Příběhy inspirované Equilibrií

[Naylun]

Ach jo … koně jsem sice chtěl, ale ….
No aspoň už víte, proč jsem chtěl koně statného, co něco vydrží

[camelie]

Moc jsem se nasmála, pěkný

[Selvagion]

Amfiberaiský palác byl ponořen do nočního ticha. Chodby zely prázdnotou, z níž až mrazilo. Kam se poděly stráže? Kde všichni byli?
Mezi sloupy se mihl stín. Pohyboval se neslyšně jako duch. Klouzal z jednoho přítmí do druhého, až by se náhodnému pozorovateli mohlo zdát, že ho jen šálí smysly. Stín postupoval nahoru po honosném schodišti, nikým neviděl a neslyšen. Až stanul před pracovnou místokrále.
Dveře se bez hlesu otevřely, když ruka v rukavici stiskla kliku.
Pracovnu osvětlovala jen záře z krbu. Měkce se rozlévala kolem a barvila kůži prvního královského rádce do ruda. Stál zády ke dveřím a vyhlížel zamyšleně z okna, kde pod příkrovem noci spalo elfí město.
„Zavřete za sebou, pane Zaltaisi, dveře,“ řekl rádce nevzrušeně, aniž by se otočil.
Zaltais nedal nijak najevo překvapení, že si jeho dokonale neslyšného příchodu starý elf všiml. Zavřel dveře a bez vyzvání si z křišťálové karafy na stole nalil plný pohár vína. Pak se rozvalil v křesle a zablácené boty si dal bezostyšně na nízký stolek.
„Jen si poslužte,“ řekl rádce a otočil se od okna.
Zaltais mu beze slova s arogantním úšklebkem pokynul pohárem.
„Nesledoval vás nikdo?“ otázal se rádce a usadil se v křesle naproti němu.
„Pokud ano, už o tom nikomu nepoví,“ uculil se Zaltais.
Rádce nehnul ani brvou, když suše řekl: „To je dobře.“
Zaltais si dovolil povytáhnout lehce jedno obočí. Něco ve výrazu starého elfa nebo snad v tónu, jakým ta slova řekl, ho zaujalo. Sundal nohy ze stolku a narovnal se.
„Proč jste chtěl, abych se sem proplížil jako zloděj?“ zeptal se. „Dokonce jste poslal pryč stráže. Chystáte snad královraždu?“
Zaltais se zadíval do tváře rádce, v níž se nehnul ani sval. Starý elf byl příliš zkušený politik, než aby se z jeho výrazu dalo cokoli vyčíst.
„A kdyby ano?“ otázal se rádce s dokonalým klidem.
„Ale no tak, za koho mne máte,“ usmál se Zaltais mnohoznačně.
„Otázka je, za koho se máte vy,“ oplatil mu rádce úsměv. Pohodlně se opřel v křesle, sepnul ruce a s nečitelným pohledem upřeným na Zaltaise se zeptal: „Máte rád trpaslíky?“
Zaltais zkřivil rty.
„To se ptáte elfa, který seděl za pokus o vraždu trpaslíka?“ odfrkl si Zaltais.
Rádce na něj jen mlčky hleděl.
„Nesnáším je! A celý ten proces, ten slib – Amfiberai by mi mělo děkovat, že ten trpaslík díky mně odtáhnul!“ vyplivl Zaltais podrážděně.
„Možná vám Amfiberai právě poděkovat chce,“ poznamenal rádce tajemně. „Ještě víno?“
Rádce pozvedl karafu a Zaltais nastavil sklenici, aby mu dolil.
„Zaujal jsem vás?“ pousmál se rádce.
„Možná,“ odvětil Zaltais opatrně.
„Jste opatrný, to se mi líbí. Opatrnosti bude zapotřebí,“ řekl rádce. „Do Amfiberai míří skupina trpaslíků, aby se zde usadila.“
Zaltais stiskl rty nevolí.
„Ano, vidím to stejně,“ utrousil rádce. „A proto jste tu. Nechceme je zde, ale z politického hlediska není tak snadné je odtud vykázat.“
„Hledáte někoho na špinavou práci,“ odtušil Zaltais a dopil víno. „Něco vás to ale bude stát.“
Rádce se usmál.
„Vždycky jsem říkal, že každý muž má svoji cenu.“
„Chci koně,“ řekl Zaltais bez váhání. „A titul, když už jsem musel složit tu protivnou přísahu. Chci být amfiberaiský šlechtic. Mít dům, solidní příjem, chci být někdo. Chci, aby si Amfiberai konečně sedlo přede mnou na prdel.“
Rádce tentokrát nedokázal skrýt jistou nevoli.
„Nelíbí se vám to? Najděte si na špinavou práci někoho jinýho,“ řekl Zaltais nesmlouvavě.
„Kůň by neměl být problém. Titul.“ Rádce se odmlčel. „Myslím, že by se to dalo zařídit. Pokud budete ochoten se oženit.“
„Oženit?“ protáhl Zaltais obličej.
„Jiná cesta k titulu nevede. Je hezké, že znáte svoji cenu, která mimochodem není malá, ale jisté oběti budete pro to muset přinést.“
Zaltais zamyšleně pokýval hlavou.
„Pokud se nebude míchat do mých věcí,“ prohlásil nakonec.
„Pokud vy zachováte dekorum,“ kontroloval rádce.
„Dobře, takže o co jde?“ zeptal se Zaltais lenivě a dolil si víno. „Co je to za trpaslíky?“
„Nejde jen o trpaslíky. Chceme, abyste utvořil skupinu důvěryhodných, schopných a diskrétních elfů, kteří utvoří Protitrpasličí Elfí Národní Informační Službu. Vy jediný, budete vědět, že sloužíte přímo místokráli. Skandál si při chycení někoho z vás nemůžeme dovolit. A předpokládáme, že vaše vysoká cena bude zárukou mlčenlivosti i v případě mučení.“
Zaltais se uchechtl.
„Chcete zabít každého všivého trpaslíka, co sem strčí svůj hnusný ksicht, nemám pravdu?“
„Ano,“ řekl rádce trochu kysele. „Jen jsem to nechtěl říkat takhle naplno.“
Zaltais vypadal pobaveně.
„Koně a šlechtický titul,“ řekl Zaltais a dopil zbytek vína v karafě. „A já vám zaručím, že trpaslíky budou v Amfiberai potkávat nešťastné nehody.“
Pak se zvedl k odchodu, ale ještě mezi dveřmi se otočil a řekl: „A doporučuji vám vymyslet pro tu skupinu jiný název. Protože když se z toho udělá zkratka,“ uchechtl se.

[Naylun]

Děkuji

[Alquist]

AU ! Tohle bránici zabolelo ;-) Parádní …

[Pipi_CZ]

Zaltais zabil

[Alquist]

S dovolením použiji a přidám svůj příspěvek.
Rychlá slátanina teď večer. Budťe mírní ;-)
……

