou poslal vůdce rebelů, Llywelyn, anglickému králi. Znění celé této listiny je všem velmi dobře známo (nejspíš nejen vinou samotných welšanů) a tak lid s napětím očekává jak se král rozhodne. Jaké se dostane Llywelynovi odpovědi ví zatím jen sám panovník. Ví se ale, že poslové s odpovědí Llywelynovi už byli vysláni. Nezbývá tedy než čekat.

Po tom, co Anglie přijala Llywelynovu výzvu, dostal princ Rhodri rozkaz stáhnout se z blízkosti Oxfordu do vzdáleného Launcestonu. Ten je spolu s Pembroke a Montgomery posledním městem pod kontrolou Walesu. Všichni nyní netrpělivě očekávají souboj dvou králů, který však ve skutečnosti proběhne mezi celými 30 člennými královskými družinami (zřejmě proto, že souboj 34 letého legendárního Llywelyna proti 60 letému Henrymu by nebyl příliš rytířský ani napínavý). Množí se i sázky na výsledek, kurzy jsou vyrovnané. Od Llywelynovy družiny je očekávána lepší bojová morálka a vypilovaná taktika, zatímco výhodou Angličanů by měla být těžší kvalitnější zbroj a prvotřídní čistokrevní koně. Souboj se bude konat nedaleko místa památné bitvy mezi Llywelynem a Walterem Giffardem - dá se tedy téměř říci, že válka skončí tam, kde doopravdy začala.

"Král přijal nabídku rebela na čestný souboj !", v Anglii se pomalu nemluví o ničem jiném. Část šlechty marně skrývá svůj nesouhlas, ale zdá se, že panovník má v tomto už jasno. Mnozí se přou o důvodech, proč k tomu dochází ve chvíli, kdy má Anglie téměř všechny své provincie zase zpátky pod kontrolou a stále ještě dostatek sil k tomu, aby si konečně podrobila celý Wales. Starý král už je nejspíš příliš unaven z této vleklé války, zaznívá z jedné strany, odjinud lze zase slyšet názor, že se pouze chytil příležitosti jak se co nejrychleji zbavit svého úhlavníha soka, který vězí za vši výbojností welškého národa.

Stařičký král má sice už potíže se spaním, trápí ho bolesti kloubů a dřevec už nedrží v ruce tak jistě jako kdysi, ale za jeho osobou stojí nemalé zkušenosti. Povídá se také, že jakmile se ocitá v bitvě, probouzí se v něm něco z jeho mládí a stále platí za schopného válečníka. Jeho družina, do které patří výkvět rytířstva Anglie, se nesmí opomíjet o to výrazněji. Každý si je velmi dobře jaká pověst doprovází Llywelyna a i když anglický lid k jeho jmému ztěží utratí lichotivého slova, vedou se stále sálodlouhé debaty o šancích obou zápolících.

V kuloárech se proslýchá, že korunní princ Godwinn zuří. Těžko říct, jestli je to kvůli tomu, že to nebude on, kdo se utká s nenáviděným rebelem, aby pomstil smrt svého otce Edwarda ke které došlo právě u Shrewsbury nebo jen nesouhlasí s podmínkami, na kterých závisí další osud této války.

Král Llywelyn se svou družinou se blíží k místu souboje. Celý Wales tají dech, ale někde se už rovnou oslavuje výhra.

Llywelyn je mrtev ! Král Henry porazil v souboji nenáviděného rebela a plenitele Anglie ! Celá zem je jako u vytržení. Lid oslavuje krále a raduje se z této neuvěřitelné noviny. Přestože byli úhlavní nepřátelé, král neváhal vyjádřit mrtvému vojevůdci uznání. "Bil se do poslední chvíle jako lev."
Historka o souboji těchto dvou soků už od prvních chvil nabírá tak neskutečné rozměry, že se dá jen těžko uvěřit aspoň polovině z toho co se v ní skrývá, ale angličanům je to docela jedno, třebaže nikdo nemá ani tušení, jestli smrt Llywelyna přišla přímo z rukou anglického panovníka.

Další zprávy pojednávají o tom, jak Henry nevyslyšel slova svého vnuka Godwinna, aby Llywelyna rozčtvrtil a vystavil tak každou jeho část na "obdiv" obyvatelům v Londýně. Pouze při svém triumfálním návratu do hlavního města vystavil jeho mrtvolu, aby i ti nejzarytější pochybovači mohli na vlastní oči shlédnout, že se nejedná o žádný výmysl. Také přislíbil, že po určité době navrátí jeho tělo zpátky do jeho domoviny, kde ho mohou pohřbít jeho nejbližší jak se sluší a patří.

