Tirínské království: Tirian

[Ogar]

Říká se, že ještě za šera, kdy se město teprve probouzelo a mořský opar se líně válel nad hradbami, vyšel z věže Kompanie zvláštní průvod. Gardisté v plné zbroji, palácoví mágové a mezi nimi poručík Daggar, prý zachmuřený víc než obvykle.

Lidé si šeptají, že jeden z mágů nesl malou, pečlivě zajištěnou schránku. Ne velkou, ale o to víc hlídanou. Nikdo neví, co v ní bylo, a právě to budí zvláštní neklid a otázky.

Protože některé okenice s příchodem rána otevřely dřív, tak někteří tvrdí, že šlo o něco vzácného, jiní zase, že jde o důkaz proti někomu z vysokých kruhů. A našli se i tací, kteří přísahají, že schránka slabě zářila, jako by v ní bylo něco… živého. Zde je vidět, že poslední velká aukce zavdala mnoha bohtým představám...

Průvod zamířil do královského paláce a zmizel dřív, než se ulice zaplnily.

---

[Ogar]

V Tirianu už konečně prosákla informace kolem zastavené lodní dopravy. Šeptá se o prokleté lodi s přízraky mrtvých námořníků, co se zjevuje na obzoru a právě kvůli ní prý stojí veškerá lodní doprava. Kapitáni dlouho mlčeli, ale nyní už jsou nespokojení. Malí obchodníci mají mrzuté výrazy a ti velcí začínají tlačit na vyšší kruhy, protože nechtějí čerpat ze svých zásob. A jak už to bývá, když se něco takového děje, lidé začínají hledat viníky… nebo aspoň ty, co by s tím měli něco dělat.

Mezi prostým lidem začíná padat řeč na Akademii. Vždyť jsou v jejím vedení Gerhard i Ilyra, ředitel a zástupkyně, kteří jsou otevření vyznavači Solara, boha slunce, nepřítele všeho nemrtvého. Jenže místo světla a řešení přichází ticho… a to lidem vrtá hlavou.

Někteří tvrdí, že zástupkyni vídají nejvíce v alchymistické dílně, kde je zalezlá v té své hůčce, a furt tam něco míchá, zkoumá… ani nos nevystrčí. A tady nám pluje po moři mrtvá loď!

A ředitel? Ten si vysloužil neméně jízlivé poznámky. Podle některých ranních ptáčat si chodí pravidelně pro salátky a kupuje magické losy, které pak nosívá do svého bohatého domu ve staré čtvrti. Některé jazyky taky tvrdí, že jak je mladý, tak si hraje na unaveného starce. Nejdeny uši už jej zaslechly, jak se nechává slyšet, že své tělo musí šetřit a kde může, tam se posadí...

Některé střízlivější hlasy ale namítají, že Akademie nemusí být nečinná, jen pracuje jinak, než by si lidé přáli. Takové věci se neřeší máváním rukou nad přístavem, zazní občas opatrně. Možná už něco ví… jen to ještě neříká nahlas.

U žejdlíků piva se tak vedou dlouhé debaty, zda Akademie jen vyčkává… nebo se prostě bojí. A zatímco se mudrci drží zpátky, Kompanie už prý sbírá informace a chystá se jednat.

…

[Ogar]

U žejdlíku, v přístavních krčmách i v jádru starého města se šeptá o zvláštním tichu, které předcházelo bouři. Už je to více než měsíc, co z ulic Tirianu postupně mizely barvy plášťů Kompanie, a s nimi i její členové. Ve věži prý zůstal jen pobočník s vyčerpaným ale odhodlaným pohledem, a i ten se ukazoval málokdy. Zato za ním chodili jiní, stráže i palácoví mágové, den co den, s mapami, svitky a pohledy, které nevěstily nic lehkého.

Akademie? Ta se ponořila do nezvyklého ticha. Její dveře zůstaly zavřené déle, než je zdrávo, a kdo zahlédl jejího ředitele, mluví o tváři bledé a o očích bez spánku.

Mnozí dávají tyto dvě věci dohromady. Loď duchů, která děsila obzory, prý byla zažehnána, alespoň tak to říká Palác. Ale proč tedy takové ticho? Proč ta únava, proč ty zavřené dveře? Někteří si šeptají, že pravda je složitější… a že Palác chystá oznámení, které nebude jen o moři. Vzpomíná se i na návštěvu z Mithallir, a otázky visí ve vzduchu jako mlha nad přístavem.

Viděli to mnozí na vlastní oči. Chrám v Tirianu byl po celé dny uzavřen, střežený ozbrojenými hlídkami i samotnými palácovými mágy. A pak, po dlouhém čekání, se dveře otevřely.

Ti, o nichž se už začalo šeptat, že je Druhá strana nepustila zpět, vyšli ven.

Zubožení. Špinaví. Někteří možná i zlomení. A přesto živí.

