Shrnutí: Paladini chodí vždycky včas
------------------------------------------------------------------------------------------
Měsíc zaléval svým stříbrným svitem krajinu. Hýčkal ji, objímal, a temné kouty v šeré noci byly za měsíčního světla ještě tmavší. Dlouhé stíny náhrobků vytvářely na půdě rozbředlé prvním jarním táním pruhy.
Královská hrobka byla pořád majestátní, i když pomalu začínala chátrat. Jednomu z chrličů na střeše upadla hlava už před lety a nyní na zemi obrůstala plevelem. Do její rozchechtané tváře zuby času vyhlodaly poněkud oplzlý výraz.
„Je tu takový klid,“ vydechla Siva zasněně.
Ze stínů se plouživou chůzí vynořila zombie. Klátila se ze strany na stranu jako opilý námořník v přístavu a rozrušeně chrčela. Cítila přítomnost živého masa a natahovala se po něm nedočkaně ohnilýma prackama. Bíle zakalené oči se upíraly přímo na ně.
„Víš, že zombie ucítí živé maso na vzdálenost až jedné míle?“ řekla Siva a fascinovaně si zombíka prohlížela. „Nevidí nás, ale cítí.“
Čím byla zombie blíž, tím hlasitě mručela, chrčela a svírala a rozvírala kostlivé prsty, na nichž visely už jen ubohé cáry kůže a masa.
„Asi bude ze spodních pater, je hodně ohnilá,“ konstatovala Siva s téměř vědeckým zaujetím, které by jí mohl závidět lecjaký gnóm.
Ostře to syklo.
Zombie udělal ještě jeden krok a pak jí horní polovina trupu odpadla dozadu a nohy se skácely dopředu.
Zaltais nenuceně odcákl z čepele hnijící maso a vrátil meč do pochvy.
Nohy zombie sebou nekoordinově škubaly, zatímco horní polovina se obrátila a lezla dál k nim. Dokud jí lebku nerozkřápl podpatek těžké boty. Zbytky zahnívajícího mozku se rozcákly a tělo definitivně zcepenělo.
„Hrozně smrdí,“ řekl, jako by to všechno vysvětlovalo a postrčil Sivu směrem od mrtvoly.
Pokračovali pomalu kolem náhrobků.
„Podle hrobu poznáš, jaký kdo je. Hroby ti o lidech prozradí úplně všechno,“ vysvětlovala Siva.
Zaltais došlápl do louže a zaváhal. Měl divný pocit, třebaže ho nedokázal vysvětlit. Jeho instinkt lovce bil na poplach a jemu se nespočetkrát vyplatilo tomu naslouchat. Chytil Sivu za loket a přinutil ji zastavit se.
„Já sem chodím vždycky, když mám pocit jako bych ztrácela strop nad hlavou,“ pokrčila rameny.
„Nemyslíš spíš pevnou půdu pod nohama?“ otázal se.
Sotva to dořekl, půda se jim přímo pod nohama propadla. Než se nadáli, zřítili se do několik sáhů hluboké jámy. Siva dopadla dobře – na Zaltaise. On se při dopadu zabořil až po kolena do bahna a navíc mu něco prasklo v koleni. První záchvěv bolesti byl ostrý a projel mu z nohy až někam do hlavy.
„Hele díra,“ konstatovala Siva, když utichlo sypání se hlíny, a slezla ze Zaltaise.
Kvůli bolevému koleni nebylo zrovna snadné vyprostit se z bahna a navíc ho to stálo jednu botu. Ohmatal stěny jámy, ale nikde nenašel nic, po čem by se dalo vylézt nahoru. Naopak jakýkoli pokus by mohl vést k tomu, že je to tam pohřbí zaživa.
„Budeme muset počkat, až nás někdo najde a vytáhne,“ konstatoval Zaltais a zadíval se na Sivu. V tmě ji viděl jen jako světlejší siluetu.
Sedla si bezstarostně do bláta. Přitáhla si nohy k tělu a objala kolena rukama.
„Nezahrajeme si zatím nějakou hru?“ zeptala se klidně, jako by jen v Tirianu čekali na odjezd lodi.
Zaltais si sedl vedle ní. Musela vědět stejně dobře jako on, že na hřbitov nikdo nechodí. Může trvat celé dny, než je vůbec začnou hledat. Navíc stěny jámy se mohly kdykoli sesunout. Stačilo, aby trochu zapršelo. A v Tirianu pršelo skoro denně.
