Pavel Urban píše:… Tímto děkuji Braenn, že nechala hasičák hasičákem.
Představte si:
Tři prohýřené noci po sobě. Spíte poté, co jste šli spát spíš ráno než v noci.
Představte si že k vám do pokoje někdo najednou vtrhne, navzdory (tehdy ještě nedokonalé) barikádě z poličky.
Začne vás, stále spící švihat mrskačkou s uvázaným pytlíkem od rohlíků a deklamovat "Hody Hody doprovody..."
Pošlete ho do háje, zavřete oči a spíte dál.
Ale za chvíli se totéž opakuje a mučitel konečně formuluje požadavky: "Chci vajíčko!"
Slušně ho slušně kam slunce nesvítí, přetáhnete přes obličej spacák a myslíte si, že tím to hasne.
Vzápětí opět pocítíte přítomnost igelitové mrskačky. Fáze přesvědčování - neúspěch ("Běž si vzít to vajíčko, je v kuchyni"). Fáze podvádění - neúspěch ("Já ti to vajíčko do hodiny přinesu").
Mučitel projeví trochu lidskosti slovy "Počkám venku aby ses mohla aspoň obléct".
Vypotácíte se ze dveří, schody poslepu seškobrtáte, v temné chodbičce kouknete ven a slunko kdesi na obzoru. Nic zlého netuše se ptáte "Kolik je vlastně hodin?"
Načež ta osoba odpoví
"Šest ráno!"
Jste v úzké chodbičce, jednu botu rozvázanou, oči jako angorský křeček, bundu zapnutou nakřivo....venku svítá, ve dveřích se tlemí ono individum s pofidérní mrskačkou, ozdobenou igelitovým pytlíkem, vedle vás na zdi visí malý příruční hasící přístroj.…
Až se mě někdo zeptá, co bylo to nejhezčí co jsem v životě udělala, řeknu:
Nehodila jsem tím hasičákem po Dinu Dagorovi.