Mstitelé
Napsal: 9. 4. 2012 8.08
Shrnutí: Někdy přijdete o všechno – o rodinu, iluze, naději i duši – a zbude vám jen pomsta
------------------------------------------------------------------
Kdysi dávno obcházeli Desku ztracení duchové. Kam přišli, zanechávali za sebou jen krev a smrt. Měli mnoho jmen, ale nejvíc známí byli jako Mstitelé – přízraky minulosti.
Vynořovali se s posledními paprsky slunce z mlhy a tmy a ráno mizeli s úsvitem, jako mizí mlha nad vodní hladinou.
Jak to vím?
Protože jsem je viděl.
Dost možná jsem byl jedinej a poslední člověk na Desce, kterej je kdy spatřil.
Jedinej člověk, kterej kdy přežil.
Proč?
Řekli mi to.
Abych mohl tenhle příběh vyprávět.
Na Ostrově svítá pozdě. Trvá celou věčnost, než se pára a mlha u pobřeží roztrhá. A stejně brzo se stmívá. Soumrak tu padá rychlejc než hlt pálenky do krku.
Ten večer padal obzvlášť brzo.
Zakotvili jsme ráno a přes den prodali náklad otroků. Kapitán rozdělil peníze, a tak jsme byli bohatí. Na další dva tejdny jsem si mohl dopřát tolik chlastu a děvek, kolik jsem chtěl. Na lodi zůstal jen kapitán. Já se válel na molu s lahví pálenky. Jo, byl jsem ožralej, jak zákon káže. Jenže na některý věci nejste nikdy dost opilí.
Byl jsem klidnej, věděl jsem, že stráž by se postarala o každýho nuzáka, co by se pokusil večer osadu napadnout. Bylo ticho. Vlastně jsem nikdy dřív ani po tom na Ostrově takový ticho nezažil.
Slunce zapadalo. Už ho zbejval jen takovej malej srpeček nad obzorem. To jsem ho uviděl poprvé. Najednou tam stál, jako by se zhmotnil ze samotného vzduchu. Jen černá silueta. Vlasy mu vlály kolem hlavy a paprsky slunce kolem něj plály jako oheň – černý oheň. Stál docela uvolněně. Nebyl nijak velkej a přece mi při pohledu na něj zaskočil chlast v krku.
Byl to ten chlad, co se kolem něj šířil. Jako by v jeho stopách kráčela sama smrt. Zalezl jsem si za sud a doufal, že se chlapi s tím divnym elfem vypořádají. Jenže nikdo se neměl k tomu, aby se byť pohnul.
Viděli jste někdy hada, když se dívá na svou kořist? Jak úplně ztuhne a sama mu div nenakráčí do huby? Tak jsem se cejtil. Přísahám, že i v té tmě jsem viděl, jak mu oči hoří plamenem jako chřtán balora.
Pak se chlapi dali do křiku a vrhli se na něj. On jen pomalu, tak strašně pomalu vytáhl dva krátké meče.
Krev je v zapadajícím slunci černá.
Bylo jí tolik, že jsem cejtil její pach ve vzduchu. Ten elf se pohyboval jako blesk. Kam dopadla čepel jeho mečů, odlétávaly hlavy a ruce a nad tím vším jako fontána stříkala krev.
Chlapi se sbíhali odevšad. Slyšel jsem svist, jak ostří dvou mečů krájelo vzduch, a pak vlhké mlaskavé zvuky, chroptění a tupé rány bezvládných těl.
Já se krčil za sudem a modlil se ke všem dobrým i zlým bohům.
Pak jsem uviděl ji.
Jestli on byl černý oheň, ona byla rudý požár. Zjevila se stejně jako on ze vzduchu jako nějaká bohyně přilákána krví. Její hříva rudých vlasů plála v posledních paprscích slunce jako pochodeň stejně jako její oči. Svírala luk a já jen slyšel, jak vzduchem sviští střely.
Jedna se zabodla do mého sudu. Letky toho šípu byly barvené krví.
Slunce dávno zapadlo, když nastalo ticho, s jakým přichází jen smrt.
A oni dva tam stáli jako zhmotnělá tma.
Přišlo mi to jako celá věčnost, než se vydali na molo přímo ke mně.