„Jasně, proč ne. Znáš nějakou?“
K ránu začalo poprchávat. Siva se choulila v Zaltaisově náručí a s hlavou opřenou o jeho hruď spala. Aspoň ona nemusela sedět v tom mokrém marastu. Zaltais měl pocit, že se už asi nikdy nezvedne. Nohy necítil a chlad a mokro odspodu byl krajně nepříjemný.
Siva se zavrtěla a otevřela oči. Zívla.
V noci se část stěny jámy zhroutila a tak jim teď zbývalo jen velmi málo prostoru. Zaltais odhadoval, že jestli se ještě víc rozprší hlína je zasype a pohřbí zaživa dřív než slunce dosáhne poledne.
„Sivo,“ zašeptal Zaltais.
Zvedla k němu svoje šedé oči.
„Možná se odtud nedostaneme.“
Přikývla.
Jejich rty ještě nikdy nebyly tak blízko sebe.
„Víš, jak chutná smrt?“ vydechl a o kousek se sklonil k jejím rtům.
Neuhnula. Naopak posunula se nepatrně k němu. Téměř se dotýkali a vzduch jako by zhoustl náhlým souzněním a vzrušením.
Už se jí chystal políbit, když se odněkud shora ozvalo: „Pane Zaltaisi, paní Sivo, jste v pořádku? Vydržte, hned vás vytáhneme!“
Siva se od něj odtáhla.
„To vypadá, že tu asi neumřeme,“ řekla věcně, jako by se vůbec nic nestalo, a vstala.
Paladini chodí skutečně v pravou chvíli.
To ten idiot nemohl pět minut počkat?!!
Příběhy inspirované Equilibrií
Moderátoři: Dungeon Servant, World Builder, Dungeon Master
V pravou chvíli
Naposledy upravil(a) Selvagion dne 9. 10. 2012 0.15, celkem upraveno 1 x.
Jsem to tu nějak přehlídnul, pěkný.
Aktivní: Febrilia Jr'eile, pořezaná kráska
Srdcovka: Caled Nailo, elfský bard a strážný z Amfiberai
Občasní: Grik, Lainathiel Nesseldë, Siriand Tir'ein, Jednoručka Cyrus, Neotesanec Lutz
Bonus: Knihovna v Amfiberai
Srdcovka: Caled Nailo, elfský bard a strážný z Amfiberai
Občasní: Grik, Lainathiel Nesseldë, Siriand Tir'ein, Jednoručka Cyrus, Neotesanec Lutz
Bonus: Knihovna v Amfiberai
„Nic na tom přece není. Sex je, konec konců, přirozenou součástí života. To byste ostatně jako druid měl vědět.“
Lenwe trochu překvapeně vzhlédl, protože netušil, proč se na konci svého proslovu obrací Aris právě na něj.
„Tak já přece nepopírám, že sex je součástí života,“ řekl opatrně. „Proč ale…“
„Jste jeho přítel. To ho nemůžete – já nevím, poučit?“
„Vy jste asi ještě nikdy nezkoušela Selvagiona o něčem poučit, že?“ povzdechl si Lenwe útrpně.
„Ten jeho strýc ho nepřipravil zrovna nejlépe, což,“ pousmála se Alkaran. „I když, co jsem o něm slyšela, mohlo to být i horší. To se časem určitě poddá.“
„Tím si právě nejsem tak jistá,“ řekla Aris a zamračila se.
„Zkoušel jsem mu to vysvětlit, domluvit mu,“ pokrčil Lenwe rameny. „Ale jak říká Alkaran, má příšerně puritánskou výchovu. Je tvrdohlavý a zabedněný. Co víc mám dělat?“
Aris nespokojeně stiskla rty do tenké linky.
„Dobrá, tak zkuste nějaké méně komplikované vysvětlení. Co třeba motýlci a včeličky a tak. Však víte ne?“
Lenwe se zatvářil pochybovačně. Zatímco Alkaran se tiše dusila smíchy.
V té chvíli hlasitě bouchl prázdný korbel o stůl a z křesla se zvedl Zaltais.
„Když se nemůžete dohodnout, já mu to vysvětlím,“ prohlásil s jazykem již poněkud ztěžklým vypitým vínem.
Aris si ho změřila pochybovačným pohledem.
„Co je? Myslíte si, že nevím…“
„Nezpochybňuji vaše znalosti,“ přerušila ho Aris podrážděně. „Zpochybňuji však vaše kompetence takovou delikátní věc vyřešit. Jestli vám to uniklo, tak moje dcera si ho chce naneštěstí vzít,“ povzdechla si trpce.
„Žádný strachy, mě je to jasný, nechcete, aby svatební noc byla malér,“ zašklebil se Zaltais. A než mohla Aris něco odseknout, dodal: „Já – já jsem delikátnost sama.“
A lehce vrávoravým krokem vykročil udílet lehce.