Kdo měl dost odvahy nahlédnout dovnitř, než se brány opět zavřely, mluví o magii, jaká se v Tirianu ještě neviděla, o světlech, která neměla barvu, o stínech, které se hýbaly proti své vůli.

Zatímco chrám šeptá o tajemstvích, přístav naopak ožil. Obchodníci se vracejí, lodě opět brázdí vody a město dýchá s úlevou. Největší pozornost však budí jedna z nich, Krakenovo zhoubou. Loď, která v posledních týdnech vyplouvala častěji než kdy dřív, prý nese na svém kýlu samotnou magii Tirianu.

Dokonce i cikáni z Fagadu se přišli podívat. Dlouze postávali na mole, měřili si loď pohledy a mezi sebou si šeptali o její ceně… o tom, co by za takovou věc byli ochotni obětovat.

---

[Ogar]

Říká se, že sotva se znovu otevřely lodní trasy mezi Tirianem a Mithallirem, nebylo třeba dlouho čekat na první, kdo toho využije. Nebyla to však žádná karavana kupců ani hlučný zástup dobrodruhů, jak by člověk čekal. Na palubu jedné z prvních lodí prý tiše nastoupila jen malá skupina mithallirských stráží, které zde poslední dny pobývaly jako vážení hosté.

Ti, kdo byli u přístavu, si šeptají, že jejich odchod byl podivně tichý. Žádné slavnostní řeči, žádné rozloučení hodné vyslanců. Jen krátké kývnutí, pár strohých slov a rychlý nástup na palubu. Přesto prý nebylo třeba velkých gest, stačilo se podívat na tváře tirianských strážných, kteří je vyprovázeli.

„Takové pohledy jsem viděl naposledy před popravou,“ přísahá jeden z přístavních dělníků, který si nepřál být jmenován. „Ne nepřátelské, ale těžké. Jako když víš něco, co bys radši nevěděl.“

Jiní tvrdí, že mezi oběma stranami padlo víc, než bylo slyšet. Prý se loučili s úctou, ale bez vřelosti. A když loď konečně odrazila od mola, některé z tirianských stráží zůstaly stát déle, než by bylo zvykem, jako by čekali na něco, co nepřišlo.

Od té doby se ve městě cosi změnilo. Nic, na co by šlo ukázat prstem, stráže stojí dál na svých stanovištích a hlídky obcházejí ulice jako vždy. A přece se mezi lidmi šušká, že některé tváře vídají méně často než dřív a jiné zase až příliš.

Ale to už jsou možná jen řeči. V Tirianu se koneckonců vždycky rádo povídalo. Jen tentokrát mají ty řeči zvláštní tíhu.

---

[Ogar]

Ve staré čtvrti to poslední dny ožilo. U pekárny se objevily nové stánky a lehká posezení, odkud se od rána line vůně čerstvého pečiva.

Říká se, že to není jen tak. Někdo prý nejen pekařství „pomohl překlenout horší časy“, jiní tvrdí, že jde o chytrý tah samotných obchodníků, kteří vsadili na přízeň zákazníků a trochu té velkoměstské pohody. Pravda se ztrácí někde mezi tím.

Jisté ale je, že si to lidé rychle oblíbili. Zejména šlechta a movitější měšťané si začali zvykat na ranní zastavení u malých stolků. Šálek horké kávy, k tomu křupavé pečivo s máslem nebo něco sladkého na zub… a na chvíli zapomenout na nedávné starosti s přerušenou lodní dopravou.

---

[Ogar]

Začátkem nového roku, dne 3. 1. 1233, se v Tirianu sešel početný dav, aby vyslechl rozsudek nad Aithne, zvanou Lanou z Equilibrie, a Tilem Berlíkem. Už předem se šeptalo, že případ nebude lehký, protože nešlo jen o nerozumnou pomoc podivnému tvorovi z lesa, ale o styk s koboldem, kolem něhož se objevovaly bytosti démonické, ďábelské či jim podobné povahy. A jak lidé po vyhlášení uznávali, taková hloupost mohla způsobit víc škody, než se vůbec podařilo zjistit. Kdoví, jaký chaos se kde stačil vyvolat a o čem se Království jen nikdy nedozvědělo.

Nový kapitán stráží při rozsudku působil pevně a přísně, ale ne jako někdo, kdo by trestal naslepo. Naopak se říká, že zohlednil snad všechny okolnosti případu - výpovědi, minulost odsouzených, jejich členství v Magické akademii, míru zavinění i to, kdy mohli a měli poznat, že už nejde o zvláštní příhodu, nýbrž o skutečné nebezpečí. Zvlášť u Tila Berlíka prý těžce zazněla jeho pochmurná minulost s balory, protože kdo už jednou podobné démonické nebezpečí způsobil, měl být první, kdo zbystří a běží za stráží.

