Tak a mám po službě. Moje kroky míří k jezírku, tady si chvilku odpočinku. Dosedám do měkké trávy a závorám oči. Po chvíli mi nějaký hlas šeptá "nech zavřené oči a postav se. A teď se lehce odraz" Po chvíli otevíráme oči a zjišťuji že mé nohy se nedotýkají trávy. Já letím a je to opojný pocit.
"Ahoj" ozve se za mnou. Ten hlas znám,ale je to dávno. Otočím se a tam stojí ona. Na tu tvář do smrti nezapomenu. Na její hnědé oči a na vlasy, které měli barvu medu. Nezestárly ani o den, je jí stále krásných 16 roků. Přesně tak jako když jsem ji vyděl naposledy. Ale to už je 17 let.
"Ahoj, co tady děláš?"
"Já nevím. Najednou jsem se tady objevila a ani nevím kde jsem."
"Toto je Mamonín, můj nový domov. Pojď, ukážu ti ho."
Vznesli jsem se do tmavnoucí oblohy. Slunce se už sklánělo k obzoru a začali se objevovat první hvězdy.
"Jak to že je toto tvůj nový domov?" zeptala se mě po chvíli. "A co se stalo s naší vesnici?"
"Z té toho moc nezůstalo. Když se nemoc uklidnil tak těch pár co to přežilo se rozhodlo odstěhovat. Mnoho domů bylo tenkrát spáleno a nikdo tam nechtěl zůstat. Jediný o k vím že tam zůstal byl rybář. Pamatuješ si na ty dvě malé holčičky co měl? Obě mu umřeli v náručí a on se z toho zřekne zbláznil."
"Já si naposledy pamatuji, žen mi zima, zalezla jsem do postele a přikryla se až po uši. Potom jsem jenom jakoby z dálky slyšela že to bude dobré. Potom už nic."
"To bylo před 17 roky. Já jsem za tebou spěchal, ale když jsem se vrátil bylo už pozdě. Z vašeho domu už zůstaly jenom ohořelé trosky."
Letěli jsme pomalu nad Mamonínem a sledovali jsme jak se lidé toulají po městě.
"Podívej tam je Nan s Terezkou. Asi jdou z procházky. Nan si vzala Terezku že sirotčince a dělá ji teď mámu." Smutné se na mě podívala.
"Také jsem chtěla být jednu máma. Měli by jsme taky takovou holčičku a nebo kluka, nebo obojí." A na tvářích se jí objevili slzy. Vzal jsem ji za ruku a držel jsem ji.
Potom jsme zamířili kolem hrádku až k horkým pramenům. To už se úplně setmělo a hvězdy na nebi byly jako stříbrné penízky. Drželi jsme se za ruce a poslouchali jen ticho přerušované bublající vodou.
"Pamatuješ jak jsme chodili k potoku. Byla tam průzračná a ledová voda. Ale v létě ta příjemné chladila."
" Tam jsi mě poprvé políbil."
"A ty jsi mě za to hodila do toho potoka"
Slyšet zase její smích to bylo krásné, ale zároveň to bolelo u srdce. Byli to vzpomínky na krásné letní dny, kdy jsme se procházeli po loukách a v lese. Pusy umazané od jahod a borůvek. Ale to je tak strašně dávno.
"Víš jak jsem se díval na ten tvůj prstýnek" Podívala se na svoje ruce. "Tak jsem nechal udělat přesně takový, ale jenom místo červeného kamínku jsem tam nechal dát modrý. Chtěl jsem ti ho dát, až se vrátím."
"Tak mi ho dej teď." Stáhla si svůj z prstu a podala mi ho. Opatrně jsem si jej natáhl na prst. Vzal jsem její ruku a na prsten jsem ji natáhl ten svůj. Zadívala se na něj a políbila mně.
"Budu muset jít" Ještě jednou mě políbila a zmizela.
Otevírám oči. Stále ležím v trávě. Zřejmě jsem usnul. Podíval jsem se na prstýnek, místo modrého kamene tam byl červený
Sen
Moderátoři: Dungeon Servant, World Builder, Dungeon Master