Pozdě ale přece …

Mlha pomalu plula mezi náhrobky hřbitova a jako chapadla chobotnice se kusy mlhy plížili po zemi a pohltili vše, co jim stálo v cestě. Kometa opět zářila ve své tajemné kráse a u Mamoníského srázu pomalu ale vytrvale hořel malý ohínek.
Dvě postavy schoulené do plášťů mithallirské armády jemně klepaly zuby
.„Ty vole! Kdo by řekl, že na tý poušti může bejt taky zima jak v…“ nedořekl první z nich s popáleným obličejem.
„… v Ledových horách," dokončil za něj druhý o dost mladší a hezčí na pohled.
„No to jsem úplně nemyslel Maxi, ale dobře, " řekl první a mohutně si odplivl, že slina provedla trojitý přemet a dopadal do písku.
„Drápe?“ zeptal se Max a podrbal se nervózně na bradě.
„No?" řekl Dráp a usmál se, což zrovna při jeho zjevu vypadalo spíš strašidělně než přívětivě.
„Myslíš, že ten jezdec přijede?" řekl Max a rychle se kolem sebe rozhlédl jako sova až si málem ukroutil hlavu.
„Si piš, že přijede," řekl vážně Dráp a poplácal mohutný obouručný meč po jílci.
„Už se těším, až ho seseknu z toho jeho koně," řekl už s úsměvem a znovu si odpliv, avšak slina tentokrát žádnou akrobacii neprovedla.
Poté nastalo ticho a jen občasné zakrákání havrana, který posedával na náhrobcích na hřbitově, přerušilo tuhle noční scenérii.
Nakonec to nekonečné ticho prolomil Dráp:
„Můžeš mi Maxi říct kde je zas Alquist. Pokaždý když máme někde bejt tak buď přijde moc brzo, nebo přijde pozdě anebo nepřijde vůbec,"řekl s mírným rozhořčením.
„No pokud vim tak říkal že potáhne dělo sám že prej si nechce půjčovat mulu že ho ty zvířata nemaj rádi, nebo co,“ řekl klidně Max a trhnul lehce rameny až mu zbroj ukrytá pod pláštěm lehce zacinkala.
Dráp se protáhl a urovnal plátová ramena pod pláštěm.
„Jak toho blba znám tak si to dělo pustil na nohu jak posledně. Popřípadě mu vystřelilo když nechtěl jako na Hrádku,“ řekl Dráp a oba zamručeli když si vzpomněli co jejich kolega způsobil při zaučování nového dělostřelce.
„Jak dlouho že splácel tu střechu? Půl roku?“ zeptal se s úsměvem Max, ale odpovědi se nedočkal.
Dráp vyskočil na nohy a strhl ze sebe plášť chápaje se obouručného meče. Max následoval jeho příkladu a vyskočil na nohy, až se pláštěm neopatrně málem poslal znovu k zemi. Rychle popadl kord a malý pěstní štítek. Nejdříve nic neviděl, ale přesto upíral zrak tam, kam se koukalo jediné Drápovo oko. A opravdu v dálce se přes poušť směrem od Oázy blížila postava přízračného jezdce. Max naprázdno polk, zatímco Dráp se začal usmívat, jak dítě co dostalo lízátko.
Jezdec se blížil závratnou rychlostí. Nozdry přízračného koně ne nadouvaly malými plameny podobné těm, které žhnuly jezdci místo očí. Max se začal třást, a ač se snažil vedle svého staršího kolegy nevypadat, jako blbec moc se mu to nedařilo.
*Hlavně se nepomoč, hlavně se nepomoč* pomyslel si Max, ale ani to se mu úplně nepovedlo.
Jezdec je spatřil a vydal jemný skřek a klapl čelistmi. Dráp se usmál a protočil meč.
„Tak pojeď ty nádhero a já tě pošlu na Druhou stranu!“ vykřikl a naposledy si odplivl.
Jezdec vytasil meč, jenž mu visel u sedla a pobídl koně. První rána může být rozhodující a taky že byla.
Dráp se napřáhl a už meč směřoval k tomu, že jezdce srazí z koně, avšak ten se jen o půl palce vyhnul a pokračoval nezraněn dál. Až moc pozdě si Dráp uvědomil, že on nebyl cílem tohohle prvního nájezdu.
Ocel přízračného jezdce se zablýskla ve světle komety.
„Maxi!“ vykřikl Dráp, ale bylo již pozdě. Čepel prořízla vzduch a tnula do nechráněného krku. Max nestačil ani pozvednout zbraň a jeho vyděšený výraz mu zůstane již navěky. Čepel projela masem jak máslem a hlava odletěla. Tělo padlo na zem jako pytel brambor a se zacinkáním kroužkové košile se svalilo na zem. Hlava dopadla kousek dál.
Dráp začal zuřit. V jediném okamžiku přišel o přítele a dobrého vojáka. Byl tak mladý.
Vzteky zařval, rozkročil se a připravil si meč do střehu. Jezdec otočil koně a vyjel opět proti němu. A i tentokrát Dráp minul. Ačkoliv se jezdec zdál pomalý, opak byl pravdou. Čepel jezdcova meče prosekla ze zpětného seku Drápovy šlachy na pravé noze pod kolenem. Svalil se na zem a meč mu vypadl z ruky. Bolelo to jak ďábel a v noze přestal mít cit. Meč zůstal ležet dál od něj. Jezdec zaklapal čelistmi a pomalu sesedl z koně. Volnou vítěznou chůzí se blížil k ležícímu Drápovi, jenž se snažil doplazit se pro meč. Už se téměř dotýkal jílce když oplátovaná nohy jezdce mu přibila ruku do písku. Dráp zařval a otočil se na záda. Pohlédl do očí jezdce a polkl. Vypadal hrozivě. Jezdec zaklapal čelistmi a napřáhl se k poslednímu úderu. Dráp zavřel oči a smířil se s osudem. Ticho noci prořízlo dlouhé zapískání.
Jezdec zvedl pohled od ležícího Drápa a jeho plamenné oči se zavlnily úděsem.
Ten kdo pískal, byl muž s kloboukem hluboko naraženým do čela. Jediné co vykukovalo, byl nyní úsměv od ucha k uchu a sumčí knír.
„Něco jsem ti přinesl,“ řekl muž s úsměvem a přiložil louči, kterou držel v pravé ruce k zátravce děla.
Prach se vznítil a ozvala se ohlušující rána.
Dělová koule proletěla kousek nad Drápovou hlavou, jezdcovým hrudníkem a rozmetala ho na kusy a zastavila se až o skalku přičemž jen mimoděk roztříštila hlavu přízračnému koni.
Muž začal máchat volnou rukou, aby rozptýlil dým, který výstřel vyvolal. Lehce si odkašlal.
„Uch to byla ale šupa,“ řekl si potichu a zahodil louči do pouště.
Pomalu došel až k Drápovi, který nyní mžoural unaveně do tmy svým jediným okem. Postavil se nad něj.
„Chyběl jsem ti?“ řekl a usmál se.
„Alquiste, já tě zabiju,“ řekl Dráp narovnávaje se a podpíraje lokty.
„Kde jsi byl sakra?“ zařval a podíval se na bezvládné tělo Maxe.
Alquist se rozhlédl a trhnul rameny.
„Trochu zpoždění, no. Buď rád,“ odmlčel se a koukl na bezhlavé tělo.
„Pozdě ale přece,“ dodal potichu a smutně si povzdechl.

[Woxa]

Parádní, obě dvě.

[Anade]

Mě hned na začátku dostal ten název Selviho dílka…

[George]

Tak jsem si konečně přečetl všechny povídky...
Jsem strašně línej a když vidím víc textu, tak to nečtu. Po tom, co jsem si to teď všechno přečetl můžu říct.. takovou chybu už nikdy neudělám.
Kéž by to na EQ vypadalo tak, jak popisuješ v povídkách. :)

Povídky ostatních taky výborný.

[Morgie]

Fajné, lidi!

[dráp]

Pobavil Zaltais a opilý kůň, skvělý nápad

Pěkné Alqiste, líbilo se mi to, hlavně s tím nepomoč se. Jen s tím, že Dráp by si to říkal taky , možná by se na zemi i pochcal

[Naylun]

Konečně jsem dokončil už dávno rozepsanou povídku. Původně to měl být krátký pamflet proti řádu Solara, ale nakonec se to obludně rozrostlo a přiznám se, že tak dlouhý text už jsem nezvládnul moc dobře "zkrotit". Neočekávám tedy, že to vzbudí úspěch jako moje zdejší prvotina (anekdota o paladinovi jdoucím na záchod v Pavoučí propasti), ale skalní fanoušky to snad potěší

Zločin a trest

Knězův hlas se ozvěnou nesl chrámem Solara a podobně jako zvuk pastýřovy flétny konejšil věrné ovečky klečící v dřevěných lavicích. Farmáři, čeledíni, děvečky - všichni vesničané týden co týden přicházeli pro jednoduché ujištění, že světu vládne dobro, spravedlnost a morálka, že tvrdou prací, pomáháním druhým a dobrými skutky zajistí zdraví a prosperitu své rodině. Kněz Pána slunce byl pro ně hlasatelem zákona, osobou bezmezné úcty a jeho slova byla přijímána jako neotřesitelná pravda.

