Příběhy inspirované Equilibrií

[Selvagion]

Už delší čas se věnuju psaní povídek. Rád bych jednou napsal vlastní knihu, ale už roky to drhne na reáliích.

K těmhle příběhům mě inspirovalo hraní na Equilibrii.

Všechny příběhy jsou zcela smyšlené a nemají vypovídat nic o tom, co se ve hře odehrálo nebo má odehrát.

Přeju hezké počtení.


Pokud by někdo měl třeba náhodou chuť příběhy ilustrovat, jen do toho

[Selvagion]

Shrnutí: Některým elfům to můžete říkat stokrát a stejně to udělají

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Paprsek světla si našel cestu mezi hustými větvemi stromů a v temnotě se krátce zaleskl na stříbrné zbroji rytíře. Obrněnec vedl svého bělouše za uzdu a chvílemi se bořil až do půli stehen do bláta. Skvostné plátové brnění měl potřísněné bahnem až k hrudnímu plátu. Karmínový plášť se znakem bílého draka již dávno sundal a přehodil přes sedlo, aby si ho neušpinil víc, než byl. Dlouhý meč v pochvě u pasu se mu pletl pod nohy. Zpracování zbroje, meče i koňského postroje napovídalo, že rytíř patří k elfímu lidu.
Les byl zlověstně tichý, ale kolem rytíře se vznášela mocná aura, která tvory zlé vůle nutila stáhnout se do svých temných doupat. Avšak kůň šel klidně a poslušně s neotřesitelnou důvěrou ve svého pána.
Stromy se pomalu rozestoupily a jako by poraženecky vzdychly. Na palouku zalitém měsíčním světlem se k nebi vypínala černá věž se zubatou korunou. Její rezavá brána byla jako rozevřené čelisti připravené pohltit všechno, co projde dovnitř.
Rytíř chvíli věž pozoroval. Pak od sedla odepnul skvostnou stříbrnou pavézu, která jako by zaháněla okolní tmu slabou září, jejíž zdroj bylo těžké určit.
„Běž,“ pohladil rytíř koně po hlavě. „Vrať se do vesnice. Solarovo požehnání tě bude chránit na tvé cestě.“
Sama tma jako by na krátkou chvíli couvla, když Solar skrze svého paladina vložil svou ochranu na ušlechtilé zvíře. Bělouš zastříhal ušima a pak se jemně dotkl čumákem ramene svého pána.
„Budu v pořádku, neboj se. Jen – musím pomoct starému příteli,“ pousmál se ve skrytu těžké okřídlené přilby paladin.
Kůň zafrkal a pomalým krokem se vydal zpět cestou, kterou přišli. Paladin se za ním ještě chvíli díval, než pomalu vytáhl meč, jehož ostří ve tmě zazářilo jako by bylo živé.
„Děkuji, že jsi se mnou, můj pane,“ vydechl paladin a pak se s mečem v jedné ruce a štítem v druhé pomalu vydal k bráně věže. Doslova cítil stovky očí, které ho z temnoty pozorovaly, třebaže žádné neviděl. Cítil, jak mu zlo přebývající ve věži tlačí na hruď jako velký kámen. Avšak v paladinově duši sídlilo něco stejně silného, stejně mocného ba dokonce mocnějšího.
Když prošel bránou, s rachotem se za ním zavřela, jako se zuby dravce zacvaknou za nebohou kořistí. Paladin však nezastavil a kráčel klidně dál. Přešel zpustlé nádvoří a otevřel velké dvoukřídlé léty zčernalé dveře do věže. Stále nenarážel na žádný odpor. Vstoupil a chvíli vyčkal, až si jeho oči přivyknou šeru.
Věž se zdála být opuštěná. Drolící se stěny, prach a ticho tomu nasvědčovalo. Paladin však cítil, že zlo je blízko. A s ním i jeho přítel. Bez přemýšlení vykročil ke schodišti dolů. Když vstoupil do sklepení, pocítil přítomnost zlé vůle tak silné, až se zapotácel. Zde již věž opuštěně nevypadala. V temnotě svítilo nepočítaně červených bodů – očí démonů, kteří ho tiše pozorovali. Byly příliš hloupí, aby chápali proč tu je, ale na nějaké hluboké instinktivní úrovni věděli, kdo je. A báli se ho.
Paladin se v duchu krátce pomodlil ke svému bohu a v odpověď jeho meč vzplál očistným ohněm, který hřeje dobré tvory, ale zlé spálí na popel. Udělal jeden krok z krátkých schodů. A když pod jeho okovanou botou zaskřípěla suť, démoni se probrali z transu a s řevem se na něj vrhli ze stínů.

