Železná říše: Mithallir

[Ungo]

V Mithalliru se po letech konala další veřejná mše Paní noci. Účast byla nečekaně hojná a tentokrát se nesla v trochu netradičním duchu, protože její kněžka se dotkla více témat, které sužují Železnou říši a přátelsky mluvila i k ostatním dobrým bohům. Mezi lidmi se šušká o tom, že zázemí pro mši pomohly postavit stráže a dokonce i několik vojáků elitního armádního oddílu. O pořádný rozruch se pak postarala početná jednotka strážných. Zprvu se zdálo, že obkličují útes, kde se mše konala, aby pak v zápětí za nimi, jako by se nechumelilo, přikráčel sám král Nargien I. Atmosféra byla velmi uvolněná, a to od pohledu i pro krále, který se zdál být dobrém rozmaru.

[Ogar]

Mithallirem se už stihlo roznést, že jakási chrabrá skupina dobrodruhů zasadila loupeživým skřetům na cestách konečný úder. Byli mezi nimi prý trpaslíci, kněžka Paní noci, jakýsi kmet a elfí lučišnice. Zejména trpaslíci prý měli pravidelně čistit cestu k trpasličímu městu a vyhnat z ní i otravné brouky. Obchodníci, ale i jiní se tak mohou odvážit vyrazit po cestě i bez velmi nákladných žoldáků nebo jiné ochranky. Přesto přeze všechno se však nedoporučuje cestovat za noci.

skřeti.jpg (41.99 KiB) Zobrazeno 61298 x

[Ogar]

Už to bude několik týdnů, co byl prý popraven skřetí vůdce Škvíro. Údajně byl popraven na cestě u Železných vodopádů a je až ikonické, že právě tam se podle zvěstí poprvé objevil. Nachystal to tak osud, nebo kdo? Důležité je, že je mrtev a skřetí invaze na cestách tak definitivně zeslábla na úplné minimum a většina skřetů se stáhla do svých nor, alespoň nyní. Obyvatelé se však dozvídají jen kusé informace z odposlechu z otevřených oken, když si dobrodruzi nebo jim podobní vykládají u ohniště v podhradí nebo hospodě. Všeobecně jsou ale obyvatelé radši.

Dokonce to popohnalo některé obchodníky, aby vyrazili opět bez větších strachů směr Arnagol a Hag Hargol. Mezi obyvateli se rozšířilo, že Hag je stále uzavřen veřejnosti a dovnitř se dostane leda obchodník, který má patřičný glejt. Těch je prý pomálu, ale i to málo přineslo nějaké zvěsti o trpasličím městě, které stojí za zmínku. Patří mezi ně například skutečnost, že gnómové již v Hagu bydlí a pomáhají trpaslíkům ve spoustě věcí a vývoji. Zdá se, že trpaslíci několikanásobně zvětšili objem nerostů ve svých síních a v kovárně se slavily velkolepé úspěchy. Všeobecně jsou trpaslíci na obchodní návštěvy různorodí, a to kus od kusu. Hargol se s novým vojvodou vnesl do povědomí skrze silnější restrikce a omezení. Někteří praví, že je to jeho tvrdou povahou, jiní zase, že má vlastně strach, a tak mu předchází na místo, aby mu čelil, až když přijde. To slovo "strach" však před trpaslíky nikdo nevysloví, protože by se se zlou potácel, tedy kdyby mu to situace vůbec ještě dovolila... důkazem budiž jeden bláhový ničema, který si dělal ze sekerníků před branou Hagu srandu, když ho nepustili dovnitř, a pak se do Mithalliru vrátil zmlácený natolik, že ho ještě teď dávají dohromady. Jak to tedy je a jsou všichni trpaslíci takoví? Spíše to vypadá, že je každý jiný, stejně jako lidé a chvíli trvá, než se někomu otevřou. Všeobecně jsou k ostatním rasám zdrženliví a nejvíce si rozumí s trpaslíky a gnómy. Kdy se však Hag otevře pro obyčejného člověka? To je zatím stále otázkou.

dwarf.jpg (35.43 KiB) Zobrazeno 61250 x

To by to ale nebylo pozdvižení, kdyby v čele s obchodníky nepřišla zvláštní událost. Dva urostlí obchodníci s olejem do lucerniček se prý ztratili na Západní cestě a jsou nezvěstní. Místo jejich zmizení se prý našlo, a bylo u nechvalně známých Železných vodopádů, místa mnoha podivností. Zajímavostí však je, že jejich stopy nikam nevedly... prostě, jakoby se vypařili, beze stop, na místě. Je to divné, protože to byli pořízci, kteří by si s takovým skřetem poradili raz dva. To snad odletěli?