„Třeba tam ani nedojde,“ nadhodil Lenwe s nadějí. „Cestou je sklad sudů.“
Zaltais rozrazil dveře Selvagionova pokoje a zastihl mladého elfa, jak pečlivě cídí svoji plátovou zbroj. Stříbrný povrch se leskl jako zrcadlo.
„Dobrý den, pane Zaltaisi,“ usmál se Selvagion. „Něco potřebujete?“
„Jo, jdeme do Mithalliru,“ prohlásil Zaltais. „Došlo víno.“
Selvagion si povzdechl a odložil hrudní plát na stůl.
„To jste ve své závislosti na vínu došel tedy už tak daleko, že jste ochoten pít i to, co místní barman vydává za elfí víno?“ řekl Selvagion káravě.
„Ne, ani náhodou. Ale jsem si zcela jist, že z toho chlapa dokážu vymlátit aspoň jeden sud dřív, než ho stačí smíchat s nějakým místním patokem,“ zazubil se Zaltais vítězoslavně.
Selvagion se zamračil.
„Doufám, že je to jen nějaká barvitá metafora, protože jinak si koledujete o problémy se stráží,“ varoval ho. Nicméně se zvedl k odchodu.
„Metafora? Proč myslíš, že tě beru sebou?“ ušklíbl se Zaltais. „Neznáš hru na zlého a hodného elfa?“ zasmál se.
Selvagion si povzdechl.
„Jo, ale než půjdeme,“ zarazil ho Zaltais mezi dveřmi. „Víš, jak jsme byli spolu v Červený lucerně?“
Selvagion zrudl.
„No, tak tak to dělaj motýli.“
Lenwe trochu překvapeně vzhlédl, protože netušil, proč se na konci svého proslovu obrací Aris právě na něj.
„Tak já přece nepopírám, že sex je součástí života,“ řekl opatrně. „Proč ale…“
„Jste jeho přítel. To ho nemůžete – já nevím, poučit?“
„Vy jste asi ještě nikdy nezkoušela Selvagiona o něčem poučit, že?“ povzdechl si Lenwe útrpně.
„Ten jeho strýc ho nepřipravil zrovna nejlépe, což,“ pousmála se Alkaran. „I když, co jsem o něm slyšela, mohlo to být i horší. To se časem určitě poddá.“
„Tím si právě nejsem tak jistá,“ řekla Aris a zamračila se.
„Zkoušel jsem mu to vysvětlit, domluvit mu,“ pokrčil Lenwe rameny. „Ale jak říká Alkaran, má příšerně puritánskou výchovu. Je tvrdohlavý a zabedněný. Co víc mám dělat?“
Aris nespokojeně stiskla rty do tenké linky.
„Dobrá, tak zkuste nějaké méně komplikované vysvětlení. Co třeba motýlci a včeličky a tak. Však víte ne?“
Lenwe se zatvářil pochybovačně. Zatímco Alkaran se tiše dusila smíchy.
V té chvíli hlasitě bouchl prázdný korbel o stůl a z křesla se zvedl Zaltais.
„Když se nemůžete dohodnout, já mu to vysvětlím,“ prohlásil s jazykem již poněkud ztěžklým vypitým vínem.
Aris si ho změřila pochybovačným pohledem.
„Co je? Myslíte si, že nevím…“
„Nezpochybňuji vaše znalosti,“ přerušila ho Aris podrážděně. „Zpochybňuji však vaše kompetence takovou delikátní věc vyřešit. Jestli vám to uniklo, tak moje dcera si ho chce naneštěstí vzít,“ povzdechla si trpce.
„Žádný strachy, mě je to jasný, nechcete, aby svatební noc byla malér,“ zašklebil se Zaltais. A než mohla Aris něco odseknout, dodal: „Já – já jsem delikátnost sama.“
A lehce vrávoravým krokem vykročil udílet lehce.
„Třeba tam ani nedojde,“ nadhodil Lenwe s nadějí. „Cestou je sklad sudů.“
Zaltais rozrazil dveře Selvagionova pokoje a zastihl mladého elfa, jak pečlivě cídí svoji plátovou zbroj. Stříbrný povrch se leskl jako zrcadlo.
„Dobrý den, pane Zaltaisi,“ usmál se Selvagion. „Něco potřebujete?“
„Jo, jdeme do Mithalliru,“ prohlásil Zaltais. „Došlo víno.“
Selvagion si povzdechl a odložil hrudní plát na stůl.
