V kasárnách mithallirské stráže prý v posledních dnech nebyla o zábavu nouze. Mezi strážnými se totiž rozjela tichá šeptanda o potomcích jejich poněkud nerudného elfího seržanta. Kdo s tím začal, to dnes už nikdo přesně neví . Jako obvykle se prý jednalo o nevinnou poznámku pronesenou někde u ohně během noční služby. Jenže jak to tak bývá, podobné řeči mají ve zvyku růst rychleji než plevel mezi dlaždicemi na nádvoří. Šušká se o záhadné elfce, která mu je snad donesla až do kanceláře.
A jak praví několik svědků, jeho reakce byla… rychlá. Říká se, že nerudný elf vzal celou záležitost s takovou rozhodností, že šeptanda utichla téměř přes noc. Někteří přísahají, že následovalo několik velmi důrazných rozhovorů za zavřenými dveřmi. Jiní zase tvrdí, že padla i slova o kázni, cti stráže a o tom, jak nebezpečné je plést osobní záležitosti do služby městu. A jak každý ví, severní hlídky bývají dlouhé, větrné a velmi dobré na přemýšlení o tom, kdy je lepší držet jazyk za zuby.
V podhradí si poslední dny vystačí s jediným tématem, letošní úrodou tuřínů.
Říká se, že pole kolem podhradí, která dříve zasáhla určí válka a rodila jen tvrdé a mdlé hlízy, letos vydala úrodu, jakou Mithallir dlouho nepamatoval. Navíc se zde uchytily i tuříny, které jsou prý plné, šťavnaté a konečně i chutné. A nezůstalo jen u polí, v hostincích se na lístku specialit objevil tuřín, který vám připraví na různé způsoby.
A tak se mezi lidmi šeptá, že se v zemi něco změnilo k lepšímu...
Už je to řada let, utíká to, co Mithallir přežil obléhání Uruky a přišel o svého krále. Nargien tehdy nepadl v boji, jak by se slušelo na krále, ale zemřel rukou kultistů, zrazen a podveden. Od té doby se město změnilo. Ne náhle, ale pomalu, vytrvale, jako když se stará rána zacelí, ale jizva zůstane.
Mithallir dnes působí jinak. Hrad, kdysi srdce všeho dění, zůstává většinu času uzavřený a tichý, jako by se z něj vytratila vůle žít. Jako zvíře co se stáhlo do nory, aby se připravilo na horší časy. Skutečný život se přesunul dolů, do podhradí, mezi lidi, kteří ve městě zůstali i v jeho nejhorších dnech. Šlechta, která před válkou uprchla do Tirianu, se z velké části nevrátila. Někdo říká, že nechtějí. Jiní, že nemohou. A pak jsou tací, co jen pokrčí rameny a dodají, že by tu stejně nebyli vítáni.
Na trůně nyní sedí Norin II., syn padlého krále. Dnes to už není nezkušený mladík, který byl po vraždě otce vržen do víru povinností, ale vládce, který měl dost času vyrůst ve stínu války i následného klidu. Vládne stále po boku maršála Darguse, muže, jehož jméno se vyslovuje s respektem spíš než s oblibou. Právě Dargus přetvořil mithallirskou armádu. Méně okázalosti, více řádu. Méně rytířů, více vojáků. A zatím se zdá, že to funguje.
Samotný hrad je svěřen do rukou seržanta Volodymyra ze Skalního Hrádku, muže, který přežil jeho pád. To na něm zanechalo stopy. Říká se, že v něm nezůstalo mnoho místa pro slitování. Hrad pod jeho velením funguje jako pevnost v pravém slova smyslu, a kdo překročí hranice stanoveného pořádku, rychle pozná, že se tam chyby neodpouštějí.
Podhradí má zase svého vlastního pána. Seržant Oystein Aarseth, elf tak starý, že si málokdo pamatuje dobu, kdy se nemračil, drží dohled nad každodenním životem města. Je nepříjemný, tvrdý a málokdy vlídný, ale zároveň se šeptá, že bez něj by se Mithallir rozpadl zevnitř. Má kolem sebe lidi, kteří jeho drsnost vyvažují, a dohromady tvoří jakousi podivnou, ale funkční rovnováhu.
Za ty roky se svět kolem změnil stejně jako Mithallir. Železná říše padla a s ní i stará spojenectví, na která se kdysi dalo spoléhat. Jenže právě v tom se otevřel prostor pro nová. Do podhradí dorazil seveřanský šaman a postavil si tam svůj zvláštně chladný stan. Nikdo přesně neví, co je zač, ani proč přišel, ale jeho přítomnost se stala součástí města stejně přirozeně, jako vítr od severu.
Také farmáři se vydali dál na sever, do míst, která dřív působila nehostinně. Navzdory pochybám se jim tam začalo dařit, a to nejen díky vlastní houževnatosti. Povídá se o reliktu z Gnorisu, dávno zničeného města gnómů, který se podařilo získat s pomocí dobrodruhů a jedné prostořeké elfky. Díky ní se v mithallirských polích uchytil, a roste rychleji a vydatněji, než by kdo čekal. Někteří v tom vidí požehnání. Jiní se ptají, jakou cenu za to město jednou zaplatí.
Mithallir tedy stojí. Už ne jako kdysi, ale pevněji, než by si mnozí po válce dokázali představit. Není to město hrdinů a slavností. Je to město, které přežilo a naučilo se žít dál.A lidé si dnes šeptají spíš tiše než s nadšením: možná že tenhle nový Mithallir vydrží víc než ten starý. Jen bude jiný.
…
Ph'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn I'm an ancient monster. I'm not an octopus
