V době, kdy jsem hrál Gwynna, se okolo pohybovalo několik hodně dobře hrajících mágů a knězů, a tak nebylo vůbec těžké udělat si představu o tom, jak takové postavy hrát. Hráč to vpodstate jen odkoukal od ostatních a poté si to přizpůsobil k obrazu svému. Co jsem si všimnul, tak teď už ti stáří dobří mágové ani knězové (až na Silme) nehrají a o to je těžší se naučit taková povolání hrát tak, aby to bylo korektní, zábavné a zároveň zajímavé pro vás i pro ostatní.
Za tímto účelem jsem se rozhodnul předhodit pár ukázek, jak hrát kněze. Nechci nikoho nutit, aby to tak hrál ani přesvědčovat, že je to tak nejlepší. Jen chci těm, co si třeba neví rady, dát něco, čeho by se mohli chytit.
Kněz - moje verze
Něco málo ke knězům:
Většina knězů svoji moc čerpá od svých bohů. Kněz mohl být vyškolen v některém z chrámu, aby se naučil používat moc daného boha. Nebo si ho mohl třeba sám bůh vybrat, aby konal zlo či dobro v jeho jméně. (Druhá možnost platí spíše pro jiné sféry, kde mohla daná osoba mít třeba nějaké velké zásluhy a většinou si vymyslí i vlastního boha)
Dobří kněží například léčí a různě posilňují jiné postavy ale i sebe. Mohou taky šířit slávu svého boha (kázání, mše). Mohou být i psychickou oporou pro ostatní lidi a mohou jim pomáhat řešit různé problémy. Mohou být empatičtí a stále pozitivní.
Zlí kněží mohou například šířit zlo a nákazy mezi lidmi. Mohou jim nenápadně otrávit jídlo či pití. Mohou unášet nevinné obyvatele desky a obětovávat je v rituálech pro své bohy. Na místech, kde vykonali tyto špatné činy mohou zanechat nějaký vzkaz a tím šířit paniku a jméno svého Boha.
(Slovo mohou používám v těch dvou odstavcích zcela záměrně. Vše, co jsem vypsal mohou zmínění knězové dělat, ale nemusí. Je to jen čistě pro představu, jak lze kněze hrát.)
Charakter kněze:
Já osobně preferuju spíše kněze, který je zakřiknutý, tichý, nikam se nevnucuje a do boje se nehrne. Zároveň je skromný a má starost o druhé. To je taková klasická představa kněze, který mohl být dříve i tu u nás v Evropě a takové kněze najdeme i v dnešních kostelech. Takový kněz ale nemusí bavit každého a přináší sebou dost omezení. (Člověk si moc nezabojuje, nebere situaci do vlastních rukou a většinou není nijak oslavován a opěvován, protože o to ani sám nestojí.)
Tato hra naštěstí pro některé umožňuje i kněze, který může nosit brnění a meč a může se klidně bojů i zúčastnit. To by ale nemělo zastínit některé klasické rysy knězů. Opravdu by kněz využíval moc svého boha a obtěžoval ho tak jen proto, aby vymlátil jeskyni plnou vlků, kteří ho nijak neobtěžovali? Nebo by otravoval svého boha jen proto, aby se proměnil ve velkého brouka a vesele mohl pobíhat kolem a strašit kolemjdoucí? Myslím, že by to zkusil párkrát a pak by se na něj bůh vyprdnul a moc mu už nepůjčil.
I kněz v plné plátovce by měl bojovat z nějakého důvodu a měl by mít na mysli, že moc, kterou používá není jeho, a tak by ji měl používat jen, pokud je to opravdu nezbytné.
Modlitby (kouzlení) kněze:
(Následuje moje představa o moci kněze založená na skromných reáliích hry. Takto to hraju já.)