„To jste ve své závislosti na vínu došel tedy už tak daleko, že jste ochoten pít i to, co místní barman vydává za elfí víno?“ řekl Selvagion káravě.
„Ne, ani náhodou. Ale jsem si zcela jist, že z toho chlapa dokážu vymlátit aspoň jeden sud dřív, než ho stačí smíchat s nějakým místním patokem,“ zazubil se Zaltais vítězoslavně.
Selvagion se zamračil.
„Doufám, že je to jen nějaká barvitá metafora, protože jinak si koledujete o problémy se stráží,“ varoval ho. Nicméně se zvedl k odchodu.
„Metafora? Proč myslíš, že tě beru sebou?“ ušklíbl se Zaltais. „Neznáš hru na zlého a hodného elfa?“ zasmál se.
Selvagion si povzdechl.
„Jo, ale než půjdeme,“ zarazil ho Zaltais mezi dveřmi. „Víš, jak jsme byli spolu v Červený lucerně?“
Selvagion zrudl.
„No, tak tak to dělaj motýli.“
sem nevěděl, že Zaltais je takovej barbar a chlastá víno z korbelu :)
Aktivní: Febrilia Jr'eile, pořezaná kráska
Srdcovka: Caled Nailo, elfský bard a strážný z Amfiberai
Občasní: Grik, Lainathiel Nesseldë, Siriand Tir'ein, Jednoručka Cyrus, Neotesanec Lutz
Bonus: Knihovna v Amfiberai
Srdcovka: Caled Nailo, elfský bard a strážný z Amfiberai
Občasní: Grik, Lainathiel Nesseldë, Siriand Tir'ein, Jednoručka Cyrus, Neotesanec Lutz
Bonus: Knihovna v Amfiberai
Tak.. Ten konec mě nějako dostal.. Zlý a hodný elf.. 
Eluriorfin Patson- Mladý, depresovní.. Krev Milující, nemrtvé obdivující.. -Popraven sťatím a následným spálením.
Kricík Šmatalko- Já jsem obchodník, nechceš si zahrát vo zlatku? *Škodolibě se usměje a promne si ruce.* - Zmizel při svých nekalých obchodech
Lembas
Kricík Šmatalko- Já jsem obchodník, nechceš si zahrát vo zlatku? *Škodolibě se usměje a promne si ruce.* - Zmizel při svých nekalých obchodech
Lembas
Hezké.Inaugurace
EDIT: Drobné úpravy
------------------------------------------------------------------
První paprsky slunce klouzající po bělostném kameni mithallirského paláce se dotkly zdobeného masivního rámu brány a do pozvolna se probouzejícího rána zazněly famfáry. Jako by sám Solar dával své požehnání, východ slunce zahořel jako obrovský požár.
V shromážděném davu ho zahučelo jako v úle, ale mocný hlas trubek se snadno prosadil. Zdálo se jako by hudba přicházela odevšad a zároveň odnikud. Bezesporu dílo říšského cechu mágů. Každý k této velkolepé události, kterou Deska nezažila již po mnoho let, chtěl nějak přispět. Konec konců nebylo na škodu udělat si oko u Solarova řádu, který doslova povstal z prachu uplynulých let jako fénix.
„Už! Už jdou!“ dloubla Siva Zaltaise do boku.
„Hm,“ zavrčel Zaltais a obočí se mu mrzutě stáhlo. Úkosem se podíval na Sivu, která vedle něj poskakovala, aby viděla přes toho dlouhána, co stál před nimi, jako by se jednalo o nebezpečného šílence. Chvíli ji pozoroval, a když usoudil, že to už přesahuje všechny meze, kopnul chlapa zezadu pod koleno. Spokojeně se ušklíbl, když hromotluk s výkřikem, který v tom halasu nebylo slyšet, klesl na kolena. Nikdo si toho ani nevšiml, protože zraky všech se upíraly k otevřené bráně.
Zaltais nasadil neutrální výraz a Siva přestala konečně poskakovat, protože už měla dobrý výhled.
Jako první se z šera vynořil vlajkonoš. Kluk tak patnáct let, takový pihovatý výrostek oblečený v šatu mithallirského pážete. Říšská vlajka se zatřepetala v ranním vánku, kterému zručně vypomohli mágové.
„Efekty,“ utrousil Zaltais znechuceně, ale sám nedokázal odtrhnout oči v očekávání toho nejhoršího.
Vykročil ze stínu pomalým důstojným krokem.
„Už! Vidíte!“ vykřikla Siva a ukazovala prstem před sebe. Druhou rukou kroutila Zaltaisovi paží tak, že získal dojem, že se mu snaží vykloubit rameno. Kdo by to do té křehké elfky řekl, měl pocit jako by měl ruku ve svěráku.