*****

Vrchní démon stál ve velkém sále, na jehož podlaze byl nakreslen jasně žhnoucí pentagram, a pošvihával ocasem. Vypadal mírně rozladěně. A měl proč. Do soukolí jeho plánů se dostalo drobné nicotné zrnko v podobě otravného paladina, který čpěl Solarovou mocí ještě víc než vlastním potem a krví jeho služebníků.
„Tak,“ rozpřáhl démon mohutné paže zakončené drápy. „Užil sis představení, paladine?“
Paladin stál na druhém konci sálu lehce nachýlený na levou stranu. Jeho nádherné brnění doslova zmizelo pod nánosem špíny, krve a slizu. Meč držel lehce skloněný a pavézu si opíral o zem, jako by pro něj byla příliš těžká.
Démon se cítil sebejistě. Paladin byl vyčerpaný, nejspíš i zraněný. Bude snadná kořist.
„Proč se vlastně kvůli němu namáháš, hm?“ usmál se démon. „Víš ty, co všechno ti tají? Co všechno spáchal? Máš vůbec potuchu, paladine, jaká nádherná temnota v něm existuje?“
Paladin mlčel. Stál bez pohnutí stále nakloněný. Kdyby démon neslyšel, jak dýchá, uvěřil by, že se proměnil v kámen.
„Víš, že za smrt svých rodičů může jen a pouze on?“ ušklíbl se démon. „Pochlubil se ti s tím? Nepochlubil, že. Spáchal toho opravdu dost, to mi věř. Mám ti o tom povědět?“
Ani tentokrát nepřišla od paladina odpověď. To démona znervóznilo. Většina paladinů vykřikovala drsné fráze o svém bohu a nebylo těžké přimět je mluvit. Oslabit jejich pozornost, pak nahlédnout do jejich nitra a najít něco, čím je snadno srazit na kolena. Do nitra tohohle paladina démon neviděl. Kdykoli se o to pokusil, jako by se díval do zrcadla. Viděl jen odraz sama sebe a tolik světla, že to nedokázal snést.
„Proč ty, bezúhonný paladin se staráš o takovou nicku jako je on, o takovou trosku!“ zamračil se démon. „Nech ho mě. Nikomu nebude chybět.“
Paladin se pomalu, ztěžka narovnal. Pak poklekl na jedno koleno opíraje se mečem o zem a odpověděl docela prostě a klidně: „Ne.“
Nesnesitelně jasný záblesk světla, který vyrazil z paladinova směru jako blesk, vytrhl démona z jeho fyzické formy a srazil ho zpět do jeho sféry s nezměrnou silou.
Démonovo tělo se zaduněním dopadlo na zem a se syčením se začalo roztékat v kaluž slizu.
Paladin se unaveně zvedl. Obloukem obešel démonovo tělo a sestoupil do krypty pod sálem.
„Prosím, pane, pošli svému služebníkovi kousek svého světla,“ zašeptal paladin a místnost kolem něj se o něco prosvětlila.
U vzdálenější stěny viselo v okovech nahé mužské tělo pokryté špínou a zaschlou krví z desítek ran především od bičování. Sotva se mohl špičkami dotýkat země.
Paladin odložil štít i meč a jemně přítele spustil na zem. Opatrně vedle něj poklekl. Všiml si, že na levé straně hlavy má havraní vlasy slepené krví a elegantní špičaté ucho chybí. Odepnul z opasku lahvici s vodou a navlhčil kus plátna, aby jím otřel rozpraskané rty.
Dlouhé řasy se lehce zachvěly a jeho přítel pomalu otevřel své šedé oči. Chvíli se díval na přilbu sklánějící se nad ním, než stáhl rty.
„Copak ani v pekle od tebe nemůžu mít pokoj?“ pronesl nakřáplým hlasem.
Paladin si sundal přilbu a po ramenech se mu rozlila záplava plavých vlasů.
„Také vás rád vidím, Zaltaisi,“ usmál se a nadzvedl mu hlavu, aby se mohl napít.
„Já to věděl,“ vydechl Zaltais namáhavě. „Věděl jsem, že ty si to prostě neodpustíš – udělat nějakou pitomost jako jít pro mne. Zatracenej paladine.“
Paladin se usmál.
„Musíme jít. Můžete vstát?“ zeptal se. „Bohužel mne nenapadlo vzít náhradní šaty. Budeme to muset chvíli vydržet.“
A s těmi slovy pomohl Zaltaisovi na vratké nohy.
„Myslím, že se s tím dokážu vyrovnat,“ utrousil Zaltais a opírajíc se celou vahou o paladina, belhal se ven.
Postupovali pomalu, neboť dlouhé věznění a bití si vybralo svoji daň. Nakonec se však přece jen dostali na nádvoří. Slunce svítilo a příjemně hřálo na nahé kůži. Po pádu démona se temnota rozplynula a předtím šedý a zlověstný les byl nyní plný svěžesti a barev.
„Selvagione,“ řekl Zaltais. „Jsi ten největší hlupák, jakého jsem měl tu smůlu ve svém mizerném životě kdy potkat.“
Selvagion se usmál.
„Taky vás mám rád.“
„Zmlkni,“ obořil se na něj Zaltais, ale koutky úst mu nepatrně cukly v úsměvu.

