Příběhy inspirované Equilibrií

[Akruo]

Moc pěkné.

[Lomylith]

Snad se to někomu bude líbit. Je to trochu smyšlené ale vesměs většina je pravdou, tak jak se to odehrálo . Omlouvám se za pravopis.
Krvavý písek

První paprsek slunce dopadl na poušť a písek hned zářil v odrazu slunce. Byli tam jen dva stíny. Dva obrysy postav. Jeden byl menší a druhý větší. Ten menší šel pomalím krokem starce. Písek se pod druhou osobou propadl v těžkých botech a zbroji. Postavy došli až k Ohnivým horám kde se zastavili. Stařec se otočil na svého společníka a řekl "Teď je vše na tobě, Aw´rixeli. Naučil jsem tě toho dost na to, aby si znal pravou podstatu Pána krvavého trůnu. Tvůj úděl je chránit svatyni před bezvěrci." Aw´rixel na něj pohlédl a uctivě se poklonil. "Rozumím vyšší Bornine. Jsem zbraní, tak jak ste si přál" Stařec šáhl do vaku a vytáhl starou knihu, kterou mu předal. Pak odkráčel hlouběji do Ohnivých hor až zmizel. Aw´rixel jej celou dobu sledoval svým jedním okem a pak si povzdechl.
*****
Aw´rixel kráčel pouští a vzpomínal na svého mistra, když došel k oltáři Tawwába, tak se rozhlédl a zamyšleně na něj hleděl. Věděl moc dobře, co má udělat. Vytáhl dýku a řízl se do dlaně. Nechal kapat krev na oltář. Něco krev vsakovalo do obětní misky. Nechtělo to přestat a hltalo dál po krvi. Za chvilku bylo hotovo. Pán dostal, co si žádal od svého služebníka. Awrixel zamyšleně ještě sledoval oltář a vybavili se mu vzpomínky na malého mistra. *****
"Tož, korva! Ty ma sráť neboděš! Budeš dělat to, čo ti řeknem" Křikl trpaslík na Awrixela, který ležel na chladne zemi v nějakém sklepě. Záda měl zbičované a celé od krve. Awrixel lehce zvedl hlavu a pohlédl na malého trpaslíka, který měl na tváři kapuci "Ano, mistře!" řekl rychle a hlasitě oddechoval. Ze stínu k bezvládnému tělu se přimotala štíhlá dívka oděná černým šatem a kapucí staženou do obličeje. Držela v ruce dýku a řízla Awrixela přes záda. Ten sykl bolestí. Dívka a olízla dýku a hlasitě se zasmála. Pak pohlédla na trpaslíka " Myslíš, že nám bude k něčemu?" Trpaslík chvilku pozoroval zubožené tělo a řekl "On bodě našou zbraňou proti bezvěrcom! Bude nás chránit a bude naším otrokem. Řékej mu pse" Dívka se zasmála a řekla "Tak co pejskou? Líbí se ti bolest? Ta nás posiluje!" "Tady! Daj si večeru" řekl trpaslík a hodil mu kus lidského masa k hlavě.
*****
Awrixel zlostně zaťal pěsti při vzpomínce na ty dva. Nejraději by je zabil. Jediný ke komu měl vždy úctu byl Bornin a trochu Ven. Dívka, které byl přidělen, aby ji sloužil jako otrok. Měl ji v podstatě rád ale kdyby mohl, tak by ji nechal zemřít. Byl hnán pouze temnotou ve svém srdci proti Mithalliru za to, co mu udělal v době Zlobřích válek. Proto mu Bhaal dal tu moc, aby mohl ničit vše živé kolem a on toho hodlal využít ke své pomstě.