„Jo,vidím, nejsem slepej,“ ucedil a odtrhl jí ruku.
„Selvagione!“ zařvala Siva tak, že skoro přehlušila i trubače a ten jejich příšerný rámus. Nejhorší bylo, že začala zase poskakovat a mávat rukou, aby na ně upoutala pozornost elfa nahoře na nádvoří.
Zaltais jí důrazně přišlápl lem šatů. Zapotácela se, ale poskakovat přestala. Hulákat ne.
Selvagion se rozhlédl, pomalu se nadechl a vykročil na nejdůležitější cestu svého života.
„Idiot,“ zamumlal si Zaltais pro sebe.
Selvagionova skvostná zlatá těžká zbroj na slunci jasně zářila, když začal stoupat po schodišti. Krvavě rudý plášť za ním umetal dlažbu. Pod paží nesl helmici s dvěma chocholy – rudý symbolizující spravedlivý hněv a očistný plamen, a bílý znamenající mír a milosrdenství.
„No, nevypadá úžasně!“ dloubla Siva loktem do Zaltaise.
„Ne,“ odsekl Zaltais kousavě.
„Takže ano,“ usmála se na něj Siva tím svým protivným vševědoucím úsměvem.
Po jeho pravé ruce kráčel sir Din, jehož Mithallir poprvé a zcela určitě naposledy mohl spatřit v poloplátové zbroji barvy svěží trávy zdobené zlatem. Nádherná trpasličí práce, prý dar od samotného Vojvody.
„Jen trpaslík může dát darem těžkou zbroj někomu jako je Din,“ odfrkl si Zaltais. „A jak se tam nakrucuje jako páv. Vždyť pro paladina nic pořádně neudělal.“
„Kdybyste paní Nephtys neřekl, že je Solarova děvka a Selvagiona žene do neštěstí, mohl jste tam být taky,“ opáčila Siva suše.
„Neřekl jsem, že žene do neštěstí Selvagiona, ale nás,“ ohradil se Zaltais.
„Já vím, ale myslel jste to tak,“ odvětila Siva nevzrušeně.
Na takovou neomalenost Zaltais nenašel vhodnou odpověď, a tak se moudře rozhodl mlčet.
Po Selvagionově levici kráčel v slavnostní plátové zbroji amfiberaiské stráže Caled coby zástupce Amfiberai.
„To už radši toho potrhlýho druida, než Dina,“ mrmlal Zaltais. „A kde vůbec Lenwe je?“
„Nevím,“ pokrčila Siva rameny.
Za nimi šel sir Van v černo zlaté hrebogovské zbroji se zlatým mečem a vavřínem na hrudi doplněným o symbol rodu Talwigů. Stárnoucí lord Talwig si sotva mohl vybrat lepšího zetě, tedy ne že by měl na výběr, a nastávající nevěstě prý ani trochu nevadil značný věkový rozdíl. Navíc pokud se dalo věřit těm drbům, co se po pohřbu Teskentera III šířily po Desce jako lesní požár, Mithallir se možná právě díval na budoucího tirianského krále.
Průvod uzavírala čestná stráž Ajrisiných rytířů v modrostříbrných zbrojích. Ti zůstali stát pod schody, na jejichž vrcholku na Selvagiona čekala Jeho královská Výsost Nargien I se svou chodí lady Elenis a nejvyšší kněžka Solara paní Nephtys. Král byl oblečen jako paladin v těžké zbroji nebeské modři. Královna měla blankytně modré šaty a nablízku, jako vždy, svoji nepostradatelnou komornou. Paní Nephtys byla v jednoduchých bělostných šatech přepásaných zlatým páskem.
Posledních několik kroků šel Selvagion už sám, neboť jeho doprovod zůstal stát na konci schodiště. Nephtys se na něj usmála a nepatrně mu pokývla hlavou. Selvagion jí úsměv vrátil a pak před nimi poklekl na jedno koleno.
Sir Nargien vzal z rudé podušky meč Viléma, prvního paladina Solara, který byl řádem uchováván jako svatá relikvie.
„Teď mu usekne hlavu, a půjdeme,“ poznamenal Zaltais.
Siva zalovila ve svém bezedném vaku a vytáhla láhev amfiberaiského vína. A beze slova, aniž by odtrhla pohled od ceremonie, ji podala Zaltaisovi.
Zaltais jen pokrčil rameny a otevřel si víno.
Nargien položil meč Selvagionovi na pravé rameno.