[Ogar]

Když se nad tím člověk zamyslí, tak ze severské osady v Ledových horách nikdy nechodily žádné pořádné zprávy, které by stály za povšimnutí a sem tam se ukázali seveřani v podhradí, kvůli obchodu. Tam však povědomí spíše končilo. V tomto případě však nějaký tulák či obchodník informace přeci jen přinesl...

Sever je prý neklidný, údajně se tam sešly severské kmeny, aby čelily jakémusi nebezpečí. Povídá se o Nekromantovi a černé nebo krvavé magii a seveřanech, kteří začali s intenzivnějším výcvikem ve svých řadách. Lid Mithalliru tato informace překvapila, neboť je zvyklý spíše na nemrtvé nebezpečí z jihu, ale ze severu? Podněcuje to různorodé klábosení u žejdlíku piva, ale i dobrého poháru vína, dokonce i mezi šlechtou. Může zastavit severská osada blížící se nebezpečí? Otázka, na kterou hledá nejeden obyvatel odpověď...

[Ungo]

Dlouhotrvající špatná nálada mezi vojáky na Skalním hrádku a v jeho okolí už je do očí bijící. Vojákům, zdá se, chybí naprosto vše. Začíná to být vidět nejen na jejich vybavení, ale často už i na vojácích samotných. Zdá se, že chybí peníze a ten slavný lesk Mithallirské armády, alespoň u Skalního hrádku, je ten tam. Nicméně vojáci statečně drží pozice a nepolevují v bdělosti. Není to přece uniforma nebo čuník na ohni, co dělá dobrého vojáka vojákem. Za posledních pár měsíců zdejší posádce zpříjemňuje život jakýsi trpaslík, která snaživě nosí jídlo. Vojáci to nedají zdát, ale jistě jsou mu za to vděční.

[Ungo]

V Mithalliru je po delší době zase o čem klevetit. Veřejným tajemstvím je, že jeden z důstojníků posádky u Skalního hrádku přijal velmi vysoký příspěvek na chod tamních vojáků, ale namísto aby ho zužitkoval pro své muže, tak spolu s několika dalšími vojáky dezertovali a darované peníze si ponechali. Vojáci jsou od toho dne ještě zachmuřenější a nepřátelštější, než doposud.
O to více je s podivem, že jen několik týdnů poté z Mithalliru, pod dozorem té Narginenovi prominentní jednotky, dorazily povozy s nemalými zásobami, jako by se snad armádní velení chytlo za nos. Vojáci to velmi kvitovali, a ačkoli na neuspokojivém stavu jejich posádky to až tak moc nezměnilo, na několik málo týdnů to kolem Skalního hrádku vypadá, že ho stráží ta slavná Mithallirská armáda a ne spolek podobně oděných vagabundů. Zasvěcení k dobru snad pustí, že za tím je dar ze zámoří, který obdržel chrám Ajris a velekněžka Válie se moudře uvolila ho přerozdělit.

[Ogar]

V Mithalliru se povídá o zraněných ženách, které našly útočiště v chrámu Solara. Šeptá se, že následovaly tajemného seveřana do divočiny, odkud se vrátily těžce poznamenané. Mladá elfka s rezavými vlasy, zahalená obvazy, vzbuzuje otázky – co se jí stalo?

Lovci hlásí, že u Železných vodopádů byl spatřen zlobří náčelník s modrými azurity na očích a nápisem „ZRÁDCE“ na čele. Noci za hradbami prý nejsou bezpečné, a v Podhradí sílí strach. Co se chystá? Nástěnka cosi prozrazuje a nezní to dobře...

[Ogar]

Podhradím se šíří zvěsti, že bývalá zlobří pevnost se probouzí. Podle všeho se tam objevuje tmavě rudý mlžný opar. Někteří tvrdí, že v pevnosti něco dýchá, jiní přísahají, že slyšeli kroky tam, kde by nikdo neměl být.

Zvěsti mluví o tom, že nějací hrdinové zmizeli. Nikdo neví kam, ani proč, ale jejich absence začíná budit strach. Byli pohlceni mlhou? Nebo je pevnost dostala?

Ve Skalním hrádku se opevňují. Hlídky jsou zdvojené, hradby posílené a každý, kdo má alespoň zrezivělý nůž, dostává zbraň do ruky.

Zatímco Mithallir se připravuje na nejhorší, obyvatelé farem se stahují k bezpečnějším místům. Vozy naložené majetkem pomalu opouštějí políčka, některé domy zůstávají opuštěné, jiné zase stále obydlené, protože někteří se jich vzdát nehodlají.

