Příběhy inspirované Equilibrií

[Selvagion]

Shrnutí: Někdy přijdete o všechno – o rodinu, iluze, naději i duši – a zbude vám jen pomsta

------------------------------------------------------------------

Kdysi dávno obcházeli Desku ztracení duchové. Kam přišli, zanechávali za sebou jen krev a smrt. Měli mnoho jmen, ale nejvíc známí byli jako Mstitelé – přízraky minulosti.
Vynořovali se s posledními paprsky slunce z mlhy a tmy a ráno mizeli s úsvitem, jako mizí mlha nad vodní hladinou.
Jak to vím?
Protože jsem je viděl.
Dost možná jsem byl jedinej a poslední člověk na Desce, kterej je kdy spatřil.
Jedinej člověk, kterej kdy přežil.
Proč?
Řekli mi to.
Abych mohl tenhle příběh vyprávět.

Na Ostrově svítá pozdě. Trvá celou věčnost, než se pára a mlha u pobřeží roztrhá. A stejně brzo se stmívá. Soumrak tu padá rychlejc než hlt pálenky do krku.
Ten večer padal obzvlášť brzo.
Zakotvili jsme ráno a přes den prodali náklad otroků. Kapitán rozdělil peníze, a tak jsme byli bohatí. Na další dva tejdny jsem si mohl dopřát tolik chlastu a děvek, kolik jsem chtěl. Na lodi zůstal jen kapitán. Já se válel na molu s lahví pálenky. Jo, byl jsem ožralej, jak zákon káže. Jenže na některý věci nejste nikdy dost opilí.
Byl jsem klidnej, věděl jsem, že stráž by se postarala o každýho nuzáka, co by se pokusil večer osadu napadnout. Bylo ticho. Vlastně jsem nikdy dřív ani po tom na Ostrově takový ticho nezažil.
Slunce zapadalo. Už ho zbejval jen takovej malej srpeček nad obzorem. To jsem ho uviděl poprvé. Najednou tam stál, jako by se zhmotnil ze samotného vzduchu. Jen černá silueta. Vlasy mu vlály kolem hlavy a paprsky slunce kolem něj plály jako oheň – černý oheň. Stál docela uvolněně. Nebyl nijak velkej a přece mi při pohledu na něj zaskočil chlast v krku.
Byl to ten chlad, co se kolem něj šířil. Jako by v jeho stopách kráčela sama smrt. Zalezl jsem si za sud a doufal, že se chlapi s tím divnym elfem vypořádají. Jenže nikdo se neměl k tomu, aby se byť pohnul.
Viděli jste někdy hada, když se dívá na svou kořist? Jak úplně ztuhne a sama mu div nenakráčí do huby? Tak jsem se cejtil. Přísahám, že i v té tmě jsem viděl, jak mu oči hoří plamenem jako chřtán balora.
Pak se chlapi dali do křiku a vrhli se na něj. On jen pomalu, tak strašně pomalu vytáhl dva krátké meče.
Krev je v zapadajícím slunci černá.
Bylo jí tolik, že jsem cejtil její pach ve vzduchu. Ten elf se pohyboval jako blesk. Kam dopadla čepel jeho mečů, odlétávaly hlavy a ruce a nad tím vším jako fontána stříkala krev.
Chlapi se sbíhali odevšad. Slyšel jsem svist, jak ostří dvou mečů krájelo vzduch, a pak vlhké mlaskavé zvuky, chroptění a tupé rány bezvládných těl.
Já se krčil za sudem a modlil se ke všem dobrým i zlým bohům.
Pak jsem uviděl ji.
Jestli on byl černý oheň, ona byla rudý požár. Zjevila se stejně jako on ze vzduchu jako nějaká bohyně přilákána krví. Její hříva rudých vlasů plála v posledních paprscích slunce jako pochodeň stejně jako její oči. Svírala luk a já jen slyšel, jak vzduchem sviští střely.
Jedna se zabodla do mého sudu. Letky toho šípu byly barvené krví.
Slunce dávno zapadlo, když nastalo ticho, s jakým přichází jen smrt.
A oni dva tam stáli jako zhmotnělá tma.
Přišlo mi to jako celá věčnost, než se vydali na molo přímo ke mně.
Co to nepřiznat, strachy jsem se pochcal, ale chtěl bych vidět vás, jací byste byli hrdinové.
Oni však prošli kolem mě, jako bych pro ně neexistoval.
Byli vychrtlí a bledí jako by právě vstali z hrobu. On měl pravou tvář seškvařenou snad až na kost. Ona vypadala jako by ji někdo podřízl. Přes krk se jí táhla jizva, že by jí taková rána musela useknout palici. Páchli smrtí a rozkladem. Jako by snad ani nebyli už naživu.
Kapitán nikdy nebyl hrdina. Ječel hrozně a dlouho. Nikdy jsem se nešel podívat dovnitř, co s ním udělali. Ale viděl jsem, jak otrlí chlapi, co vraždili a znásilňovali jako denní chleba, blili ještě týdny poté, jen se jim připomnělo, co se v kapitánově kajutě našlo.
Když se vraceli, on se zastavil jen pár kroků ode mne a řekl: „Dokonáno jest.“
Byl jsem zcepenělej strachy.
„Vyřiď světu, že Aris Querrestallö Dy’nei a Sgaile Anirierin splatili staré dluhy.“
Nad obzorem se objevil první záblesk úsvitu. Nemohl jsem věřit, že ta noc hrůzy končí. Vykoukl jsem zpoza sudu a viděl je. Dívali se jeden na druhého a světlo kolem nich sílilo, jak slunce vycházelo. A jako by se v něm rozplývali.
A pak byli prostě pryč. Celej přístav byl posetej mrtvolama a já jedinej mezi nima živej.
Vydržel jsem ještě pár týdnů, než jsem z Ostrova odešel. Od té doby ve snech vídám černý a rudý oheň.
A proto jsem vám vyprávěl tohle, aby Deska věděla, co jsem měl vyřídit. Kvůli čemu jsem zůstal naživu.
Vím, že kdysi dávno náš kapitán potopil loď, na který plulo elfí dítě. To dítě prodal do otroctví. Povídá se, že mu obličej znetvořili popálením nějakým alchymistickým svinstvem. Jeho jméno nikdo nezná. Prej už dávno zdechnul v lese.
Já vím, že jsem ho viděl.
Jeho a ďábla s rudými vlasy.