Voxeos si byl své pozice dobře vědom - když se někdy v půlce společné modlitby otevřely vstupní dveře, jeho pevný hlas ani na okamžik nezaváhal a nedal ovečkám čas zvednout hlavy od knih a podivit se nad neočekávaným vyrušením. Naopak, otevřenými dveřmi do přítmí chrámu vnikly paprsky zapadajícího slunce a úzký pruh světla ozářil mozaikovou dlažbu mezi dvěmi řadami lavic, až se dotknul podstavce knězova stolce a zažehnul ohňe mnoha malých zlatých sluncí na jeho honosném rouchu. Vypadalo to, jako by se sám Solar chtěl se svým služebníkem rozloučit a požehnat mu posledním hřejivým dotykem jednoho nataženého zářícího prstu. Kněz se v duchu usmál, a aniž by zpomalil ve své řeči, zamyslel se, zda tento příhodný symbol vůbec nekdo z vesničanů pochopí. Nemusel však přemýšlet dlouho, protože úzký pruh světla zastínila neznámá postava a na chvíli zůstala stát přímo ve dveřích. Kněz si ji prohlédl, aniž by přerušil svou řeč.

Proti světlu nebyly vidět detaily, ale podle ramen muselo jít o muže, dospělého člověka lehce štíhlejší postavy. Vše ostatní zůstalo skryto pod dlouhým splývavým pláštěm a jen pohyby mužovy kápě prozradily, že se rozhlíží a bloumá pohledem po chrámu. Je tu nový … nepochybně cizinec. Ale stejně je to neuctivé, vpadnout sem teď a takhle stát. Muž v plášti stál v sebevědomé póze s rozkročenýma nohama a rukama založenýma na prsou. Nejspíš šlechtic … inkognito, asi na cestách. Ale, kde má doprovod? Hlavní lodí chrámu se ozvaly kroky a postava v teď už jasně rozeznatelném černém plášti zamířila po obvodu chrámu do jedné z bočních svatyň. Voxeos si v duchu povzdychl, otočil list modlitební knihy a pokračoval chvalozpěvem na slunce a moc jeho slunečního Pána. Koutkem oka občas zahlédl, jak se cizinec zastavuje u malých oltářů a otočen zády k němu si prohlíží fresky na stěnách. Kněz mu už téměř přestal věnovat pozornost, když si náhle uvědomil, že se za posledních pár okamžiků záhadná postava nepravděpodobně rychle přesunula až k začátku bočního sloupoví a její kroky přitom nevydaly žádný zvuk. V plynulém přednesu se poprvé objevila stopa zaváhání, když kněz otočil hlavu za neslyšným pohybem cizince, který už procházel pod majestátními oblouky vysoké klenby. Co jsi zač? Proč jsi přišel? Postava byla většinu času v zákrytu mohutných sloupů a kněz tak spíše sledoval stíny míhající se na podlaze a stěnách podle toho, z které strany cizince zrovna osvítila svíce nebo tlumené světlo pronikající malými okny. O několik řádků bězmyšlenkovitě odříkané modlitby dále se však stíny podivně zachvěly, nepřirozeně zkroutily a nakonec zcela zmizely. Pastýřův hlas zakolísal, flétna se na chvíli odmlčela a soustředěný pohled plný vrásek zkontroloval stádo. Žádná z oveček však nevzhlédla ani nezabečela, nepřikládaly tomu důležitost. Krátkou pomlku nejspíš chápaly jako nutné zdůraznění významu pronášených slov. U Solara, mám snad vidiny? Kněz navázal další slokou, ale pohledem pomalu pátral v přítmí chrámu, čelo stažené směsicí údivu a soustředění. Dveře … jsou stále otevřené, opravdu tu byl … snad už odešel?

Sluneční kotouč mezitím téměř celý zmizel za obzorem a bledé tváře světců na podlaze ve středu chrámu se zbravily rudými červánky. Slunce bylo už tak nízko, že tento nyní šarlatový pruh světla vystoupal až k hrudi kněze a plameny zlatých výšivek a ozdob jeho roucha získaly zcela nový odstín. Voxeos byl knězem už dost dlouho na to, aby věděl, že tento symbol ze všech přítomných pochopí jen dvě osoby, a také dost dlouho na to, aby věděl, co má dělat. Solare, můj pane, pohleď na svého služebníka a odhal jeho očím světlo tvé pravdy. Na světlo jenž vystoupí ti, kdo se skrývají ve stínech! Tichou modlitbu zakončilo pozvolné gesto rukou a kněz se hned na to ohlédl. Bylo však pozdě, vrah už byl u něj a s nenucenou rozhodností, jako by mu chtěl jen potřást rukou, ho probodl. Voxeos byl na svůj věk stále velmi bystrý a v mysli už předtím začal druhou modlitbu, mnohem účinnější než tu první, ale tenká dlouhá čepel mu jako ledový osten projela hrudníkem příliš snadno a rychle. Tělo kněze se neovladatelně prohnulo v křečovitém oblouku bolesti, překvapením rozšířené oči zvlhly slzami, ale mysl tam stále byla. Léta mentálních cvičení a kněžské přípravy se zapřela proti nesnesitelným mukám těla a Voxeos silou vůle pokračoval v zaříkání. Těžká kožená rukavice však umlčela jakákoli slova dříve, než se stihla prodrat ke rtům. Vrah silou stisku rozdrtil starcovo tenké hrdlo a zdvihl ho na špičky. Zahalená tvář se pomalu přiblížila k žilami naběhnutému spánku a zastavila se u rudnoucího ucha. Tichý metodický hlas zašeptal: “Říkal jste něco, otče?” Svět se zavlnil slzami a stíny v koutech chrámu se začaly pohybovat, šplhat po zdech a stínit poslední zbytky světla z oken, dokud se neslily v jeden velký, když už ani vůle kněze nedokázala dále bojovat.

Cesta černého ostří je cestou bez předsudků, morálky a zábran. Je cestou toho, kdo pochopil, že skutečný souboj končí smrtí. A že všechny předsudky a povrchní pravidla rytířství jen brání dosažení smrti soupeře ve skutečném boji. Čest nespočívá ve způsobu boje, ale v rozhodnutí, zda bojovat, proč bojovat, a jestli skutečným bojem s cílem smrti. (Černé ostří, 1142 p.v.d., Zaltais)