KONEC

[Wolf]

Ty vado! Mě se to moc líbíííí!!!


Umět hezky a nějak jednoduše ilustrovat, hned bych se do toho pustil.
Po pravdě jsem nečekal, že tam pujde o jména z Eq. Jakmile jsem viděl Solar, trochu to ve mě škublo
těžko říct jestli pozitivně či negativně.… ale pobavila mě jména Selvagion a Zaltais.

Co se příběhu týče je to pěkný

[camelie]

Moc pěkný .. chvílema jsem skoro nedýchala

[Ryalin]

Pekne. Sice misto princezny ve věži Zaltais v krypte. Ale stejne pekne

[Zlofas]

Paráda, sice jsem fandil demonovi, ale super

[Pipi_CZ]

Jo, já taky.

[NiamCK]

*Cítí se poněkud trapně, protože našla pár věcí co by vytkla, ale v té záplavě pochval se bojí ukamenování*
Ehe hezké to je *pípne*

[Naylun]

Budu muset sepsat něco vlastního, abych uvedl Zaltaisův charakter na pravou míru a vyvedl čtenáře z omylu, že by se někdy opřel o paladina nebo dokonce nechal chytit a svlíknout démonem

[Selvagion]

*Cítí se poněkud trapně, protože našla pár věcí co by vytkla, ale v té záplavě pochval se bojí ukamenování*
Ehe hezké to je *pípne*

Tak mi pošli PM, já nikoho kamenovast nebudu

Budu muset sepsat něco vlastního, abych uvedl Zaltaisův charakter na pravou míru a vyvedl čtenáře z omylu, že by se někdy opřel o paladina nebo dokonce nechal chytit a svlíknout démonem smile

Jen ať se Zaltais nedělá, všichni víme, že ve skutečnosti je dobrák od kosti a starý měkota

[George]

Budu muset sepsat něco vlastního, abych uvedl Zaltaisův charakter na pravou míru a vyvedl čtenáře z omylu, že by se někdy opřel o paladina nebo dokonce nechal chytit a svlíknout démonem

Všechny příběhy jsou zcela smyšlené a nemají vypovídat nic o tom, co se ve hře odehrálo nebo má odehrát.

Niam, napiš to, mě to zajímá :)

[Naylun]

To ale neznamená, že nebudou mít vliv, že jo. Ale stejně jsem to nemyslel moc vážně.

[Wolf]

Mě to taky od Niam zajímá :D

[NiamCK]

Božemuj :D No dobrá :D Ale nekamenujte mě za to.

Inu … jako náročnější čtenář najdu problémy vždycky. Celkově je ta povídka dobře stavěná, má začátek, střed i konec, stupňuje atd.
Bohužel to, co se dalo protáhnout víc - souboj s démonem - je jen takovou vsuvkou. Místo toho uvádíš dlouhou pasáž popisu. Tak nějak jsi nahradil děj popisem, což u některých děl jde, tale tady tím (pro mě) vraždíš atmosféru. Rozepsal jsi tam i bláto na paladinově plášti, ale přesto celý boj byl jen zábleskem světla...tradá Solar luskl prsty.
A pak už jen mírně popisný happy end.
Myslím, že to byl pro mě největší problém. Chápu, že samotný souboj byl asi pouze vedlejší informace, ale tím, že jsi už tak použil skoky...možná se dalo skočit i tam. Něco jako pohled až při konci zápolení. Božský zásah takové míry většinou autoři používají v momentu, kdy se děj nedá posunout lidskou silou. Nebo tedy pokud není ten božský zásah stěžejním bodem příběhu. Pokud měl být, je odflánkutí, pokud neměl...je tam tak nějak navíc v této podobě.

Po ostatních stránkách jsem byla spokojená. Jako krátká povídka to bylo super! Ten začáteční popis byl skvělý, jen holt nevynikl díky té lapálii uprostřed.