KONEC

[Selvagion]

Shrnutí: Jak Zaltais měl zvážit, komu se chce po smrti dostat do rukou

----------------------------------------------------------------------------------

Puch zapařené krve byl téměř nesnesitelný. Některá těla se v horkém suchém podnebí pouště už nafoukla a zápach hniloby byl o to větší, že většina z nich byla po smrti ještě dříve, než oddělení hlavy ukončilo jejich nečistou existenci.
Zlomeným kopím se přehraboval v hromadách mrtvých těl, která se nakupila na místech, kde padli stateční lidé, elfové nebo trpaslíci. Druhá válka s Arnudenem byla nepochybně nejkratší a nejkrvavější bitvou v dějinách Desky. Červ byl sice poražen, ale cena, kterou zaplatili, byla vysoká.
Jeho Jasnost korunní princ, vrchní velitel Mithallirské stráže a armády sir Nargien ze Skalního hrádku byl mrtev. Ve smrtelné křeči se Hargudův červ přes něj převalil. Smutná povinnost přivézt vdově mrtvého manžela a králi syna připadla siru Catigernovi, na jehož šlechtickém titulu ještě nestihl ani zaschnout inkoust. V následujících měsících bude lady Elenis potřebovat veškerou podporu, jakou ji může mithallirský lid poskytnout.
Zbytky arnudenských vojů nyní drtila smrtí prince rozzuřená armáda pod velením sira Dina, jenž bude od nynějška znám jako Jednoruký.
Válka byla možná krátká, ale nebyla milosrdná k nikomu.
Selvagion se opřel o zlomenné kopí a setřel si krev, která prosakovala obvazem na hlavě. Pařát nějaké potvory mu rozerval levou polovinu obličeje a připravil ho o oko. Z jeho skvostné elfí zbroje zbyl jen špinavý, proděravělý a zohýbaný šrot. Měl by být v péči kleriků, věděl to. Musel však nejdřív něco udělat a do té doby si nehodlal odpočinout.
Pustil se znovu do hledání v té páchnoucí sklizni táhnoucí se, kam až oko dohlédlo. Včera k večeru někde v těchto místech padl pan Zaltais. Nebyla naděje, že by byl živý. Viděl, jak ho horda nemrtvých strhla na zem. Snažil se dostat k němu a tehdy utrpěl své zranění. Někdo ho odtáhl z boje, i když se bránil. Nakonec upadl do bezvědomí. A Zaltaise už nikdo nespatřil. Zdálo se to neuvěřitelné, že někdo jako on mohl být ztracen. Nakonec to byl tedy jen obyčejný elf stejně smrtelný a omylný jako každý druhý.
Byl rozhodnutý starému příteli prokázat alespoň poslední službu a nedopustit, aby jeho kosti roztahali mrchožrouti po poušti. Najde ho, i kdyby měl obrátit každé tělo na poušti. A pak ho odveze do Amfiberai a dá pohřbít se všemi poctami, jaké si Zaltais zasloužil.
Klopýtal přes těla a odvracel tvář kdykoli našel rozsekané tělo někoho, kdo položil svůj život v boji proti arnudenskému zlu. Už začínal ztrácet naději, když zakopl o něco v písku.
Ztěžka poklekl a vyhrabal přilbu – Zaltaisovu přilbu. Nemohl se mýlit, poznal by ji kdekoli. Dal se do pečlivého prohledávání okolí. Netrvalo dlouho a našel hargolskou pavézu podélně rozštípnutou nějakým strašlivým úderem. O kousek dál okovanou rukavici a odervaný ramenní plát.
Zaltais seděl opřený o nevelký pískovcový kámen a všude kolem něj leželi mrtví. V ruce ještě svíral meč a hleděl před sebe s klidným vyrovnaným výrazem. Vše naznačovalo, že se poté, co byl sražen na zem, dokázal ještě probojovat ven a pobít všechny nepřátele v dohledu. Aby se pak usadil a v klidu a tichu podlehl svým strašlivým zraněním.