Pro ostatní se vše odehrálo mnohem rychleji - než si vůbec někdo stihl všimnout, že se něco děje, cizinec už se jakoby kouzlem objevil těsně u kněze. Ruce i čepel se pohnuly v zákrytu širokého ozdobného roucha, a šokované zašumění se z lavic ozvalo až v momentu, kdy se bezvládné tělo Voxeose zády složilo na stolec a hlava se svěsila v záklonu tak, že už ze vstupních dveří byly vidět vyhaslé, do prádna zírající oči. V tom jediném momentu dopadlo světlo posledních červánků na tvář vraha a zlověstně se odrazilo v planoucích očích jeho zamračeného pohledu. A v tom samém okamžiku jediná žena mezi všemi v šoku zírajícími vesničany vykřikla a zkoprněle si zakryla ústa dlaněmi. Než se k ní však kdokoli stihl přidat, vrah už k ní vyrazil pomalým nenuceným krokem, zkrvavený meč stále v pravé ruce. Lidé v lavicích, kolem kterých procházel, rychle skláněli hlavy a instinktivně zaujímali pozici jako při modlitbě. Bylo to jejich jediné maskování a ochrana před pohledem lovícího dravce. Žena v třetí řadě však seděla naprosto nehybně, vyděšený pohled upřený přímo do vrahových očí, které ji celou dobu sledovaly, jako by ji silou své vůle a jejího strachu chtěly udržet v sedačce. Když cizinec stanul přímo před ženou, v chrámu bylo hrobové ticho, místy přerušované jen tichými potlačovanými vzlyky. Žena se neovladatelně třásla - její oči chtěly uhnout planoucímu pohledu, ale nedokázaly se odtrhnout. Strach ji paralyzoval natolik, že se ani nepohnula, když se ruka s čepelí začala pomalu zvedat, a nevydala ani hlásku, když se druhá ruka natáhla směrem k ní. Vrah pomalu, aniž by uhnul pohledem, zvedl z lavice ženinu rozevřenou modlitební knihu, vložil do ní svou tenkou zakrvácenou čepel, s tichým zaklapnutím ji sevřel mezi listy knihy a tahem od záštity po hrot ji očistill od zasychající krve. Když knihu pomalu, téměř úslužným pohybem pokládal zpět, žena se rozechvěla ještě více, sklopila konečně pohled a začala vzlykat v protichůdné směsici strachu a náhlé úlevy. Vrah vrátil čepel kamsi pod černý plášť a neslyšným krokem se vydal k otevřeným dveřím. Nikdo z vesničanů se neodvážil ohlédnout se ještě dlouhou chvíli poté, co se z lesklých kamínků mozaik na podlaze vytratily poslední odlesky západu slunce a chrám Solara nepotemněl postupujícím soumrakem.

* * *

Zaltais tichým úsporným krokem znovu klouzal podél bočního sloupoví v chrámu Solara a tlumeným hlasem splétal jednoduché kouzlo neviditelnosti. Iluze byla téměř dokonalá, z dálky nebylo vidět nic, dokonce ani jeho stín. Lehce našlapující nohy plynule přešly do dobře známého a již tolikrát opakovaného tance a černě oděné tělo elfa připomínalo pantera tiše se plížícího stíny za svou kořistí. Když se kněz začal nervózně rozhlížet, ostře řezanou tvář s výraznou bradou zkřivil pobavený úsměv. Zaltais však nenechal nic náhodě - až příliš dobře znal moc kněžské magie a věděl, že jeho výhoda nad služebníkem Solara je jen dočasná. V momentu, kdy ucítil lehké mravenčení v konečcích prstů, stačilo už jen pár rychlých kroků, aby stanul za příliš pomalu se otáčejícím knězem. Jejich pohledy se konečně setkaly - nad elfím vrahem se tyčila nehybná skála neotřesitelně pevné vůle, ale Voxeos ani zdaleka nebyl jeho první obětí z řad kléru. Většina diváků v lavicích měla hlavy stále ještě skloněné v modlitě, a jen málokdo postřehnul zavlnění knězova roucha, když krátký meč neslyšně projel jeho hrudníkem. Silná ruka v obrněné kožené rukavici sevřela stařecké hrdlo, aby umlčela nově se rodící zaříkadlo. Ale Voxeos pokračoval dál, jeho hlas neumlkl, dokonce ani nezavahál, a naopak ještě nabral na síle. Zaltais zatnul svaly a zesílil stisk, ale bylo to, jako by svíral tuhý nepoddajný dřevěný kořen. Přes veškeré úsilí se z knězových rtů začalo rodit nové kouzlo. Mravenčení bylo tentokrát mnohem silnější a popohnalo vrahovu ruku, když ve spěchu páčila a kroutila čepelí uvnitř starcova hrudníku. Nebyl nikdo, kdo by mohl taková muka vydržet, ale něco bylo špatně. Voxeosův na síle nabývající hlas přese všechna očekávání dokončoval modlitbu a nad elfem začala prosvítat zlatavá záře, jako by si ostré polední slunce našlo cestu skrz kamennou stropní klenbu chrámu. Z řad diváků se navíc ozval dětský smích a Zaltais s překvapením pohlédl na smějící se holčičku v jedné z lavic. Ten zvuk mu byl povědomý a na okamžik pohltil všechny jeho smysly. Chrám se na několik dlouhých vteřin smrštil, převrátil a potemněl, a zůstal v něm jen on, kněz, holčička a její smích.

“Pane Zaltaisi!”, ozval se odněkud zdáli jiný povědomý hlas a vrátil ho do přítomnosti litého boje. Vlna planoucího vzteku vytryskla na povrch jako horká láva a smísila se s řezavou bolestí světelného sloupce, který na elfa seshora udeřil. Dvojice rychle tasených černých čepelí se dala do zuřivého útoku, sekala, bodala a řezala, ale tělo kněze stálo jako kmen vzrostlého dubu, zcela netečné k temnému šílenství krve a oceli. “Pane Zaltaisi, nebudte přece takový mrzout…,” hlas se přiblížil. Byl to on…, jediný hlas, který v Zaltaisovi dokázal zažehnout zlobu strašnější, než vír knězova magického světla rotující kolem jeho těla, spalující zbroj, kůži i maso. Ze světloplachých očí elfa vyhrkly slzy bolesti, zavrávoral a jeho spálené zarudlé ruce se vztekle vydaly do dalšího bezhlavého útoku. “Zase jste pil…,” známý mluvčí mu dotěrně položil ruku zezadu na rameno. Z černé kožené zbroje už zbyly jen kovové výztuhy a na bledé pleti prosvítaly hluboké tepající popáleniny. Zaltaisův svět se houpal jako opilý koráb a jeho blouznící vidění již zcela vyplnňovalo oslepující bílé světlo. “Pane Zaltaisi.” - “Pane Zaltaisi!”

* * *

“Pane Zaltaisi!”, Selvagion znovu jemně zatřásl ramenem neklidně se převalujjícího spícího elfa. Několik dnů a nocí na cestách, nocování venku v brznových mrazících a nedostatek elfího vína si vybraly svou daň. Poslední noc se konečně zastavil v hostinci, aby načerpal nové síly. Jeho věci, včetně působivé sbírky zbraní, byly ponechány tam, kde mu včera odpadly z vínem unavených rukou, a na stole se povalovalo i několik prázdných lahví. Zatuchlý vinný opar vznášející se v pokoji výmluvně dovyprávěl zbytek příběhu včerejšího večera.

Když Zaltais konečně pootevřel oteklé oči, Selvagion k němu stál zády a tlumeným hlasem už někomu za ním vysvětloval: “Pan Zaltais vždy míval problémy s pitím.” Vše bylo stejné, jak si to černovlasý elf pamatoval - darovaná zbroj, kterou stěží unesl, dětsky bloňdaté vlasy spadající na ramena i protivně naivní dobrosdečný tón hlasu. Zaltais potlačil nutkání tasit dýku a vrazit ji mladému paladinovi do zad. Místo toho se s obtížemi zvednul do sedu, lokty se opřel o vínem čpějící stůl a dlaněmi si masíroval čelo, velmi mrzutě zamračené nad nešťěstím dnešního rána. Na kocovinu byl zvyklý, ale málokdy ho z ní probouzela trojice paladinů Solara.