Co to nepřiznat, strachy jsem se pochcal, ale chtěl bych vidět vás, jací byste byli hrdinové.
Oni však prošli kolem mě, jako bych pro ně neexistoval.
Byli vychrtlí a bledí jako by právě vstali z hrobu. On měl pravou tvář seškvařenou snad až na kost. Ona vypadala jako by ji někdo podřízl. Přes krk se jí táhla jizva, že by jí taková rána musela useknout palici. Páchli smrtí a rozkladem. Jako by snad ani nebyli už naživu.
Kapitán nikdy nebyl hrdina. Ječel hrozně a dlouho. Nikdy jsem se nešel podívat dovnitř, co s ním udělali. Ale viděl jsem, jak otrlí chlapi, co vraždili a znásilňovali jako denní chleba, blili ještě týdny poté, jen se jim připomnělo, co se v kapitánově kajutě našlo.
Když se vraceli, on se zastavil jen pár kroků ode mne a řekl: „Dokonáno jest.“
Byl jsem zcepenělej strachy.
„Vyřiď světu, že Aris Querrestallö Dy’nei a Sgaile Anirierin splatili staré dluhy.“
Nad obzorem se objevil první záblesk úsvitu. Nemohl jsem věřit, že ta noc hrůzy končí. Vykoukl jsem zpoza sudu a viděl je. Dívali se jeden na druhého a světlo kolem nich sílilo, jak slunce vycházelo. A jako by se v něm rozplývali.
A pak byli prostě pryč. Celej přístav byl posetej mrtvolama a já jedinej mezi nima živej.
Vydržel jsem ještě pár týdnů, než jsem z Ostrova odešel. Od té doby ve snech vídám černý a rudý oheň.
A proto jsem vám vyprávěl tohle, aby Deska věděla, co jsem měl vyřídit. Kvůli čemu jsem zůstal naživu.
Vím, že kdysi dávno náš kapitán potopil loď, na který plulo elfí dítě. To dítě prodal do otroctví. Povídá se, že mu obličej znetvořili popálením nějakým alchymistickým svinstvem. Jeho jméno nikdo nezná. Prej už dávno zdechnul v lese.
Já vím, že jsem ho viděl.
Jeho a ďábla s rudými vlasy.
KONEC
------------------------------------------------------------------
Kdysi dávno obcházeli Desku ztracení duchové. Kam přišli, zanechávali za sebou jen krev a smrt. Měli mnoho jmen, ale nejvíc známí byli jako Mstitelé – přízraky minulosti.
Vynořovali se s posledními paprsky slunce z mlhy a tmy a ráno mizeli s úsvitem, jako mizí mlha nad vodní hladinou.
Jak to vím?
Protože jsem je viděl.
Dost možná jsem byl jedinej a poslední člověk na Desce, kterej je kdy spatřil.
Jedinej člověk, kterej kdy přežil.
Proč?
Řekli mi to.
Abych mohl tenhle příběh vyprávět.
Na Ostrově svítá pozdě. Trvá celou věčnost, než se pára a mlha u pobřeží roztrhá. A stejně brzo se stmívá. Soumrak tu padá rychlejc než hlt pálenky do krku.
Ten večer padal obzvlášť brzo.
Zakotvili jsme ráno a přes den prodali náklad otroků. Kapitán rozdělil peníze, a tak jsme byli bohatí. Na další dva tejdny jsem si mohl dopřát tolik chlastu a děvek, kolik jsem chtěl. Na lodi zůstal jen kapitán. Já se válel na molu s lahví pálenky. Jo, byl jsem ožralej, jak zákon káže. Jenže na některý věci nejste nikdy dost opilí.
Byl jsem klidnej, věděl jsem, že stráž by se postarala o každýho nuzáka, co by se pokusil večer osadu napadnout. Bylo ticho. Vlastně jsem nikdy dřív ani po tom na Ostrově takový ticho nezažil.
Slunce zapadalo. Už ho zbejval jen takovej malej srpeček nad obzorem. To jsem ho uviděl poprvé. Najednou tam stál, jako by se zhmotnil ze samotného vzduchu. Jen černá silueta. Vlasy mu vlály kolem hlavy a paprsky slunce kolem něj plály jako oheň – černý oheň. Stál docela uvolněně. Nebyl nijak velkej a přece mi při pohledu na něj zaskočil chlast v krku.
