Železná říše: Arnagol

[Arto]

Arnagol.jpg (64.53 KiB) Zobrazeno 5642 x

//Obrázek slouží jen a pouze jako zpestření, nezobrazuje reálný stav.

[Niko]

Na Arnagolu byl po dlouhé době zabydlen stan, ve kterém lze nyní zakoupit základní potřeby do Divočiny... Prý tam obsluhuje nějaká druidka.

[Niko]

Pokud někdo dorazí do osady, tak zjistí, že tam panuje dobrá atmosféra. Jde i zaslechnout nějaké útržky ohledně jednání s Pakselionem a nových osadnících...

[Ogar]

V osadě se nesou zvěsti o gryfovi, který se usadil někde v Divočině. Podle všeho jde o samotáře, který zvládne ulovit i medvěda a přestává se bát i některých lovců, kteří na svém lovu raději vzali rozum do hrsti a stáhli se dřív, než došlo na střet. Otázkou zůstává, zda mu bude potrava v Divočině dostatečnou... osadníci doporučují necestovat Divočinou o samotě.

[Ungo]

Dnešní noc byla obzvláště klidná. Nebe jako by zaplavila temná modř, na které zářily jasně hvězdy, které jakoby všechny v okolí vedly do jejich cíle. Až do brzkého rána celá obloha připomínala mistrně vyvedené plátno od zamyšleného romantického malíře.

[Ungo]

Těžko by se teď hledalo smutnější místo, než je Arnagolská osada. Zvěsti o tom, že je sužuje cosi zlého už doputovali ledaskam, ale místní drží nebývale spolu a s cizinci se příliš nebaví. Přes den tam probíhají jen ty nejnezbytnější činnosti. V noci bývá osada, až na dobrodruhy, vylidněná. Většina obyvatel se přesunula do přilehlé tvrze na jejíž hradbách lze zahlédnout Mithallirské vojáky.

[Ungo]

Arnagolská osada i tvrz jsou teď ještě zničenější, než před několika týdny. Zdá se, že přestáli nějaký útok, ale nikdo se nechce bavit o tom, co se stalo. Místní jsou zamlklí, odtažití a cizincům se spíše vyhýbají. Všichni svorně pracují na obnově škod a jsou vděčni za každou pomocnou ruku. Arnagol teď připomíná osadu duchů. Jako by se z něj vytratila všechna radost. Ale není to jen radost, kdo tam chybí. Pakseliona už týdny nikdo neviděl.

[Ogar]

V posledních dnech se Arnagolem neslo zvláštní napětí. Ne snad že by lidé přestali zdravit na stezce nebo že by se přestalo sedávat u večerního ohně, ale mezi řečmi o lovu, počasí a zvěři se čím dál častěji mihla šeptanda o cizince. Ne obyčejné cizince, ale dívce, jaká se běžně nevidí.

Říkalo se, že má vlasy modré jako horská obloha těsně před bouřkou a nosí je svázané do dvou vysokých culíků, jaké by spíš slušely městské holčině než divoké ženě z lesa. A její nohy, tedy to, co má místo nich, prý nejsou lidské. Kopyta, modrá a lesklá, drkotající po kameni jako malá bouře.

Někteří tvrdili, že ji zahlédli ve společnosti zvláštního muže v modrém plášti. Nikdo přesně nevěděl, odkud je, ale jeho tvář zůstávala vždy klidná, ať už se díval na divočinu nebo na ty, kdo jej podezřívavě pozorovali. Společně pak vletěli do lesa, jakoby se honili za vlastními stíny, a stejně nečekaně se vrátili.

Jenže ne sami.

Prý přitáhli do osady pumu. Skutečnou, živou. Někteří přísahali, že ji puma následovala jako stín. Ačkoli je Arnagol prakticky v divočině, tak si ani do osady šelmy netroufnou, neboť ví, kde je jejich místo, ale v tomto případě muselo dojít v lese k nějakému divokému lovu, když puma následovala svou kořist až do osady. Mezi stany, mezi dětmi!

Starší osady se mračili. Takové věci se tu nedějí, a neměly by. Cizinka se sice netvářila hrozivě, ale cosi na ní bylo... nepatřičného. Lidé se na ni začali dívat se znechucením, s odporem, s nevyslovenou obavou, že její přítomnost do tichých lesů přináší cosi, co tam nepatří. Něco narušující rovnováhu.

A tak se šeptanda šíří dál, z úst do uší, od ohniště k ohništi. A s každým dalším dnem se v pohledech osadníků hromadí otázka: kdo je ta dívka, a co sem vlastně přinesla?