Příběhy inspirované Equilibrií
Moderátoři: Dungeon Servant, World Builder, Dungeon Master
Jen tak dál pánové, jeden kousek lepší než druhý :D
Aktivní: Febrilia Jr'eile, pořezaná kráska
Srdcovka: Caled Nailo, elfský bard a strážný z Amfiberai
Občasní: Grik, Lainathiel Nesseldë, Siriand Tir'ein, Jednoručka Cyrus, Neotesanec Lutz
Bonus: Knihovna v Amfiberai
Srdcovka: Caled Nailo, elfský bard a strážný z Amfiberai
Občasní: Grik, Lainathiel Nesseldë, Siriand Tir'ein, Jednoručka Cyrus, Neotesanec Lutz
Bonus: Knihovna v Amfiberai
Dezert
A teď něco z trochu jiného soudku
Shrnutí: Bardi mají rádi sladké
-------------------------------------------------------------
Caled vsunul klíč do zámku a odemkl. Sundal si plášť a pověsil ho na věšák u dveří, které druhou rukou zavřel a zamkl. Už v té chvíli cítil, že něco není v pořádku.
Rozhlédl se po pokoji. Oheň v krbu tiše plápolal. Na stole byla připravena jako vždy večeře pro dva z výtečné kuchyně pana Aquintase. Vše se zdálo být na svém místě a přece ho zachvátil nepříjemný pocit. Bylo tu totiž nezvyklé ticho.
„Te‘lyn?“
Jeho hlas mu přišel až nepatřičně hlasitý. Sevřel jílec meče a hlavou mu běžely nejrůznější myšlenky. Bandity vyhnala tuhá zima z hor a bylo jich po lesích víc, než mu bylo milé. Také měla amfiberaiská stráž plné ruce práce. Počet přepadení sotva pár kroků za městskou bránou za poslední měsíc rapidně stoupl.
Hrdlo se mu sevřelo úzkostí, když si vzpomněl na ten nadrápaný výhružný vzkaz, co se minulý týden objevil na nástěnce. Že když banditům nedají pokoj, budou toho litovat.
Úplně cítil, jak mu pod zbrojí stéká po zádech ledový pot hrůzy.
Obrátil se ke dveřím a dlouze si prohlížel zámek, aby mu neunikla ani sebemenší stopa po paklíči. Nakolik dokázal říct, zdálo se, že se dveře nikdo nesnažil vypáčit. Ani na rohožce nebylo žádné bláto či jiné nepatřičné stopy, že by u nich byl někdo další.
Znovu se rozhlédl po místnosti a přemýšlel, zda jsou věci opravdu na svých místech. Klouzal pohledem po psacím stole. Kalamář byl daný jinak, ale nebyl si jist, zda to třeba neudělal on sám nebo Te’lyn. Prohlédl knihovnu, avšak knihy byly srovnané přesně, jak to před několika dny sám udělal. Koberec byl ale posunutý a Caled si hned představil, jak do bytu vnikl maskovaný bandita. Připlážil se zezadu k Te’lyn, která rozkládala na stůl mísy a misky. Chytil ji kolem krku a její výkřik zdusil kouskem plátna nasáklým v uspávacím lektvaru. Její bezvládné tělo se pak zhroutilo únosci rovnou do náruče.
Muselo to tak být. Židle, které se zachytila, když padala do mdlob, posunula koberec.
S Caledem se zatočila místnost.
Unesli ji!
Téměř zároveň, co se o něj pokusila slabost z té hrůzy, se svět zbarvil do ruda vztekem. Bandité si právě podepsali rozsudek smrti. Najde si, i kdyby měl Šeré skály obrátit vzhůru nohama. Vybije bandity do posledního. Půjde za velitelem stráže… Ne, půjde za Zaltaisem. Aspoň se konečně zjistí, jestli je pravda, že jím bandité straší své děti.
Ve chvíli, kdy se Caled propracovával do fáze ‚pobít muže, ženy i děti‘ ozval se vedle v ložnici tichounký šramot.
Caled bleskově tasil a s myšlenkou, že tu na něj nejspíš nechali čekat vraha, vykopl dveře. Rozpřáhl se mečem a zůstal v té pozici s pusou dokořán.
V místnosti bylo přítmí. Jen mihotavé svělo zlatých voskovic se rozlévalo po její naolejované kůži a dávalo jí bronzový nádech. Uvelebená na posteli mezi modrými polštáři vypadala jako ten nejlákavější kus karamelu, jaký si dokážete představit. Rozpuštěné vlasy jí spadaly z ramen na ňadra jako vodopád. Její dlouhé řasy se zvedly a safírově modré oči se na něj upřely. Pomalu si olízla rty a laškovně je našpulila.
Caled polknul a pomalu svěsil ruku s mečem.
„Chtěla jsem na tebe počkat s večeří, ale nějak ses opozdil,“ usmála se Te’lyn. „Tak co kdybychom přešli rovnou k dezertu?“
Poznámka pro velitele stráže: Zbroj je poněkud těsná a v krizové situaci je skoro nemožné se z ní dostat rychle.
KONEC
Shrnutí: Bardi mají rádi sladké
-------------------------------------------------------------
Caled vsunul klíč do zámku a odemkl. Sundal si plášť a pověsil ho na věšák u dveří, které druhou rukou zavřel a zamkl. Už v té chvíli cítil, že něco není v pořádku.
Rozhlédl se po pokoji. Oheň v krbu tiše plápolal. Na stole byla připravena jako vždy večeře pro dva z výtečné kuchyně pana Aquintase. Vše se zdálo být na svém místě a přece ho zachvátil nepříjemný pocit. Bylo tu totiž nezvyklé ticho.
„Te‘lyn?“
Jeho hlas mu přišel až nepatřičně hlasitý. Sevřel jílec meče a hlavou mu běžely nejrůznější myšlenky. Bandity vyhnala tuhá zima z hor a bylo jich po lesích víc, než mu bylo milé. Také měla amfiberaiská stráž plné ruce práce. Počet přepadení sotva pár kroků za městskou bránou za poslední měsíc rapidně stoupl.
Hrdlo se mu sevřelo úzkostí, když si vzpomněl na ten nadrápaný výhružný vzkaz, co se minulý týden objevil na nástěnce. Že když banditům nedají pokoj, budou toho litovat.
Úplně cítil, jak mu pod zbrojí stéká po zádech ledový pot hrůzy.
Obrátil se ke dveřím a dlouze si prohlížel zámek, aby mu neunikla ani sebemenší stopa po paklíči. Nakolik dokázal říct, zdálo se, že se dveře nikdo nesnažil vypáčit. Ani na rohožce nebylo žádné bláto či jiné nepatřičné stopy, že by u nich byl někdo další.
Znovu se rozhlédl po místnosti a přemýšlel, zda jsou věci opravdu na svých místech. Klouzal pohledem po psacím stole. Kalamář byl daný jinak, ale nebyl si jist, zda to třeba neudělal on sám nebo Te’lyn. Prohlédl knihovnu, avšak knihy byly srovnané přesně, jak to před několika dny sám udělal. Koberec byl ale posunutý a Caled si hned představil, jak do bytu vnikl maskovaný bandita. Připlážil se zezadu k Te’lyn, která rozkládala na stůl mísy a misky. Chytil ji kolem krku a její výkřik zdusil kouskem plátna nasáklým v uspávacím lektvaru. Její bezvládné tělo se pak zhroutilo únosci rovnou do náruče.
Muselo to tak být. Židle, které se zachytila, když padala do mdlob, posunula koberec.