Všeobecné veselí zatím ještě neopadlo, ale už se vynořují první nejisté otázky. Jak to bude dál ? Přijmou po smrtí svého vůdce welšané podmínky, které sám navrhnul ? Znamená to konec války ? zatím je jisté pouze jedno a to, že Wales postihla za celou dobu konfliktu s Anglií ta nejcitelnější ztráta.

Na Irských ostrovech se opět válčilo!

Norské i Skotské armády se vylodily na západním pobřeží a napadly odbojná města, ovládaná barony, kteří se vzepřeli anglické koruně. Skotské armády obsadily Dublin a Norské se usídlily v Downpatricku - a začaly obléhat i Trim. Se samostatnými barony to vypadalo opravdu neslavně, avšak ze severu přišla pomoc a irský princ Domnall přitáhl se svými šiky.

Pyšná skotská armáda ale ve své zpupnosti padla do irské léčky a co se zdálo býti jen drobnou družinou byla ve skutečnosti ohromná irská armáda. Tak padl starý bláznivý Skotský král a Irové věří, že tím je skotská bláhovost u konce.

Norské armády, obléhající Trim, pak dostaly důrazné varování od princovy armády. jako odpověď pak požádali o příměří -- na to se jim dostalo odpovědi, že irský lid je ochoten na jejich příkoří zapomenout, pokud se obrátí a z ostrova odplují.

A zdá se, že i norští bijci dostali rozum a tento ostrov, který se pro ně ukázal tak krvavým, v klidu opustí.

Zpráva o Llywelynově prohře a smrti zasáhla Wales jako studený ocelový šíp přímo do srdce. Mnozí odmítají věřit tomu, že by legendární Welšský hrdina prohrál s šedesátiletým anglickým sucharem. Někteří dokonce křičí, že musel padnout do léčky. Jiní je zase uklidňují s tím, že Llywelyn by do léčky nepadl a jistě vše proběhlo spravedlivě a rozhodla síla celých družin. V každém případě je ale Llywelyn mrtev a s ním i welšské myšlenky na samostatnost.

Šíří se ale i různé zprávy o tom, že Llywelynův nástupce princ Rhodri neunesl jeho smrt a se svou věrnou armádou vytáhl za pomstou. V Montgomery a Pembroke je sice nálada na bodě mrazu, ale říká se, že brány měst byly v gestu přijetí porážky a podmínek stanovených Llywelynem otevřeny.

V každém případě ale Llywelyn ani svou prohrou neztratil nic na svém respektu a lásce lidu. Právě naopak - tím, že obětoval život v souboji, zachránil tisíce welšských životů a odvrátil zkázu několika měst. Soubojem s Henrym vzal veškerou zodpovědnost za své neúspěšné tažení na sebe a sejmul tak břemeno prohrané války z welškého lidu. V Montgomery, Pembroke i Caernarvonu už dobrovolníci začínají pracovat na stavbě pomníků tomuto národnímu hrdinovi, který dokázal odejít jako skutečný vlastenec.

Král je mrtev, ať žije král ! Tyto slova teď nejvíce rozeznívají Anglické království. Stařičký král Henry skonal na sklonku zimy a na jeho místo dosedl s očekáváním jeho vnuk Godwine. Ten se nechal s nijak velkou pompou korunovat v Londýně, hoden své pověsti spíše schopného vojevůdce, navyklého strádáním z bitev, než vladaře, který svůj majestát musí dokazovat zbytečným přepychem a okázalostí.

Kromě řečí o tom, jak si povede nový král, se z mnohých stran ozívají domněnky, že za smrt bývalého panovníka Henryho, může střetnutí s Llywellynem, přesněji jeho pozůstatky. Henry sice už dávno nevládnul díky svému věku oslnivým zdravím (což nebylo žádným tajemstvím), ale těžko by se dalo zastřít, kolik si ze souboje přinesl nových jizev a zranění. Je pravděpodobné, že jedno z nich mohlo mít nakonec velký podíl na jeho skonu.

Obrovské armády strážící Montgomery a Pembroke jsou rozpuštěny, vojáci se vrací domů ke svým rodinám a města jsou připravována pro příchod anglických správců. Jediný Rhodri, nyní samozvaný král Walesul, je stále odhodlán bojovat a pomstít smrt Llywelyna. Jeho armáda směřuje přímo k Londýnu.