Všechno, co kněz zakouzlí, je ve většine případů, jen projevem moci, kterou mu propůjčil jeho bůh. Kněz vlastně poprosí svého boha o to, aby mu půjčil moc a on tak mohl například vyléčit svá zranění nebo posílit své tělo. Oproti mágům, kteří si většinou některé připravené vzory chvíli pamatují v hlavě a zakouzlí je bez nějakých dlouhých řečí, kněz by měl boha poprosit a teprve poté, nějakou moc získat. Zároveň mějte na mysli to, že pracujete s velkým množstvím moci a klidně se to může projevit na vaší postavě (Například únavou).
Modlitba nemusí být hodinová a všichni okolo vás nemusí zemřít na stáří, ale když pronesete třeba jen krátkou modlitbu, dodá to vaší hře na realističnosti a zároveň tak bude zajímavá i pro ostatní hráče. Na druhou stranu něco takového vyžaduje i od ostatních hráčů cit pro hru a určitou dávku trpělivosti. Opravdu od vás není moc hezké, když utečete během toho, co u vás stojí kněz a šeptá modlitbu, aby vás mohl vyléčit. Stejně tak není hezké, pokud nějaký kněz někoho léčí a vy příjdete a vyléčíte ho místo něj. Proto pamatujte, že kněz může hrát jen tak dobře, jak mu to ostatní postavy umožní. Pokud od něj budou utíkat, nebude moct nic předvést a časem ztratí chuť vůbec hrát.
EDIT: Zároveň chci ale dodat, že je čistě na vaší úvaze, kdy budete modlitby okecávat a kdy ne. U vážného zranění je nějaké okecání a ohvězdičkování myslím celkem vítané. Na druhou stranu hvězdičkovat uprostřed boje léčení lehkého zranění a potom ležet 5 minut vyčerpaný na zemi, taky není úplně na místě.
Dále bych chtěl ještě zmínit způsob, jakým si modlitby pojmenováváme. Samozřejmě, kouzla mají své názvy, ale příjde vám vhodné, říkat třeba "kamenka" nebo "očka"? Není vhodnější říct: "Nemůžete prosím zařídit, aby má kůže byla jako z kamene?" Nebo: "Můžete prosím posílit můj zrak, abych zahlédnul i neviditelné jedince?" (Tím nemám na mysli někoho konkrétního a dělalo se to už před půl rokem.)
Příklady toho, jak provádět modlitby:
Teď bude následovat pár příkladů, jak je možné vést některé modlitby. Je to jen skromná ukázka textů, které nejsou nijak archaické ani náboženské. Jsou to jen klasické prosby a je to nejspíše nejjednodušší cesta, jakou modlitby doprovázet.
Text k modlitbám můžete kombinovat i s hvězdičkováním a vytvořit tak třeba z celkem obyčejného léčení ruky celkem zábavnou záležitost.
Léčení:
Kněz se snaží vyléčit muže, který má řeznou ránu na noze..
*Přistoupí k němu a přiloží ruku na jeho ránu, poté začne něco šeptat*
*Můžeš cítit teplo vycházející z jeho ruky*
"Paní, propujč mi svou sílu a dovol mi vyléčit zranění tohoto muže."
*Rána na noze se začne pomalu zacelovat*
Není to tak lepší, než když jen někdo přiběhne, něco zakouzlí a zase uteče?
Když něco jíte, napíšete, že něco jíte. Když něco pijete, napíšete, že něco pijete. Tak proč při léčení nepsat, že léčite?
Zároveň tak má hráč ještě šanci nějak reagovat a je to více uvěřitelné. Byl by to hodně velký zázrak, kdyby jste dokázali vyléčit i to nejtěžší zranění lusknutím prstu.
Přeměňování:
Kněz našel mrtvé tělo. Není dostatečně zkušený na to, aby ho oživil a nemá dost sil, aby ho odnesl do chrámu, proto se rozhodne proměnit v klepetnatce..
*Začne si něco šeptat*
"Paní, pokorně tě prosím, propujč mi svou sílu a dovol mi přeměnit se v klepetnatce, abych mohl odnést tohoto muže do chrámu a zachránit mu tak život."