Byl to ten chlad, co se kolem něj šířil. Jako by v jeho stopách kráčela sama smrt. Zalezl jsem si za sud a doufal, že se chlapi s tím divnym elfem vypořádají. Jenže nikdo se neměl k tomu, aby se byť pohnul.
Viděli jste někdy hada, když se dívá na svou kořist? Jak úplně ztuhne a sama mu div nenakráčí do huby? Tak jsem se cejtil. Přísahám, že i v té tmě jsem viděl, jak mu oči hoří plamenem jako chřtán balora.
Pak se chlapi dali do křiku a vrhli se na něj. On jen pomalu, tak strašně pomalu vytáhl dva krátké meče.
Krev je v zapadajícím slunci černá.
Bylo jí tolik, že jsem cejtil její pach ve vzduchu. Ten elf se pohyboval jako blesk. Kam dopadla čepel jeho mečů, odlétávaly hlavy a ruce a nad tím vším jako fontána stříkala krev.
Chlapi se sbíhali odevšad. Slyšel jsem svist, jak ostří dvou mečů krájelo vzduch, a pak vlhké mlaskavé zvuky, chroptění a tupé rány bezvládných těl.
Já se krčil za sudem a modlil se ke všem dobrým i zlým bohům.
Pak jsem uviděl ji.
Jestli on byl černý oheň, ona byla rudý požár. Zjevila se stejně jako on ze vzduchu jako nějaká bohyně přilákána krví. Její hříva rudých vlasů plála v posledních paprscích slunce jako pochodeň stejně jako její oči. Svírala luk a já jen slyšel, jak vzduchem sviští střely.
Jedna se zabodla do mého sudu. Letky toho šípu byly barvené krví.
Slunce dávno zapadlo, když nastalo ticho, s jakým přichází jen smrt.
A oni dva tam stáli jako zhmotnělá tma.
Přišlo mi to jako celá věčnost, než se vydali na molo přímo ke mně.
Co to nepřiznat, strachy jsem se pochcal, ale chtěl bych vidět vás, jací byste byli hrdinové.
Oni však prošli kolem mě, jako bych pro ně neexistoval.
Byli vychrtlí a bledí jako by právě vstali z hrobu. On měl pravou tvář seškvařenou snad až na kost. Ona vypadala jako by ji někdo podřízl. Přes krk se jí táhla jizva, že by jí taková rána musela useknout palici. Páchli smrtí a rozkladem. Jako by snad ani nebyli už naživu.
Kapitán nikdy nebyl hrdina. Ječel hrozně a dlouho. Nikdy jsem se nešel podívat dovnitř, co s ním udělali. Ale viděl jsem, jak otrlí chlapi, co vraždili a znásilňovali jako denní chleba, blili ještě týdny poté, jen se jim připomnělo, co se v kapitánově kajutě našlo.
Když se vraceli, on se zastavil jen pár kroků ode mne a řekl: „Dokonáno jest.“
Byl jsem zcepenělej strachy.
„Vyřiď světu, že Aris Querrestallö Dy’nei a Sgaile Anirierin splatili staré dluhy.“
Nad obzorem se objevil první záblesk úsvitu. Nemohl jsem věřit, že ta noc hrůzy končí. Vykoukl jsem zpoza sudu a viděl je. Dívali se jeden na druhého a světlo kolem nich sílilo, jak slunce vycházelo. A jako by se v něm rozplývali.
A pak byli prostě pryč. Celej přístav byl posetej mrtvolama a já jedinej mezi nima živej.
Vydržel jsem ještě pár týdnů, než jsem z Ostrova odešel. Od té doby ve snech vídám černý a rudý oheň.
A proto jsem vám vyprávěl tohle, aby Deska věděla, co jsem měl vyřídit. Kvůli čemu jsem zůstal naživu.
Vím, že kdysi dávno náš kapitán potopil loď, na který plulo elfí dítě. To dítě prodal do otroctví. Povídá se, že mu obličej znetvořili popálením nějakým alchymistickým svinstvem. Jeho jméno nikdo nezná. Prej už dávno zdechnul v lese.
Já vím, že jsem ho viděl.
Jeho a ďábla s rudými vlasy.
KONEC