S Caledem se zatočila místnost.
Unesli ji!
Téměř zároveň, co se o něj pokusila slabost z té hrůzy, se svět zbarvil do ruda vztekem. Bandité si právě podepsali rozsudek smrti. Najde si, i kdyby měl Šeré skály obrátit vzhůru nohama. Vybije bandity do posledního. Půjde za velitelem stráže… Ne, půjde za Zaltaisem. Aspoň se konečně zjistí, jestli je pravda, že jím bandité straší své děti.
Ve chvíli, kdy se Caled propracovával do fáze ‚pobít muže, ženy i děti‘ ozval se vedle v ložnici tichounký šramot.
Caled bleskově tasil a s myšlenkou, že tu na něj nejspíš nechali čekat vraha, vykopl dveře. Rozpřáhl se mečem a zůstal v té pozici s pusou dokořán.
V místnosti bylo přítmí. Jen mihotavé svělo zlatých voskovic se rozlévalo po její naolejované kůži a dávalo jí bronzový nádech. Uvelebená na posteli mezi modrými polštáři vypadala jako ten nejlákavější kus karamelu, jaký si dokážete představit. Rozpuštěné vlasy jí spadaly z ramen na ňadra jako vodopád. Její dlouhé řasy se zvedly a safírově modré oči se na něj upřely. Pomalu si olízla rty a laškovně je našpulila.
Caled polknul a pomalu svěsil ruku s mečem.
„Chtěla jsem na tebe počkat s večeří, ale nějak ses opozdil,“ usmála se Te’lyn. „Tak co kdybychom přešli rovnou k dezertu?“
Poznámka pro velitele stráže: Zbroj je poněkud těsná a v krizové situaci je skoro nemožné se z ní dostat rychle.
KONEC
Lovci démonů
Shrnutí: Něčím se živit musí
---------------------------------------------------------------------------
Došlápl okovanou botou a lebka, práchnivějící tu už celé věky, se s křupnutím rozpadla. Nešlo se pohybovat neslyšně. Vrstva kostí byla nejméně sáh vysoká a pod každým krokem praskaly a posouvaly se. Nestabilnější podloží pro boj si nedovedl představit. Postupoval tmou a doufal, že jeho desetiletími vycvičený zrak a sluch ho nezklamou ani dnes. Jistě Černý válečník vyhrál dříve nebo později každou bitvu, ale zrovna dnes se mu umírat nechtělo. Černý válečník si na něj bude muset ještě chvíli počkat.
Protočil oba meče v krátkém syčivém mlýnku a sklouzl po hromadě kostí na pevnější zem. Jeskyni osvětloval jen lávový vodopád. Bylo tu horko jako v peci a smrad jako v trpasličí putyce. Cítil, jak mu pod pancířem na zádech stéká mezi lopatkami pot. Odsunul ten rozčilující pocit někam dozadu.
Zasunul jeden meč do pochvy u pasu a vytáhl svitek. V rychlosti přečetl magickou formuli. Zasvrběla ho kůže a chlupy vzadu na krku se mu zježily. Když však jdete bojovat s démony, pohrdl by magickou ochranou jen blázen.
Znovu tasil druhý meč a vykročil opatrně vpřed. Vyjma hučení masy žhnoucí roztavené horniny přepadající přes okraj srázu a mizející kdesi v hlubinách, tu bylo ticho. Odpor ustal již dávno. Buď došli démoni, nebo pochopili, že se s ním nemohou měřit. Anebo měli připraveného něco v záloze.
Ucítil tu věc dřív, než ji vůbec spatřil. Efektivním, leč nikterak efektním, přemetem se dostal z dosahu. Nedopadl zrovna nejlépe. Pravou nohou špatně došlápl a některé pláty zbroje se mu zařízly i přes spodní vrstvu šatstva do masa. To se už tak stává, když se pokoušíte o akrobatické kousky v těžké plnoplátové zbroji. Jenže právě kvůli takovýmhle chvílím tohle trénoval, až měl kůži rozedřenou do živého masa. Dnes se mu to vyplatilo.
Mihlo se to spíš na okraji jeho mysli, než jako skutečný stín v temnotách jeskyně. Vnímal to, jako něco slizkého, jako bláto, které vám stahuje botu z nohy, když v něm uvíznete. A to použil nejsilnější magickou ochranu, jakou zvládl. Ta věc byla mnohem silnější, než přepokládal. Navíc se skrývala ve stínech tak dovedně, že ani on z ní nespatřil víc než náznaky. To ho dopálilo a vztek mu proudil žilami jako horký kov, než ho nahradila chladná rozvaha trénovaného zabijáka.
Dnes si připíše další zářez na seznam démonů, jimž ukázal svým mečem cestu zpátky do Baatoru.
A pak to uviděl.
Obvykle bývají démoni oškliví. Někteří jsou i mimořádně oškliví.
Téhle se však v šerednosti žádný nevyrovnal.
Démon na sebe vzal jeho podobu. Dojem kazil jen pár ohnivých křídel, směšně velké rohy a vzrušeně sebou poškubávající ocas. Měl pocit, jako by se díval do pokřiveného zrcadla. Zbroj byla stejná, ale ta démonova byla pokrytá zářícími runami a démonickými obličeje zkroucenými v agónii bolesti. Ozbrojené to bylo obrovskou sekerou, jež musela vážit jako tažný vůl, a přesto ji ta věc svírala v jedné ruce jako hračku. A v druhé držela ohnivý bič.
Démon se usmál.
Mám to ale ošklivý úsměv, napadlo Zaltaise pobaveně.
Srazili se jako dvě laviny a pod sílou toho nárazu praštěly pláty jejich zbrojí. Odlétly jiskry, jak se střetly jejich čepele. A Zaltais byl odhozen silou, jakou ještě nikdy nepoznal. Dopadl ztěžka na záda a několik nekonečných vteřin lapal po dechu, než se dokázal převrátit na břicho a nadechnout. Vyplivl krev a zvedl se.
Možná že Černého válečníka už unavilo čekat na jeho společnost a rozhodl se zvýšit sázky.
Fajn, pomyslel si Zaltais.
Zaútočil nečekaně a rychle jako vydrážděný had. V půlce však téměř zastavil na místě a vší silou bodl směrem, kde se mu démon odkryl. Sekera byla však navzdory své váze rychlejší než jeho meče. Odrazila je s takovou prudkostí, že pravý meč praskl jako suchá větev. Štětina roztříštěného kovu odlétla a rozsekla Zaltaisovi tvář.
Démon se tvářil navýsost spokojeně a jako by chtěl demonstrovat svůj výsměch, přecházel sem a tam, komíhal lenivě sekerou a usmíval se.
Zaltais si přehodil meč do druhé ruky a levačkou vytáhl dlouhou dýku.
Když se srazili potřetí, uhnul, ještě než mohlo dojít ke kontaktu tělo na tělo a prudce sekl po démonově pravé paži. Tentokrát pekelníka zaskočil a ostří se skřípěním prošlo kovem zbroje a pak i masem a oddělilo ruku třímající sekeru od těla. Ohodila ho sprška černé husté krve.
Démon jen překvapeně zamrkal a Zaltaise napadlo, že je to dost hloupý výraz, který by na své tváři nikdy nechtěl vidět. Ale bez váhání napnul všechny síly a než se démon vzpamatoval, s vypěním sil dostrkal sekeru k okraji srázu a přehodil ji před okraj.