Plivl na oltář pouštního boha a kráčel dál pouští až došel k ostrůvkům kde zaslechl křik a smích. Pomalu se přiblížil k hluku a klekl si k palmě. Viděl tam, tak patnáct lidí jak hrají míčovanou a smějí se. V hlavě si pomyslel "Mohl bych je zde nechat ale proč bych to měl dělat? Je čas vyhlásit válku Mithalliru, aby věděl, že já přícházím, abych zabil Nargiena a ovládl Říši. Všechny ty patetické lidi nechám trpět ve vlastní krvi, aby poznali, co je to bolest. Jedině, tak poznají jak jsem si cítil tehdy já." Pak si všiml mezi diváky elfky v bílých šatech. Její blonďaté vlasy mu zářili do oka. Byla tam samotná Nephtys, kněžka Solarova. Moc dlouho mu unikala mezi prsty a vždy někdo zhatil příležitost se zbavit a oslabit, tak pána slunce. Rozhodl se, že tentokrát mu neuteče a ona bude jeho hlavním cílem. "Na ostatních nesejde. Nikdo se mi nemůže rovnat. Jsem šampion celé Desky a mistr arény na Ostrově vyvrženců." Pomyslel si.
Vytáhl s pochvy rudy scimitar, který dostal od Černé růže jako dar, když bojoval v aréně na ostrově o svůj život s orkem. Začal pronášet modlitby k pánu zabíjení a mučení. Jak skončil, tak vyrazil. Hnala ho pánova síla a jeho namyšlenost, že je neporazitelný. Pomalu došel neviditelný a chvilku je sledoval. Elfka Aris Dy´nei zrovna uhrála bod a elf Lothias se pousmál. Přiběhla k Alkaran a něco si povídali. Vytvořili se tam dvě skupinky. Dva hloučky se mezi sebou bavili hlasitě a smáli. V tom z nebe na jednu skupinku dopadla žlutá záře. Jakási bariera, která jim znemožnila pohyb, když tu viděla druhá skupinka, tak šahali hned pro zbraně ale bylo pozdě. Asi dvacet kroku od obou skupinek stála osoba, který vynesla opět to stejné zaklínadlo. Zahalená osoba obehnána kouzli rychlím krokem dorazila nejdříve k první skupince. Moc dobře věděl proti komu stojí a rychle se zbavil pár ostrými sekanci do břicha kněze Hreboga. Zasmál se šíleně a prosekával si cestu skrz omámená těla k druhé skupince kde byla Nephtys.
Omamující kouzlo pomalu vyprchalo a začal zmatek. Obávaný bojovník Nico Lane okamžitě vytáhl svou katanu a pokusil se seknout Awrixela do zad. Marně...zdálo se, že zbraně nepřítelem procházejí a vůbec nic mu nedělají. Musel být v nějakém skrytu pomyslel si a zkusil to znovu na hlavu. Aw´rixel se otočil bleskurychle a vykryl jeho ránu. Přikrčil se bod Nica do břicha. Svalil se a krev zašpinila písek. Než se tačil otočit přiskočila na Nicovo místo polodračice Nicky Lataniel a sekla sekerou. Sekera opět prošla skrz ale nic se nestalo. Nicky udiveně přestala bojovat. Útočník neváhal a jednou ranou ji sekl do krku. Upadla na zem a chroptila. Dav lidí okolo utíkal dál se strachem v očích. Pomalu přicházel k Nephtys, která stála na místě a nebyla schopná slov z toho, co viděla. Její kamarádka Alkaran se ji pokoušela bránit ale marně. V tom se stalo něco, co samotný Awrixel nečekal. Prohnul se bolestí . Ze zad mu trčel šíp. Ohlédl se a na kopci stála jeho známá elfka Aris Dy´nei, která už natahovala další další šíp. Awrixel zlostně křikl " U Devíti pekel! Chtěl jsem tě nechat žít ale zemřeš ty elfská kurvo!" Pozvedl ruce a odříkal modlitbu. Aris vyletěli kosti z hrudi a padla mrtvá do trávy.