“Nasaď mu pouta Selvagione, čeká nás dlouhá cesta,” popohnal elfa jeden ze starších mužů v rouchu inkvizitora. “Nebude to nutné, pan Zaltais by panu Voxeosovi nic neudělal,” Selvagion se s očekáváním otočil zpět na již sedícího elfa. Ten silou vůle zahnal alkoholové mrákoty a pohlédl na svého dávného přítele. Přítel - to slovo Zaltais nesnášel a při pohledu na bledou dětskou tvář se mu vybavily všechny věci a slova, které ji dokázaly rozzlobit. “Zabil jsem ho, přiznávám se,” v elfově hlase zaznělo pobavené pohrdání a jeho pohled Selvagionovi sděloval nepokrytou radost nad tímto malým psychologickým vítězstvím. Tvář mladého paladina se zasmušila a s tolik povědomou tvrdohlavostí odmítl přiznání zavrtěním hlavou: “Nemusíte hned trucovat pane Zaltaisi, jsem si jist, že se vše ještě vysvětlí.” Zaltais se pomalu postavil na nejisté nohy a lhostejně pohlédl na posledního z trojice, který před něj nyní oficiálním krokem předstoupil. Jeho plátová zbroj byla nablýskaná a zbraně dobře udržované, stál v sebevědomém postoji bojovníka, který si je vědom své plné kontroly nad situací, a v pravé ruce držel okovy. “Já, Servantes Nemilosrdný, paladin řádu Solara, vás jménem Solara zatýkám za vraždu Voxeose, kněze řádu Solara.” - Elf hlasitě škytnul a přitakal: “Je to pravda.” - “Nastav ruce špinavý vrahu, budeš spoután, převezen do věznice a předán k spravedlivému trestu smrti!” Zaltais se nad jeho slovy v duchu pousmál, ochotně napřáhl ruce před sebe, a když se nad nimi paladin nakláněl s želízky, vystřelil rychle hlavou dopředu a zasáhl vyššího muže do kořene nosu. Ozvalo se nepříjemné chrupnutí, urostlý zbrojnoš udělal omráčený krok vzad a složil se na zem. Zaltais se pobaveně zazubil, ale než se stihl plně vzpamatovat ze svého vlastního otřesení, do břicha mu udeřila zatnutá pěst inkvizitora Nikodimuse a téměř mu protlačila žaludek mezi žebry jako těsto cedníkem. Elf se zlomil v pase a spolu se zbytky alkoholu vyvrhnul na ležícího Servantese i včerejší večeři. Hned nato přišla rána tupým předmětem do zátylku a zvracející zhroucená troska ulehla vedle paladina.

* * *

Zaltais se probudil spoutaný na malém rachotícím povozu, který se používal pro převoz hnoje. Hlava mu stále tepala jako kovadlina pod údery kladiva, ale byl už zcela střízlivý. Krajina kolem a slábnoucí odpolední slunce na obzoru prozradily, že musel být mimo skoro celý den. Seděl zády ke směru jízdy a měl tak výhled na Selvagiona, který jel za povozem a zvědavě Zaltaise pozoroval. Dva starší muži jeli vepředu, Servantes táhnul povoz a inkvizitorův kůň jel napřed, ale stále dost blízko na to, aby mohl kdykoli zasáhnout. Byli asi tři dny cesty od Mithalliru, projížděli jednou z mála udržovaných cest protínající řídké lesy rozeseté v pahorkaté krajině a podle slov, která zachytil, se právě chystali utábořit na noc. Zaltais vyzkoušel pevnost lana, kterým byl přivázán ke konstrukci povozu a s křivým úsměvem si prohlédl sice velký, ale jen málo účinný uzel spojující lano s řetězem jeho okovů. “Pěkný uzel Servantesi, opravdu nemilosrdný…, byl jste to vy, doufám?” zavolal Zaltais s předstíranou zvědavostí za sebe. “Hlehť si smvého elhfe. Blzy se bmudneš smmažit v pmekle!” nosový přízvuk odpovědi byl hudbou v Zaltaisových uších. “Inkvizitore, rozuměl jste, co pan rytíř říkal?” zubil se dál pobaveně. “Jmenuje se Nikodimus a patří k nejváženějším členům řádu pane Zaltaisi. Nechte si vaše hulvátské žerty do cely v Mithalliru. Jsem si jist, že si v ní rychle najdete přátele,” napomenul ho Selvagion s důrazem na posledním slově. Černovlasý elf se kysele ušklíbl a ohlédl se za dusáním kopyt inkvizitorova koně. Nikodimus už nebyl nemladší, ale boule na vězňově zátylku a pohmožděná žebra byly jasným důkazem toho, že v pažích plešatějícího muže zůstal dostatek síly na to, aby poslal k zemi i cvičeného bojovníka. Co hůře, na rozdíl od prostoduchého Servantese a naivního Selvagiona byl o poznání moudřejší a zkušenější. Pohled pevných chladných očí nenabízel žádné slitování - připomínal vysoce postavené vojenské důstoníky… hm, nebo vrahy... Zatraceně práce. Zaltais neznal detaily inkvizitorského statutu, ale kromě všeobecného bojového výcviku rozhodně očekával velmi nepříjemnou magii určenou k násilnému potlačování zla a získávání informací proti vůli jejich nositele. Nikodimus byl nebezpečný, ale Zaltais věděl, že v mithallirské pevnosti budou jeho šance ještě mizivější.

Za soumraku se jezdci zastavili na okraji dubového lesíku a rozbili improvizovaný tábor tvořený povozem, vydlabaným ohništěm a trojicí přikrývek rozložených kolem. Jídlo bylo skromné a Zaltaisovu mrzutost prohloubil i fakt, že jediným dostupným nápojem byla čistá voda. Selvagionovi změna Zaltaisovy nálady neušla a poškádlil ho další ze svých dobře míněných rad: “Nebojte se pane Zaltaisi, není svěcená.”

Když vyšly hvězdy, Servantes se nabídl jako první hlídka a pečlivě překontroloval Zaltaisovy okovy i provaz, který je poutal k povozu. “Ale…, kdo mě bude hlídat před Servantesem? … Totiž, mám obavy, že mě chce zabít,” Zaltais vycenil zuby ve výmluvném úsměvu, v němž nebylo po strachu ani stopy. Lidský paladin spočinul rukou na jílci meče a věnoval Zaltaisovi varovný pohled. Ten však pokračoval: “Za tu zbroj se omlouvám, obvykle mám víno pod kontrolou, ale tentokrát jsem to opravdu potřeboval dostat ven,” a svůj výstup podpořil procítěným slastně úlevným zamručením. “Vyřiďte díky Břichodymovi, dostal to ze mě jako mléko z cecku obtěžkané kurvy...” Ještě než si někdo stihl všimnout ruměnce na tváři elfího paladina, Servantes chytil Zaltaise za tuniku a zvedl ho ze sedu tak prudce, že do sebe na okamžik narazili a elf na něj lehce přepadl, než znovu získal rovnováhu. “O cokmoliv se pokmušíš, bumu prvmní, kdno ti vmyřízne tem tbvůj zmijí jazmyk!” zahřměl paladin a odstrčil elfa zpět k povozu. Zaltais se do trávy poroučel až příliš ochotně a podivně se při tom přetočil, takže dopadl na břicho a okovy o sebe zazvonily. Selvagion konejšivě položil ruku na rameno svého horkokrevného druha a Nikodimus se přišel podívat, co se děje. Jeho pátravý pohled na několik vteřin spočinul na Zaltaisovi, plynule přešel k povozu a když nenašel nic podezřelého ani v nejbližším okolí, obrátil se zpět k Servantesovi. “Hlídky po dvou, vzbuďte mě za tři hodiny… a k tomu elfovi se nikdo nepřiblíží, sledujte ho jen z povzdálí, pokud se o nic nepokusí.”

Noc ubíhala pomalu a Zaltais netečně seděl v trávě, ramenem opřený o povoz. Dva paladiné se snažili hlídat hlavně jeho, jen občas zkontrolovali i odpočívajícího Nikodimuse, koně nebo zásoby. Nebylo čeho se bát, na inkvizitora Solara v doprovodu dvou paladinů by se odvážil zaútočit jen málokdo. Servantes většinu času strávil upřeným zíráním na Zaltaise, pokud se zrovna nevěnoval leštění své výzbroje. Zaltais přemýšlel, jestli byl paladinův výraz tak tupý i předtím, než mu dobře mířenou hlavičkou rozdrtil nos na kaši, ale příliš daleko se ve svých úvahách medostal, potože Selvagion na něj neustále dotíral.