[Ogar]

Po týdnu nejistoty a obav se ztracená družina dobrodruhů konečně vrátila do města. Jejich tváře nesou známky vyčerpání, ale v očích jim plápolá oheň těch, kteří prošli temnotou a vrátili se silnější. Přesné okolnosti jejich zmizení zůstávají zahaleny tajemstvím, ale šepoty v uličkách naznačují, že si prošli peklem. Zatímco v Mithalliru si mohou zatím oddechnout, situace na hranici u Skalního hrádku se vyostřuje. Průzkumníci hlásí neklid v táboře za světla hoří celou noc.

[Ogar]

V podhradí se nedávno strhla vášnivá hádka mezi dobrodruhy, která se točila kolem otázky velení. Největší rozepře panovala mezi mladým světlovlasým válečníkem a jakousi lichokopytnicí, přičemž padala ostrá slova o důvěře, respektu i předchozích neúspěších. Napětí postupně narůstalo, a podle všeho došlo na cvičáku i na rvačku. Do sporu prý zasáhli i další družníci, kteří se snažili situaci uklidnit. Jak celá záležitost dopadla, co se bude dít dál nebo kdo nakonec získá uznání jako vůdce, zůstává otázkou, o které se v Mithalliru teď hodně mluví.

[Ungo]

Lidé v kraji si mezi sebou šeptají o děsivých událostech, jež se odehrály u Zlobřího jezera. Říká se, Urukové, kteří se před časem vynořili z rozvalin staré zlobří pevnosti se dali na pochod. Ve stínech noci přepadli farmy roztroušené na břehu jezera, podpalovali střechy a plenili vše, co jim přišlo pod ruku. Finální zkázu pak dokonaly katapulty, které zničili vše, na co oheň nestačil. Skalní hrádek, jediná obranná bašta v okolí, se snažila zkáze zabránit. Z jejích hradeb zaduněla děla a železný déšť se snesl na útočníky. Avšak ani ohnivá smršť nestačila. Urukové se hnali vpřed, nezastavitelní jako horská bouře, a jejich zběsilost se nedala zadržet. Když se rozednilo, zůstaly z farem jen ohořelé trosky a rozprášený popel. Štěstí, že jejich obyvatelé byli Mithallirem dávno evakuováni. Jisté však je, že urukové kráčí krajem – a Skalní hrádek možná brzy přijde na řadu.

Nebyl to ani den od zkázy farem, když po staré obchodní cestě od Mithalliru přicválala skupina důstojníků. Přijeli na Skalní hrádek, snad aby zjistili, jaké škody urukové napáchali, snad aby se přesvědčili, zda pevnost obstála. Jenže dlouho se tam nezdrželi. Jen sesedli z koní, už se ozývaly zvýšené hlasy. Velitel hrádku, drsný muž s duší vojáka, prý s návštěvníky neměl trpělivost. Slova létala jako břitké čepele, a než se nadáli, byli důstojníci zpět v sedlech, vyhnáni vojáky z hrádku jako podomní žebráci.

Mithallirem se šíří zvěsti o skupině dobrodruhů, kteří se vzepřeli osudu i rozkazům. Když se urukové vykopali ze staré pevnosti, bylo nařízeno, aby všichni sedláci opustili své domovy a hledali útočiště za pevnými zdmi města. Jenže ne každý byl ochoten nechat svůj domov napospas plamenům a drancířům. Někteří zůstali, věříce, že osud je ušetří – anebo že se před divokými nájezdníky dokážou ukrýt. Říká se, že právě v hodině největšího nebezpečí dorazila do kraje skupina dobrodruhů. Možná vedeni soucitem, možná vidinou odměny, vtrhli mezi doutnající ruiny a našli zoufalé přeživší.




Mithallir pokračuje ve svém opevňování. Hlídky u bran, barikády, zátarasy. Nemine den, kdy by se někdo z vojáků nedohadoval o další a dalších možnostech, jak připravit podhradí na případný nájezd. Obyvatelé nejsou právě nadšeni, ale stejně jakou jsou si někteří jisti, že útok přijde, si jiná část klepe na čelo a považuje celou věc za zbytečnou. Místy se šlo narazit i na skupiny brblající pod vousy, že nic jako urukové není a celé je to Nargienova kampaň. Sklidili však obecný posměch a nejednu ránu, zejména od utečenců z farem. Ti našli prozatimní útočiště na farmách při ústí Vlčí říčky, nezbývá než doufat, že neselže a zůstanou pro další potíže takříkajíc neviditelní.