*****

„Dovolte, abych vám vyjádřil hlubokou soustrast,“ řekl Selvagion tiše.
Zaltaisovo tělo leželo v domě na márách. Byl umytý a jeho zbroj spravená. Nebýt mrtvolné bledosti, vypadal by, že jen spí.
„Byl to dobrý elf a dobrý přítel,“ dodal šeptem.
Siva pohladila Zaltaise po vlasech a přikývla.
„Pokud byste chtěla pomoci se zařízením obřadu, jsem vám k dispozici,“ řekl ještě, než se s úklonou tiše vytratil z domu, aby elfce poskytl soukromí. Jistě bude pro svého milence truchlit.
Siva přejela Zaltaisovi konečky prstů po tváři a usmála se.

Křup.
Mlask.
„Udělám ti hezké místo na poličce.“

KONEC

[NiamCK]

Pevně doufám, že to jak jsem se u této povídky smála je naprosto normální reakce.

Strefil jsi se přesně do mého typu humoru. Líbí se mi alternativní konec pouště, realističtější vykreslení toho, jak to vlastně mohlo skončit.
Je to krátké, vtipné a chytlavé.
(A samozřejmě se mi líbí, že tam je Siva hehe)

[Naylun]

Kéž by smrt byla pro Zaltaise tím alternativním koncem (nebo alespoň jen jedna). Asi ti, Selvagione, místo na poličcce začnu připravovat taky

[bart 23]

Mě se líbila sice více o těch mstitelích :) … ale podle mě jsou všechny dobré jen tak dále

[Pipi_CZ]

Naprosto žasnu nad tvým podáním, to jsem ti už říkal. Příběhy zní uvěřitelně a skvěle se čtou, to člověka strašně zarývá do děje. Je to skvělý.

[Selvagion]

Pevně doufám, že to jak jsem se u této povídky smála je naprosto normální reakce.

Smích je zcela normální. Měl jsem trochu obavy, jestli konec bude dostatečně pochopitelný.

Asi ti, Selvagione, místo na poličcce začnu připravovat taky

Ale já nemůžu za to, že Zaltais je takové vděčné téma.

[Wolf]

Příběhy zní uvěřitelně a skvěle se čtou, to člověka strašně zarývá do děje.

Přesně

[Anade]

[Tomyn]

Je to pěkný a ke konci i velmi vtipný příběh, jen jedno ti na celém musím vytknout, a to konkrétně tu rozštípnutou Hag Hargoslkou pavézu, tss rozštípnutá, takovej šmejd by trpaslíci nevyrobili :)

[Selvagion]

Ehm, tak řekněme, že to mělo ukázat, jak lítý boj to byl, a pozvednout oslnivý Zaltaisův výkon k nebesům

[Aefar]

Hehehe, ten konec je opravdu vtipný. Úplně v tom vidím Sivinu fascinaci smrtí.