Rhodriho postup byl zastaven poblíž Oxfordu, kde ho a hrstku jeho věrných sevřeli síly angličanů do kleští armádou z Glouchesteru, která mu napochodovala do týla a armádou pod vedením samotného krále Godwina přicházející od jihu. Proti téměř trojnásobné přesile neměli poslední welští válečníci, kteří se nevzdali, příliš velkou naději. Zdecimovaným zbytkům vojska, které už hnala dopředu hlavně touha po pomstě, se jen s velkými obtížemi podařilo stáhnout k hranicím Montgomery.
Král Godwine formálně požádal Rhodriho, ať ctí památku svého otce a dodržuje podmínky, které on sám navrhnul a ať zanechá tohoto bláznovství (většina spíš ale věří v to, že se Godwinn jen tak nevzdá potěšení z toho až dostihne jeho armádu a i se zbytkem rebelů ho zprovodí ze světa).

Převzetí Montgomery Angličany proběhlo až na pár lokálních potyček poklidně. Z Pembroke vypochodovaly poslední zbytky rozpuštěných armád a hrad je také připraven k předání. O tom, jak skončil Rhodri nikdo moc neví, nejspíše se se zbytky své věrné armády skrývá někde v lesích Walesu a čeká na příležitost pomstít svého otce. Většina lidí mu však už naději nedává a považuje jeho počínání spíše za zneuctění Llywelynovy památky.

Proradní Norové nerespektují uzavřená spojenectví a v krátkém časovém sledu obsadily Irské přístavy, napadly Irské loďstvo a jako by toho nebylo málo, oblehli město Cork na jihu země. Kdo ví, jaké jejich jednání bude mít následky.
Proslýchá se také, že tyto rozkazy snad nevydal král Magnus Haakonson, ale případný dědic koruny, Charles, který se svými oddíly napadl zmiňované město Cork a už čtvrtým rokem se pohybuje po Irském ostrově.

Předávání Welšských měst pod správu Anglie pokračuje a jen Rhodri se zdá se stále nesmířil se svým osudem a snaží se získat výhodou pozici v malé pevnůstce poblíž Glouchesteru.

Norská vojska pod vedením prince Charlese dobyla obležený Cork, za pomoci anglických jednotek. Bitva to pro útočníky nebyla jednoduchá a utrpěli nemalé ztráty.

Rhodri opětovně unikl jen o vlásek smrti. Tentokrát při porážce blízko Gloucestru, kde jeho armáda sice utržila velmi výrazné ztráty, ale dokud neumlkne poslední welšký rebel, nebude vítězství anglické koruny úplné.

Mezitím se v tichosti připravuje převzeti Pembroke.

Říká se, že Rhodri po drtivé porážce od Angličanů nechal zdecimovat své zbývající jednotky. Každému desátému byla uťata hlava na výstrahu těm, kdo by chtěli dezertovat a opustit toto tažení. Ani poslední porážka tedy neukončila rebelie a Rhodriho hrstka věrných, nebo spíše velmi silně zastrašených vojáků, půjde znovu usilovat o nemožné.

V Pembroke už je očekáván příjezd anglické družiny.

V lesích nedaleko Pembroke se opětovně střetla armáda anglické koruny s posledními zbytky vyčerpaných, ale stále odhodlaných welškých rebelů. Ti se odmítli vzdát, přestože čelili mnohonásobné přesile. Došlo ke kruté řeži, při které se welšanům povedlo vybojovat svou cestu z obklíčení a ustoupit do těsné blízkosti pevnosti Pembroke. Krále nemálo namíchlo, že mezi těmi, kterým se povedlo utéct, byl s jistotou i nenáviděný Rhodri, ten který nectí úmluvy a plive na hrob svého otce. Podle slov jeho výsosti je toto však poslední věc, kterou Rhodri ve svém životě udělal a veškeré jeho plané naděje zanedlouho skončí. "Je rychlý běžec, ale smrti neunikne".
Vyčkává se, jak se zachovají obyvatelé Pembroke, které je zatím stále, aspoň formálně, pod správou Walesu. Zdá se ale dost nepravděpodobné, že by stíhané rebely přijmuli pod ochranu svých hradeb. Většina velmi dobře ví, jaký ortel by si nad sebou vyřkli, kdyby se k tomuto nešťastnému kroku odhadlali.

Welšský správce Pembroke se rozhodnul Rhodrimu neposkytnout útočiště. Ten byl tak zanechán na pospas Angličanům, kteří už zároveň začali s přebíráním pevnosti. Co bude s Rhodrim se neví, ale jasné je jedno - nebude to hezký konec...

