http://fc06.deviantart.net/fs71/f/2010/ … heelin.jpg
“Neutáhla jsem to moc?” starostlivě si prohlédla obvaz a uhladila jeho okraje. “Nepotřebujete napít? Nemáte hlad? Tolik jste riskoval.” optala se lehce provinile. Zrak jí stále sklouzával k širokým ramenům, po nichž stýkal pot. Soucitně přejela prsty po čerstvých jizvách. Pouze ta rána u levého ramene bude chtít více času a nejen léčbu s pomocí boží. “Ne. V pořádku.” zavrtěl jen hlavou a trochu se zavrtěl, zkoušejíc svou pohyblivost i s obvazem. “Opravdu moc vám děkuji.” špitla a opět se na něj provinile koukla. “Nic neříkejte.” překryla mu rty prstem, jen co se nadechnul a prohlédla si jej znovu. Jen těžko skrývala, jak se jí tají dech z těch svalů, pokrytých potem. Sice cítila vinu, za jeho podlitiny zdobící hruď tak jako za čerstvé, ještě růžové jizvy, avšak i tak nemohla nevěnovat pozornost tomu, jak se mu napínali a zase povolovali svaly. “Opravdu se omlouvám, že jste kvůli mě tolik riskoval.” špitla znovu s tím nejprovinilejším výrazem jaký svedla. “Neomlouvejte se mi neustále. Chytili vás v Mamoníně, to se mohlo stát každému.” vzal ji zlehka za ruku. “Ale vy jste kvůli mě riskoval život svůj i svých mužů. Měla jsem být více pozornější, tolik jste riskoval..” instinktivně se k němu lehce naklonila. “Teď je důležité hlavně zjistit, proč chtěli tentokrát léčitelku.” poněkud povzbudivě k ní vzhlédl a ona opřela své čelo o jeho. “Děkuji vám.. Děkuji vám za svůj život. Nebýt vás, jistě by mě ti nemrtví obětovali Hargudovi.” pohladila jej po tváři. Stan se lehce zatřásl poryvem větru, jako by snad i on chtěl naznačit souhlas. Venku opět zuřila písečná bouře. “Již jsem nevěřila, že bych měla naději nějak přežít, avšak vy.. Museli vás poslat sami bohové.” špitla a instinktivně se k němu lehce přitiskla, cítíc se tak v bezpečí. “Stále slyším to bublající zlato v kotli.” zachvěla se při vzpomínce a on ji ochranitelsky objal. “Již se nemáš čeho bát.. Jsem tu s tebou a ochráním tě.” zašeptal jí do vlasů.
Venku cinkali zbroje a zbraně a byli slyšet hlasy vojáků, odpočívajících po bitvě. Všichni na sobě měli zlatavé zbroje a na pavézách se uprostřed slunce skvělo velké S. Někteří spolu mluvili jentak, sedíc v písku mezi pomerančovníky, jiní zase již polehávali ve svých stanech. To pouze jejich velitel byl ve stanu, patřící beduínům. Také proto, že jeho zranění vypadala nejvážněji a zasloužil si tudíž největší klid.. A také soukromí..
Možná to bylo radostí z vyhrané bitvy.. Možná vlivem aroma z beduínského tabáku, který omamoval mysl.. Možná to bylo tím panákem Nicovi katany na bolest.. A možná již prostě nešlo se přemáhat..
Políbil ji. Jak ji měl blízko, pouze jí pozvedl prsty bradu a spojil své rty s jejími. Zavřel oči, vychutnávajíc si, jak sladce chutnala. Jako medové palačinky z jeho milovaného domova.. Tak jak seděl, v tureckém sedu, ona klečíc před ním, jak jej ošetřovala, si ji strhnul do náručí a lehnul si do hromady polštářů. Jen překvapeně tiše vyjekla, ležíc v jeho náruči. V jeho objetí.