*Zakřičí bolestí a jeho ruce se začnou měnit v klepeta*
*Na jeho zádech vyraší najednou velký tvrdý krunýř*
*Po stranách jeho úst vyrostou kusadla a začne se měnit tvar jeho očí*
*Změní se tvar jeho nohou a pomalu zaniknou všechny známky toho, že byl člověkem*
Nepamatuju si, jak přesně vypadá klepetnatec, ale to je jedno. Jde o to, že přeměna přece nemusí být něčím bezbolestným, co se stane za sekundu. Může to být pomalé přeměňování, které třeba i trochu bolí a je i trochu nepříjemné, záleží to jen na tom, jak si to chcete zahrát, ale dělá to z přeměny něco, co není na denním pořádku (Pokud nejste měňavci).
Moje obřady
Schválně jsem ještě přidal slovo moje, protože podle mě není nic více odlišného, jak obřady různých lidí. Někteří je mají rádi honosné, někteří zase skromné, někteří rádi hodně mluví a někteří jen hvězdičkují.
Moje obřady se vyvijí od hry mého kněze. Můj kněz je prostý, skromný a věří, že víra je o upřímnosti a ne jen o zlatých mísách a kališích. Moje obřady nejsou nic jiného, než jen taková jednodušší mše. Skládají se vpodstatě jen z takové předmluvy (dlouhé), kde kněz mluví o určitých problémech, které kolem sebe vidí (musí mít něco společné s vírou) nebo o jiné tématice, kterou si vybere a nějak se dotýká jeho boha. Poté příjde na řadu modlitba s určitým tématem (nejedná se o žádnou vyumělkovanou básničku, je to prosté promlouvání s bohem). A poté přijdou na řadu dary pro boha a tím je mše uzavřena.
Pak jsou tu ale tématické obřady. Tím myslím třeba posvěcení nějakého místa, nebo cokoliv jiného, co může provést dobrý kněz. V takový moment přichází na řadu hromada hvězdičkování, ale stále v doprovodu hromady slov. Záměrně nejsem nijak konkrétní, protože tyhle věci se dají podle mě okoukat i z televize, knih, v reálném kostele a hlavně to jsou věci, které si hráč může libovolně sám vymyslet bez toho, aby k tomu potřeboval hromadu informací.
Tohle celé jsem nepsal pro to, abych někoho shazoval nebo psal, že to někdo hraje špatně. Chtěl jsem jen poukázat na to, že to, co je pro některé jedním kliknutím, může být pro druhé pěknou příležitostí, jak si zaRPit. Navíc kněz je krásné originální povolání a je škoda z něj dělat chrliče buffů a healů, když může být hra za něj tak zajímavá.
Pokud máte nějaké připomínky, popřípadě vlastní nápady, budu moc rád, když je napíšete. Na základě vašich připomínek budu příspěvek editovat tak, aby byl pořád v nějaké ucelené formě a ten, kdo by se chtěl jen něco dozvědět, nemusel pročítat celou diskusi.
K následující Nalkově verzi bych chtěl dodat, že se může někomu zdát, že jsou tam rozpory s tou mojí. Spíše bych řekl, že je to způsobeno odlišností charakteru knězů. Kněz boha, který má rád boje, a kněz bohyně, která je spíše o léčení, se prostě budou lišit. Některé rysy a aspekty jejich hry ale budou stejné.
Hrebogovský kněz - Nalkova verze
Van nepocházel z Desky a Hrebog ani na Desce nemá chrám, nebo svatyni (mohl mít, ale nemá). Z tohoto hlediska je relativně jasné, jak se stal knězem, ačkoliv Van tuto jistotu nikdy neměl a jediné co, tak cítil od počátku svého bytí jakési spojení mezi ním a Hrebogem, ale nikdy neměl jistotu typu "jsem vyvolený".