„Selvagione te tuin Argyros, z moci mi svěřené a v souladu s vůli Solara, tě tímto prohlašuji paladinem!“
Meč dopadl na Selvagionovo levé rameny.
„Služ věrně s čistým srdcem ideálům dobra, buď světlem v temnotě, buď pomocnou rukou tápajícím a spásou ztraceným.“
Meč opět spočinul na Selvagionově pravém rameni.
„Paladine Selvagione te tuin Argyros, povstaň,“ vybídl ho král, když mu z ramene sundal meč.
Vpřed postoupila paní Nephtys s něčím podlouhým zakrytým bílým plátnem.
„Co by byl paladin bez paladinského meče,“ odhalila skvostný dlouhý meč.
Podle lehkosti s jakou ho držela, musel být meč lehounký a dokonale vyvážený. Jeho stříbrné ostří se třpytilo a zlatá rukojeť vykládaná drahokamy blýskala. Když ho Selvagion vzal do ruky, po ostří přeběhl záblesk a čepel vzplála Solarovým ohněm.
„Dokud budeš silný a věrný, dokud nesejdeš z cesty, ten meč se nikdy nezlomí,“ pousmála se Nephtys. „Solar tě provázej, paladine.“
Selvagion se hluboce uklonil nejdřív králi a královně a potom kněžce.
Elenis mu půvabně pokynula, a Arie se odvážila popojít blíž a poslat mu malý vzdušný polibek.
Selvagion se pousmál.
„Ani se nezačervenal,“ postěžoval si Zaltais a notně si zavdal z lahve, kterou poté otočil dnem vzhůru a suše konstatoval: „Došlo víno.“
------------------------------------------------------------------
První paprsky slunce klouzající po bělostném kameni mithallirského paláce se dotkly zdobeného masivního rámu brány a do pozvolna se probouzejícího rána zazněly famfáry. Jako by sám Solar dával své požehnání, východ slunce zahořel jako obrovský požár.
V shromážděném davu ho zahučelo jako v úle, ale mocný hlas trubek se snadno prosadil. Zdálo se jako by hudba přicházela odevšad a zároveň odnikud. Bezesporu dílo říšského cechu mágů. Každý k této velkolepé události, kterou Deska nezažila již po mnoho let, chtěl nějak přispět. Konec konců nebylo na škodu udělat si oko u Solarova řádu, který doslova povstal z prachu uplynulých let jako fénix.
„Už! Už jdou!“ dloubla Siva Zaltaise do boku.
„Hm,“ zavrčel Zaltais a obočí se mu mrzutě stáhlo. Úkosem se podíval na Sivu, která vedle něj poskakovala, aby viděla přes toho dlouhána, co stál před nimi, jako by se jednalo o nebezpečného šílence. Chvíli ji pozoroval, a když usoudil, že to už přesahuje všechny meze, kopnul chlapa zezadu pod koleno. Spokojeně se ušklíbl, když hromotluk s výkřikem, který v tom halasu nebylo slyšet, klesl na kolena. Nikdo si toho ani nevšiml, protože zraky všech se upíraly k otevřené bráně.
Zaltais nasadil neutrální výraz a Siva přestala konečně poskakovat, protože už měla dobrý výhled.
Jako první se z šera vynořil vlajkonoš. Kluk tak patnáct let, takový pihovatý výrostek oblečený v šatu mithallirského pážete. Říšská vlajka se zatřepetala v ranním vánku, kterému zručně vypomohli mágové.
„Efekty,“ utrousil Zaltais znechuceně, ale sám nedokázal odtrhnout oči v očekávání toho nejhoršího.
Vykročil ze stínu pomalým důstojným krokem.
„Už! Vidíte!“ vykřikla Siva a ukazovala prstem před sebe. Druhou rukou kroutila Zaltaisovi paží tak, že získal dojem, že se mu snaží vykloubit rameno. Kdo by to do té křehké elfky řekl, měl pocit jako by měl ruku ve svěráku.
„Jo,vidím, nejsem slepej,“ ucedil a odtrhl jí ruku.
„Selvagione!“ zařvala Siva tak, že skoro přehlušila i trubače a ten jejich příšerný rámus. Nejhorší bylo, že začala zase poskakovat a mávat rukou, aby na ně upoutala pozornost elfa nahoře na nádvoří.
Zaltais jí důrazně přišlápl lem šatů. Zapotácela se, ale poskakovat přestala. Hulákat ne.
Selvagion se rozhlédl, pomalu se nadechl a vykročil na nejdůležitější cestu svého života.
„Idiot,“ zamumlal si Zaltais pro sebe.
