Další den

[Mourisson1]

Otevřela se. Nemohl tomu uvěřit, ale to co viděl ho přesvědčilo. Cesta na povrch byla otevřena, a on se konečně mohl vrátit. Pak ji uviděl. Stála na druhé straně brány. To co spatřil ho ale zastavilo. Na její tváři byl úsměv, ale zlý. Zlý, výsměšný a zákeřný úsměv. „Hlupáku“ řekla výsměšně, a začla bránu zavírat. Cesta na povrch, jeho naděje, se před jeho očima zavírala. Rozeběhl se, ale již v tu chvíli věděl že to nestihne. Brána se s bouchnutím zavřela.
Elf se s výkřikem napřímil, a bleskovým pohybem sáhl po mečících. Rozhlédl se kolem, pak s povzdychem zbraně odložil a promnul si čelo. Další noční můra, stejně jako při předchozím spánku. Tohle místo už na něj začínalo pomalu působit. Beze slov se zvedl, a začal balit spacák. Už pomalu začal s tímto místem splývat. Kůže mu z nedostatku slunečního světla začínala blednout, začínal být vyhublý. Pohyboval se potichu, klidně, aby nerušil ticho tohoto světa. Oblečení vybledle černé, poničené a potrhané, které jen zdůrazňovalo jeho počínající bledost. Došel až k nástěnce, shlédl ji a povzdechl si. Nic. Jen zašlé vzkazy.
Co čekal?
Kdo by mu sem psal?
Komu na něm záleželo?
Povzdechl si a přes tvář mu přelétl lehký úsměv. Za takové myšlenky by ho poslala cvičit kdyby tu byla. Téměř ji slyšel : „Dvacet kliků, dvacet dřepů a dvacekrát od terče k vodě a zpátky“. Odložil si věci, shodil ze zad luk a dal se do cvičení.Nádech, výdech, nádech, výdech. Myslet je na cvik, plně se na něj soustředit. Doběhl až k další nástěnce. Cvičení mu vždycky výborně pomohlo se špatnými myšlenkami, snad ještě lépe než… Přestal o tom přemýšlet dříve než mohl pomyslet na to jméno, a rychle začal uvažovat o nástěnce. Oproti první byla tato přeplněná, a vzkazy na ní vypadaly nově. Zase nikdo. Nahlédl do místnosti a lehce si povzdechl. Přešel ke krétkému mostku, a zastavuil se před místností se třemi trůny a shlédl bytosti na nich. Nic se nezměnilo, ale co čekal? Tady se nic nemění, všechno je stále stejné. Otočil se a chystal se vrátit do vesnice.
Ticho tohoto místa přerušilo zasténání z místnosti. Strnul a okamžitě se skryl do stínu. Tohle na tomto místě miloval, ten všudypřítomný stín. Nahlédl do místnosti, a okamžitě se dostavilo zklamání. Nikdo koho znal, a ani žádný elf. Jen obyčejný člověk. Vyděšený, nechápavý výraz, jako vždy. Takhle se choval každý kdo sem zavítal. Člověk popošel dopředu a na chvíli se zastavil při pohledu na nemrtvé, elfa skrytého ve stínech si nevšiml. Hned jak muž zjistil kudy se vrátit na povrch, vyrazil. Elf ho pomalu sledoval až k trojici trůnů. Uvažoval proč tu nikdo nezůstává.
Co je láká na povrchu?
Co tam vidí?
Společnost?!
Lehce se ušklíbl, společnost bylo to poslední co by ho na povrch lákalo. Uběhlo pár minut a člověk byl pryč.
Elf se pomalu vrátil do vesnice, shlédl nástěnku se zašlými vzkazy a vydal se k vodě. Naklonil se nad malou vodní plochu, a chvíli si prohlížel svůj odraz v hladině. Jizva, hyzdící obličej a táhnoucí se po celé levé tváři se lehce zavlnila jak se ušklíbl. Sledoval pohledem jizvu až k bradě, a sjel pohledem ke krku. Kousanec. Dříve byla kůže okolo něj bledší než ostatní, ale teď to již zaniklo v blednoucí kůži obličeje. Se zhnusením se odvrátil od svého obrazu, nabral vodu do rukou a opláchl si obličej. Někdy si připadal jako by si přehrával ten jediný den stále dokola, tak stejné a neměnné. Pomalu se sunul k hranici šílenství.