“Nevěřím, že jste to byl vy, pane Zaltaisi. Řekl jste to jen, abyste mě rozzlobil.”
“Věř si čemu chceš zrádče elfů,” Zaltais do toho vložil tolik pohrdání a lhostejnosti, kolik dokázal.
“Zrádče? To vy jste beze stopy zmizel a nechal své přátele, aby si o vás dělali starosti.”
“Já NE-mám přátele,” odsekl Zaltais. “A starosti by sis měl dělat spíš ty o sebe, jestli na mě budeš dál mluvit.”
Selvagion to přešel se zamyšleně zvědavým výrazem a pokračoval, jako by to Zaltais ani neřekl: “Kde jste vůbec celá ta léta byl, pane Zaltaisi?”
“Nepamatuji se, propil jsem je po hospodách.”
“Myslíte si, že se mě tak snadno zbavíte?”
“Ne, naštěstí ještě nejsem tak naivní jako ty,” povzdychl si Zaltais.
Selvagion se vesele usmál, “Často jsem na vás vzpomínal a představoval si, co asi děláte.”
“Myslíš ty noci, co jsem strávil U Červené lucerny? Měl by sis už najít nějakou elfku, aby tě zaučila … ne jako Aria a její šlechtické manýry … dopisování, procházky, nesmělé pohledy...,” uchechtl se výsměšně Zaltais.
Selvagion zrudl až na uších. “Aria je velmi slušná a dobře vychovaná elfí dívka, pane Zaltaisi.”
“Tak proč už jsi jí neobtěžkal? … Ah, počkat, já jsem zapomněl… řád Solara ti poskytl jiné… zajímavější zkušenosti.” Zaltais teď vůbec poprvé na Selvagiona zpříma pohlédl, jeho čelo se stáhlo do zamračeného soustředění a v očích mu zaplál tolik povědomý plamen zloby. “Nabídl ti také Voxeos, že tě udělá svým ´pomocníkem´, hmm? Stejně jako tu malou rozkošně nevinnou holčičku? … Ano, její obličejík byl stejně sladký jako ten tvůj, pastva pro oči starého kněze… ale nejen pro oči!” Zaltas s rostoucím vztekem zvyšoval hlas. “Co všechno jsi musel udělat pro to, aby ses stal paladinem?!”
Selvagion pomalu zachmuřeně kroutil hlavou a přemýšlel, co Zaltaise vyprovokovalo k takovému vzteku.

Ale to už byl na scéně Servantes a rázným krokem se blížil k sedícímu vězni, oči planoucí spravedlivým hněvem. Tvář černovlasého elfa zkřivil záludný úsměv. “A, pan Servantes, nehledáte vaši dýku?” Servantes ztuhl uprostřed kroku, rychle si sáhl rukou za opasek, a když nic nenahmatal, vztekle tasil meč. Zaltais už stál na nohou a provaz, kterým byl přivázaný k povozu, volně visel podél jednoho z kol. Pozlacenou dýku držel v obou rukách, jak nejlépe mu okovy dovolovaly. “Promiňte, na okamžik jsem si jí vypůjčil… ale hned vám ji vrátím, pojďte blíž,” Zaltais vycenil zuby v zastrašujícím úsměvu a zaujal volný bojový postoj.
“Pane Zaltaisi! Hned toho nechte!” snažil se střetu zabránit Selvagion, ale Servantes už se na Zaltaise řítil jako rozzuřený býk. Příliš pozdě si přitom všiml, že elf je až podivně strnulý a jeho rty se přitom tiše pohybují. Dva kroky od Zaltaise ho pohltila neproniknutelná temnota a paladin vší silou sekl. Zaltais si byl jistý, že by ho tá rána přepůlila v pase, ale ve skrytu temnoty stihl ustoupit stranou, takže rána jen prosvištěla kolem a paladin ztratil rovnováhu. “Ten meč si s dovolením vypůjčím také,” s omluvným tónem vysvětlil paladinovi velmi neetický obouruční úder jílcem dýky do spánku, který snad ještě zesílila setrvačnost těžkých okovů. Servantes přistál v prachu cesty jako loutka, které někdo přestřihl provázky, a nehýbal se. Zaltais si zasunul dýku za opasek, sebral ze země meč a zkusmo s ním obouruč zatočil. “Pane Zaltaisi! Ihned se vzdejte a položte tu dýku na zem, nebo… nebo budu nucen vás zatknout!” rozrušeně volal Selvagion do černočerné masy temnoty, jako by stále nechtěl přijmou skutečnost, že to Zaltais myslí vážně. Odpovědí mu byl jen pobavený úšklebek na ostře řezané tváři s černými vousy, která ho z blízkosti pár sáhů tiše sledovala.

Než se stihl Zaltais romyslet, co s marně tápajícím paladinem udělá, musel čelit jiné, mnohem vážnější hrozbě. Nikodimus, zřejmě probuzený zvukem boje, už zvedal ze země svůj palcát a štít a analyzujícím pohledem zkoumal polokouli temnoty, od které stál sotva dva kroky. Zaltais proti němu prudce vyrazil - na jednu stranu byl rád, že si inkvizitor nestihne připnout zbroj, ale zároveň si byl jistý, že bude mít konečně příležitost důvěrně poznat magii Solarovy obávané inkvizice. Ve chvíli, kdy služebníku Solara zazářil nad hlavou magický vír malých do široka rozevřených očí pravdivého videní, se už Zaltais odrážel k dlouhému skoku z okraje koule temnoty přímo na svého protivníka. Zkušený elfí vrah věděl, že se jedná o riskantní útok, ale obránce neměl v ruce žádnou lehkou bodnou zbraň, kterou by mohl včas nastavit a probodnout ho s využitím jeho vlastního pohybu. Nikodimus si to zřejmě uvědomil také a na poslední chvíli proti drtivému, ve výskoku vedenému, švihu meče nastavil alespoň svůj štít. Čepel z něj kus odštípla, ale vychýlilo to její dráhu tak, že už jen neškodně sklouzla bokem. Zaltais v duchu tiše zaklel a rozhodl se využít zbytek energie skoku a srazit inkvizitora k zemi. Zpevněné rameno se zabořilo hluboko do Nikodimovy hrudě, obě postavy od sebe odlétly a zakolísaly. Elf dopadl lehce jako kočka a okamžitě vyrazil do nového útoku - bylo mu jasné, že nesmí soupeře nechat použít jakékoli další kouzlo. Inkvizitor dopadl těžkopádněji, ale podařilo se mu udržet se na nohou, a i přes vyražený dech obnovit obranný postoj. Štít zaujmul svou pozici právě včas, aby odklonil další smrtící útok, tentokrát vysokým obloukem na krk. Boj se na chvíli ustálil ve jednom smrtícím rytmu - Zaltais zuřivě útočil a Nikodimus se sotva stíhal bránit. Elf byl mnohem rychlejší, o něco silnější a jeho “vypůjčený” bastard měl větší dosah a více variant útoku, než palcát v ruce inkvizitora. Ten však dokázal plně zúročit své zkušenosti a s chladnou rozvahou využíval kombinaci štítu a zbraně jako výhodu proti okovy spojeným pažím protivníka. Jednou se mu povedlo odrazit zuřící čepel tak, že mohl provést nadějný protiútok palcátem na odkryté rameno, ale elf byl příliš rychlý a jeho reflexy ho včas dostaly pryč z dosahu zbraně, která se mu na hlavě ráno ještě v hostinci nepěkně podepsala. Ze své nevýhody však Zaltais následujícími sériemi útoků znovu vytvořil výhodu a proměnil ji v skutečný zvrat, když předstíraným výpadem na hlavu donutil Nikodimuse zvednou štít výše, než původne chtěl, a poté ho tvrdě nakopnul do odkrytého kolene. Inkvizitorův výcvik mu ani tentokrát nedovolil klesnout bezmocně na zem, ale ztráta rovnávahy byla vše, co rychlý elf potřeboval. Široká čepel bastardu opsala asymetrický vodorovný oblouk a otevřela na prsou cíle zející sečnou ránu. Hned za ní následoval kopanec do břicha, který už služebníkovi Solara konečně ustlal v trávě. Když dopadl na záda, váha jeho štítu a palcátu mu navíc roztáhla ruce do stran a z rány na napnutých prsních svalech vytryskly proudy krve. Zaltais se nad ním s křivým úsměvem sklonil: “Čekal jsem od vás víc. Asi už bych si měl zvyknout, že Solarovci jsou vždy pouze jedno velké zklamání. - Teď si s dovolením vypůjčím klíč od pout.”