Anglie pobila u Pembroke poslední zbytky vzbouřenců vedených proradným Rhodrim a ukončila tak vleklou válku se svým úhlavním nepřítelem. Současně s tím převzala oficilálně správu nad poslední welškou provincií. Co se stalo se samotným Rhodrim, se toho moc neví, ale podle nejrůznějších domněnek, byla jeho mrtvola spálena na prach a rozprášena kamsi do lesů (podle mnohých proto, aby ti, co stále oponují Anglii a schvalují jednání Rhodriho, neměli možnost navštěvovat hrob svého "mučedníka").

V Anglickém království mezitím propukly pravé a nefalšované oslavy. Radost lidu z výhry nad Walesem je opravdu znát na každém kroku a nezdá se, že by v nejbližších dnech jen tak utichla. Někteří se už však vrací do svých starých domovů, které jim sebrala válka a pomalu se snaží navázat ve svých životech tam kde předtím skončili.
Anglii pak v nejbližších dnech čeká spousta práce se spouští, kterou všechno to válečné běsnění v jejich provinciích zanechalo.

Anglie se postupně vzpamatovává z válečných útrap. Téměř všude je vidět překotná snaha o nápravu a zvelebení, stejně tak veškeré ozbrojené střety se smrskli pouze na potlačování menších revolt a stíhání lapků na cestách. Dá se však očekávat, že tomu nebude trvat dlouho a Anglická koruna obrátí svou pozornost k Irsku, kde má co do činění i se zrádnými anglickými barony.

Norové za sebou nechali vypleněný Cork, hned na to se nalodili u břehů a odpluli. Poničené město si tak jistě vezmou zpět armády Irů kteří mají tábory nedaleko

Zdá se, že se Anglie začíná naplno zabývat přípravami invaze na Irský ostrov. Mezi městy a pevnostmi se čile přesunují armády a jejich počty den ode dne narůstají. Proslýchá se, že král Godwine dokonce mezi své síly verbuje i proslulé welšké lučištníky (spolu s pár dalšími žoldáky, kteří si stále nezvykli na mír a touží po návštěvě dalších bojišť).

Norské vojsko, které se objevilo u hradu Liffordu, zahynulo ve sněhových závějích, když se na něj vyřítily voje krále O'Briana. Irové mluví o králově dokonalé taktice a jsou si jistí, že pokud bude velet mužům on, porazí jakoukoliv přesilu.

Norské jednotky u Liffordu byly překvapeny a zahnány zpět do lodí. Irský Ostrov je pro ně opravdovým prokletím.

V Anglii se mluví o velikém krveprolití ke kterému došlo poblíž Caernavornu. Na jednom z mostů k této bývalé welšké pevnosti se střetl král Godwine a jeden z výbojných rytířů se svou početnou družinou, který dlouhou dobu využíval probíhající válku Anglie a Walesu, k drancování bezprostředního okolí. Nakonec ho dostihl spravedlivý osud na šibenici, ale povídá se, že ten den také zemřelo na pětset dobrých mužů anglické koruny.
Mezi lidem se šeptá, že za to mohla částečně i králova krutost a bezohlednost s jakou vysílal své muže proti naježeným řadám kopí a krupobití smrtonosných šípů, které se na ně valily při pokusu dostat se co nejrychleji na druhou stranu břehu.

Aliance baronů na svém území rozložila mnoho vojenských táborů a shromažďuje nemalé vojsko. Kam mají namířeno - to neprozradili ani jejich jediným spojencům v boji s britskými pijavicemi.

Podivná substance, nazívaná střelný prach, byla prozatím v popředí zájmu hlavně učenců a alchymistů. Nyní se však velmi silně uvažuje i o vojenském využití této novoty. Přestože nemalý počet lidí na tento výtvor stále nazírá jako na dílo ďáblovo, ohromující síla, kterou tento prášek disponuje je nepřehlédnutelná a tak se najde spousta dalších, kteří velmi ochotně tyto předsudky přehlížejí, jen aby z této síly co nejvíce vytěžili.

Harold Stuart, vzbouřený anglický baron, byl poražen! Celá bitva se odehrála poblíž Derry na mostě, kde se baron pokusil překročit řeku. Byl však zaskočen vojskem skotského krále, které jim vypochodovalo vstříc z Derry a Williamam Wallacem, který se jen několik dní před bitvou vylodil v Irsku. Stuart byl se svou armádou obklíčen a předpokládalo se, že bude naprosto rozdrcen, přesto se mu však podařilo zachránit část své armády.

Norské jednotky vedené nástupníkem trůnu Charlesem, stále pobývají v dobytém a vypleněném Dublinu. Ale jestli se dlouhou dobu nedostaví další úspěch, kdo ví, jak to s Nory bude na Ostrovech vypadat.