Otočil se k Nephtys a před Solarovou kněžkou stál mladý elfský paladin Selvagion. Awrixel se začal hlasitě smát.
Selvagion hned spustil " Pokud se k paní Nephtys přiblížíš, tak vás budu muset zabít"
Awrixel na to odvětil " Můžeš to zkusit elfe ale nikdo nemá moc jako mám já! Jsem vyvloený samotným bohem, abych začal toto božské dílo smrti a utrpení"
Nephtys se strachem v očích je pozorovala a začala se modlit k Solarovi. Selvagion vyrazil, aby Awrixela zastavil ale marně. Opět pronesl modlitbu k pánu Krvavého trůnu a vyrval mu kosti z hrudi. Krev ostříkla Awrixelovu zbroj a on se pod kapucí jen pousmál. Došel k Nephtys a chytl ji za ruku. "Ty půjdeš semnou" Vrazil ji pěstí do obličeje. Elfka okamžitě omdlela. Awrixel zatasil a vzal ji do náruče. Pak se rozhlédl po svém dílu na poušti. Všude leželi bezmocná těla od krve s bolestí ve tváři. Nasál pach krve a vyrazil k Ohnivým horám.
*****
Awrixel vešel s Nephtys v náruči do podivné jeskyně, která zapáchala krví . Uvnitř jeskyně byla ohromná socha Bhaala, pána krve a zabíjení. Před sochou byl oltář kamenný oltář s lebkou kam položil Arixel tělo Nephtys, která pomalu otevřela oči. S hrůzou sledovala ohavnou jeskyni a koukla na Awrixela. Ten si stáhl kapuci a s ohavným úsměvem ve tváři vycenil žluté zuby.
"Dnes zemřes Nephtys mou rukou, abych nasytil pána tvou krví. Budeš trpět a pak tvé srdce sním a pozřu tvou sílu." Nephtys se z těch slov udělalo špatně a oči se ji zalili slzami. "Proč to děláte? Nemusíte to dělat. Je i jiná cesta" Tiše hlesla Nephtys. Awrixel odhodlán ukončit její život teď a tady vytáhl obětní dýku a rozřízl Nephtys šaty. Pevně uchopil dýku do obou rukou a zvedl je nad její srdce. Nephtys zavřela oči a tiše odříkala modlitbu k Solarovi. Awrixel spustil ruce s dýkou k jejímu srdi a už chtěl bodnout, když v tom se v jeskyni ozval hlas. "Támhle je! Rychle! Zabíte ho! "Křičela skupinka lidí, co Awrixel ušetřil smrti. Otočil na ně hlavu a zhlédl svým jedním okem jak k němu přibíhá elf Selvagion a ostatní. Nemožné! Pomyslel si. Ve stejnou chvíli se mu ale meč paladina zaryl do srdce. Upadl na zem a svíjel se v mukách bolesti. Jeho jediné oko mu zalila krev a měl vidění. Stál v malé černé místnosti a vedle něj malá holčička, která měla jen bělmo očí. Otřesným hlasem démona mu řekla "Zaslepen svou mocí si selhal na tomto světě! Odhalil si mou svatyni a za to tě čeká smrt v rukou paladinů. Budeš navěky ztracen za svou hloupost červe!"