Něco málo k Hrebogovcovi
Osobně jsem viděl roli Hrebogovského kněze jako roli ochranného štítu. Hrebogovci jsou z drtivé většiny jen válečníci, kteří ač dokáží dobře bojovat, tak jsou zranitelní především magickou cestou. Kněz pak zajišťuje to, aby jeho svěřenci přežili. Šíření víry nějak moc nehrotí, nanejvýš když potká talentovaného bojově založeného jedince (není nutně potřeba, aby to byl jen válečník), tak si s ním pohovoří, ale aktivně víru nešíří, protože Hrebog není bůh, který by byl určen pro každého - je relativně úzce zaměřen.
Samozřejmě toto je mé pojetí, které se liší tím, že jsme převedli uctívání Hreboga do zcela nové roviny, která není v reáliích, ale byla nám posvěcena DM většinou (tehdejší... nyní nevím, ale minimálně zuzu po nástupu do DS to taky docela "odkýval").
Charakter kněze
Osobně uznávám *kouká nahoru* to Eltharionovské - kněz jako inkvizitor, nežli jako vesnický farář. Avšak i přes inkvizitorský aspekt dokázal poradit, někdy na úrovni zcela lidské, jindy v otázkách bohů a magie (viz. kdo odehrával nějaké diskuze v otázce v pouště s Vanem), jindy jsem ho bral ve stylu - kněz boha boje = taktik a stratég. Starost o druhé měl, ale odsaď podsaď - především mu šlo o jeho ovečky a pak už mu to začínalo být relativně volné (Hrebog ani v našem pojetí nebyl nikdy dobrý bůh, měl sice své sklony, ale byl vždy neutrální. Z tohoto hlediska jsem nikdy neměl důvod se starat o každou dusičku, co jsem kde potkal).
Co se týče otravování Hreboga kvůli boji - to je základ Hrebogovské existence - bojovat. Van v jistých fázích (první proběhla na popud Naylunova nesouhlasu s jistými Vanovými činy jako Hrebogova kněze a návrhem toho, abych omezil na nějaký čas užívání božské moci, protože Hrebog vyjádřil nesouhlas) chodil do bohů bez jakékoliv magie, čistě na znamení jistého pokání a zároveň prokázání své hodnoty Hrebogovi. Po několik takových bojích jsem začal užívat nižší kruhy a teprve po delším čase přešel opět do plné škály magických sil.
Modlitby kněze:
Kompromis. Pokud hrajete bojového kněze, tak musíte najít kompromis mezi RPením modliteb a praxí, kde je nutné přežít. Modlitby jsem pronášel, když byl prostor. Obvykle jsem u každého oživení odříkal modlitbu - či spíše skromnou žádost, který nebyla nikterak vyumělkovaná (žádné verše, jsme tvrdí bojovníci Hreboga) a která měla obvykle nějakou věcnou pointu ("Pane oživ tohoto tvého bojovníka, který padl zákeřnou magií nepřítele. Dej mu sílu se pomstít a prokázat Ti, že je hoden Tvé pomoci" uff vyšel jsem ze cviku). Zároveň jsme si některá kouzla přejmenovával a vymýšlel krátká slova, např. Kladivo bohů = Hrebogova pěst - "Hrebogu, můj pane, uděř svojí pěstí do našich nepřátel", nebo "silnější" varianta - Slovo víry = Hrebogův hněv (ehm Van jej neměl, ale měl jsem to připravené.. je trošku delší) - "Hrebogu, můj pane, ukaž sílu svého hněvu těmto nevěřícím nepřátelům. Nechť spatří Tvůj ohnivý zrak a slabí nechť padnou hrůzou a úctou a silní nechť oslepnou." Byl to si myslím částečně hezký popis mechaniky a ještě hezky odehrané. Nutno dodat, že na tohle byl prostor málokdy (mít dalších dvanáct quickslotů, tak by ten prostor asi i byl vždy).
Obřady
Trošku upravím poslední Sonnyxovu kapitolu, abych popsal něco, co zase trápí mě.