Dav přijal tvrdý trest převážně jako dobrou věc. Právě proto, že Aithne a Tilo nebyli hlavními původci všeho zla, ale "jen" napomáhali, působilo vyústění jako jasná výstraha - ani pomoc, skrývání, mlčení a vlastní chaotické napravování podobných věcí nezůstane bez následků. Mezi lidmi se proto povídá, že ti dva byli podivný pár bez hranic a bez soudnosti - Tilo se starými démonickými stíny za zády a Lana se svou oslí minulostí, divokými barvami vlasů i oděvů a pověstí zvláštní cácory, která se ve městě vždycky pohybovala trochu mimo řád. Ona hnaná soucitem, on lehkovážností, oba přesvědčení, že věci nějak zvládnou po svém. A právě tahle směs jim nakonec byla osudná.
Samotný konec však přinesl ještě jednu podívanou. Po vykonání trestu prostřednictvím Klecí výhně měl ředitel Magické akademie Gerhard Velton hlasitě pronést davem, aby ti dva shnili na Druhé straně a trpěli tam ještě celé roky za to, co způsobili. Část lidí to brala jako neuhlídaný výbuch hněvu, jiní v tom slyšeli hlas muže, na jehož akademii dopadla hanba a který právě sledoval, kam až mohou dojít vlastní žáci bez hranic a soudnosti. Proti Veltonovi se však ostře postavil Valentin, místní znalec, a vytkl mu, že ani mrtvým by se neměla odpírat poslední míra cti. Tím se mezi oběma rozpoutala prudká rozepře, v níž si každý z davu našel to své: jedni přikyvovali ředitelovu hněvu, druzí Valentinově připomínce důstojnosti. Nešlo prý o to, zda byli Aithne a Tilo vinni, o tom mnoho pochyb nebylo. Spíš se ukázalo, že i po vykonané spravedlnosti může zůstat mezi lidmi otázka, kolik hněvu je ještě pochopitelné a kolik už patří nechat shořet spolu s rozsudkem.

A tak lidé odcházeli domů nejen s vědomím, že Tirian ukázal tvrdou ruku vůči démonickým hrozbám, ale také s pořádným zážitkem k vyprávění - dva členové Magické akademie odsouzení a upálení, jejich vlastní ředitel hulákající v davu a Valentin, který se mu veřejně postavil. To už není obyčejná poprava. To je varování pro každého, kdo by si příště chtěl hrát na vlastní soud, vlastní milost a vlastní rozum tam, kde měly dávno zaznít kroky stráží.

---

[Ogar]

Sotva od popravy uplynulo pár dní, vypadá to, že oheň Klecí výhně nedohořel úplně. Rozepře mezi ředitelem Akademie a místním znalcem Valentinem o to, jak se má mluvit o mrtvých, zjevně někomu uvízla v žaludku. Na nástěnkách se začaly objevovat vzkazy mířící přímo na ředitele, jedny posměšné, jiné jedovaté a některé už prý tak ostré, že je stráž raději strhla dřív, než se u nich stihl vytvořit dav.

A nezůstalo jen u psaní. Jeden z obyvatel měl spatřit muže, jak močí na dveře Akademie. Stihl však uniknout. Od té chvíle se povídá, že nejde jen o nevkusný výstřelek opilce, ale o znamení, že část města začala Akademii vnímat jako místo, odkud vyšli dva chaotici bez hranic, soudnosti a schopnosti poznat, kdy už jde démonické nebezpečí.

V paláci se ještě nedávno snažili ředitele od obou popravených oddělit. Říkalo se, že o jejich počínání nevěděl, že za jejich toulání s koboldem a démony nemůže nést přímou vinu, a že rozsudek dopadl na ty, kteří skutečně jednali. Jenže ředitelova slova o tom, že mají shnít na Druhé straně a trpět další roky, znovu obrátila pozornost přímo k němu. Někteří teď šeptají, že si tím ředitel sám utrhl kus opatrně stavěné ochrany, a že od takového výstupu by už prý někteří v paláci nejraději dali ruce pryč.

Otázka zní, co bude teď. Zachová si Akademie tvář a ustojí to jako hanebný případ dvou nezvladatelných studentů? Nebo pár jedinců položilo ty správné otázky? V hostincích se už objevují řeči, zda by člověk v takové funkci neměl po podobném veřejném výbuchu raději rezignovat. Jiní se tomu smějí a říkají, že kdyby měl v Tirianu odstoupit každý, kdo po popravě řekl něco jedovatého, brzy by nezbyl nikdo ve funkci ani za stolem.

Lid je ale zmatený. Když byli chaotici tak nebezpeční, proč je Akademie nechala studovat a nakonec to bylo i vedení, kdo řeklo maximální trest? A tak se v Tirianu zase povídá, tentokrát ne tolik o vině popravených, ale o tom, kdo všechno měl vidět, kam ti dva kráčí, ještě než došli až ke Klecím výhně.

---