[Deadlymoon]

Je tam Nephtys, takže se mi to líbí :D kde je Nephtys, to je moc fajn :)
A je i fajn, jak si to celé upravil ;)

[Tomyn]

Vtipné Lomíku, ale ten pravopis a sloh, vidět to nějaká češtinářka zabiješ tím i jí

[Lomylith]

Odstavce jsem měl rozdělené ale jaksik se mi to tady neudělalo, tak se mi to už nechtělo.

[Deadlymoon]

No jo, tak uplně čtenářské to asi neni, ale je to moc fajn :)
Dobrý zavzpomínat na nějaké ty CvC! :D =)
(především takhle epické! - já vím, že to furt říkám, jak se mi ten den na poušti líbil, ale ono se mi to fakt líbilo =))

[Niko]

Pěkný :)

Jen by to fakt chtělo nějakou tu stylistiku textu a opravu hrubek.

[divozenka]

Pěkné vzpomínky ;-)

[Ninquë]

http://fc06.deviantart.net/fs71/f/2010/ … heelin.jpg

“Neutáhla jsem to moc?” starostlivě si prohlédla obvaz a uhladila jeho okraje. “Nepotřebujete napít? Nemáte hlad? Tolik jste riskoval.” optala se lehce provinile. Zrak jí stále sklouzával k širokým ramenům, po nichž stýkal pot. Soucitně přejela prsty po čerstvých jizvách. Pouze ta rána u levého ramene bude chtít více času a nejen léčbu s pomocí boží. “Ne. V pořádku.” zavrtěl jen hlavou a trochu se zavrtěl, zkoušejíc svou pohyblivost i s obvazem. “Opravdu moc vám děkuji.” špitla a opět se na něj provinile koukla. “Nic neříkejte.” překryla mu rty prstem, jen co se nadechnul a prohlédla si jej znovu. Jen těžko skrývala, jak se jí tají dech z těch svalů, pokrytých potem. Sice cítila vinu, za jeho podlitiny zdobící hruď tak jako za čerstvé, ještě růžové jizvy, avšak i tak nemohla nevěnovat pozornost tomu, jak se mu napínali a zase povolovali svaly. “Opravdu se omlouvám, že jste kvůli mě tolik riskoval.” špitla znovu s tím nejprovinilejším výrazem jaký svedla. “Neomlouvejte se mi neustále. Chytili vás v Mamoníně, to se mohlo stát každému.” vzal ji zlehka za ruku. “Ale vy jste kvůli mě riskoval život svůj i svých mužů. Měla jsem být více pozornější, tolik jste riskoval..” instinktivně se k němu lehce naklonila. “Teď je důležité hlavně zjistit, proč chtěli tentokrát léčitelku.” poněkud povzbudivě k ní vzhlédl a ona opřela své čelo o jeho. “Děkuji vám.. Děkuji vám za svůj život. Nebýt vás, jistě by mě ti nemrtví obětovali Hargudovi.” pohladila jej po tváři. Stan se lehce zatřásl poryvem větru, jako by snad i on chtěl naznačit souhlas. Venku opět zuřila písečná bouře. “Již jsem nevěřila, že bych měla naději nějak přežít, avšak vy.. Museli vás poslat sami bohové.” špitla a instinktivně se k němu lehce přitiskla, cítíc se tak v bezpečí. “Stále slyším to bublající zlato v kotli.” zachvěla se při vzpomínce a on ji ochranitelsky objal. “Již se nemáš čeho bát.. Jsem tu s tebou a ochráním tě.” zašeptal jí do vlasů.

Venku cinkali zbroje a zbraně a byli slyšet hlasy vojáků, odpočívajících po bitvě. Všichni na sobě měli zlatavé zbroje a na pavézách se uprostřed slunce skvělo velké S. Někteří spolu mluvili jentak, sedíc v písku mezi pomerančovníky, jiní zase již polehávali ve svých stanech. To pouze jejich velitel byl ve stanu, patřící beduínům. Také proto, že jeho zranění vypadala nejvážněji a zasloužil si tudíž největší klid.. A také soukromí..

Možná to bylo radostí z vyhrané bitvy.. Možná vlivem aroma z beduínského tabáku, který omamoval mysl.. Možná to bylo tím panákem Nicovi katany na bolest.. A možná již prostě nešlo se přemáhat..

Políbil ji. Jak ji měl blízko, pouze jí pozvedl prsty bradu a spojil své rty s jejími. Zavřel oči, vychutnávajíc si, jak sladce chutnala. Jako medové palačinky z jeho milovaného domova.. Tak jak seděl, v tureckém sedu, ona klečíc před ním, jak jej ošetřovala, si ji strhnul do náručí a lehnul si do hromady polštářů. Jen překvapeně tiše vyjekla, ležíc v jeho náruči. V jeho objetí.
Nikdo se na nic neptal. Nikdo nic neříkal. Pouze se dívali jeden druhému do očí, než se opět jejich rty spojili v žádostivém polibku. Jeho ruka sklouzla z jejích zad na oblou vypouklinu zadečku a o kousek níže, na stehna a opět výše, na zadeček, vyhrnujíc tak krátkou sukýnku. Opět na sobě měla ty šaty z Tirianu, jež jsou v Říši zakázané, avšak do pouště byli takřka ideální. Samotného jej až překvapila intenzita jeho vlastního vzrušení, z křehkého ženského těla ve svém náručí. Byl jako omámen její sladkou chutí a vůní. Voněla po květinách a léčivými krémy. Voněla po starých knihách a svitcích. I když již ženu okusil, tohle bylo jiné. Ji doopravdy chtěl. Chtěl ji tak moc, až jej to takřka fyzicky bolelo. Znovu ji vášnivě políbil.
Oplatila mu polibek se stejnou intenzitou, s jakou on líbal ji. Tiše zasténala do jeho úst, když jí zadeček zlehka zmáčkl a prsty zavadil o nejcitlivější místa. Sténala při každém jeho dotyku, jako by se jí nikdy předtím žádný muž nedotknul. Cítila se jako by byla nedotčená, jak moc byla citlivá. I samotný jeho horký dech, na jejím krku způsoboval, že bradavky se bolestivě třely o látku a lůno jí hořelo až nedočkavostí. Prsty zvědavě bloudily po nahé horké kůži. Žádostivě nastavovala zadeček dalším a dalším pohlazením a když jeho prsty zabloudily zvědavě po stehnech níže a přejely po vnitřní straně stehen, pouze zasténala a více se k němu tiskla.