Mezi Skoty se mluví o tom, že William Wallace oblehl hrad Lifford, ve kterém se skrývá ten proradný pes Brian, král Irska. Snad dá Bůh Wallacovi dost síl na prolomení hradeb.

Irové jsou v hajzlu.

William Wallace dobyl hrad Lifford. Irové bojovali hrdině až do posledního muže a to včetně krále Briane, který jim velel.
Wallace na znamení uznání a úcty k padlému nepříteli nechal tělo mrtvého krále obložit ledem a poslat do vojenského ležení krále Davina, aby zde mohlo být pohřbeno, jak mu po právu náleží.

Nebýt jedné nevýznamné šarvátky poblíž Londýna s výbojným rytířem, kterého na popravčí špalek dotáhl samotný korunní princ, zdálo by se, že v Anglii pomalu není ani o čem mluvit.

V hradě Liffordu je rušno. Mezi vojáky se povídá, že se snad něco stalo veliteli, hrdinnému Williamu Wallaceovi, při koupeli. No.. rozhodně ho dnes ráno na nástupu neviděli.

A něco se šušká i o dopisu, co nějaký špinavý irský kluk do hradu přinesl.

William Wallace zavražděn! Skotský lid je naplněn zármutkem a zároveň vztekem, neboť je nad slunce jasné, kdo tento podlý čin spáchal - Irové! Ke králi Hewovi dorazila tato smutná zpráva jenom chvíli před spojenými irskými armádami v čele s králem Davinem. Skotského krále v tom okamžení popadl spravedlivý hněv a společně s posilami z Derry a Liffordu smetl tu ubohou sebranku.
Smrt Wallace naplnila srdce Skotů spravedlivým hněvem, jejich hlasy nyní volají po krvi a pomstě. Masakr u Liffordu očividně nezmírnil jejich krvežíznivost a tak dal Hew okamžitě po bitvě rozkaz předvést všechny zajatce a Iry podezřelé z podpory irských armád a krále Davina a nechal je neprodleně popravit. Jejich těla byla spálena bez řádného pohřbu a hlavy odvezeny na mnoha vozech tažených voly k hranicím hradu Trim, kam se po porážce u Liffordu král Davin se zbytky svých armád stáhl.
Král Hew se prý nechal slyšet, že Irsko vymaže z povrchu zemského.

Norové vědí, že jejich působení na ostrovech už nebude mít dlouhého trvání a možná i proto kompletně vyplenili Cork a severně od něj i město Tripperary.

Irské jednotky vedené králem Irska, obléhající Downpatrick byla rozehnána za pomoci posil, které vyslal Norský král Magnus z Castle Town.

Hlavní anglický admirál si utrhl pořádnou ostudu, když nebyl schopen ze západního pobřeží vystrnadit několik pirátských kocábek, přestože vládnul docela značnou převahou. Anglické námořnictvo sice nepřišlo o žádnou loď, ale proslýchá se, že král Godwine se už poohlíží po nové (schopnější) tváři, která by dosavadního admirála nahradila.

Norské nadvládě se v Irsku moc nedaří. Města Cork a Tipperary povstala a jsou plná irských příznivců. Vojáci z Corku dokonce vyhnali norského prince Ulfa až na moře. A v Tipperary se zbrojí, na několik set ozbrojenců se samo přihlásilo k obraně své domoviny.

Admirál Stephen si lehce napravil svou reputaci, když (s čerstvými posilami) poslal ke dnu zbytek pirátské flotily. To však podle zlých jazyků nic nemění na rozhodnutí, že jeho dny, jako hlavního velitele námořnictva jsou i tak sečteny.

Cork byl dobyt a vydrancován! Stalo se tak jen před několika dny, kdy se armáda čerstvých posil ze Skotska v čele se sirem Ruadrim nepozorovaně vylodila na jihu Irska a pod rouškou noci zaútočila na město. Říká se, že prý posádka Corku cosi tušila a na poslední chvíli posílila posádku města a opravila hradby. Před rychlým a prudkým útokem je ale nemohlo ochránit nic. Skotové obsadili hradby velice rychle a tak se většina bitvy odehrála v samotných ulicích města za svitu měsíce. Tam teprve propukla jatka a všeobecný chaos. Říká se, že jedinný, kdo neztratil té noci hlavu, byl sám král Davin - samozřejmě řečeno jen obrazně, protože hned po svém vítězství jej totiž Ruadri nechal setnout a vystavit na náměstí.