No snad jsem to vysvětlila nějak rozumně. Je to jen můj osobní dojem, takže samozřejmě může být špatný.

[Woxa]

Pěkný, hned první Zaltaisova věta jako by mu z huby vypadla :)
A jednu výtku bych měl, okřídlená helmice... proboha proč, nestačila by jen těžká helmice? Já na ně mám vážně alergii, stejně jako na zbroje a plátovky z Hagu :)

[Selvagion]

Shrnutí: Kdo se moc ptá, moc se dozví
Poznámka: Ok, připouštím, že pointa není moje, ale vypůjčil jsem si ji z filmu Krokodýl Dundee, jenže kdo by odolal

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Servírka v Domě odpočinku prostřela před tři elfí dámy bohatou snídani a tiše se vzdálila. Bledolícá albínka si jen lehce potřela elfí chléb tenounkou vrstvičkou másla a zavařeniny. Poté si otevřela knihu a zdánlivě přestala věnovat svým spolustolovnicím pozornost.
Černovlasá elfka si odložila kloubouk s dlouhým perem na volnou židli vedle sebe a bez váhání si přitáhla talíř se štědrou porcí míchaných vajíček.
„Tedy já mám hlad,“ usmála se. Chopila se vidličky a pustila se do jídla.
„Takže co Chir, Alky?“ zeptala se zlatovlasá elfka a uzobávala kuličky hroznového vína.
„No, pořád ho nepustili z chrámu,“ pokrčila Alkaran rameny mezi sousty.
„Chudák, co,“ prohodila zlatovlasá elfka jako by mimochodem a pohrávala si s kuličkou vína.
„Hele, Nep,“ ukázala na ni Alkaran vidličkou. „Může si za to sám. Neměl se odpojit od skupiny. Jak mám pak velet Gardě, když je to jako mluvit do stromu.“
„No, zrovna tohle jsem nemyslela,“ uculila se Nephtys.
Alkaran pokrčila rameny.
„Naznačila jsem mu to už sto krát, ale on pořád nic. Co víc jsem měla dělat. Nejsem jeho máma a při bozích, že by nějakou za zadkem potřeboval.“
„Ale tak to víš, Chir,“ usmála se Nephtys. „Věčné dítě.“
„Jo, až ten dospěje, tak si celé Amfiberai pohoví,“ poznamenala Alkaran. „Ty to nebudeš?“ ukázala na druhý talíř vajíček.
„To máš pořád hlad?“ podivila se Nephtys, ale talíř k ní posunula.
„No jo,“ přikývla Alkaran už s vidličkou na cestě k ústům. „Chtělo by to kyselé okurky.“
„U Solara, Alky, snad nejsi těhotná,“ rozesmála se Nephtys.
Alkaran se začervenala.
„No co, ten Lenwe je přece docela fešák ne,“ uculila se Nephtys.
„Rozumíme si,“ řekla Alkaran a schovala se za pohár s vínem.
„To je základ, Alky, to je základ,“ pokývala Nephtys hlavou.
Bledolícá albínka hlasitě zaklapla knihu a změřila se obě pronikavým pohledem. Pak upila lehce ze svého poháru vína.
„Není to nějaký vandrák z lesa?“ poznamenala.
„Lenwe je druid,“ opáčila Alkaran.
„To je skoro totéž,“ utrousila albínka.
Alkaran odsunula druhý prázdný talíř a rozhlédla se po zákusku.
„No, a jaký je teda v posteli?“ otázala se albínka věcně.
Alkaran se zarazila.
Nephtys zrudla a napomenula albínku: „Kei’ro, přece nemůžete – “
„No,“ přerušila Alkaran Nephtys zamyšleně. „Já vlastně nevím.“
Obě elfky se na ni zadívaly s nelíčeným překvapením.
„No, on pořád spí na zemi,“ vysvětlila Alkaran téměř omluvně.

KONEC

[Deadlymoon]

Hele... ale ty jména jsou děsně zavádějící, vím, žes to tu v prvním příspěvku poznamenával, ale raději to řeknu znova, takhle by se Nephtys nechovala :D

Každopádně ti ale děkuji za správně napsané jméno... tedy H hned po P - NePHtys a né NeptHys jak většina píše :D

[Pipi_CZ]

Za to Kei'řin charakter odpovídá.

[Selvagion]

Bohužel toho jsem se od začátku obával, že Nephtys neznám dost na to, abych dokázal vystihnout její charakter, ale nevěděl jsem koho jiného tam dát.

[NiamCK]

No...číst jak Alkaran mluví o dospívání je rozhodně zábavné :D