Byli jako v horečce. Okolní svět přestal existovat a spolu s ním i jakékoliv morální zábrany a zásady. Viděli jen jeden druhého. Cítili jen svou touhu. Touhu jež ochromila jejich mysl. Touhu, která v nich probudila pouhé živočišné pudy.

V zajetí polibků a pevného objetí, se několikrát překulili po nádherných kobercích, než skončil na ní, nadzvedávajíc se o lokty. Ruce jí držel nad hlavou, zatímco ústy plenil ta její a své boky vtisknul mezi její nohy. Jen hlasitě zasténala. Jakmile ji pustil, objala jej kolem krku a přitiskla se k němu. Sukni měla vyhrnutou nad boky jak nějaká.. Rty opět sklouzl k jejímu krku a následně k citlivému špičatému oušku. Takřka vykřikla, tisknouc se k němu ňadry. Aniž by odtrhl svá ústa, stáhnul jí ramínka šatů a odhalil ňadra.
Pokusila se něco říci, ale jen zasténala rozkoší a zajela prsty do jeho vlasů. Na okamžik otevřela oči a fascinovaně sledovala, jak jazykem obkroužil bradavku. Znovu zavřela oči, nastavujíc své poloobnažené tělo jeho objevitelské cestě. Sotva se dokázala nadechnout, cítíc v klíně horký dech.

Vojáci venku zatím lehce popíjeli trochy vína, oslavujíc vítězství. Avšak ani jejich rozjařelý zpěv nedokázal přehlušit oslavu dvou elfů..

Vykřikla v jeho pevném objetí. Zasténal přímo do jejího ucha, zcela ohromen tím slastným pocitem. Zcela ohromen horkostí jejího klína. To co pocítil, když sevřela nohy kolem jeho boků, nedokázal popsat. Pouze se nadzvedl na délku paží, pozorujíc pod sebou zpocenou polonahou elfku, s žádostivým pohledem. Přejela si jazykem po rtech a on se sklonil k žhavému polibku. Přitom boky tvrdě vyrazil vpřed.

Nejspíš bude mít ráno co velitel vysvětlovat svým mužům.. A beduíni se nejspíše také nebudou tvářit zrovna nadšeně. Jistě i Arnuden něco zaslechl.. To však teď ani jednomu z milenců nevadí. Nocí již zní jen kvílení větru mírné pouštní bouře a dvojí steny….

[Selvagion]

doufejme, že Selvagion jednou takhle dospěje, myslím, že Desce by se docela ulevilo

je to hezké, lechtivé, ale bohužel zatím je tohle hudba daleké budoucnosti

[Akruo]

takových 50 odstínů Selvagiona...

[Mourisson1]

To přece nebude selvi

Jen těžko skrývala, jak se jí tají dech z těch svalů, pokrytých potem. Sice cítila vinu, za jeho podlitiny zdobící hruď tak jako za čerstvé, ještě růžové jizvy, avšak i tak nemohla nevěnovat pozornost tomu, jak se mu napínali a zase povolovali svaly."

[Selvagion]

No jako počkat, Selvi nějaký ty svaly mít musí, sice to není Arnie, bude spíš šlachovitý, ale sakra bojuje v padesáti librový zbroji a musí jí tudíž unést ne

[placidity]

(sorry, musel jsem )

[Ceraph]

Kristova noho díky placidity právě nemůžu dejchat

[George]

Oceňuju odvahu to sem vyvěsit. Škoda pravopisných a slohových chyb.