Když se otočil zpět k démonovi, měla ta věc už celou kostru paže a teď na ní rychle bujelo maso a pokrývalo se kůží. Uskočil před švihnutím biče a pokusil se to celé skončit jedním úderem vedeným na krk.
Démon neuhnul. Ještě než mohlo ostří dopadnou, pukl jako kukla motýla. To, co vylezlo ven, bylo obrovské. Jen tak lenivě to švihlo prackou a sevřelo Zaltaise pod krkem a zvedlo ho do vzduchu.
Pustil zbraně a chytil ten pařát, který ho připravoval o vzduch.
Červe, co sis myslel, že ty ubohý smrtelník, mne můžeš porazit? Ozvalo se mu v hlavě se silou kovářského kladiva bušícího do kovadliny.
Visel několik sáhů nad zemí a bojoval o každičký nádech.
Nejsi pro mne nic, ty ubožáku. Nemůžeš se měřit s největším z největších!
„Já možná ne, ale on určitě,“ zasípal Zaltais a rty se mu stáhly do posměšného úšklebku, jako by měl nad démonem navrch.
On? Zaznělo překvapeně.
„Solar,“ ušklíbl se Zaltais.
Démon se rozesmál.
Tahle dobrý vtip jsem neslyšel už celé tisíciletí. Možná kdybys řekl Hargud, třeba bych ti to i uvěřil. Solar a ty?! Démon se chechtal tak, že jeho stisk na Zaltaisův krk povolil.
„Ne já, pitomče. On,“ odfrkl si Zaltais, jako by ho démon urazil. „Na co čekáš, ty zatracenej paladine, bodni ho do zad, sakra!“ vyštěkl vzápětí.
Démon se otočil a musel přivřít oči před září štítu, v níž se mu postava rytíře téměř ztrácela. Odhodil Zaltaise, aby se postavil nové hrozbě.
Zaltais zády těžce narazil do stěny, a už podruhé během několika minut skončil s vyraženým dechem. Mohl tedy nedávat svému společníkovi jen v duchu.
Rytíř pozvedl meč, ale stále neudeřil.
„Jisté ostří!“ křikl Zaltais, jakmile popadl dech. „Zabij ho ty, idiote!“
Démon zaryčel a vrhl se na tu malou zářící postavičku. Rytíř však hbitě uskočil a jeho Solarem požehnaný meč uťal démonovi jeho obludnou hlavu.
Zaltais se ztěžka zvedl. Zbroj měl na několika místech promáčknutou. Vyplivl chuchvalec krve a otřel si rty. Pak podmračeně sebral svoje zbraně.
„Jste v pořádku?“ zeptal se rytíř a zvedl si hledí přilby.
„Ne díky tobě,“ odsekl Zaltais podrážděně. „Na co jsi čekal zatraceně?!“
„Přece jsem ho nemohl bodnout do zad,“ namítl rytíř.
„Selvagione, jestli to uděláš ještě jednou,“ zasyčel Zaltais. „Kvůli tobě jsme mohli být mrtví oba! Ještě jednou a končím. Je ti to jasné?!“
„Ano, omlouvám se, je mi to jasné,“ přikývl Selvagion.
Zaltais ho chvíli propaloval pohledem, jako by zvažoval, jestli s touhle bláznivou křížovou výpravou po Desce a boji se zlem, na kterou se nechal, kdo ví proč, přemluvit, nemá skončit hned.
„Jdeme, smrdí to tu,“ utrousil nakonec a vydal se k východu z jeskyně. „Co ti tak trvalo?“ zeptal se ještě.
„No, já,“ ošil se Selvagion. „Měl jsem trochu potíže.“
„Jeskyně,“ ušklíbl se Zaltais.
„Jeskyně,“ připustil Selvagion neochotně.
„Co kdybys někdy poprosil toho svého Solara, aby ti s tím pomohl?“ prohodil Zaltais, když se drápali nahoru do chodby po hromadě kostí.
„Dobře víte, že takhle to nefunguje.“
„Nezkusil jsi to,“ pokrčil Zaltais rameny.
„A nezkusím,“ řekl Selvagion pevně.
„Jednou nás to oba zabije,“ poznamenal Zaltais věcně.
„Vy už nechcete umřít?“ Do Selvagionova hlasu pronikl náznak pobavení, jako by Zaltaise škádlil.
„Mlč,“ odsekl Zaltais. „Nechápu, že jsem s touhle tvojí šílenou nabídkou souhlasil a byl jsem střízlivý.“
„Střízlivý jste nebyl a byl jste na nejlepší cestě dostat se do maléru,“ připomněl mu Selvagion. „Řekl bych, že moje nabídka přišla právě včas.“
Zaltais neodpověděl a rázně vykročil po vrstvě kostí, které drtil pod okovanými botami své zbroje.
„A tentokrát budu mluvit jen a pouze já,“ srovnal s ním Selvagion krok. „A vy se opovažte říct si o odměnu jako posledně. Neděláme to pro peníze.“
Zaltais pokrčil rameny. To naivní elfí pískle se bude muset ještě hodně učit. O peníze si řekl tentokrát předem a dostal je. Aspoň k něčemu byla dobrá ta hrdinská pověst, která je už předcházela. A ještě budou rádi, že je mají, až dojde na opravu zbrojí. Navíc mu Selvagion dlužil nový meč za ten, který si tu zničil. A to nebude rozhodně levné.
„Ty a ta tvoje ideologie,“ odfrkl si. „Ta ti neopraví zbroj ani nenasytí koně nebo nás.“
„Peníze se vydělávají prací a tohle není práce,“ zdůraznil Selvagion.
Zaltais pokrčil rameny. Pro něj to práce byla a dělal jí přirozeně jen proto, že žádnou lepší zatím nenašel. S hraním na hrdinu to rozhodně nemělo nic společného.
Rozhodně ne.
KONEC
---------------------------------------------------------------------------
Došlápl okovanou botou a lebka, práchnivějící tu už celé věky, se s křupnutím rozpadla. Nešlo se pohybovat neslyšně. Vrstva kostí byla nejméně sáh vysoká a pod každým krokem praskaly a posouvaly se. Nestabilnější podloží pro boj si nedovedl představit. Postupoval tmou a doufal, že jeho desetiletími vycvičený zrak a sluch ho nezklamou ani dnes. Jistě Černý válečník vyhrál dříve nebo později každou bitvu, ale zrovna dnes se mu umírat nechtělo. Černý válečník si na něj bude muset ještě chvíli počkat.
Protočil oba meče v krátkém syčivém mlýnku a sklouzl po hromadě kostí na pevnější zem. Jeskyni osvětloval jen lávový vodopád. Bylo tu horko jako v peci a smrad jako v trpasličí putyce. Cítil, jak mu pod pancířem na zádech stéká mezi lopatkami pot. Odsunul ten rozčilující pocit někam dozadu.
Zasunul jeden meč do pochvy u pasu a vytáhl svitek. V rychlosti přečetl magickou formuli. Zasvrběla ho kůže a chlupy vzadu na krku se mu zježily. Když však jdete bojovat s démony, pohrdl by magickou ochranou jen blázen.
Znovu tasil druhý meč a vykročil opatrně vpřed. Vyjma hučení masy žhnoucí roztavené horniny přepadající přes okraj srázu a mizející kdesi v hlubinách, tu bylo ticho. Odpor ustal již dávno. Buď došli démoni, nebo pochopili, že se s ním nemohou měřit. Anebo měli připraveného něco v záloze.