Železná říše zažívá rozkol na více frontách. Zatímco obvykle se obyvatelé více či méně shodnou nad danými tématy, poslední dobou jsou názory protichůdné takříkajíc propastně.
Zatímco na jednom konci města si lze vyslechnout, že uprchlíci z farem trpí, ale pomoc nakonec přišla – ne od krále, který odvrátil zrak, ale od skupiny dobrodruhů a válečníků, kteří přivezli zásoby, chléb a teplé přikrývky, zatímco v paláci se řešily důležitější věci než hlad prostého lidu. Jiní ale vidí situaci tak, že zatímco král ve své moudrosti řeší záležitosti říše, musí snášet křivá obvinění od těch, kdo nerozumí tíze vlády. Ulice plní řeči o jeho lhostejnosti, a přitom je to on, kdo drží zemi pohromadě. Král má starostí dost – a místo vděku musí poslouchat nářky těch, kteří nechápou, že svět nelze řídit jen prázdnými gesty. Mezitím se skupina dobrodruhů rozhodla hrát si na spasitele a vozí zásoby uprchlíkům, kteří by se spíš měli vrátit k práci než natahovat ruce. Páni i měšťané kroutí hlavami, když vidí, jak se plýtvá na ty, kteří to sotva potřebují.
Ve městě se však začal šířit jiný hlas. Cikánka s šátkem plným barev procházela ulicemi a zpívala píseň o odvaze a naději. Mnozí rádi naslouchají jejímu hlasu a mnozí se rádi pokochají pohledem na její křivky. Nebyli by to ale zapšklí měšťané a odulé měšťanky, kdyby si nepřisadili něco o neklidu, pořádné práci. Zlé jazyky tvrdí, že by se hlavně k domu U slepice měla postavit hlídka.

[Ungo]

Zdá se, že hrozba uruků, ač nyní neútočí, doléhá na prostý lid. Ze širokého okolí pomaličku ale jistě proudí do Mithalliru uprchlíci – pastevci poutníci, dřevorubci, s rodinami i skromnými majetky. Město, dosud poměrně klidné, hučí neklidem a obavami. Hlídky zdvojnásobily stráže, katapulty jsou připraveny, ale přesto je ve vzduchu tíživé napětí. Všichni vědí, že bouře se blíží, jen ještě nedorazila.

[Ogar]

Mithallir

Z Podhradí vane vítr změn...

Říká se, že do Podhradí dorazily první povozy s materiálem, a mezi strážnicí a skladem vetešníka už stojí provizorní stanoviště pro zásoby a proviant všeho druhu. S nákladem přijeli i dřevorubci a hrstka dělníků, kteří se pustili do oprav poničených budov i okolních cest.

Místní si však šeptají o jiných věcech... Prý se v Podhradí zjevila na různých místech podivná zelená mlha. Obepíná některé stromy a ti, kdo se jí přiblíží, tvrdí, že listí na větvích roste rychleji, než je běžné. Někdo říká, že v tom má prsty něco mnohem staršího a tajemnějšího... něco, co mělo spojitost s nedávnou velkou bitvou o Podhradí...

[Ogar]

Uběhl už měsíc od velkého střetu o podhradí a i když jizvy na zdech i duších zcela nevybledly, město se pomalu, ale jistě probouzí k novému životu. Lidé se začali vracet, ulice se opět plní hlasy a ruchem každodennosti. Řemeslníci, reagující na hradní reformy, sestoupili do podhradí a otevírají si zde své dílny a obchody.

Největší změnou, o níž si vrabci na střechách cvrlikají, je přeměna starého vetešnictví, dnes už bývalého Smíšeného zboží – na nový Obchodní dům. Na jednom místě tu nově najdete vše od kovářských služeb přes novou švadlenku, ševce, ale i květinářku.

Další důležitá novinka se týká radnice, která se vytvořila z rozlehlého domu u velkého stromu, jenž stojí uprostřed malého pomyslného náměstíčka v srdci podhradí. Právě zde otevřela své dveře pobočka banky i pošty, ale je zde nově přístupná i veřejná knihovna.

A nejen světské záležitosti zažívají proměnu – Solarův chrám, který ještě nedávno působil jako zapomenutý stín minulosti, začíná znovu vyzařovat tiché, ale znatelné světlo. Kněžka Anna, známá svou obětavostí i pevnou vírou, jej nyní oficiálně převzala pod svou duchovní ochranu.

Mithallir možná ležel v troskách, ale jeho srdce stále bije.