Selvagionova skvostná zlatá těžká zbroj na slunci jasně zářila, když začal stoupat po schodišti. Krvavě rudý plášť za ním umetal dlažbu. Pod paží nesl helmici s dvěma chocholy – rudý symbolizující spravedlivý hněv a očistný plamen, a bílý znamenající mír a milosrdenství.
„No, nevypadá úžasně!“ dloubla Siva loktem do Zaltaise.
„Ne,“ odsekl Zaltais kousavě.
„Takže ano,“ usmála se na něj Siva tím svým protivným vševědoucím úsměvem.
Po jeho pravé ruce kráčel sir Din, jehož Mithallir poprvé a zcela určitě naposledy mohl spatřit v poloplátové zbroji barvy svěží trávy zdobené zlatem. Nádherná trpasličí práce, prý dar od samotného Vojvody.
„Jen trpaslík může dát darem těžkou zbroj někomu jako je Din,“ odfrkl si Zaltais. „A jak se tam nakrucuje jako páv. Vždyť pro paladina nic pořádně neudělal.“
„Kdybyste paní Nephtys neřekl, že je Solarova děvka a Selvagiona žene do neštěstí, mohl jste tam být taky,“ opáčila Siva suše.
„Neřekl jsem, že žene do neštěstí Selvagiona, ale nás,“ ohradil se Zaltais.
„Já vím, ale myslel jste to tak,“ odvětila Siva nevzrušeně.
Na takovou neomalenost Zaltais nenašel vhodnou odpověď, a tak se moudře rozhodl mlčet.
Po Selvagionově levici kráčel v slavnostní plátové zbroji amfiberaiské stráže Caled coby zástupce Amfiberai.
„To už radši toho potrhlýho druida, než Dina,“ mrmlal Zaltais. „A kde vůbec Lenwe je?“
„Nevím,“ pokrčila Siva rameny.
Za nimi šel sir Van v černo zlaté hrebogovské zbroji se zlatým mečem a vavřínem na hrudi doplněným o symbol rodu Talwigů. Stárnoucí lord Talwig si sotva mohl vybrat lepšího zetě, tedy ne že by měl na výběr, a nastávající nevěstě prý ani trochu nevadil značný věkový rozdíl. Navíc pokud se dalo věřit těm drbům, co se po pohřbu Teskentera III šířily po Desce jako lesní požár, Mithallir se možná právě díval na budoucího tirianského krále.
Průvod uzavírala čestná stráž Ajrisiných rytířů v modrostříbrných zbrojích. Ti zůstali stát pod schody, na jejichž vrcholku na Selvagiona čekala Jeho královská Výsost Nargien I se svou chodí lady Elenis a nejvyšší kněžka Solara paní Nephtys. Král byl oblečen jako paladin v těžké zbroji nebeské modři. Královna měla blankytně modré šaty a nablízku, jako vždy, svoji nepostradatelnou komornou. Paní Nephtys byla v jednoduchých bělostných šatech přepásaných zlatým páskem.
Posledních několik kroků šel Selvagion už sám, neboť jeho doprovod zůstal stát na konci schodiště. Nephtys se na něj usmála a nepatrně mu pokývla hlavou. Selvagion jí úsměv vrátil a pak před nimi poklekl na jedno koleno.
Sir Nargien vzal z rudé podušky meč Viléma, prvního paladina Solara, který byl řádem uchováván jako svatá relikvie.
„Teď mu usekne hlavu, a půjdeme,“ poznamenal Zaltais.
Siva zalovila ve svém bezedném vaku a vytáhla láhev amfiberaiského vína. A beze slova, aniž by odtrhla pohled od ceremonie, ji podala Zaltaisovi.
Zaltais jen pokrčil rameny a otevřel si víno.
Nargien položil meč Selvagionovi na pravé rameno.
„Selvagione te tuin Argyros, z moci mi svěřené a v souladu s vůli Solara, tě tímto prohlašuji paladinem!“
Meč dopadl na Selvagionovo levé rameny.
„Služ věrně s čistým srdcem ideálům dobra, buď světlem v temnotě, buď pomocnou rukou tápajícím a spásou ztraceným.“
Meč opět spočinul na Selvagionově pravém rameni.
„Paladine Selvagione te tuin Argyros, povstaň,“ vybídl ho král, když mu z ramene sundal meč.
Vpřed postoupila paní Nephtys s něčím podlouhým zakrytým bílým plátnem.
„Co by byl paladin bez paladinského meče,“ odhalila skvostný dlouhý meč.