Ucítil tu věc dřív, než ji vůbec spatřil. Efektivním, leč nikterak efektním, přemetem se dostal z dosahu. Nedopadl zrovna nejlépe. Pravou nohou špatně došlápl a některé pláty zbroje se mu zařízly i přes spodní vrstvu šatstva do masa. To se už tak stává, když se pokoušíte o akrobatické kousky v těžké plnoplátové zbroji. Jenže právě kvůli takovýmhle chvílím tohle trénoval, až měl kůži rozedřenou do živého masa. Dnes se mu to vyplatilo.
Mihlo se to spíš na okraji jeho mysli, než jako skutečný stín v temnotách jeskyně. Vnímal to, jako něco slizkého, jako bláto, které vám stahuje botu z nohy, když v něm uvíznete. A to použil nejsilnější magickou ochranu, jakou zvládl. Ta věc byla mnohem silnější, než přepokládal. Navíc se skrývala ve stínech tak dovedně, že ani on z ní nespatřil víc než náznaky. To ho dopálilo a vztek mu proudil žilami jako horký kov, než ho nahradila chladná rozvaha trénovaného zabijáka.
Dnes si připíše další zářez na seznam démonů, jimž ukázal svým mečem cestu zpátky do Baatoru.
A pak to uviděl.
Obvykle bývají démoni oškliví. Někteří jsou i mimořádně oškliví.
Téhle se však v šerednosti žádný nevyrovnal.
Démon na sebe vzal jeho podobu. Dojem kazil jen pár ohnivých křídel, směšně velké rohy a vzrušeně sebou poškubávající ocas. Měl pocit, jako by se díval do pokřiveného zrcadla. Zbroj byla stejná, ale ta démonova byla pokrytá zářícími runami a démonickými obličeje zkroucenými v agónii bolesti. Ozbrojené to bylo obrovskou sekerou, jež musela vážit jako tažný vůl, a přesto ji ta věc svírala v jedné ruce jako hračku. A v druhé držela ohnivý bič.
Démon se usmál.
Mám to ale ošklivý úsměv, napadlo Zaltaise pobaveně.
Srazili se jako dvě laviny a pod sílou toho nárazu praštěly pláty jejich zbrojí. Odlétly jiskry, jak se střetly jejich čepele. A Zaltais byl odhozen silou, jakou ještě nikdy nepoznal. Dopadl ztěžka na záda a několik nekonečných vteřin lapal po dechu, než se dokázal převrátit na břicho a nadechnout. Vyplivl krev a zvedl se.
Možná že Černého válečníka už unavilo čekat na jeho společnost a rozhodl se zvýšit sázky.
Fajn, pomyslel si Zaltais.
Zaútočil nečekaně a rychle jako vydrážděný had. V půlce však téměř zastavil na místě a vší silou bodl směrem, kde se mu démon odkryl. Sekera byla však navzdory své váze rychlejší než jeho meče. Odrazila je s takovou prudkostí, že pravý meč praskl jako suchá větev. Štětina roztříštěného kovu odlétla a rozsekla Zaltaisovi tvář.
Démon se tvářil navýsost spokojeně a jako by chtěl demonstrovat svůj výsměch, přecházel sem a tam, komíhal lenivě sekerou a usmíval se.
Zaltais si přehodil meč do druhé ruky a levačkou vytáhl dlouhou dýku.
Když se srazili potřetí, uhnul, ještě než mohlo dojít ke kontaktu tělo na tělo a prudce sekl po démonově pravé paži. Tentokrát pekelníka zaskočil a ostří se skřípěním prošlo kovem zbroje a pak i masem a oddělilo ruku třímající sekeru od těla. Ohodila ho sprška černé husté krve.
Démon jen překvapeně zamrkal a Zaltaise napadlo, že je to dost hloupý výraz, který by na své tváři nikdy nechtěl vidět. Ale bez váhání napnul všechny síly a než se démon vzpamatoval, s vypěním sil dostrkal sekeru k okraji srázu a přehodil ji před okraj.
Když se otočil zpět k démonovi, měla ta věc už celou kostru paže a teď na ní rychle bujelo maso a pokrývalo se kůží. Uskočil před švihnutím biče a pokusil se to celé skončit jedním úderem vedeným na krk.
Démon neuhnul. Ještě než mohlo ostří dopadnou, pukl jako kukla motýla. To, co vylezlo ven, bylo obrovské. Jen tak lenivě to švihlo prackou a sevřelo Zaltaise pod krkem a zvedlo ho do vzduchu.
Pustil zbraně a chytil ten pařát, který ho připravoval o vzduch.
Červe, co sis myslel, že ty ubohý smrtelník, mne můžeš porazit? Ozvalo se mu v hlavě se silou kovářského kladiva bušícího do kovadliny.
Visel několik sáhů nad zemí a bojoval o každičký nádech.
Nejsi pro mne nic, ty ubožáku. Nemůžeš se měřit s největším z největších!
„Já možná ne, ale on určitě,“ zasípal Zaltais a rty se mu stáhly do posměšného úšklebku, jako by měl nad démonem navrch.
On? Zaznělo překvapeně.
„Solar,“ ušklíbl se Zaltais.
Démon se rozesmál.
Tahle dobrý vtip jsem neslyšel už celé tisíciletí. Možná kdybys řekl Hargud, třeba bych ti to i uvěřil. Solar a ty?! Démon se chechtal tak, že jeho stisk na Zaltaisův krk povolil.
„Ne já, pitomče. On,“ odfrkl si Zaltais, jako by ho démon urazil. „Na co čekáš, ty zatracenej paladine, bodni ho do zad, sakra!“ vyštěkl vzápětí.
Démon se otočil a musel přivřít oči před září štítu, v níž se mu postava rytíře téměř ztrácela. Odhodil Zaltaise, aby se postavil nové hrozbě.
Zaltais zády těžce narazil do stěny, a už podruhé během několika minut skončil s vyraženým dechem. Mohl tedy nedávat svému společníkovi jen v duchu.
Rytíř pozvedl meč, ale stále neudeřil.
„Jisté ostří!“ křikl Zaltais, jakmile popadl dech. „Zabij ho ty, idiote!“
Démon zaryčel a vrhl se na tu malou zářící postavičku. Rytíř však hbitě uskočil a jeho Solarem požehnaný meč uťal démonovi jeho obludnou hlavu.
Zaltais se ztěžka zvedl. Zbroj měl na několika místech promáčknutou. Vyplivl chuchvalec krve a otřel si rty. Pak podmračeně sebral svoje zbraně.
„Jste v pořádku?“ zeptal se rytíř a zvedl si hledí přilby.
„Ne díky tobě,“ odsekl Zaltais podrážděně. „Na co jsi čekal zatraceně?!“
„Přece jsem ho nemohl bodnout do zad,“ namítl rytíř.
„Selvagione, jestli to uděláš ještě jednou,“ zasyčel Zaltais. „Kvůli tobě jsme mohli být mrtví oba! Ještě jednou a končím. Je ti to jasné?!“
„Ano, omlouvám se, je mi to jasné,“ přikývl Selvagion.
Zaltais ho chvíli propaloval pohledem, jako by zvažoval, jestli s touhle bláznivou křížovou výpravou po Desce a boji se zlem, na kterou se nechal, kdo ví proč, přemluvit, nemá skončit hned.
„Jdeme, smrdí to tu,“ utrousil nakonec a vydal se k východu z jeskyně. „Co ti tak trvalo?“ zeptal se ještě.
„No, já,“ ošil se Selvagion. „Měl jsem trochu potíže.“
„Jeskyně,“ ušklíbl se Zaltais.
