Tirínské království: Amfiberai

[Ungo]

V Amfiberai bylo jednoho dne neobvykle rušno, až nezvykle na město, kde čas plyne klidně jako voda mezi stromy. Všechno to začalo, když Matka Alda, jinak tak pevně spjatá s chrámem a jeho klidem, opustila město v doprovodu samotného velitele stráží. Prý byli v civilu, jakoby chtěli být nenápadní, ale právě to přitahuje pohledy nejvíc. Směřovali k Tirianu, a co tam hledali, se zatím jen šeptá.

Zatímco se město pokoušelo vrátit ke svému rytmu, mistr Eowomir obklopil chrám vrstvenými ochrannými kouzly, takovými, které se nezjeví jen tak bez důvodu. A pak… pak přišli. Jako první se navrátila Matka Alda a velile. Brzy po nich dobrodruzi. Známé i méně známe tváře, provázené postavou tak oslnivě bílou, až zrak přecházel. Měla křídla, říkají někteří. Jiní tvrdí, že se v jejích očích zrcadlilo nebe. Chrám se na jejich příchod uzavřel a uvnitř se dělo… něco. Nikdo neví přesně co. Jen ticho po tom zůstalo, hlubší než jindy.

Když se brány opět otevřely, nebyla žádná sláva, žádné vyprávění, jen spousta unavených pohledů. Většina těch, co byli uvnitř, se vydala tábořit na okraj desky pod Srdcem života a mlčí. Až příliš mlčí.

A ráno poté? Všichni, kdo šli kolem, si povšimli téhož. V okolí chrámu rozkvetly všechny květiny. Dokonce i ty, které v tuto dobu kvést neměly.