Podle lehkosti s jakou ho držela, musel být meč lehounký a dokonale vyvážený. Jeho stříbrné ostří se třpytilo a zlatá rukojeť vykládaná drahokamy blýskala. Když ho Selvagion vzal do ruky, po ostří přeběhl záblesk a čepel vzplála Solarovým ohněm.
„Dokud budeš silný a věrný, dokud nesejdeš z cesty, ten meč se nikdy nezlomí,“ pousmála se Nephtys. „Solar tě provázej, paladine.“
Selvagion se hluboce uklonil nejdřív králi a královně a potom kněžce.
Elenis mu půvabně pokynula, a Arie se odvážila popojít blíž a poslat mu malý vzdušný polibek.
Selvagion se pousmál.
„Ani se nezačervenal,“ postěžoval si Zaltais a notně si zavdal z lahve, kterou poté otočil dnem vzhůru a suše konstatoval: „Došlo víno.“
Naposledy upravil(a) Selvagion dne 27. 1. 2013 8.43, celkem upraveno 1 x.
Spíš z něho udělej takovýho Fidela, místo Kuby Ostrov, místo rumovýho impéria víno... a tak :)
Aktivní: Febrilia Jr'eile, pořezaná kráska
Srdcovka: Caled Nailo, elfský bard a strážný z Amfiberai
Občasní: Grik, Lainathiel Nesseldë, Siriand Tir'ein, Jednoručka Cyrus, Neotesanec Lutz
Bonus: Knihovna v Amfiberai
Srdcovka: Caled Nailo, elfský bard a strážný z Amfiberai
Občasní: Grik, Lainathiel Nesseldë, Siriand Tir'ein, Jednoručka Cyrus, Neotesanec Lutz
Bonus: Knihovna v Amfiberai
Tak aby si Zaltais nestěžoval, že má pořád jen tu láhev vína, tak jsem mu něco přidal 
---------------------------------------------------------------------------------------------------
Stráž se znuděně opírala o halapartnu. Když tu se z hradeb ozvalo: „Jez – dec. Hele, chlapi, je nějakej divnej.“
Velitel hlídky vystoupal nahoru, aby se podíval, co je na jezdci tak zvláštního. A skutečně velký černý kůň, už zdálky statný válečný hřebec, kráčel, co noha nohu mine a potácel se přitom z jedné strany cesty na druhou.
„Přiveďte kněžky, připravte vodu a obvazy!“ rozkázal velitel hlídky. „Drowové opět udeřili, ale poprvé to někdo přežil. Teď už kapitán nebude moc tvrdit, že to byli jen bandité!“
Když jezdec dojel na dohled od brány, dva strážní k němu přiběhli, aby raněnému pomohli ze sedla. Těsně před koněm se však zarazili. Kněžka z Labirova chrámu zůstala stát opodál a nakrčila nosík.
Zaltais se v sedle naklonil dopředu ještě víc, až padl na koňskou šíji. Táhlo to z něj jako ze sudu vína.
„Řídí on,“ sdělil Zaltais muži zákona a poplácal koně.
Velitel hlídky se podmračeně podíval na Zaltaise a pak si prohlédl koně, který měl zjevně problém stát rovně a nohy se mu tak všelijak pletly a rozjížděly.
„U všech bohů, ten kůň je ožralej taky!“
---------------------------------------------------------------------------------------------------
Stráž se znuděně opírala o halapartnu. Když tu se z hradeb ozvalo: „Jez – dec. Hele, chlapi, je nějakej divnej.“
Velitel hlídky vystoupal nahoru, aby se podíval, co je na jezdci tak zvláštního. A skutečně velký černý kůň, už zdálky statný válečný hřebec, kráčel, co noha nohu mine a potácel se přitom z jedné strany cesty na druhou.
„Přiveďte kněžky, připravte vodu a obvazy!“ rozkázal velitel hlídky. „Drowové opět udeřili, ale poprvé to někdo přežil. Teď už kapitán nebude moc tvrdit, že to byli jen bandité!“
Když jezdec dojel na dohled od brány, dva strážní k němu přiběhli, aby raněnému pomohli ze sedla. Těsně před koněm se však zarazili. Kněžka z Labirova chrámu zůstala stát opodál a nakrčila nosík.
Zaltais se v sedle naklonil dopředu ještě víc, až padl na koňskou šíji. Táhlo to z něj jako ze sudu vína.
„Řídí on,“ sdělil Zaltais muži zákona a poplácal koně.
Velitel hlídky se podmračeně podíval na Zaltaise a pak si prohlédl koně, který měl zjevně problém stát rovně a nohy se mu tak všelijak pletly a rozjížděly.
„U všech bohů, ten kůň je ožralej taky!“