„Jeskyně,“ připustil Selvagion neochotně.
„Co kdybys někdy poprosil toho svého Solara, aby ti s tím pomohl?“ prohodil Zaltais, když se drápali nahoru do chodby po hromadě kostí.
„Dobře víte, že takhle to nefunguje.“
„Nezkusil jsi to,“ pokrčil Zaltais rameny.
„A nezkusím,“ řekl Selvagion pevně.
„Jednou nás to oba zabije,“ poznamenal Zaltais věcně.
„Vy už nechcete umřít?“ Do Selvagionova hlasu pronikl náznak pobavení, jako by Zaltaise škádlil.
„Mlč,“ odsekl Zaltais. „Nechápu, že jsem s touhle tvojí šílenou nabídkou souhlasil a byl jsem střízlivý.“
„Střízlivý jste nebyl a byl jste na nejlepší cestě dostat se do maléru,“ připomněl mu Selvagion. „Řekl bych, že moje nabídka přišla právě včas.“
Zaltais neodpověděl a rázně vykročil po vrstvě kostí, které drtil pod okovanými botami své zbroje.
„A tentokrát budu mluvit jen a pouze já,“ srovnal s ním Selvagion krok. „A vy se opovažte říct si o odměnu jako posledně. Neděláme to pro peníze.“
Zaltais pokrčil rameny. To naivní elfí pískle se bude muset ještě hodně učit. O peníze si řekl tentokrát předem a dostal je. Aspoň k něčemu byla dobrá ta hrdinská pověst, která je už předcházela. A ještě budou rádi, že je mají, až dojde na opravu zbrojí. Navíc mu Selvagion dlužil nový meč za ten, který si tu zničil. A to nebude rozhodně levné.
„Ty a ta tvoje ideologie,“ odfrkl si. „Ta ti neopraví zbroj ani nenasytí koně nebo nás.“
„Peníze se vydělávají prací a tohle není práce,“ zdůraznil Selvagion.
Zaltais pokrčil rameny. Pro něj to práce byla a dělal jí přirozeně jen proto, že žádnou lepší zatím nenašel. S hraním na hrdinu to rozhodně nemělo nic společného.
Rozhodně ne.
KONEC
Shrnutí: Láska je láska, když...
----------------------------------------------------------------
Odložil hargolskou pavézu, jejíž povrch navzdory pečlivé údržbě byl již poznamenán stopami mnoha a mnoha bojů. Sundal vak, v němž nosil svitky, lektvary i pečlivě zabalené kusy plátové zbroje. A po chvilkovém váhání odepjal z opasku pochvy s oběma svými meči. Zamračil se na sebe do zrcadla. Připadal si teď jako nahý. Ponechal si aspoň svou novou dýku v odřeném pouzdře za opaskem, jejíž čepel byla neuvěřitelně tenká, avšak neméně smrtící v rukou toho, kdo věděl, jak s ní zacházet.
Znovu se na sebe podíval do zrcadla. Zbroj pečlivě vycídil a opravil, takže ačkoli nezapřela, že toho má už hodně za sebou, vypadala – nu uspokojivě.
Zamračil se a jeho odraz v zrcadle mu to vrátil. Zvládl už jinačí věci, tohle zvládne taky. Ostatně když to dokáže i paladin, nemůže to být zase tak těžké.
Vykročil z bytu rázným krokem, jímž jsou zvyklí chodit ti, kteří hodně procestovali pěšky, a překážkám se nevyhýbají.
Venku mu pohled padl na úhledné záhonky opečovaváné elfem se Solarovým švábem na mozku.
„Jistě ti, drahý paladine, nebude vadit, když věnuješ své milované růže na dobročinné účely,“ zamumlal si pobaveně, když se nahnul přes plot, a zplundroval keř růží oceněných pětkrát za sebou pěstitelskou cenou Zlaté poupě udělovanou každý pět let nejkrásnějším květinám vzešlým v amfiberaiských zahrádkách.
„Solar ti to zaplať,“ utrousil lehce potměšile, když oklepával z květů ranní rosu, a za uzardělého rozbřesku jako stín proklouzl městem až k domu dole v přístavu.
Plot s chybějícími plaňkami se každým rokem nahýbal víc a víc. V povznesené náladě do něj téměř hravě strčil a ukončil tak jeho trápení. Jako vždy tu byl cítit nepatrný zápach louhu a mrtvolné hniloby. Na zápraží ho dutým ťukáním uvítaly ptačí lebky zavěšené na provázku. Místo klepadla se na něj ze dveří šklebila orčí lebka. Podle velikosti to musel být pořádně statný kus. Kovový kruh jí visel na vybělených dolních tesácích.
Zálibně si lebku prohlédl. Byla to dobrá rána – přesně očním důlkem do mozku, aby ji poškodil co nejméně. Měla z ní velkou radost a podle bělostného vzhledu a lesku ji musela často a pečlivě čistit.
Podíval se na kytici růží v ruce a se zavrtěním hlavou ji odhodil na kompost. Pak rozhodným pohybem stiskl kliku a vešel dovnitř. Klepat nemělo smysl, nikdy takovou nictonou věc nebrala na vědomí, a stejně nezamykala.
Dům byl malý a sešlý. Nejspíš si nikdy nevšimla, že střechou zatéká, že ve zdi si vyhlodaly myši díru, a okna jsou slepá jako trpaslík v lese. Světnice působila lehce nepřehledným dojmem, protože na různých místech byly nakupené rozličné věci. Nezasvěcenému se mohlo zdát, že jde o zcela náhodné různorodé hromady nepořádku. On však už dávno věděl, že v tom má jakýsi podivný systém, který zná jen ona. Nikdy se jí nestalo, že by něco hledala. Prostě jen sáhla do nějaké té hromady těch nesourodých věcí a měla, co právě potřebovala. Ať tak či tak jakkoli působil dům zvenčí zanedbaně a zevnitř ošuntěle, bylo tu čisto.
Chvíli vyčkal, až si jeho oči přivykly šeru. Nevzpomínal si, že by ji viděl zapálit někdy víc než jen jednu svíci a to teprve až slunce zcela zmizelo za okrajem Desky. Měla ráda šero a viděla ve tmě jako kočka. I jemu trvalo najít ji. Byla jako šedá myš – drobná a nenápadná, snadno splynula s okolím.
Skláněla se nad pracovním stolem. Popelavé vlasy jí spadaly do tváře jako závoj, takže neviděl její výraz. Znal však to zaujetí pro práci, které se jí vždy odráželo ve tváři, když pracovala. Pečlivými pohyby zbavovala lebku ohnilé kůže a masa, vyndala mozek, vyčistila a vyleštila kost – jako by byla každičkým pohybem fascinována. Jako umělec, který vytváří mistrovské dílo.
Zdráhal se říct, že ji miluje. Místo toho dával přednost tomu, že ho fascinovala. Přišlo mu to výstižnější a méně melodramatické a svazující. A hlavně to bylo vzájemné.
Odhodlával se za ní přijít už celé týdny. Poslední dobou měl hlavu plnou různých – představ.
Trhla sebou a upřela na něj svoje šedé oči s pronikavostí, s jakou se u žádné jiné elfky nikdy nesetkal. Věděl, že ty oči viděly mnohem víc, než číkoli jiné. A nebyly to hezké věci. Možná to ho k ní táhlo. Oba byli svým způsobem poškození na duši.
Nepatrně pozvedl koutky a ona ho napodobila. Jednou z dalších předností, které na ní oceňoval, bylo, že si rozuměli i beze slov.