[Naylun]

Možná se nevyrovnám tvému vybroušenému stylu, ale ránu ještě vrátit dokážu. Vnímejte to jako pomstu a interní vtip k nechvalně známé runě klaustrofobie a jedné výpravě do propasti.


Shrnutí: JAK SELVAGION HOLÝ ZADEK NA DROWY VYSTRKOVAL

------------------------------------------------------------------

Selvagion se na okamžik zastavil a zazíral před sebe. Tucty tenkých chlupatých nohou však ani na okamžik nezaváhaly a ty nejrychlejší z nich už se natahovaly po nehybném paladinovi. Kdo vám řekl, že jsem paladin, pane Zaltaisi? Spolu s nimi se pohnul i černý stín příliš velký na to, aby to byl drow nebo elf. Zaltaisovo černé ostří bylo stejně rychlé a nemilosrdné jako vždycky. Zahnutá kusadla stihla sotva cvaknout a stěny chodby už byly pokryté zelenými cákanci a ocelové boty obou bojovníků se brodily ve vrstvě hmyzích tekutin rozmanitých barev a vůní.
"Takhle na Solara dojem neuděláš, Selvagione." Zaltais jediným prudkým pohybem osvobodil dvojici čepelí z objetí slizu a zasunul je zpět do pochvy.
Selvagion zavrtěl hlavou, "Kdo vám řekl, že chci Solara něčím ohromit?"
"Pokud nechceš ohromit jeho, tak koukej, ať ohromíš alespoň ty pavouky," uzavřel nevrle Zaltais, vyprovázejíc Selvagiona zkoumavým pohledem.
"Nemám potřebu dělat dojem na nikoho," odsekl blonďák.
Pravý koutek zkřivil pobavený úsměv, věnovaný okolní temnotě a jedněm uraženým zádům.

…

Selvagion se zbrklým krokem vydal k jedné z bočních chodeb. Zdálo se, že nevnímá nic, ani nikoho kolem.
Zaltais se už nemusel ani ohlížet, aby poznal, že je něco špatně. Že je někdo špatně. Stejně jako "jisté ostří" ví, koho chce zabít, Zaltais věděl, koho brzy zabije on. Vím, že mě máte rád, pane Zaltaisi.
"Udělejte s ním u všech bohů něco." Ze Zaltaisova tónu bylo jasné, že se nechce zdržovat.
"Navrhuju léčbu šokem," nadnesl věcně Ternagion zvaný "Doktor z Hor".
Modrozlatí obrátili oči v sloup, ale Zaltais už nadšeně otvíral ústa, aby Termův návrh schválil.
Selvagion sebou trhnul zrovna v momentu, když se mág přibližoval a v očích už se mu blýskalo.
"Nic se neděje, jen jsem .. to je jedno".
Několik krátkých pohledů, a jeden zklamaný, mu to neuvěřilo, ale šlo se dál.

…

Selvagion se zastavil a nejistě se rozhlédl.
"Selvagione, drž formaci!" zavolal Zaltais, ale nezastavil se v postupu úzkou chodbou.
Mladý elf však jen zkoprněle stál, vypoulil oči a vrhal rychlé pohledy do okolní temnoty. Otočili se na něj už i Modrozlatí a slečna Maireig.
"To je jako vzít děti na pouť," kroutil hlavou čím dál mrzutější Zaltais.
Te'lyn mezitím cvrnkla do okřídlené helmice ze světlé oceli: "Tady Deska."
"Jsem … jsem v pořádku..." vykoktal konečně Selvagion a zatřepal trochu hlavou. "Jen se, totiž …"
"Tak se mi zdá, že zrušení pravidelných hlídek se výrazně podepsalo na disciplíně," přerušil ho důrazně Zaltais.
"Já … už …" blekotal Selvagion a pokračoval jen pomalou ztuhlou chůzí, jako by v sobě něco zadržoval.
"Tak už pojď," znovu ho přerušil Teldrin a s takřka stařeckou vervou ho popohnal deštníkem.
Jeden pohled se sklonil k zemi pod tíhou ostatních.