Po bitvě dal pak skotský velitel příkaz vydrancovat celé město. Proti tomuto brutálnímu činu se obyvatelstvo pokoušelo bránit. Co ale zmůžou farmáři proti cvičeným vojákům? Všechna srocení davu byla nemilosrdně rozprášena, kdokoliv se pokusil postavit skotským vojákům na odpor byl okamžitě zabit, nebo později popraven na náměstí.

Proslýchá se, že Ruadri ze svého tvrdého rozhodnutí neměl zrovna dvakrát radost, ale prý se musel podřídit "přání" krále Hewa a skotského lidu, kteří se přejí vidět krev Irů téct za smrt svého hrdiny, Williama Wallace.

Povídá se, že jeden z anglických šlechticů ukázal své pravé barvy a otevřeně se přihlásil k revoltě baronů, která má své kořeny na Irském ostrově. Naštěstí se ale údajně nejednalo o nikoho důležitého, kdo by měl na starosti větší část anglických armád. Přes to všechno mnozí prorokují, že se bude houpat velmi vysoko.

Zprávy z Irska jsou poměrně dobré - sir Ruadri upevňuje svoje postavení v Corku, posiluje hlídky a opravuje hradby. Je očividné, že nechce ponechat nic náhodě. Zvlášť, když se jedná o Iry...

Na severu Irska zatím král Hew přepadl hrad Athenry i s irským princem Cormacem v něm. Skotský král má prý pohromadě více vojáků, než obránci hradu, ale kdo ví, jak se situace nakonec vyvine? V každém případě se musí Hewovi přiznat jistých kvalit, protože dovedl vojsko nepozorovaně až k pevnosti, kterou obklíčil a okamžitě zahájil obléhání. Na každý pád bude do konce zimy s tímto obléháním konec...

Přesně podle očekávání dobyl král Hew hrad Athenry a zabil prince Cormaca. Nyní už Irům zbývá jen poslední država ve vnitrozemí.

Aliance Baronů přišla o město Dublin, které bylo po dobytí vydrancováno Norskými vojsky.

Západní pobřeží Anglie se čím dál více hemží tábory plných vojsk a flotilami lodí.

Armáda skotského krále Hew se blíží k poslední irské výspě, městu Tipperary, kde se krčí poslední hrstky ke všemu odhodlaných Irů. Bylo, jednou jen o vlásek, dokonce zabráněno dvěma chystaným atentátům na skotského krále. Zdá se tedy, že skotské prokletí je konečně zlomeno.

Triperary, poslední bašta Irů, je v obležení. Jako první se k městu dostal král Hew, který táhl ze severu z nově dobytého Athenry. Z jihu pak přitáhla část jednotek sira Ruadriho. Říká se, že sám Ruadri prý byl nucen se s celou polovinou armády stáhnout zpět do Corku potlačovat nepokoje.

Také se mluví o tom, že Baroni se konečně rozhoupali k činům a vytáhli proti Skotsku. Zdá se, že největší síla jich táhne na Athenry a na pomoc Triperary, ale přijdou vůbec včas? Skotský král prý požádal v boji s Aliancí o pomoc Nory, naoplátku jim poté nabídl pomoc skotských armád při dobývání Trimu.

Princ Clément se snaží v Tipperary odolat dvojnásobné skotské přesile. Skoti chystají něco podivného. Na město si přichystali šest beranidel. To nebude samo sebou...

Poslední zbytky irského odporu byly smeteny stejně, jako hradby kolem Triperary, když se přes ně přelila skotská síla. V samotné bitvě prý padl princ Clément, když se snažil přeskupit své muže a vyrazit zpět do bitvy. Samotný irský král Ainmere už takové štěstí neměl. Po porážce irských obránců byl vyveden z hradu a přímo na náměstí sťat. Král Hew pak nechal město vydrancovat, říká se ale, že lidé už nekladli takový odpor jako v Corku. Kdo by se také bránil, když tu už není nikdo, kdo by se za ně postavil?

Norské jezdectvo, doplněno o dvě jednotky pěších, podcenilo Alianci a putovalo moc blízko hradu Trim, z kterého vypochodovala armáda a smetla je. Velitel jednotek na Irských ostrovech prý šílel vzteky a prohlásil, že je jen dobře, že se kapitán nevrátil celý, protože by možná dopadl hůře...

Obležení města Dublin bylo Norskými obránci proraženo a rozehnáno. Zbylé jednotky Baronů se navrátily do hradu Trim. Ale mluví se o tom, že Nory teď bolí jakékoli boje, ať už vítězné, nebo prohrané.