Odhrnula si vlasy z tváře a narovnala se. Zahlédl tak medvědí lebku, na které pracovala. Nejspíš byla v noci v lese a asi našla zbytky po řádění nějakého pytláka. Lenwe poleze po zdech, až mu řekne, že si může udělat další čárku za dalšího mrtvého medvěda. Muselo to být včera v noci, protože mozek, jenž vyndavala, byl čerstvý. To se pozná snadno – je jako hutný pudink. Čím starší, tím víc teče a páchne.
Zkoumavě se na něj zadívala. Prohlížela si ho, jako by o něčem přemýšlela. Nakonec se na něj usmála a vykročila k němu. Cestou si utírala ruce do zástěry. Když mu přejela rukama po hrudi, pozvedl překvapeně obočí. Nečekal, že to bude až tak snadné. Objal ji. Klouzala rukama níž a níž. Dýchal mělce a přidalo se příjemné šimrání v podbřišku. Sevřela jednou útlou rukou jeho opasek. Usmívala se, když ho rozepínala. V místnosti jako by oteplilo.
„Sivo,“ vydechl. Hlas zhrublý vzrušením.
Kovově to syklo.
Překvapeně zamrkal.
Prohlédla si kriticky čepel jeho dýky. Nakonec se rozzářila a opasek bezmyšlenkovitě zahodila stranou.
„Přesně tohle jsem potřebovala,“ řekla radostně a odhopkala zpátky k lebce.
KONEC
----------------------------------------------------------------
Odložil hargolskou pavézu, jejíž povrch navzdory pečlivé údržbě byl již poznamenán stopami mnoha a mnoha bojů. Sundal vak, v němž nosil svitky, lektvary i pečlivě zabalené kusy plátové zbroje. A po chvilkovém váhání odepjal z opasku pochvy s oběma svými meči. Zamračil se na sebe do zrcadla. Připadal si teď jako nahý. Ponechal si aspoň svou novou dýku v odřeném pouzdře za opaskem, jejíž čepel byla neuvěřitelně tenká, avšak neméně smrtící v rukou toho, kdo věděl, jak s ní zacházet.
Znovu se na sebe podíval do zrcadla. Zbroj pečlivě vycídil a opravil, takže ačkoli nezapřela, že toho má už hodně za sebou, vypadala – nu uspokojivě.
Zamračil se a jeho odraz v zrcadle mu to vrátil. Zvládl už jinačí věci, tohle zvládne taky. Ostatně když to dokáže i paladin, nemůže to být zase tak těžké.
Vykročil z bytu rázným krokem, jímž jsou zvyklí chodit ti, kteří hodně procestovali pěšky, a překážkám se nevyhýbají.
Venku mu pohled padl na úhledné záhonky opečovaváné elfem se Solarovým švábem na mozku.
„Jistě ti, drahý paladine, nebude vadit, když věnuješ své milované růže na dobročinné účely,“ zamumlal si pobaveně, když se nahnul přes plot, a zplundroval keř růží oceněných pětkrát za sebou pěstitelskou cenou Zlaté poupě udělovanou každý pět let nejkrásnějším květinám vzešlým v amfiberaiských zahrádkách.
„Solar ti to zaplať,“ utrousil lehce potměšile, když oklepával z květů ranní rosu, a za uzardělého rozbřesku jako stín proklouzl městem až k domu dole v přístavu.
Plot s chybějícími plaňkami se každým rokem nahýbal víc a víc. V povznesené náladě do něj téměř hravě strčil a ukončil tak jeho trápení. Jako vždy tu byl cítit nepatrný zápach louhu a mrtvolné hniloby. Na zápraží ho dutým ťukáním uvítaly ptačí lebky zavěšené na provázku. Místo klepadla se na něj ze dveří šklebila orčí lebka. Podle velikosti to musel být pořádně statný kus. Kovový kruh jí visel na vybělených dolních tesácích.
Zálibně si lebku prohlédl. Byla to dobrá rána – přesně očním důlkem do mozku, aby ji poškodil co nejméně. Měla z ní velkou radost a podle bělostného vzhledu a lesku ji musela často a pečlivě čistit.
Podíval se na kytici růží v ruce a se zavrtěním hlavou ji odhodil na kompost. Pak rozhodným pohybem stiskl kliku a vešel dovnitř. Klepat nemělo smysl, nikdy takovou nictonou věc nebrala na vědomí, a stejně nezamykala.
Dům byl malý a sešlý. Nejspíš si nikdy nevšimla, že střechou zatéká, že ve zdi si vyhlodaly myši díru, a okna jsou slepá jako trpaslík v lese. Světnice působila lehce nepřehledným dojmem, protože na různých místech byly nakupené rozličné věci. Nezasvěcenému se mohlo zdát, že jde o zcela náhodné různorodé hromady nepořádku. On však už dávno věděl, že v tom má jakýsi podivný systém, který zná jen ona. Nikdy se jí nestalo, že by něco hledala. Prostě jen sáhla do nějaké té hromady těch nesourodých věcí a měla, co právě potřebovala. Ať tak či tak jakkoli působil dům zvenčí zanedbaně a zevnitř ošuntěle, bylo tu čisto.
Chvíli vyčkal, až si jeho oči přivykly šeru. Nevzpomínal si, že by ji viděl zapálit někdy víc než jen jednu svíci a to teprve až slunce zcela zmizelo za okrajem Desky. Měla ráda šero a viděla ve tmě jako kočka. I jemu trvalo najít ji. Byla jako šedá myš – drobná a nenápadná, snadno splynula s okolím.
Skláněla se nad pracovním stolem. Popelavé vlasy jí spadaly do tváře jako závoj, takže neviděl její výraz. Znal však to zaujetí pro práci, které se jí vždy odráželo ve tváři, když pracovala. Pečlivými pohyby zbavovala lebku ohnilé kůže a masa, vyndala mozek, vyčistila a vyleštila kost – jako by byla každičkým pohybem fascinována. Jako umělec, který vytváří mistrovské dílo.
Zdráhal se říct, že ji miluje. Místo toho dával přednost tomu, že ho fascinovala. Přišlo mu to výstižnější a méně melodramatické a svazující. A hlavně to bylo vzájemné.
Odhodlával se za ní přijít už celé týdny. Poslední dobou měl hlavu plnou různých – představ.
Trhla sebou a upřela na něj svoje šedé oči s pronikavostí, s jakou se u žádné jiné elfky nikdy nesetkal. Věděl, že ty oči viděly mnohem víc, než číkoli jiné. A nebyly to hezké věci. Možná to ho k ní táhlo. Oba byli svým způsobem poškození na duši.
Nepatrně pozvedl koutky a ona ho napodobila. Jednou z dalších předností, které na ní oceňoval, bylo, že si rozuměli i beze slov.
Odhrnula si vlasy z tváře a narovnala se. Zahlédl tak medvědí lebku, na které pracovala. Nejspíš byla v noci v lese a asi našla zbytky po řádění nějakého pytláka. Lenwe poleze po zdech, až mu řekne, že si může udělat další čárku za dalšího mrtvého medvěda. Muselo to být včera v noci, protože mozek, jenž vyndavala, byl čerstvý. To se pozná snadno – je jako hutný pudink. Čím starší, tím víc teče a páchne.