…

"Kde je zase Selvagion?" Zaltais se rozhlédl a Hněv Amfiberai s nasupeným svistem zmizel v ozdobné pochvě.
"Zůstal někde vzadu," shodli se ostatní rezignovaným tónem.
Zaltais se vydal chodbou zpět a napůl hlasu do ní zařval: "Selvagione, to tam zas na drowy vystrkuješ holý zadek?"
Jaké bylo však jeho překvapení, když se mu po dalších dvaceti krocích otevřel výhled na hubeného elfa v podřepu, osvětleného zlatavou září Solarem požehnané pavézy!
"Já … já … celou cestu jsem to držel..." Selvagion sklopil stydlivě pohled a rychle si natahoval kalhoty.
"U Solara! Když jsem ti říkal, že máš na pavouky udělat dojem, nemyslel jsem tím zrovna tohle."
"Omlouvám se pane Zaltaisi," vyhrkl rudý Selvagion a věnoval nesmělý úsměv okolní temnotě a jedněm usměvavým zádům.
Dva pohledy se od té doby navzájem vyhýbaly.

[Woxa]

Já se docela nasmál, dobrý protiútok

[Tomyn]

checheche poslední odstavec mě fakt rozesmál, teda nachytat elfa paladina v takové pozici, při takové činnosti, no, do dneška jsem si myslel, že tohle elfové nedělají

[Selvagion]

To se vážně povedlo

No, co, si jako myslíte, že paladin nemusí tam, kam jde pěšky i královna?

[Selvagion]

Shrnutí: Dovolím si přidat k Naylunově povídce malý epilog :)

------------------------------------------------------------------

V tunelech, jimiž je Pavoučí propast protkána, je vždycky jediným zvukem jen vzdálené šumění vody a škrábaný šelest pavoučích nožek. Ozvěna vás kolikrát zmate natolik, že máte pocit, jako by vše bylo mnohem blíže, než ve skutečnosti je. A chloupky na krku vám ježí vědomí, že z puklin ve stěnách, hustých stínů, jež ani elfí oko neprohlédne, vás sledují tisíce malých oček.

Někdy ale i pavoučí nožky ustrnou a v tunelech zavládne naprosté ticho. Je to jen tehdy, když stíny ožívají a tančí a mezi těmi malými očky zaplanou rudě oči drowů.

Skupinka drowích zabijáků klouže tunely neslyšena a neviděna jako pára nad močálem. Pavouci se stahují do svých doupat a uvolňují těmto nemilosrdným vrahům cestu. Dnes večer někdo zemře.

Náhle ticho prořízne výkřik plný vzteku, pohany a touhy po pomstě následovaný proudem rychlé rozvzteklené drowštiny. Ostatní se zastaví a poněkud nejistě se zadívají na svého vůdce, který stojí v chodbě doslova bílý vzteky a jeho nenávistné spílání elfům z povrchu se musí rozléhat snad po celé Propasti, jak křičí.

„Až najdu toho, kdo to tady udělal!“ vříská vůdce a zuřivě otírá botu o nejbližší kámen. Zdá se, že dnešní výprava drowů na povrch skončila dříve, než začala.

[camelie]

Pánové je to super, chechtala jsem se snad půl hodiny

[Jon]

To je v rámci paladinského programu prevence před zlem :))

[Onyx]

Taky přidám jeden příběh..

Palácový převrat

Byla krásná letní noc. Obloha se po večerní přeháňce vyjasnila a na nebi se rozzářili tisíce hvězd. Všude v Mithalliru bylo ticho a klid, jen u brány stála nezvyklá dvojce a tiše rozprávěla se strážemi, kteří se snažili stát v pozoru jak nejlépe uměli. Princ Nargien a princezna Elenis si vyšli na malou noční procházku. Oba dva se drželi za ruce se šťastným úsměvem na rtech.

Potichu se rozloučili se strážemi a zamířili k hlavní bráně. Princ dal pokyn a brána se rychle otevřela. Pak s milým úsměvem nechal projít lady Elenis jako první. Ale když princezna pomalu vyšla na cestu před bránou, princovi zmizel ze rtů úsměv a udeřil křehkou dívku v bílých šatech plnou silou do zad. Překvapená lady se skácela do udusané hlíny jako podťatá. Než se stačila vzpamatovat, přiskočili k ní dva strážní a zabodli do jejího těla své halapartny. Elenis byla na místě mrtvá.

Její tělo bezvládně leželo a kolem ní se pomalu rozlévala kaluž krve. Nad tímto děním stál princ Nargien, který se na to celé díval, aniž by pohnul svalem ve tváři. Po tiché a tíživé chvilce princ přeci jen promluvil.

„//Pardon, já se ukliknul.“