Anglické loďstvo se dalo do pohybu a první armády jeho veličenstva Godwina stanuli na Irském pobřeží poblíž Dublinu. Povídá se, že kromě výkvětu šlechty a welškých žoldáků sebou přinesli i pekelné obléhací stroje, před kterými prý ani ty nejsilnější zdi opevnění neobstojí.

Skotské armády se blíží k poslední vzdorující pevnosti na irských ostrovech - Trimu. Říká se, že jejich velitel, Vilém z Angu, žene své vojsko velmi rychlým tempem. Prý, protože chce mít tu čest zasadit v této vleklé vál
Naposledy upravil(a) Fryn dne 2. 1. 2013 18.44, celkem upraveno 52 x.
"Asi zase zastřelím televizi, Featherstoneová..." Herr Starr, Preacher
Uživatelský avatar
The_Balrog
Příspěvky: 5038
Registrován: 3. 8. 2006 7.37
Bydliště: (ಠ_ృ)
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od The_Balrog »

Normálně můj e-mail v profilu,

thebalrog@seznam.cz
„Jmenuju se Natalie. A dělám si, co chci.“
Uživatelský avatar
Alfray
Příspěvky: 1189
Registrován: 15. 8. 2006 20.59
Bydliště: Plzeň
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Alfray »

acc.:skarbi
postavy: Luthor Waldenn
Uživatelský avatar
Jon
Příspěvky: 2538
Registrován: 2. 4. 2007 10.28
Bydliště: Thalie
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Jon »

Přeinstaluju v neděli, prosím, sháníém svou originálku.
Kraki Skengdrang
Uživatelský avatar
The_Balrog
Příspěvky: 5038
Registrován: 3. 8. 2006 7.37
Bydliště: (ಠ_ృ)
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od The_Balrog »

Nicméně Fryn už na mne může vykopnout, ne? Abych zjistil, jestli mi to multiplayerování bude fungovat a tak :)
„Jmenuju se Natalie. A dělám si, co chci.“
Fryn
Příspěvky: 636
Registrován: 31. 7. 2006 21.39

Příspěvek od Fryn »

The_Balrog píše:Nicméně Fryn už na mne může vykopnout, ne? Abych zjistil, jestli mi to multiplayerování bude fungovat a tak :)
To bych mohl, ale nechci nic začínat dokud nemají všichni hráči nainstalovanou aspoň požadovanou verzi hry (a pak vše nastavovat, odehrávat svůj tah znova). Myslím, že do té neděle to půjde přežít :smile: .
"Asi zase zastřelím televizi, Featherstoneová..." Herr Starr, Preacher
Uživatelský avatar
The_Balrog
Příspěvky: 5038
Registrován: 3. 8. 2006 7.37
Bydliště: (ಠ_ృ)
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od The_Balrog »

Chm. :/ Já hledal něco, díky čemu bych mohl zase kreslení odložit na později, ale vidím, že mám smůlu.

Tak do práce, no. *povzdechne si*
„Jmenuju se Natalie. A dělám si, co chci.“
Uživatelský avatar
Alfray
Příspěvky: 1189
Registrován: 15. 8. 2006 20.59
Bydliště: Plzeň
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Alfray »

Nemá někdo Visty a nemá problém s nalezením složky pro ukládání hry? Ne, že bych byl línej to hledat, ale není na to moc času :)
acc.:skarbi
postavy: Luthor Waldenn
Fryn
Příspěvky: 636
Registrován: 31. 7. 2006 21.39

Příspěvek od Fryn »

Alfray píše:Nemá někdo Visty a nemá problém s nalezením složky pro ukládání hry? Ne, že bych byl línej to hledat, ale není na to moc času :)
Pokud máte Visty, tak zkuste pohledat save soubor na tomto umístění C:\Users\*****\AppData\Local\VirtualStore\Program Files\Medieval.….
"Asi zase zastřelím televizi, Featherstoneová..." Herr Starr, Preacher
Uživatelský avatar
hemendo
Příspěvky: 529
Registrován: 5. 5. 2009 15.18

Příspěvek od hemendo »

Nedá se to nějak ONLINE sledovat? Něco jako HLTV v half-life? :clover: :biggrin:

Protože tohle bude určitě nářez...
Fryn
Příspěvky: 636
Registrován: 31. 7. 2006 21.39

Příspěvek od Fryn »

hemendo píše:Nedá se to nějak ONLINE sledovat? Něco jako HLTV v half-life? :clover: :biggrin:

Protože tohle bude určitě nářez...
No, někteří hráči tady možná doprovodí své konání v kampani aspoň nějakým textem :smile:. Jinak jsem zažil takovou hru, při které všichni hráči měli vlastní topicy se svou frakcí, kde své tažení popisovali do detailů, přikládali k tomu obrázky ze hry, konzultovali své kroky s ostatními nehrajícími atd... (ale to se naší kampaně netýká).
"Asi zase zastřelím televizi, Featherstoneová..." Herr Starr, Preacher
Uživatelský avatar
Alfray
Příspěvky: 1189
Registrován: 15. 8. 2006 20.59
Bydliště: Plzeň
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Alfray »

Potvrzuju Frynovu radu. Ta cesta je správně. Jen mi chvíli trvalo, než jsem přišel na to, že je ta složka AppData, skrytá :glare:
acc.:skarbi
postavy: Luthor Waldenn
Uživatelský avatar
The_Balrog
Příspěvky: 5038
Registrován: 3. 8. 2006 7.37
Bydliště: (ಠ_ృ)
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od The_Balrog »

Obrázek
„Jmenuju se Natalie. A dělám si, co chci.“
Fryn
Příspěvky: 636
Registrován: 31. 7. 2006 21.39

Příspěvek od Fryn »

Balrog: No … vidím to tak nějak podobně.

Jone, jak to s tebou vypadá ?
"Asi zase zastřelím televizi, Featherstoneová..." Herr Starr, Preacher
Uživatelský avatar
Jon
Příspěvky: 2538
Registrován: 2. 4. 2007 10.28
Bydliště: Thalie
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Jon »

Teď mám novej komp, takže to se mnou vypadá pozitivně a ve středu večer jsem teoreticky playable.
Kraki Skengdrang
Fryn
Příspěvky: 636
Registrován: 31. 7. 2006 21.39

Příspěvek od Fryn »

Jon píše:Teď mám novej komp, takže to se mnou vypadá pozitivně a ve středu večer jsem teoreticky playable.
Skvělý, beru na vědomí a tak nějak už počítám, že je vše připraveno ke hře. Zítra se tedy odhodlám k zahájení a pošlu svůj tah Balrogovi.

Jinak, Allekoo souhlasil a vzal na sebe čestnou funkci spojenou s tím, že pro nás bude schraňovat hesla, takže jakmile si ho vytvoříte ve hře, pošlete ho Allekoovi do PMky.
"Asi zase zastřelím televizi, Featherstoneová..." Herr Starr, Preacher
Fryn
Příspěvky: 636
Registrován: 31. 7. 2006 21.39

Příspěvek od Fryn »

Takže, první tah odehrán a zaslán Balrogovi.

Na úvod jen něco málo pro tu atmosféru :) http://www.youtube.com/watch?v=froVoV2eHCk

Anglii, jako největší království Britského soustroví, vždy doprovázely nemalé události a problémy, velmi přiznačně úměrné její velikosti. V tuto chvíli se v zemi mezi lidem vzrušeně debatuje o odmítnutí titulu Welškého prince, který byl darovaný samotným panovníkem, muži jménem Llywelyn, jenž se sám neoprávněně pasoval na krále a otevřeně vypověděl válku Anglické koruně. Napětí na Anglicko/Welškých hranicích je doslova cítit a jen se čeká až dojde k prvním šarvátkám. Mluví se také nemálo o rebélii na Irském ostrově zapříčeněnou jakýmsi Brianem O'Neillem, avšak nikdo z domovského ostrova nemá přesné potuchy jak se věci mají a o jak velkou vzporu se jedná.

Nakonec jsem se rozhodl, že zachován možnost realtime bojů, ale používejte ji prosím jen proti rebelům ne hráčům.

Důležité: Každý tah se hraje pouze jednou. Stejně jako jiné multiplayer hry, je i tato založena na vzájemné důvěře, opravdu po mně nechtějte ať zastávám i roli hlídacího psa, je to čistě o zábavě.

Společně s tímto doplněn hlavní příspěvek o nové info.
"Asi zase zastřelím televizi, Featherstoneová..." Herr Starr, Preacher
Uživatelský avatar
The_Balrog
Příspěvky: 5038
Registrován: 3. 8. 2006 7.37
Bydliště: (ಠ_ృ)
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od The_Balrog »

Mám dotaz - jde si někde přečíst diplomatický list poté, co jsem ho na počátku tahu odklikl? JE tam nějaká historie, nebo s ní nemohu počítat a musím si vše pěkně zapamatovat? O:)
„Jmenuju se Natalie. A dělám si, co chci.“
Odpovědět