Zkoumavě se na něj zadívala. Prohlížela si ho, jako by o něčem přemýšlela. Nakonec se na něj usmála a vykročila k němu. Cestou si utírala ruce do zástěry. Když mu přejela rukama po hrudi, pozvedl překvapeně obočí. Nečekal, že to bude až tak snadné. Objal ji. Klouzala rukama níž a níž. Dýchal mělce a přidalo se příjemné šimrání v podbřišku. Sevřela jednou útlou rukou jeho opasek. Usmívala se, když ho rozepínala. V místnosti jako by oteplilo.
„Sivo,“ vydechl. Hlas zhrublý vzrušením.
Kovově to syklo.
Překvapeně zamrkal.
Prohlédla si kriticky čepel jeho dýky. Nakonec se rozzářila a opasek bezmyšlenkovitě zahodila stranou.
„Přesně tohle jsem potřebovala,“ řekla radostně a odhopkala zpátky k lebce.
KONEC
Hezké, hlavně u té pasáže o růžích jsem se nasmál :)
Aktivní: Febrilia Jr'eile, pořezaná kráska
Srdcovka: Caled Nailo, elfský bard a strážný z Amfiberai
Občasní: Grik, Lainathiel Nesseldë, Siriand Tir'ein, Jednoručka Cyrus, Neotesanec Lutz
Bonus: Knihovna v Amfiberai
Srdcovka: Caled Nailo, elfský bard a strážný z Amfiberai
Občasní: Grik, Lainathiel Nesseldë, Siriand Tir'ein, Jednoručka Cyrus, Neotesanec Lutz
Bonus: Knihovna v Amfiberai
Ve křovíčku
Shrnutí: Na co všechno nemyslíte...
------------------------------------------------------------------------------------------
V jednom místě v Amfiberai roste husté rozložité křoví vytvářející chráněné zákoutí.
„To je ono?“
„Dobře, takže jdeme na věc.“
Řekne mužský hlas a ženský mu odpoví: „Není třeba spěchat. Máme spoustu času.“
Chvilku v křoví něco šramotí.
„Vypadá trochu divně,“ poznamená mrzutě mužský hlas.
„To je v pořádku, vypadají tak všichni,“ ujistí ho ženský hlas.
„Podržíš mi ho?“
„Jistě. Takhle?“
„Ne trochu víš… lepší. Drž pevně.“
„Začni tady, to je nejlepší. Aspoň já to tak vždycky dělám.“
„Takhle?“
„Ano, jde ti to dobře.“
„Nikdy jsem to dřív nedělal.“
„Naučíš se a nakonec se ti to zalíbí.“
„Možná. Můžeš pustit.“
V křoví to opět zašramotí.
„Tohle taky pryč?“
„Nemusíš, ale jde to pak líp.“
„A teď to strčit sem?“
„Ano, nespěchej. Zasuň to pomalu a pak trhni.“
„Jde to docela dobře.“
„Máš talent.“
„Jsem elf mnoha talentů.“
„Všimla jsem si – au!“
„Promiň, ale nemáš se tam cpát, když už tam jsem já.“
„Chtěla jsem pomoct.“
„Nepotřebuju.“
„Teď to strč sem a zatlač.“
„Uff.“
„Víc.“
„Nepraskne to?“
„Neboj… ještě kousek… ještě, to je ono… ano, už to bude… už to… je!“
„Je to snazší, než jsem myslel.“
„Nějaké základy už máš. Teď to vytáhni – pomalu.“
„Teče to.“
„Čekali jsme moc dlouho.“
„To jsem si všiml.“
„Tak a teď je třeba to vyčistit.“
„Je to trochu nechutný co?“
„Ani ne.“
Na chvíli je v křoví ticho a ozývají se jen vlhké mlaskavé zvuky.
„No a je to.“
„Na první pokus to nebylo zlé.“
„Někdy si to zopakujeme.“
„Rád.“
Z křoví vyleze Siva a rozhlédne se po zástupu elfů, kteří stojí kolem. Někteří jsou rudí, jiní bledí. Pár se jich směje a ostatní se tváří rozzuřeně.
„Ale mohlo to být na lepším…,“ zarazí se Zaltais hrabající se z křoví uprostřed věty.
Caled s Te’lyn mu jdou celí rozesmátí potřást rukou.
„Tedy za mých mladých let se tohle stát nemohlo!“ vybuchne jeden starší elf. Otočí se na podpatku a odchází.
„Pane Zaltaisi, neslíbil jste náhodou na svou čest, že nic nezákonného neprovedete?“ otáže se pan Aquintas pohoršeně.
Zaltais se na něj podezřívavě zadívá.
„A dál?“ zeptá se kousavě.
„Ehm,“ odkašle si velitel amfiberaiské stráže. „Ono to prakticky vzato trestné není.“
„Pane Zaltaisi, já sice chápu, že máte paní Sivu rád, ale tohle je opravdu krajně nevhodné,“ přidá se mírným hlasem Selvagion.
„Netušil jsem, že tvoje šílenství je nakažlivé a chytla to půlka města, Selvagione,“ odsekne Zaltais podrážděně.
„Nu, co, mají se rádi, jsou mladí,“ usměje se arcikněžka Alda.
„Ale aspoň trochu byste se stydět mohli,“ zamračí se mistr Leskva.
„Jo? A za co?“ utrhne se na něj Zaltais vztekle. „Mohl by mi laskavě někdo říct, na co tu všichni tak zíráte a o čem je řeč?!“
„Vy se ještě ptáte?!“ zavrtí nějaká elfka hlavou.
„Jdeme,“ prohlásí Zaltais a popadne Sivu za ruku a táhne ji pryč rozrážeje ramenem dav.
„Co se to tady děje?“ přejede pohledem shromážděné elfy arcidruid, který se právě vracel z Královského paláce z odpoledního čaje s královnou.
„Pan Zaltais má svou první lebku,“ usměje se Siva bezelstně a ukáže čerstvě vypreparovanou lebku vlka. „Našla jsem ho tu minulý týden,“ mávne rukou ke křoví. „Asi chcípnul na psinku.“
„Hm,“ zamračí se arcidruid. „A vy všichni tu tak zíráte na co?“ oboří se na okolo postávající elfy, kteří s hubou dokořán zírají na vlčí lebku. „Ještě jste neviděli pošlého vlka?!“
KONEC
------------------------------------------------------------------------------------------
V jednom místě v Amfiberai roste husté rozložité křoví vytvářející chráněné zákoutí.
„To je ono?“
„Dobře, takže jdeme na věc.“
Řekne mužský hlas a ženský mu odpoví: „Není třeba spěchat. Máme spoustu času.“
Chvilku v křoví něco šramotí.
„Vypadá trochu divně,“ poznamená mrzutě mužský hlas.
„To je v pořádku, vypadají tak všichni,“ ujistí ho ženský hlas.
„Podržíš mi ho?“
„Jistě. Takhle?“
„Ne trochu víš… lepší. Drž pevně.“
„Začni tady, to je nejlepší. Aspoň já to tak vždycky dělám.“
„Takhle?“
„Ano, jde ti to dobře.“
„Nikdy jsem to dřív nedělal.“
„Naučíš se a nakonec se ti to zalíbí.“
„Možná. Můžeš pustit.“
V křoví to opět zašramotí.