Obecně má každý tendence psát modlitby ideálně veršovaně a strašně vyumělkovaně. Hargolští teda mívali tendence se bavit s Durminem, jak kdyby to byl nějaký hospodský povaleč. Osobně jsem preferoval uctivé mluvení k věci - uctivě oslovíte, vyjádříte zdvořile, co byste chtěli od svého boha, zdůvodníte ideálně proč si myslíte, že by to měl udělat a samozřejmě děkujete předem, i kdybyste místo toho co chcete, dostali obrovskou hromadu zlobřího trusu.
U obřadů jsem pak vycházel z charakteru boha - když měl Van vysvětit několik kamenů, aby poskytovali ochranu před Hargudovou mocí v poušti, tak se Van sebral, zašel do mezizemí, sejmul si pár banditů o kterých ví, že ctí Harguda, pak si z jejich krve udělal penatagram, na každý vrchol pentagramu dal jedno tělo, na zakrvácené tělo položil kámen a provedl celkem stručnou modlitbu, kde Hreboga požádal, aby tyto kameny odrážely Hargudovo zlo, které mohou cítit i v těchto bojovnících. Chvíli vytrval, poté kameny sebral opatrně, aby nesetřel krev, doma je nechal chvíli u krbu a tak a pak je Veryi dal se zaschlými fleky od krve se slovy (nevím přesně) "ta krev tam má být, aby kameny věděly, proti komu bojují"
Zkrátka není potřeba každý obřad a modlitbu veršovat a dělat umělecky, ale dá se přejít i k různým gestům, rituálům beze slov, nebo prostě s dalšími pomůckami. Je to si myslím zajímavější, méně z našeho světa, více fantasy.
Obecně k ostatním - důležité je, aby kněz byl skutečně kněz a ne jen caster v plechu, který nikoho neuznává, nebo uznává jen velice málo. Je rozdíl mezi nehraním kněze a přetvářkou Hargudovce. A osobně bych skoro rozdělil toto povolání na kněze a kleriky. Kněz je to, co popisuje Sonnyx - tichý chlápek v pozadí, co sem tam pronese magickou modlitbu a jinak se jen modlí, radí atd. Klerik je pak Van a to co popsal Eltharion - ten, který stojí v předních liniích, pronáší kouzelné modlitby a bojuje za ideály svého boha. Důležité je si taky uvědomit rozdílnost božstev - když by Van potkal Sonnyxova kněze, tak by to bylo setkání zcela různých pojetí knězů. Přecijen jistí bohové nebudou mít moc kněží a někteří zase nebudou mít moc kleriků (Hrebog vs Ajris).
Wolfův druid
Co se kouzlení týče, tak je to na stejném principu jako kněží. Druid je oddaný své přírodě a snaží se ji ze všech sil pomáhat a díky tomu čerpá potřebnou sílu a díky modlitbám k Matce (přírodě, bohu) promlouvá a ta ho odměňuje podle potřeby (Na Eq je i buh přírody, ale nikdy jsem se nestkal s druidem, který by uctíval přímo jeho). Odměňuje ho za to, co pro ni druid dělá.
Pak je tu styl druida jako je šaman. S tím jsem se taky moc nesetkal, ale vidím ho jako domorodého čaroděje. Zkrátka čaroděje, který používá rituály na svá kouzla, případně k tomu používá i bohy a magii. Takže vlastně šamana vidím jako čaroděje a kněze dohromady a spíše něco na ten "lesní" způsob.
Nevidím tam nějaké omezení co se fatnazie týče - Jak mi jedna moudrá učitelka vždy říkávala: "Druid může všechno". Samozřejmě berte to s rezervou. Například nelze obcházet systém a když zkrátka sešle druid kouzlo kůra třeba na medvěda, těžko uhrát, že jen přiložil k medvědovi ruku a tečka a nic. Je tam vidět ten efekt, je tam vidět, že něco seslal, musel něco říct, udělat klidně i lehkou gestikulaci (Což by se zrovna za přiložení ruky dalo považovat).