Nikdo se na nic neptal. Nikdo nic neříkal. Pouze se dívali jeden druhému do očí, než se opět jejich rty spojili v žádostivém polibku. Jeho ruka sklouzla z jejích zad na oblou vypouklinu zadečku a o kousek níže, na stehna a opět výše, na zadeček, vyhrnujíc tak krátkou sukýnku. Opět na sobě měla ty šaty z Tirianu, jež jsou v Říši zakázané, avšak do pouště byli takřka ideální. Samotného jej až překvapila intenzita jeho vlastního vzrušení, z křehkého ženského těla ve svém náručí. Byl jako omámen její sladkou chutí a vůní. Voněla po květinách a léčivými krémy. Voněla po starých knihách a svitcích. I když již ženu okusil, tohle bylo jiné. Ji doopravdy chtěl. Chtěl ji tak moc, až jej to takřka fyzicky bolelo. Znovu ji vášnivě políbil.
Oplatila mu polibek se stejnou intenzitou, s jakou on líbal ji. Tiše zasténala do jeho úst, když jí zadeček zlehka zmáčkl a prsty zavadil o nejcitlivější místa. Sténala při každém jeho dotyku, jako by se jí nikdy předtím žádný muž nedotknul. Cítila se jako by byla nedotčená, jak moc byla citlivá. I samotný jeho horký dech, na jejím krku způsoboval, že bradavky se bolestivě třely o látku a lůno jí hořelo až nedočkavostí. Prsty zvědavě bloudily po nahé horké kůži. Žádostivě nastavovala zadeček dalším a dalším pohlazením a když jeho prsty zabloudily zvědavě po stehnech níže a přejely po vnitřní straně stehen, pouze zasténala a více se k němu tiskla.
Byli jako v horečce. Okolní svět přestal existovat a spolu s ním i jakékoliv morální zábrany a zásady. Viděli jen jeden druhého. Cítili jen svou touhu. Touhu jež ochromila jejich mysl. Touhu, která v nich probudila pouhé živočišné pudy.
V zajetí polibků a pevného objetí, se několikrát překulili po nádherných kobercích, než skončil na ní, nadzvedávajíc se o lokty. Ruce jí držel nad hlavou, zatímco ústy plenil ta její a své boky vtisknul mezi její nohy. Jen hlasitě zasténala. Jakmile ji pustil, objala jej kolem krku a přitiskla se k němu. Sukni měla vyhrnutou nad boky jak nějaká.. Rty opět sklouzl k jejímu krku a následně k citlivému špičatému oušku. Takřka vykřikla, tisknouc se k němu ňadry. Aniž by odtrhl svá ústa, stáhnul jí ramínka šatů a odhalil ňadra.
Pokusila se něco říci, ale jen zasténala rozkoší a zajela prsty do jeho vlasů. Na okamžik otevřela oči a fascinovaně sledovala, jak jazykem obkroužil bradavku. Znovu zavřela oči, nastavujíc své poloobnažené tělo jeho objevitelské cestě. Sotva se dokázala nadechnout, cítíc v klíně horký dech.
Vojáci venku zatím lehce popíjeli trochy vína, oslavujíc vítězství. Avšak ani jejich rozjařelý zpěv nedokázal přehlušit oslavu dvou elfů..
Vykřikla v jeho pevném objetí. Zasténal přímo do jejího ucha, zcela ohromen tím slastným pocitem. Zcela ohromen horkostí jejího klína. To co pocítil, když sevřela nohy kolem jeho boků, nedokázal popsat. Pouze se nadzvedl na délku paží, pozorujíc pod sebou zpocenou polonahou elfku, s žádostivým pohledem. Přejela si jazykem po rtech a on se sklonil k žhavému polibku. Přitom boky tvrdě vyrazil vpřed.
Nejspíš bude mít ráno co velitel vysvětlovat svým mužům.. A beduíni se nejspíše také nebudou tvářit zrovna nadšeně. Jistě i Arnuden něco zaslechl.. To však teď ani jednomu z milenců nevadí. Nocí již zní jen kvílení větru mírné pouštní bouře a dvojí steny….