„Tohle taky pryč?“
„Nemusíš, ale jde to pak líp.“
„A teď to strčit sem?“
„Ano, nespěchej. Zasuň to pomalu a pak trhni.“
„Jde to docela dobře.“
„Máš talent.“
„Jsem elf mnoha talentů.“
„Všimla jsem si – au!“
„Promiň, ale nemáš se tam cpát, když už tam jsem já.“
„Chtěla jsem pomoct.“
„Nepotřebuju.“
„Teď to strč sem a zatlač.“
„Uff.“
„Víc.“
„Nepraskne to?“
„Neboj… ještě kousek… ještě, to je ono… ano, už to bude… už to… je!“
„Je to snazší, než jsem myslel.“
„Nějaké základy už máš. Teď to vytáhni – pomalu.“
„Teče to.“
„Čekali jsme moc dlouho.“
„To jsem si všiml.“
„Tak a teď je třeba to vyčistit.“
„Je to trochu nechutný co?“
„Ani ne.“
Na chvíli je v křoví ticho a ozývají se jen vlhké mlaskavé zvuky.
„No a je to.“
„Na první pokus to nebylo zlé.“
„Někdy si to zopakujeme.“
„Rád.“
Z křoví vyleze Siva a rozhlédne se po zástupu elfů, kteří stojí kolem. Někteří jsou rudí, jiní bledí. Pár se jich směje a ostatní se tváří rozzuřeně.
„Ale mohlo to být na lepším…,“ zarazí se Zaltais hrabající se z křoví uprostřed věty.
Caled s Te’lyn mu jdou celí rozesmátí potřást rukou.
„Tedy za mých mladých let se tohle stát nemohlo!“ vybuchne jeden starší elf. Otočí se na podpatku a odchází.
„Pane Zaltaisi, neslíbil jste náhodou na svou čest, že nic nezákonného neprovedete?“ otáže se pan Aquintas pohoršeně.
Zaltais se na něj podezřívavě zadívá.
„A dál?“ zeptá se kousavě.
„Ehm,“ odkašle si velitel amfiberaiské stráže. „Ono to prakticky vzato trestné není.“
„Pane Zaltaisi, já sice chápu, že máte paní Sivu rád, ale tohle je opravdu krajně nevhodné,“ přidá se mírným hlasem Selvagion.
„Netušil jsem, že tvoje šílenství je nakažlivé a chytla to půlka města, Selvagione,“ odsekne Zaltais podrážděně.
„Nu, co, mají se rádi, jsou mladí,“ usměje se arcikněžka Alda.
„Ale aspoň trochu byste se stydět mohli,“ zamračí se mistr Leskva.
„Jo? A za co?“ utrhne se na něj Zaltais vztekle. „Mohl by mi laskavě někdo říct, na co tu všichni tak zíráte a o čem je řeč?!“
„Vy se ještě ptáte?!“ zavrtí nějaká elfka hlavou.
„Jdeme,“ prohlásí Zaltais a popadne Sivu za ruku a táhne ji pryč rozrážeje ramenem dav.
„Co se to tady děje?“ přejede pohledem shromážděné elfy arcidruid, který se právě vracel z Královského paláce z odpoledního čaje s královnou.
„Pan Zaltais má svou první lebku,“ usměje se Siva bezelstně a ukáže čerstvě vypreparovanou lebku vlka. „Našla jsem ho tu minulý týden,“ mávne rukou ke křoví. „Asi chcípnul na psinku.“
„Hm,“ zamračí se arcidruid. „A vy všichni tu tak zíráte na co?“ oboří se na okolo postávající elfy, kteří s hubou dokořán zírají na vlčí lebku. „Ještě jste neviděli pošlého vlka?!“
KONEC
Mula
Bok ho bolel, jako čert a s každým nádechem cítil, jak se mu polámaná žebra zapichují do hrudi. Cesta z jeskyně byla kvůli tomu dvakrát tak dlouhá. Léčivý lektvar sice zastavil kvácení a napravil nejhorší škody, ale stejně ho několik dní v chrámu nemine.
Při tom pomyšlení se mu rty zkroutily v úšklebek. Alda, tedy arcikněžka Alda, měla otrvaný zvyk promlouvat pacientům do duše a vrtat se všem do života. Vypadal snad, že to potřebuje?
Již viděl světlo na konci tunelu. Odpočine si a pošle paladina, aby naložil dračí poklad a přinesl dračí hlavu. To bude Siva koukat. Nebyl to sice dospělý drak, ale i tak žádný elf sám, jediný neskolil draka. To by bylo, aby mu nepadla konečně kolem krku.
Vybelhal se z jeskyně a hejno vran se s rozčileným krákáním zvedlo a odletělo. Mula, která jim měla pomoct odvézt zlato, ležela na boku. Nohy jí trčely do stran, hlavu měla téměř oddělenou od těla a rozervaný bok, na němž hodovaly vrány. Ty se znovu slétávaly, posedávaly v uctivé vzdálenosti a ostrým hlasem si stěžovaly.
„Táhněte, potvory!“ obořil se na ně Zaltais vztekle.
Najít paladina nebylo těžké. Podle stop drápů a zubů na mule, ho ani nepřekvapilo, že ho našel zle potrhaného od harpyjí.
„Proč zrovna já musím pracovat s idiotem,“ povzdechl si útrpně a začal se přehrabovat v batohu. „Nejspíš se jim to snažil rozmluvit.“
Vyndal svitek oživení a zadíval se mulu.
„Víš, Selvagione, tvoje jediné štěstí je, že sám to zlato neodnesu a mula oživit nejde.“
Při tom pomyšlení se mu rty zkroutily v úšklebek. Alda, tedy arcikněžka Alda, měla otrvaný zvyk promlouvat pacientům do duše a vrtat se všem do života. Vypadal snad, že to potřebuje?
Již viděl světlo na konci tunelu. Odpočine si a pošle paladina, aby naložil dračí poklad a přinesl dračí hlavu. To bude Siva koukat. Nebyl to sice dospělý drak, ale i tak žádný elf sám, jediný neskolil draka. To by bylo, aby mu nepadla konečně kolem krku.
Vybelhal se z jeskyně a hejno vran se s rozčileným krákáním zvedlo a odletělo. Mula, která jim měla pomoct odvézt zlato, ležela na boku. Nohy jí trčely do stran, hlavu měla téměř oddělenou od těla a rozervaný bok, na němž hodovaly vrány. Ty se znovu slétávaly, posedávaly v uctivé vzdálenosti a ostrým hlasem si stěžovaly.
„Táhněte, potvory!“ obořil se na ně Zaltais vztekle.
Najít paladina nebylo těžké. Podle stop drápů a zubů na mule, ho ani nepřekvapilo, že ho našel zle potrhaného od harpyjí.
„Proč zrovna já musím pracovat s idiotem,“ povzdechl si útrpně a začal se přehrabovat v batohu. „Nejspíš se jim to snažil rozmluvit.“
Vyndal svitek oživení a zadíval se mulu.
„Víš, Selvagione, tvoje jediné štěstí je, že sám to zlato neodnesu a mula oživit nejde.“
Naposledy upravil(a) Selvagion dne 8. 10. 2012 21.19, celkem upraveno 1 x.
-
Deadlymoon
- Příspěvky: 430
- Registrován: 5. 2. 2009 14.24
Kašlete na systém, resněte mulu a prďte na Selviho :)
Aktivní: Febrilia Jr'eile, pořezaná kráska
Srdcovka: Caled Nailo, elfský bard a strážný z Amfiberai
Občasní: Grik, Lainathiel Nesseldë, Siriand Tir'ein, Jednoručka Cyrus, Neotesanec Lutz
Bonus: Knihovna v Amfiberai
Srdcovka: Caled Nailo, elfský bard a strážný z Amfiberai
Občasní: Grik, Lainathiel Nesseldë, Siriand Tir'ein, Jednoručka Cyrus, Neotesanec Lutz
Bonus: Knihovna v Amfiberai