Druida vidím jako velice moudrého člověka. Každý by k němu měl mít respekt, tolerovat je a mít k nim jakousi uctu, něco jako ke kněžím. Avšak záleží na druidovi, jak dobře si tohle všechno u okolí vybuduje. Charakter druida je samozřejmě ruzný na každém jedinci. Druid muže být velice přísný a může klidně i nesouhlasit s lovem zvěře a kázat, že by nikdo neměl jíst maso, ale to zrovna nezní moudře a pak si takový druid těžko vybuduje ten respekt u ostatních. Pak také druid může být střídmý, brát v potaz lov a nezakazovat ho, ale podle mě by druid měl vždy nějak soucítit s přírodou. Ten soucit by měl být spjatý se zvěří a podle mě se ve více lidech shodnem, že bude velice divný pohled na druida, který loví zvěř, dělá dřevorbuce, truhláře, nějakým zpusobem obchoduje s masem nebo s kůží (teď mluvím o druidovi, který se chová jako druid. Né přímo o povolání).
Druid by měl být velice duchovním člověkem. Rituály muže provádět stejně tak jako obyčejné modlitby. Měl by být velice moudrý a jak už jsem říkal, jako k moudrému by na něj měla pohlížet společnost.Druid je rozhodně přírodní kněz/čaroděj. Těžko vyrazí někam s plátovou zbrojí (má za ní dokonce i postihy) a s mečem do boje. Ten kov mi k druidovi zkrátka moc nejde. Samozřejmě pokud to hra dovolí, je možnost, aby se druid učil s mečem atd., ale moc mi to k němu nesedí - to už ale záleží na charakteru. Tohle je přímo muj pohled na Druida - například se mi i moc nezdá, když druid používá jakékoliv zbraně na blízko na dálku. Meč se k takovému moudrému lesnímu čaroději málokdy hodí, to se asi shodneme, ikdyž by se to přežít samozřejmě dalo. Takový luk, hůl a podobné se vidí už raději, avšak z mé strany je to to samé, jako meč. Druid má postih na auře, když kácí stromy nebo zabíjí zvěř. A pak veme do ruky luk (ze dřeva) nebo hůl (ze dřeva). Hůl samozřejmě může najít, příroda mu ji muže darovat atp. To samé klidně i s lukem, ale je třeba si uvědomit, že by to měl být dar od přírody, který by si druid měl zasloužit - né koupit v krámě.
EDIT: Případně si prostě uvědomit, že to není jen tak luk, ale kus přírody - Matky všeho
Léčit by měl druid asi jako většina kněžích - modlitbami. Tady bych ale vytkl léčení bylinkami, které bych tam viděl častější. Tím, že je druid duchovním a moudrým, tak nevyužívá tolik sílu matky, pokud to není nezbytně nutné. Tak to vidím já. Vidím ho jen v ošuntělém a strohém nebarevném obleku (případně v barvách přírody), co má u sebe jen pár bezcenných věcí. Vidím ho zkrátka jako velice prostého člověka, co se vzdal nějakých větších materiálních hodnot a tak používá jen ty (pro něj) nejprimitivnější věci. To je něco jako psal Barlgo na začátku. Kněz by se měl zamyslet nad tím, jestli je to světlo opravdu potřeba (Do jisté míry to vidím trochu jinak - např že buh je s každým a né jen když "má čas"). Ale tím chci jen říct, že u druida nevidím duvod aby sesílal světlo, když si muže na cestu posvítit svící (nemluvím o otravování boha). Jednoduše představuji si to tak, abych to ještě shrnul, že druid na sobě nedá znát nějakého výjmečného nadání (až na to felčařství např). Dá ho znát až když je opravdu třeba - Toť můj pohled na druida, ale samozřejmě jde o charakter.
To by byl ke kouzlům úplně jiný přístup (mnohem úspornější). A válečníci by stoupli v ceně. A castery by hráli opravdu jen ti, kdo chtějí hrát takový charakter a kdo chce rozhodovat nejkritičtější situace a obracet průběhy bitev jedním dvěma vhodně zvolenými kouzly seslanými v pravou chvíli. No, ale to tady asi nikdy nebude, neděste se 
