Tirínské království: Hobitín
Moderátoři: Dungeon Servant, World Builder, Dungeon Master, DS ve zkušební době
Re: Tirínské království: Hobitín
V Hobitíně jeden večer zapálili všichni krajánci svíčku za zemřelého šlechetníčka v Tirianu.
Re: Tirínské království: Hobitín
Práce na zdejší zdi postupují dobře, ale tempo dělníků se mírně snižuje. Podle všeho je chodí vykrmovat nějaká elfka a oni se pak víc flakají, než makají... co když se kvůli tomu práce protahnou až příliš? Aspoň je v hospůdce o čem klábosit...
Re: Tirínské království: Hobitín
Pokud tvá postava nenavštívila Hobitín, tak může obsahovat spoilery.
V Hobitíně se poslední dny povídá o Oswaldovi a jeho tajemném tábořišti za branami na cestě do Mezizemí. Cosi tam chystal, nosil prkna, plátno, a obcházel ohniště se zamyšleným výrazem. Když se ho někdo zeptal, co to bude, vždycky se jen uculil do kníru a odvětil, že „všechno má svůj čas“, a tím rozhovor končil. V každé kuchyni a u plůtku proto hobité rozumovali, co to tam vlastně chystá a proč.
Jednoho podvečera se u brány do Mezizemí objevili dlouháni, nápadně slušivě oblečení a s nimi kráčela kněžka Nimue z Kompanie. Hlídka z nich loudila vysvětlení, ale marně. Skupinka se pak zastavil v Oswaldově tábořišti, a později zmizeli v lese.
Krátce po západu slunce dorazili k bráně také Oswald a Alariel, neobvykle vyfiknutí, oči jim svítily a bylo z nich cítit napětí. Na dotazy odpovídali podobně skoupě jako ti před nimi a vydali se i stejnou cestou do divočiny.
Noc byla neobyčejná. Z hlubiny lesa se tiše rozžehnuly světla, jako by tam tančili duchové skrytí ve větvích. Na nebi se mihla jasná padající hvězda, a v nastalém tichu šlo cítit, že se právě odehrává něco výjimečného.
A za svítání se všichni z lesů navrátili, unavení a šťastní. Oswald s Alariel přímo zářili. Místo k bráně však zamířili do tábora, a z čista jasna se rozproudila malá oslava. Jeden z hobitů, přemáhaný zvědavostí, je šel navštívit a za chvíli už běžel zpět s novinou, která se šířila rychleji než vůně čerstvých koláčů: Oswald a Alariel se v noci vzali!
Od té chvíle Hobitín bzučí jak vosí hnízdo. „Vždyť to bylo celé roky jasné,“ říkají jedni a připomínají, jak ti dva chodili bok po boku, a jak si rozuměli pohledem beze slov. Druzí si v dobrém povzdechnou, že je přece jen škoda, že nebyli pozváni na hostinu, ale hned dodají, že tajná noční slavnost v lese má svoje neopakovatelné kouzlo. Hobitín má tak další příběh, o padající hvězdě a dvou duších, které se spojily pod šumějícími korunami.
V Hobitíně se poslední dny povídá o Oswaldovi a jeho tajemném tábořišti za branami na cestě do Mezizemí. Cosi tam chystal, nosil prkna, plátno, a obcházel ohniště se zamyšleným výrazem. Když se ho někdo zeptal, co to bude, vždycky se jen uculil do kníru a odvětil, že „všechno má svůj čas“, a tím rozhovor končil. V každé kuchyni a u plůtku proto hobité rozumovali, co to tam vlastně chystá a proč.
Jednoho podvečera se u brány do Mezizemí objevili dlouháni, nápadně slušivě oblečení a s nimi kráčela kněžka Nimue z Kompanie. Hlídka z nich loudila vysvětlení, ale marně. Skupinka se pak zastavil v Oswaldově tábořišti, a později zmizeli v lese.
Krátce po západu slunce dorazili k bráně také Oswald a Alariel, neobvykle vyfiknutí, oči jim svítily a bylo z nich cítit napětí. Na dotazy odpovídali podobně skoupě jako ti před nimi a vydali se i stejnou cestou do divočiny.
Noc byla neobyčejná. Z hlubiny lesa se tiše rozžehnuly světla, jako by tam tančili duchové skrytí ve větvích. Na nebi se mihla jasná padající hvězda, a v nastalém tichu šlo cítit, že se právě odehrává něco výjimečného.
A za svítání se všichni z lesů navrátili, unavení a šťastní. Oswald s Alariel přímo zářili. Místo k bráně však zamířili do tábora, a z čista jasna se rozproudila malá oslava. Jeden z hobitů, přemáhaný zvědavostí, je šel navštívit a za chvíli už běžel zpět s novinou, která se šířila rychleji než vůně čerstvých koláčů: Oswald a Alariel se v noci vzali!
Od té chvíle Hobitín bzučí jak vosí hnízdo. „Vždyť to bylo celé roky jasné,“ říkají jedni a připomínají, jak ti dva chodili bok po boku, a jak si rozuměli pohledem beze slov. Druzí si v dobrém povzdechnou, že je přece jen škoda, že nebyli pozváni na hostinu, ale hned dodají, že tajná noční slavnost v lese má svoje neopakovatelné kouzlo. Hobitín má tak další příběh, o padající hvězdě a dvou duších, které se spojily pod šumějícími korunami.