Mezitím kouzlo temnoty vyprchalo, ale situace nedala Selvagionovi čas, aby se pořádně zorientoval. Na jedné straně tábora viděl Servantesovo tělo nehybně ležící na břiše, na ruhé straně Zaltaise sklánějícího se nad těžce raněným Nikodimusem s mečem v rukou. Selvagion tasil a okamžitě se rozběhl na pomoc svému veliteli. Cesta se však zdála příliš dlouhá - každý krok trval celé minuty, odpočítávané jen němými myšlenkami a zmatenými dojmy vířícími v jeho hlavě. Pan Zaltais, opravdu ho zabil… Zavraždil Voxeose, teď i Servantese… Jak jste mohl, pane Zaltaisi? … Co se to s vámi stalo? … Chcete zabít i Nikodimuse… ne, to přece nemůžete... nemůžu vám to dovolit… nesmím!

Selvagion pohlédl na široká záda svého dávného přítele a v hlavě mu znovu ožil idealizovaný obraz mistrného elfího bojovníka, který byl ochoten pro své město a rasu udělat vše. Zaltais byl jeho vzorem nejen v umění boje, ale i v mnohých otázkách života a cti. Přestože provedl mnoho hloupých a špatných věcí a někdy se choval velmi hulvátsky, Selvagion vždy věřil, že pod tou mrzutou slupkou je v jádru elf s dobrým srdcem, který si to jen není ochoten přiznat a pro svůj vlastní vnitřní klid navenek popírá princip přátelství. Pod tím vším byl stále hrdina Amfiberai, který zneškodnil desítky drowů, vyhnal několik obtížných trpaslíků a dovedl družinu dobrodruhů k vítězství nad útočící pekelnou legií. Selvagion chtěl Zaltaise poprosit, aby Nikodimuse nechal a vzdal se…, chtěl ho přemluvit, aby složil zbraně. Ale dva mrtví služebníci Solara a jeden umírající dokazovali, že tentokrát se pan Zaltais nezastaví. Selvagion ho chtěl varovně seknout přes ruku s mečem, chtěl ho na plocho zasáhnout do hlavy a omráčit, ale pochyboval o tom, že by to Zaltaise zneškodnilo. I kdyby posledních pět let skutečně strávil popíjením vína a Selvagion na druhé straně absolvoval paladinský výcvik, propast v umění boje mezi nimi byla stále příliš hluboká. Ale mohl vůbec Zaltaise zabít? Byl schopen zabít svého přítele, učitele a vzor - zabít část sebe samotného?

Zaltaisovy ruce se pomalu natahovaly ke krku bezmocně ležícího a silně krvácejícího Nikodimuse. Selvagion zareagoval, ale vše se odehrávalo podivně zpomaleně, jakoby ve snu. Jeho ruka váhavě pozvedla dlouhý meč a zamlžený pohled roztřeseně spočinul mezi lopatkami černovlasého elfa. Já … musím pane Zaltaisi…, splnit povinnost…, slibil jsem…, je to přece zákon… Promiňte mi to pane Zaltaisi, prosím, odpusťte... “Odpusťte mi to!” zakřičel Selvagion nahlas, z očí mu vyhrkly slzy a vší silou se napřáhl k útoku. Ještě než doznělo poslední slovo rozhořčeného výkřiku, elfova mohutná postava se začala otáčet, aby čelila nové hrozbě. Selvagion chtěl meč upustit, doufal, že Zaltaisovi jen neškodně sjede po žebrech, ale kontrolu nad jeho tělem převzal jakýsi hluboko ukrytý instinkt - základní reflex, který tvrdým výcvikem vypěstoval ten, komu se teď měl stát osudným. Hrot dlouhé elfí čepele snadno pronikl hrudním košem a tenkými drážkami vyrytých elfích motivů začala stékat krev. Selvagionovy roztřesené ruce pustily jílec Hněvu Amfiberai a jeho uslzené oči se střetly se Zaltaisovými. V těch ale nebyla výčitka, dokonce ani zloba. Jejich pohled jen pomalu klesnul k meči trčícímu z hrudníku a zračila se v nich pouze jediná věc - hluboké překvapení. Selvagion zachytil Zaltaise v pádu, pomalu ho položil na záda a ve svém rozrušení si ani nevšiml, že Nikodimus se jen s velkými obtížemi zvedá do sedu a téměř bezvládnými pažemi si snaží obvázat krvácející ránu. “Omlouvám se pane Zaltaisi…, musíte mi to odpustit… já … já…,” začal nešťastně koktat... Zaltais mu ale jen pevně stisknul ruku, přitáhl si ho k sobě a s posledními výdechy přerývavě zašeptal: “To... je v pořádku, já... nejsem..., nikdy jsem nebyl... skutečný elf.”

Říká se, že posledním pocitem, který zažije oběť skutečného mistra černého ostří, není strach, zloba nebo žal - je jím překvapení. I ten, kdo je se smrtí smířen a očekává ji, může být zaskočen rychlostí a cestou, kterou přišla. (Černé ostří, 1142 p.v.d., Zaltais)

* * *

S mladým paladinem se točil svět, ale když konečně Zaltaisovi zavřel víčka, všimnul si Nikodimuse a klopýtavě se mu rozběhl na pomoc. Zranění bylo těžké, ale s pomocí obvazů, lektvarů a modliteb se podařilo zastavit krvácení a obnovit základní hybnost inkvizitorových paží. Selvagion se přitom neustále omlouval a zmateně se rozhlížel: “Omlouvám se mistře Nikodimusi, ta temnota… dostal jsem se k vám příliš pozdě, viděl jsem, že vás chtěl zabít… tak jsem… ho probodl. Nechtěl jsem ho zabít, ale… nebylo jak ho zastavit.” Nikodimus se poměrně rychle vzpamatoval z mrákot, a když obhlédl situaci, s bolestivou grimasou vychrchlal: “Klíč… chtěl klíč...” Selvagion se zprvu nechápavě ohlédl na mrtvého Zaltaise, ale pak si všimnul, že jeho spoutané ruce stále něco svírají. Lítost dočasně přebila zvědavost. A skutečně, když opatrně rozevřel elfovy ztuhlé prsty, objevil se malý klíček na roztrženém řetízku. Selvagion zachmuřeně přemýšlel o tom, co to znamená. Možná ho nechtěl zabít…, mohl chtít jen ten klíč? Z úvah ho vytrhl Nikodimus, když mu položil ruku na rameno a snažil se ho uklidnit: “Vedl sis dobře Selvagione… udělal jsi, co bylo nutné. I kdyby mě nechtěl zabít, spáchal už vraždu kněze Solara, pokusil se uniknout zatčení a Servantes je mrtvý.” Selvagion se však vytrhl z pod jeho ruky a rychlým krokem zamířil k Servantesovi. Jeho rozložité tělo leželo na břiše, ruce rozpažené, a na hlavě mu začínala zasychat krev. Obrátil ho tedy na záda, zjistil, že nemá další viditlená zranění a zkusil jeho tep. “Pane Nikodimusi! Servantes… myslím, že žije!” zvolal po chvíli téměř s dětinským nadšením Selvagion a začal mu zkoušet dech a ošetřovat bouli na spánku.

* * *

O několik dní později přijela do Mithalliru trojice jezdců s mrtvolou elfa na dřevěném povozu, který se používal k převozu hnoje. Netrvalo dlouho a Zaltais byl posmrtně odsouzen za vraždu kněze Voxeose a jeho tělo na věky spáleno očistným plamenem Solarovým. Přiznáním a smrtí Zaltaise se celá věc podstatně zjednodušila, proběhlo jen několik porad u Sira Nargiena a vlastní soud už tak byl jen formální. Na základě výslechů Nikodimuse a Selvagiona (které převážily Servantesovu verzi příběhu) sice nakonec Zaltais nebyl obviněn z pokusu o vraždu inkvizitora a paladina Solara, ale neočekávané “oživnutí” Servantese a fakt, že Zaltais opravdu Nikodimovi sebral jen klíč od pout, nenechaly Selvagiona klidného. Stále se musel vracet k úvahám o skutečných motivech Zaltaisova jednání, pochybnostem a zda Voxeose opravdu zabil on.

Když celý případ trochu utichnul, vedení řádu rozhodlo, že Voxeose v nyní opuštěném chrámu nahradí kněžka Nepthys a na Selvagionovo naléhání mu bylo povoleno ji doprovodit. Za několik dní už tedy znovu procházel vesnicemi v okolí chrámu a snažil se najít něco, co předtím přehlédli... jak opravdu k zabití Voxeose došlo. Farmáři se mu sice snažili pomoct a každý z nich mu celou věc rád popsal a poděkoval za to, že tak strašný vrah byl dopaden, ale Selvagiona to neuspokojilo - všechny výpovědi byly podobné a shodovaly se ve všem podstatném: jak vrah vypadal, jak kněze zabil, jak odešel, a že neexistoval žádný zjevný důvod, proč by to vrah dělal (samozřejmě kromě toho, že byl prostě zlý). Sevagion se tedy postupně přeorientoval z hledání odpovědi na otázku, zda byl Zaltais vrahem, na úvahy o tom, proč Voxeose zavraždil. Dávalo to smysl… Zaltais přes všechny své špatné návyky a vlastnosti měl svůj zvláštní kodex cti a lež byla jednou z věcí, která do něj nepatřila. Udělal to i tehdy v Amfiberai při zmařeném pokusu o vraždu trpaslíka Vracase - přiznal se. A přiznal se i nyní. Mysl mladého paladina chtě nechtě znovu přehrávala hrůzná slova, která vrah pronesl oné noci, a jejichž význam byl příliš strašný na to, aby si ho Selvagion dokázal připustit. Přesto mu ta slova planula před očima jako nápis z plamene a nedovolila mu odejít a nechat to být. Po několika dalších dnech váhavého bloumání ho nohy nakonec přece jen zanesly na práh srubu farmářky, jejíž mladá dcerka bývala jednou z chrámových pomocnic.

Selvagion se lehce uklonil hlavou: “Dobrý den paní farmářko Marie, jsem Selvagion te tuin Argyros, paladin řádu Solara. Přijel jsem jako doprovod kněžky Nepthys, která převezme chrám.”
“Vítejte,” odpověděla žena a trochu rozpačitě si utřela zašpiněné ruce, “co pro vás mohu udělat?” Za ní se postupně objevovaly zvědavé hlavy dětí. Jen jedna holčička stála trochu bokem a příliš se o návštěvu nezajímala. Selvagionovi přišla nějak vzdáleně povědomá, ale zdvořile vrátil pozornost zpět k Marii.
“Rád vidím, že se vaší farmě daří, Marie - jste statečná a houževnatá žena.” paladin si ji prohlédnul a usoudil, že i přes špínu z pole a chudé šaty je Marie na lidské poměry celkem pohledná. “Otec tu není?”
“Ne, my žijeme sami, Bert s námi již dlouho není,” odpověděla žena klidně.
“Chápu, že po nedávných událostech to je opovážlivé, ale rád bych se vás jen zeptal na nějaké otázky ohledně celé té věci s panem knězem.”
“Jaké věci...?” zeptala se opatrně žena a ve tváři jí narostly obavy.
“Pan Voxeos, byl přece zavražděn,” vysvětlil trochu zaraženě Selvagion.
“Už jsem před nějakou dobou vše řekla tomu druhému pánovi,” Marie se na Selvagiona zkoumavě zadívala.
“Promiňte, chápu, že je to nepříjemná záležitost, opravdu mě to mrzí. Přesto je to pro mne důležité,” jemně trval na svém Selvagion.
“Děti, běžte si hrát na dvůr, potřebujeme si s panem paladinem popovídat,” začala je farmářka vyhánět ven.
Selvagion si nepohodlně odkašlal: “Vlastně, pokud to nevadí, rád bych se na něco zeptal vaší dcery Auril, paní. Slyšel jsem, že byla v chrámu pomocnicí.”
Marie se na chvíli zarazila a pak přece jen poslala děti ven - jen osamelá holčička s drobnou postavou zůstala a velmi nesměle si prohlížela boty elfího paladina. Když se na ní Selvagion podíval a pokusil se usmát, farmářka udělala krok dopředu a začala nervózně drmolit: “Je mi líto, ale já… rozhodla jsem se, že dceru potřebuju tady na farmě… ano, ...víte, je tu spouta práce, může dávat slepicím, a...a…,” nakonec však se však zalknula a sklopila pohled do země.
“Jistě, to... chápu. Já... přišel jsem kvůli něčemu jinému,” začal rozvážně Selvagion, přistoupil o něco blíž a sklonil se do podřepu, aby na holčičku hleděl zpříma.
“Je dobře, že mamince na farmě pomáháš,” usmál se znovu. Holčička na něj s vážnou tváří poprvé pohlédla a odhrnula si stydlivě pramínek vlasů s obličeje. Na chvíli se přitom odhalilo nepatrně zašpičatělé ouško a Selvagionův úsměv se rychle změnil v nepokryté překvapení.
“Děje se něco, pane… Argyros?” zeptala se Marie nerzvózně, lámajíc si jazyk nad neobvyklým jménem.
“Nic, v pořádku…, já jen…,” Selvagion cítil, jak se mu motá hlava. “Kolik jí je vlastně let?”
“Deset,” žena elfa stále zkoumavě sledovala a jednu ruku měla ochranitelsky položenou na rameni své dcery.
Selvagion se na holčičku znovu zadíval. Měla pohledné rysy po své matce, i když linie jejích tváří a brady byly o něco ostřejší a výraznější. Ve vlasech měla zapletený všemožný nepořádek a stébla slámy, ale ani prach a špína nedokázaly zakrýt jejich sytě černou barvu. Je to vůbec možné? Paladin k půlelfí holčičce natáhnul pomalu dlaň, aby ji pohladil, ale Auril vystrašeně ucukla a snažila se schovat za matčinu zástěru. Její velké smutné oči přitom hledaly únik v mezerách mezi dřevěnými prkny na podlaze.

Elf se malátně zvednul, poodešel k oknu a zahleděl se na sluncem zalité pole pšeničných klasů. Za sebou slyšel kroky a ženský hlas se ho potichu zeptal: ”Je pravda, že ho zabili? Je opravdu mrtvý?”
Selvagion se nedokázal otočit, tak jen slabě pokýval hlavou. Oči ho náhle ze slunečního svitu bolely, v uších mu zvonilo a chtělo se mu křičet… křičet a utíkat. V hlavě se mu znovu přehrála Zaltaisova poslední slova:

Já... nejsem..., nikdy jsem nebyl... skutečný elf.

PS: Místopis a charaktery některých postav (Nikodimus a Servantes) jsou pokroucené, nebo zcela změněné tak, aby se to hodilo příběhu a mým vlastním představám. Nemusí to tedy odpovídat původním reáliím EQ.

[Tomyn]

Celé jsem přečetl a moc hezký příběh s těmi vsuvkami a ten konec...mě dojmul

[Lassair]

Opravdu hodně pěkné.

[DarckDewy]

Nádhera. A na to že to bylo poměrně delší. Se to četlo samo a nejvíce se mi líbily ty citace. Úžasný příběh

[Selvagion]

Úžasný, skvěle napsáno.

[Woxa]

Pěkný počteníčko

[Braenn]

Moc pěkný.

[Niko]

Paráda, hezky sepsáno.